Proč právě strašilky

Strašilky jsou jednou z nejstarobylejších skupin hmyzu. Většina z nich se vyznačuje tím, že až neuvěřitelně dokonale napodobují různé části rostlin – výhonky, trnité větvičky nebo listy. Již to je staví do popředí zájmu chovatelů a přičteme-li k tomu i značnou velikost a atraktivní zbarvení, není divu, že patří k nejčastěji chovaným bezobratlým živočichům. Dalším jejich kladem z hlediska chovatelů je, alespoň u některých, celkem bezproblémové rozmnožování. Značná část druhů k tomu dokonce nepotřebuje ani samce, protože samice se dokáží rozmnožovat partenogeneticky, to je prostřednictvím neoplozených vajíček. Většina samic je navíc neobyčejně plodná a během svého života snese několik stovek vajíček. To je příčinou poměrně nízké ceny, takže tato zajímavá zvířátka jsou dostupná opravdu každému.

 

Jak strašilky ubytovat

Mnoho druhů strašilek by šlo chovat volně v bytě, protože jim obvykle postačuje pokojová teplota a většinou se ani příliš nevzdalují od živné rostliny, ale přesto není tento způsob chovu právě nejvhodnější. Díky dokonalému kryptickému (krycímu) zbarvení mohou totiž uniknout i oku svého chovatele a snadnou tak přijdou k úrazu, nehledě na to, že čas od času pohrdnou předkládanou potravou a pustí se do pokojových květin. Nejjednodušší insektárium pro menší strašilky strašilky můžeme  bez velkých nákladů zhotovit z plastových krabic na potraviny nebo pětilitrových sklenic od okurek  uzavřených vzdušnou tkaninou (např. organtýnem) nebo silonovým muším pletivem. Mnohem lépe se však osvědčila lepená akvária, která postavíme na výšku a prázdnou stěnu nahradíme dřevěným nebo kovovým rámečkem s kovovým muším pletivem. Pro větší pohodlí můžeme rámeček zavěsit na skříňové pantíky přilepené na stěnu akvária. Suchomilné druhy lze chovat i v housenících, které mají všechny stěny z mušího pletiva. Na prostoru insektária bychom však neměli v žádném případě šetřit, protože při nedostatku místa dochází při svlékání strašilek k nejrůznějším poškozením a deformacím. V zásadě lze říci, že výška insektária by měla alespoň třikrát až čtyřikrát přesahovat délku chovaných strašilek. Ani velikost dna by však neměla být příliš malá – větší plocha usnadňuje výměnu krmiva. Na dno insektária dáme tenkou vrstvu rašeliny, která pomáhá udržovat přiměřenou vlhkost a do jisté míry zabraňuje plesnivění zbytků potravy a trusu, nebo filtrační papír, ze kterého se lépe uklízejí nečistoty a vybírají snesená vajíčka. Strašilky jsou většinou noční a soumrační tvorové, proto jim nemusíme svítit. Jen u některých velmi choulostivých tropických druhů můžeme použít žárovku jako zdroj tepla. Umisťujeme ji však raději vně insektária, aby se strašilky nepopálily. Vnitřek insektária pravidelně rosíme vodou z rozprašovače, nejlépe nějaký čas odstátou, aby obsahovala co nejméně chlóru. 

 

Čím strašilky nakrmit 

Strašilky jsou výlučnými vegetariány a živočišnou potravu pozřou snad jen náhodou, když spolu s listy sežerou vajíčka nebo larvy jiného hmyzu. Určitou výjimkou jsou případy kanibalismu, ke kterým dochází ve špatně vedených chovech, kdy je na malém prostoru chováno příliš mnoho jedinců, kteří navíc nemají dostatečný přísun potravy a vody. Většina druhů strašilek je oligofágních, což znamená, že se živí jen určitou skupinou blízce příbuzných rostlin, některé druhy jsou dokonce monofágní a přijímají jen jeden určitý druh rostliny a jen malá část patří mezi polyfágy a jsou ochotné přijmout i širší potravní nabídku. U nás jsou nejčastěji chovány druhy, které se živí růžovitými rostlinami, v praxi nejčastěji ostružiníky. To má mimo jiné i tu výhodu, že je čerstvé krmení dostupné i v zimě, protože některé druhy ostružiníků vytrvávají zelené i pod sněhem. Dospělé jedince se někdy podaří přimět i k požírání sušeného listí ostružiníků, ale v tom případě je nutné pamatovat na větší přísun vody. V létě je možné většinu „ostružinožravých“ strašilek krmit i maliníkem nebo šípkovými růžemi, ale spíše se to povede u nymf než u dospělých jedinců. Na ostružiník lze někdy navyknout i druhy, které se v přírodě živí zcela odlišnými rostlinami, např. lupenitky. Je proto výhodné, když má chovatel možnost ostružiníky pěstovat na zahrádce nebo dokonce ve studeném skleníku, který je chrání před nejhoršími mrazy. Zde je namístě upozornit, že existují i beztrnné formy ostružiníku, které nás uchrání před mnohými šrámy, kterým se jinak při krmení nevyhneme. Krmení vkládáme strašilkám do insektárií v těžších úzkohrdlých sklenicích (např.od kečupu), které mohou být naplněny vodou, aby potrava vydržela déle čerstvá. Nesmíme ovšem v takovém případě zapomenout hrdlo sklenice dobře utěsnit vatou, aby strašilky ve vodě neutonuly. Při výměně krmiva oceníme větší plochu dna insektária, protože vedle ožrané nebo ovadlé potravy můžeme vložit dovnitř i sklenici s potravou čerstvou, na kterou strašilky v krátké době samy přelezou a ušetří nám tak pracné chytání a přemisťování na čerstvé rostliny.

 

PŘEHLED POTRAVY PRO NEJČASTĚJI CHOVANÉ DRUHY STRAŠILEK

Acrophylla wuelfingi	Blahovičníky (Eucalyptus spp.),dub (Quercus spp.), maliník (Rubus idaeus), ostružiník (Rubus fruticosus) aj., růže (Rosa spp.)
Aretaon asperrimus	Břečťan (Hedera helix), dub, hlohyně (Pyracantha coccinea), maliník, ostružiník
Bacillus cyprius	Lentišek (Pistacia lentiscus)
Bacillus rossius	Buk (Fagus sylvatica), dub, maliník, ostružiník, růže
Baculum extradentatum	Buk, dub, hloh (Crataegus spp.), lípa (Tilia spp.), maliník, ostružiník, růže
Baculum thaii	Blahovičník, dub, hloh, hlohyně, maliník, ostružiník, růže
Carausius morosus	Břečťan, hloh, hlohyně, maliník, ostružiník, ptačí zob (Ligustrum spp.), růže, voděnka (Tradescantia spp.)
Clonopsis gallica	Janovec (Sarothamnus scoparius), ostružiník
Cereoxylus spinosus	Ostružiník, maliník, růže, hloh, hlohyně
Eurycantha calcarata	Břečťan
Eurycantha coryacea	Břečťan, pěnišník (Rhododendron spp.)
Eurycnema herculeana	Akát (Robinia pseudacacia), dub, gvajáva (Psidium guajava)
Extatosoma tiaratum	Blahovičník, buk, dub, hloh, jahodník (Fragaria spp.), maliník, ostružiník, růže
Hesperophasma lobata	Ostružiník, maliník, dub, hlohyně
Heteropteryx dilatata	Břečťan, dub, maliník, ostružiník, růže
Lamponius guerini	Blahovičník, břečťan, dub, hlohyně, maliník, ostružiník, růže
Libethra regularis	Břečťan, dub, hloh, maliník, ostružiník, růže
Lonchodes haematomus	Hloh, hlohyně, ostružiník, ptačí zob, růže
Neohyrasea maerens	Ostružiník, maliník, růže, dub, břečťan, hlohyně
Oreophoetes peruana	Kapradiny
Orxines macklottii	Ostružiník, pěnišník
Paraphasma rufipes	Ptačí zob
Phenacephorus cornucervi	Břečťan, maliník, ostružiník, růže
Phyllium spp.	Dub, gvajáva, ostružiník
Ramulus spp.	Akát, hlohyně, ostružiník
Sipyloidea sipylus	Bavlník (Gossypium spp.), hloh, hlohyně, hrušeň (Pirus communis), ibišek (Hibiscus spp.), jahodník, jabloň (Malus spp.), kakost (Geranium spp.), maliník, ostružiník, pelargonie (Pelargonium zonale, P.peltatum), růže, sléz (Alhaea spp.), voděnka a mnoho dalších

 

 

Jak se rozmnožují

Většina druhů strašilek je schopná rozmnožovat se partenogeneticky, to znamená, že kladou neoplozená vejce schopná dalšího vývoje. Z toho vyplývá pro chovatele zajímavý fakt, že k úspěšnému chovu obvykle vůbec nepotřebuje samce a vystačí si jen se samicemi. Samci jsou v populaci obvykle vzácnější a někdy dokonce nejsou vůbec známí. Pokud se však v chovu objeví, snadno je od samic rozeznáme, protože mají obvykle zcela jiný tvar, často jsou na rozdíl od bezkřídlých samic okřídlení a většinou se liší i zbarvením. Neoplozené i oplozené samice kladou značně vysoký počet vajec, např. často chovaná strašilka australská (Extatosoma tiaratum), naklade za svůj několikaměsíční život ve stadiu imaga 900 až 1000 vajec, pakobylka indická (Carausius morosus) více než 700 vajec a podobně plodné jsou i ostatní druhy. Vajíčka se nápadně podobají nejrůznějším semenům rostlin a jsou druhově odlišná. Samičky je také odkládají mnoha různými způsoby. Nejčastěji je volně pouštějí do podrostu, nebo je aktivně „vystřelují“ do značné vzdálenosti prudkým pohybem zadečku jako katapultem. Jiné druhy je za pomoci nepravých kladélek zasunují do půdy nebo nejrůznějších puklin v borce stromů a keřů nebo je ve shlucích, které může vytvářet i více samic, přilepují na listy a větvičky. Z vajíček se po různě dlouhé inkubační době – podle okolní teploty a dalších podmínek může trvat 50 až 200 dní – líhne drobná nymfa, která může být i dosti nepodobná svým rodičům. Vajíčka některých druhů se mohou tzv. „přeležet“ a jejich vývoj se může protáhnout i na 2 roky. Strašilky patří mezi hmyz s proměnou nedokonalou, to znamená, že larvální stádia – nymfy - neprodělávají ve svém vývoji klidové stádium kukly, ale po několika svlékáních (zpravidla 6 u samic a 5 u samců), kdy se jim postupně vyvíjejí pohlavní orgány a u některých druhů také křídla, se mění přímo v dospělce (imago). Celý larvální vývoj trvá několik měsíců a ve volné přírodě ho přežije jen několik málo jedinců z celé snůšky.

O vajíčka můžeme pečovat dvěma zásadně odlišnými způsoby. V prvém případě si jich vůbec nevšímáme a necháváme je v insektáriu jejich vlastnímu osudu. Tento způsob je vhodný u druhů, které svá vajíčka přilepují na podklad (např. Sipyloidea sipylus) a jakákoli manipulace by je spíše poškodila, než aby jim prospěla. Smíříme-li se s větším odpadem, případně s tím, že některé druhy nerozmnožíme vůbec, můžeme takto pečovat i o ostatní strašilky. Jinak je vhodné snesená vajíčka měkkou entomologickou pinzetou vybrat (nejlépe vždy při pravidelném čistění insektária) a přemístit je do Petriho misek nebo malých lahviček (např. od dětských přesnídávek), jejichž dno je pokryto slabou vrstvou rašeliny nebo filtračním papírem. Nádobky nesmějí být hermeticky uzavřené, proto do víček lahviček vyrazíme několik malých otvorů. Petriho misky jsou dostatečně vzdušné, a tak je nemusíme nijak upravovat. V těchto „líhních“ udržujeme poměrně vysokou vzdušnou vlhkost, nejlépe tak, že na substrát nakapeme vodu a necháme ji vzlínat. Vajíčka sama by neměla být namáčena, protože jinak snadno plesniví. Vylíhlé nymfy opatrně přemístíme (opět pomocí entomologické pinzety nebo jemným sklepnutím) na živné rostliny a mírným postříkáním z rozprašovače jim poskytneme vodu k napití.

 

Přehled nejčastěji chovaných druhů:

 

Strašilka drsná (Aretaon asperrimus)

Menší, silně trnitý druh pocházející z Bornea. Obě pohlaví jsou tmavě šedohnědá, samice dosahují délky okolo 9 cm, samci jsou menší (asi 5 cm), ale zato výrazněji otrnění. Potřebují vlhké insektárium, a také vajíčka nesnášejí sucho. Samice snášejí asi 5 mm dlouhá vajíčka do půdy, líhnou se přibližně po půl roce a dalšího půl roku trvá vývoj nymf. Vyhovuje jim i menší nádrž, živí se ostružiníkem a řadou dalších růžovitých rostlin.

 

Pakobylka indická (Carausius morosus)

Patří do podčeledi Lonchodinae a často je uváděna pod synonymem Dixippus morous a jak již český název napovídá, pochází z jižní části Přední Indie. Samice dorůstají délky okolo 8 cm, samci se vyskytují velmi vzácně (1:1000 až 1:10 000). Vyhovuje jim spíše suché a vzdušné insektárium, vajíčka jsou značně odolná vůči vysychání. Samice kladou až 10 vajíček denně, inkubace trvá 3 - 6 měsíců, vývoj nymf okolo 5 měsíců a stejnou dobu žijí i dospělá imaga. Druh je značně polyfágní, obvykle se chová na břečťanu, ale s chutí přijímá i ostružiník, poděnku a řadu dalších rostlin. Pakobylka indická je často využívána jako laboratorní zvíře a vedle octomilek je pravděpodobně z hmyzu nejčastějším předmětem vědeckých prací.

 

Pakobylka vyzáblá (Bacillus rossius)

Je pravděpodobně nejznámější evropskou pakobylkou, v přírodě se s ní můžeme setkat v celém Středomoří.  Samci dorůstají délky 5 - 8 cm, samice až 10 cm. Na severu areálu žijí v přírodě partenogenetické populace, jinak je bisexuální.  V chovech vyžadují, suché, vzdušné insektárium, spokojí se s pokojovou teplotou. Živí se ostružiníkem, maliníkem a dalšími růžovitými dřevinami. Samice snášejí tmavá, asi 2,5 mm dlouhá vajíčka, která jsou náchylná k vysychání. Je proto dobré je z nádrže vybírat a umístit na mírně vlhký substrát. Líhnou se po 3 - 9 měsících (delší inkubace je způsobená diapauzou), nymfy se vyvíjejí asi 3 měsíce.

 

Pakobylka rohatá (Baculum extradentatum)

Je známější pod synonymem Clitumnus extradentatus  a pochází ze Zadní Indie (u nás se ale nejčastěji chovají populace z Vietnamu). Samice dorůstají délky až 11 cm, samci, kteří se vyznačují delšími nohami, dosahují délky okolo 7 cm. Za normálních okolností se líhnou jedinci obou pohlaví, v chovech se však často vytvářejí partenogenetické linie. Vyžadují spíše sušší insektárium, jako potrava se nejlépe osvědčil ostružiník. Soudečkovitá vajíčka jsou asi 2,5 mm dlouhá, snůšky jednotlivých samic se dají odlišit podle tmavšího individuálního vzoru na jejich povrchu. Líhnutí trvá asi 6 měsíců, vývoj nymf přibližně stejnou dobu.

 

Baculum thai

Populace v evropských chovech pocházejí nejčastěji z Thajska a Vietnamu. Samice dorůstají délky okolo 11 cm, samci asi 8 cm. V chovech přecházejí často heterosexuální  populace v partenogenetické. Vyžadují sušší insektárium, vedle ostružiníku se živí i řadou dalších růžovitých dřevin. Zploštělá vajíčka připomínající nažky pampelišek jsou asi 3 mm dlouhá. Samice jich mohou za den naklást až 15. Vývoj vajíček trvá 6-15 týdnů, nymfy se vyvíjejí asi 4 měsíce.

 

Eurycantha calcarata

Velký, silně opancéřovaný druh pocházející z Nové Guineje a severní Austrálie. V přírodě se v populacích obvykle vyskytují jedinci obojího pohlaví, v chovech dochází k vytváření partenogenetických linií. Podobně jako ostatní druhy tohoto rodu využívá k obraně silně otrněných nohou, jejichž sevřením dokáže citelně „kousnout“. Samice dosahují délky až 15 cm, samci asi 12 cm. Samice mají konec zadečku prodloužený v jakési kladélko, kterým vpravují vajíčka do štěrbin v kůře. Pro chov nejlépe vyhovují prostorná, středně vlhká insektária, která často rosíme, protože strašilky (zvláště nymfy) hodně pijí. Samice snášejí až 8 mm dlouhá vajíčka do substrátu nebo štěrbin nádrže. Líhnou se za 3 - 6 měsíců a dalších 6 měsíců trvá vývoj nymf. Imaga jsou značně dlouhověká – mohou žít i déle než 1 rok. Ochotně přijímá ostružiník i další růžovité rostliny a kromě toho ji lze naučit žrát i břečťan, aukubu, dub a další.

 

Eurycantha horrida

Pochází z Nové Guineje a je dosti podobná předchozímu druhu. Imaga však bývají světlejší, šedohnědá nebo nazelenale žlutavá. Spolehlivým znakem pro rozlišení obou druhů je rozdílné otrnění holení zadních nohou samců, kteří se však v chovech vyskytují dosti vzácně. Nároky na chov jsou prakticky stejné.

 

Strašilka australská (Extatosoma tiaratum)

Patří mezi velice známé druhy strašilek, u nás je chována již od 70.let minulého století. Jejím původním domovem je Austrálie, kde obývá suché lesy severovýchodního Queenslandu a vyskytuje se také na Nové Guineji. Mohutné samice dosahují délky až 16 cm, mají silně otrněné tělo a zvláště nohy, kterými dovedou citelně stisknout. Samci jsou daleko útlejší, dorůstají délky okolo 10 cm, jsou okřídlení a poměrně dobře, i když těžkopádně, létají. V chovech se často vyskytují partenogenetické linie. Vyžadují prostorné sušší insektárium, které je nutné čas od času rosit, protože rády pijí – zvláště nymfy. Samice vystřelují vajíčka až několik metrů daleko. Ta se vyvíjejí asi 6 měsíců, další 4 měsíce trvá vývoj nymf. Samice mohou žít déle než 1 rok, samci žijí obvykle jen několik měsíců. Nymfy 1.instaru svým vzhledem připomínají spíš černohnědé mravence s červenou hlavou než strašilky. Nejraději se živí ostružiníkem, ale lze je přivyknout i na jiné rostliny.

 

Heteropteryx dilatata

Velká strašilka ze západní Malajsie, žijící převážně na stromech. Typická je pro ni obranná reakce, při které se snaží útočníka sevřít mezi otrněná stehna a holeně zadních nohou a přitom syčivě šustí křídly. Samice bývají hráškově zelené nebo žlutozelené, vzácně i jasně žluté, až 18 cm dlouhé. Samci jsou hnědaví, okřídlení, letuschopní, dlouzí okolo 13 cm. Nymfy jsou hnědavé, často bělavě skvrnité. Vyžadují prostorná, vzdušná insektária, živí se břečťanem a ostružiníkem, ale navyknou si i na řadu jiných rostlin. Nymfy se ke spánku často shlukují do skupin, které připomínají chomáč uschlých rostlinných zbytků. Šedohnědá vajíčka dosahují délky až 9 mm, líhnou se po 8 měsících. Nymfy se vyvíjejí téměř celý 1 rok a přibližně stejně dlouho trvá život imág.

 

Pakobylka peruánská (Oreophoetes peruana)

U této pakobylky je výrazně vyvinutý sexuální dichroismus – samci jsou jasně červení s černýma nohama, samice černožlutě pruhované s červenými klouby na nohou. Obě pohlaví jsou dlouhá 6 - 7 cm, ale samci působí mohutnějším dojmem, protože mají delší nohy a tykadla. Při pocitu ohrožení vylučují páchnoucí sekret. Vyžadují insektárium s vysokou vzdušnou vlhkostí, teplota postačuje pokojová. Jsou kapradinožravé, dobře přijímají většinu u nás volně rostoucích druhů, ale dají se chovat i na pokojových kapradinách rodů Asplenium, Adianthum či Pteris. Samice snáší asi 3 mm dlouhá vajíčka, ze kterých se po 3 měsících líhnou leskle černé nymfy se žlutými klouby. Jejich vývoj trvá asi 6 měsíců.

 

Lupenitka obrovská (Phyllium gigantem)

Pochází z Malajsie a samice mohou dorůstat délky až 11 cm, samci jsou menší. Třením prvních článků tykadel dokáží vyluzovat slabý, ale přesto slyšitelný vrzavý zvuk. Jejich chov působí obvykle poněkud větší obtíže než u jiných strašilek. Vyžadují prostorná insektária s vyšší vzdušnou vlhkostí, teplota postačí pokojová. Jako krmení se nejlépe osvědčil ostružiník, i když je často doporučován chov na dubech. Ty lupenitky sice také ochotně přijímají, ale v zimě je čerstvé listí nedostupné a převádění na jinou potravu bývá příčinnou vysokých ztrát. Samice snáší 80 - 120 vajíček, ze kterých se líhnou asi po 4 - 8 měsících nymfy, které jsou v prvních dnech života zbarveny cihlově červeně. Teprve po 2 - 3 dnech začínají přijímat potravu a svlékají se do 2. instaru. Vývoj trvá přibližně půl roku, dospělá imaga žijí stejně dlouhou dobu.

 

Lupenitka dvouoká (Phyllium bioculatum)

Je nejčastěji chovanou lupenitkou a také v přírodě žije na značně velkém území, sahajícím od Přední Indie a Srí Lanky přes jihovýchodní Asii až po Sundské ostrovy. Vyskytuje se také na Seychelských ostrovech. Samice dorůstají délky okolo 8 cm, samci asi 5 cm. Zbarvení je velice variabilní, nejčastěji zelené, ale mohou se vyskytnout i jedinci žlutí, hnědí nebo s různě velkými skvrnami na křídle a tmavou žilnatinou. Chov se nijak neliší od předešlého druhu.

 

Komu jsou příbuzné

V současném systému hmyzu jsou strašilky řazeny jako samostatný řád Phasmatodea (jindy Phasmoptera, Phasmodea, Phasmida, Gressoria či Cheleutoptera) do skupiny tzv. orthopteroidního hmyzu, kam kromě nich patří ještě saranče (Caelifera), kobylky (Ensifera), cvrčkovci (Grylloblattodea), škvoři (Dermatoptera), hryzenky (Diploglossata) a v širším pojetí i švábi (Blattaria), kudlanky (Mantodea), všekazi (Isoptera), drobněnky (Zoraptera) a snovatky (Embioptera). Všechny tyto skupiny se vyznačují proměnou nedokonalou, kousacím ústním ústrojím a zpevněným prvním párem křídel, která jsou označována jako krytky (tegminy).

 

Kde se dozvíte více

Je samozřejmé, že v krátkém článku není možné napsat o tak zajímavé skupině, jakou strašilky bezesporu jsou, zdaleka všechno. Pokud se o nich chcete dozvědět více, vyhledejte některou z následujících publikací. U nás se strašilkami nejvíce zabývá zoolog Pavel Pecina, z jehož pera pocházejí kromě mnoha článků v přírodovědných časopisech i dvě obsáhlejší publikace. Začínajícím chovatelům, hlavně z řad dětí, je určena příručka Bydlí s námi hmyz – druhy pro začínající chovatele – strašilky, pakobylky, saranče, vydaná nakladatelstvím Fragment v roce 1999. Zkušení chovatelé sáhnou spíše po obsáhlé příručce redigované Františkem Kovaříkem – Hmyz, chov, morfologie, vydané nakladatelstvím Madagaskar v roce 2000. Další informace naleznete v knihách Encyklopedie teraristiky od Eugene Bruinse, vydané nakladatelstvím REBO v roce 1999, nebo Stick Insects od Davida Aldertona vydané v Londýně nakladatelstvím T.H.F. v roce 1992. Mnoho zajímavých informací naleznete také na následujících webových stránkách: www.phasmiden.de, www.phyllium.de, www.phasmes.com, www.phasmodea.prv.pl a snad vůbec nejlepší stránky naleznete na adrese www.harpagon.cz/strasilky.

 

Nej … o strašilkách

Nejstarší známé strašilky pocházejí z baltického jantaru a z oligocénních usazenin ve Florisantu ve státě Colorado v USA.

Nejvíce druhů strašilek – asi 1300 - bylo zatím popsáno z orientální oblasti a Oceánie. Na celém světě je jich známo okolo 2500 druhů, v paleartické oblasti jich žije asi 40.

Nejdelší strašilkou je pakobylka Pharnacia kirbyi, která obývá tropické pralesy na Borneu. Exemplář uložený v Britském přírodovědném muzeu v Londýně měří 32,8 cm, a pokud se k tomu připočte i délka natažených nohou, přesáhne jeho velikost 50 cm. Je tak vůbec nejdelším hmyzem, jaký v současnosti na Zemi žije.

Nejvíce vajíček údajně klade až 25 cm dlouhá pakobylka Acrophylla titan z Queenslandu v Austrálii, která jich za život snese až přes 2000.

 

text: Vladimír Motyčka

zdroj foto: Pixabay