Plšík lískový (muscardinus avellanarius)

Plšíci se velice obratně pohybují i po nejtenčích větvičkách.

V cizojazyčných publikacích nalezneme tohoto drobného hlodavce z čeledi plchovitých (Gliridae) pod těmito názvy:
slovensky – pÍšik lieskový, anglicky – Common Dormouse, Hazel Dormouse, německy – Haselmaus, rusky – sonja orešnikovaja, francouzsky – muscardin, polsky – orzesznica, maďarsky – mogyorós pele, italsky – moscardino, chorvatsky – puh orašar, dánsky – Hasselmus, holandsky – hazelmuis, turecky – findik faresi.

Mapa rozšíření plšíka lískového.

Délka těla (LC) – 62–86 mm, délka ocasu (LCd) – 55–82 mm, délka zadní nohy (LTP) – 15–17,5 mm, délka ušního boltce (LA) – 11–12 mm, hmotnost (G) – 15–28 (na podzim až 35) g.
Zubní vzorec:

Dosahuje přibližně velikosti větší myši. Celé tělo i ocas plšíka jsou rezavé až žemlově žluté, břicho je o poznání světlejší než hřbet. Na hrudi a na krku má bělavou skvrnu. Ocas není příliš huňatý, ale je celý krátce a hustě osrstěn. Svou délkou nikdy nepřesahuje délku těla. Jako u všech plchů, i u plšíka lískového se kůže na ocase velice snadno svlékne. V přírodě je to součást obranného mechanismu a často to může zvířeti zachránit život, při chovu v lidské péči však musíme mít tuto skutečnost na paměti při manipulaci a nikdy plšíka za ocas nechytat.

Plšík lískový se neživí jen lískovými oříšky, jak by napovídalo jeho jméno, ale pochutná si rád třeba i na žaludech.

Obývá téměř celou Evropu s výjimkou Pyrenejského ostrova, severních oblastí Britských ostrovů, části Dánska a severní Skandinávie. Na východ sahá jeho areál až do povodí Volhy a do Malé Asie. Na tomto rozsáhlém území vytváří sedm geografických ras, z nichž u nás (a ve značné části Evropy) žije rasa nominátní Muscardinus avellanarius avellanarius. Na jihu Itálie a na Sicílii žije rasa pulcher, ve střední a části jižní Itálie rasa speciosus, v italském pohoří Abruzy rasa niveus, v Řecku rasa zeus, v Bulharsku rasa kroecki a v Přední Asii rasa trapezius. U nás je spolu s plchem velkým (Glis glis) nejhojnějším zástupcem čeledi plchovitých a vyskytuje se sice mozaikovitě, ale prakticky po celém území. V místech výskytu nepatří mezi nijak vzácná zvířata, přestože většinou pro skrytý způsob života uniká pozornosti. Je značně přizpůsobivý, takže se s ním můžeme setkat nejen v lesích, ale i v blízkosti lidských obydlí, a dokonce i ve velkých městech. Svým výskytem není nijak vázán na lísky, jak naznačuje jeho jméno, vyskytuje se ve všech typech porostů, pokud nejsou příliš husté a mají dostatek podrostu. V horách vystupuje až k horní hranici lesa, do pásma kosodřeviny, ale stejně tak ho lze zastihnout i v nížinách Polabí. Obvykle se zdržuje v mlazinách, při okrajích lesů, na pasekách, v remízcích či na křovinatých stráních, ale nevyhýbá se ani sadům, parkům, hřbitovům nebo zahradám a občas ho lze nalézt i přímo v lidských příbytcích. V těch se zdržuje většinou na půdách nebo navštěvuje spíže, protože je velkým milovníkem zavařenin, zvláště pak jahodových. Je aktivní obvykle za soumraku a v noci, ale v pozdním létě, kdy se snaží co nejvíce vykrmit, je možné se s ním setkat i za denního světla. Živí se semeny a plody rostlin, pupeny, listy, květy, ale i hmyzem, pavouky, měkkýši, žížalami a jinými drobnými živočichy. Rostlinná a živočišná složka potravy jsou u něj přibližně v rovnováze.

Hibernující plšík je stočený do pevné kuličky a na první pohled na něm nejsou patrné známky života.

V zimním období hibernuje, dospělá zvířata se ukládají k zimnímu spánku již v září, mláďata o něco později. Během hibernace klesá tělesná teplota plšíků až na +10 °C a výrazně se zpomalují všechny životní pochody – kupříkladu dechová frekvence klesá až na jedno nadechnutí za 5–10 minut. Páření probíhá koncem dubna, krátce po probuzení ze zimního spánku. První vrhy mláďat se objevují v kulovitých hnízdech, v dutinách stromů nebo ptačích budkách od poloviny května. V teplejších oblastech má mláďata i dvakrát ročně. Samice je březí 22 až 24 dní, ve vrhu bývá 2 až 7 (9) mláďat, kterým se oči otevírají po 16 dnech a po 29 dnech přestávají sát. Zcela se osamostatňují asi po šesti týdnech života. Pohlavně dospívají po přezimování, dožívají se až šesti let, ale obvyklý věk v přírodě je 2 až 3 roky. Poněkud častěji než s plšíkem samotným se můžeme v přírodě setkat s jeho hnízdy, kterých si během roku staví až pět. Jsou to kulovité stavby z rostlinného materiálu o průměru asi 15 cm, které jsou buď zavěšeny ve větvích keřů či stromů nebo mohou být umístěny na zemi, nejčastěji mezi kořeny, případně ve stromových dutinách nebo ptačích budkách. Plšíci v nich jednak odpočívají, jednak v nich odchovávají mláďata a v těch důkladnějších i zimují.

Portrét plšíka.

Na rozdíl od plcha velkého, který bývá většinou velmi kousavý, je plšík mírné zvířátko, které by se ideálně hodilo pro chov v domácnosti, nebýt toho, že se obtížně shání. Vlastní odchyt nelze doporučit, protože podle Přílohy III vyhlášky č. 395/1992 Sb. ve znění vyhlášky č. 175/2006 Sb., kterými se provádějí některá ustanovení zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, patří mezi chráněné živočichy a jeho stavy mají klesající tendenci. Ostatně odchyt plšíků není nijak jednoduchý, protože do běžných živolovek obvykle nejdou a chytí se spíše jen náhodně do zemních pastí (což je celkem logické, protože jde o druh převážně arborikolní). K jejich odchytu se musejí používat speciální pasti zavěšené ve větvích a nalíčené aromatickým ovocem nebo marmeládou. Lepší než plšíky chytat, je proto zakoupit je z některého již zavedeného chovu, protože se v zajetí celkem dobře rozmnožují. Je však nutné, aby zároveň se zvířaty byla získána i všechna potřebná povolení. To platí i pro nákup u některého z dovozců zvířat, protože jinak budete jen těžko Inspekci životního prostředí dokazovat, že jde o dovoz kupříkladu z Ruska, kde zatím chráněný není a nikoli o odchyt z vaší zahrady. Doporučit nelze ani jejich odchyt v zahraničí, kde již také většinou patří mezi chráněné druhy a takovýto lov se může řádně prodražit (kupříkladu v Maďarsku je pokuta za chycení nebo usmrcení plšíka 2 000 forintů). Pokud se vám však podaří překonat problémy s jeho sháněním, měli by jste se postarat i o to, aby se u vás měl co nejlépe.

Při pohledu zblízka upoutají na plšíkovi jeho velké oči a dlouhé hmatové vousky, prozrazující nočního živočicha.

K chovu se nejlépe hodí prostorné vitríny nebo pokojové voliéry o rozměrech asi 1×0,5×2 m, kde největším rozměrem je výška. Teprve v takovémto prostoru vyniknou všechny vlastnosti plšíka a je i reálná šance na jeho rozmnožení. Netřeba podotýkat, že vzhledem k nepatrné velikosti zvířat musí být konstrukce bez skulin, kterými se plšíci jinak dovedou velmi obratně protáhnout. Na dno se nejlépe hodí propraný říční písek nebo lesní hrabanka, která by ale měla být tepelně ošetřená, aby se do chovu nedostali cizopasníci či jiné škodlivé organismy. Samozřejmostí je dostatek větví, které by měly vhodně vyplňovat prostor, aby zvířata měla dost příležitostí ke šplhání. Jako úkryt jim poslouží buď přirozené dutiny, budky nebo si sami vybují hnízda z rostlinného materiálu (sena, slámy, mechu), který jim poskytneme. Ubikace by měla být umístěna v nevytápěné místnosti, kde by měli plšíci více méně přirozené podmínky k přezimování, což značně zvýší naději na jejich úspěšný odchov. Nutno ale upozornit, že ve volné přírodě během zimování hyne až 70 % populace a určitým ztrátám se nevyhneme ani v zajetí. Doporučuje se chovat pohromadě jen jeden pár zvířat, protože jinak může docházet k soubojům. Krmíme slunečnicí, konopným semenem, ořechy všech druhů (i se skořápkami), podzemnicí olejnou, žaludy, bukvicemi, ovesnými nebo pšeničnými vločkami, prosem i dalšími druhy zrní, tvrdým pečivem. Zdrojem živočišných bílkovin mohou být tvrdé sýry, vařená vajíčka, kousky masa, ale nejlépe se jim zavděčíme hmyzem, kupříkladu cvrčky nebo moučnými červy. Velice rádi přijímají i zeleninu a ovoce – a to i kompotované – a dobře proslazenému džemu dávají přednost před vším ostatním. Na podzim si vytvářejí tukové zásoby, které jim zaručují úspěšné přezimování, proto je v té době můžeme krmit kaloricky vydatnější potravou a přidávat jim více olejnatých semen nebo třeba piškoty. Napájíme vodou, která by neměla obsahovat chlor, nejlépe z automatických napáječek. Tady je třeba poznamenat, že ne všichni plšíci se je naučí používat a takovým jedincům pak musíme vodu poskytnout v malých miskách umístěných na zemi, nebo ještě lépe na vyvýšeném místě, kupříkladu na dřevěném špalku nebo pařezu.