Siamské hedvábničky
Zařazení: plemena se zvláštními znaky (ve Vzorníku plemen drůbeže skupina G4).
Původ: Čína, Thajsko.
Kroužek: kohout 13 mm, slepice 11 mm.
Vznik plemene
Hedvábničky jsou velmi starým plemenem, které bylo na Dálném východě chováno před více než tisíci lety. Jejich původním domovem údajně byla jihovýchodní Ásie, přesněji jižní část Malajského poloostrova, který je označován jako Malacca. Odtud se přes Singapur dostaly do Evropy, kde se jako rarita chovaly už v šestnáctém století. Ve starších literaturách byly popisovány i vyobrazeny jak variety s modrou kůží, tak s červeným obličejem a světlou kůží.
Bruno Dürigen v knize Katechizmus der Geflügelzucht z roku 1889 popisuje, že plemeno je podobné velkým hedvábničkám, jen je o něco menší. Má bílou načervenalou kůži, listový hřeben červené barvy, červený je i obličej, laloky a ušnice, žlutý zobák a běháky.
AC Eduard Baldamus je charakterizuje v knize Illustriertes Hanbuch der Federviehzucht z roku 1896 jako slepice s obvyklou barvou kůže, chocholka buď chybí, nebo je pouze nevýrazná, běháky buď holé, nebo opeřené. Malíř Jean Bungartz vyobrazuje i siamské hedvábničky s břidlicově modrými běháky.
Původní thajské siamské hedvábničky vyhynuly v Evropě už kolem roku 1900.
Na vzniku dnešních siamských hedvábniček se pak podepsali němečtí chovatelé. Pod názvem německé nebo japonské hedvábničky se objevily na několika výstavách, například v Berlíně 1920 nebo Herfordu 1965. Měly světlou kůži a hladké pětiprsté běháky. Ty ale zřejmě díky malému zájmu chovatelů také vyhynuly.
Jejich další šlechtění začalo v roce 1989, kdy se v chovu hedvábniček Svena Neumana z Oytenu objevila mutace s bílou kůží, masovým zobákem, bílými ušnicemi a šedými běháky.
Zvířata na první pohled vhodná do kuchyně se díky studiu staré literatury stala předmětem dalšího chovu. Cílem bylo získat zakrslé slepice s hedvábným peřím, bílým „masem“ a světlou barvou kůže, červenými partiemi hlavy, žlutým zobákem a běháky.
Pro křížení byly použity slepice zakrslé kočinky. První kříženci měli normální peří a další nedostatky. První úspěch v podobě červených ušnic a žlutých běháků se dostavil v roce 1991, jednalo se jen asi o 5 % zvířat. Žluté běháky s pěti prsty se ukázaly o rok později. V dalších letech bylo velmi problémové dosažení žluté barvy běháků. Většina zvířat je měla tělové, zelené nebo šedé. Tady pomohly bílé zdrobnělé vyandotky.
V dnešní podobě byly siamské hedvábničky v Německu uznány 6. května 1999 na zasedání v Chotěbuzi.
Plemenné znaky
Prvním, co nás na hedvábničkách zaujme, je jejich měkké, kypré hedvábné opeření. Jednotlivá pera mají rozvolněné prapory, jednotlivé paprsky se na sebe nevážou a stvoly musejí být měkké. Dojem umocňuje bohaté prachové peří.
Od klasických hedvábniček je odlišuje zejména barva ozdob hlavy, běháků a kůže. Malou zakulacenou hlavu zdobí kromě chocholky červený, středně velký hřeben tvaru poloviny vlašského ořechu s příčnou rýhou uprostřed. Hřeben je bez trnu. Ušnice a laloky jsou červené barvy, jemné, malé a zaoblené. Také obličej musí být červený, jemný, oči se požadují výrazné, oranžové, až oranžově červené.
Krátký, ale silný zobák se vyznačuje žlutou barvou, stejně jako kůže a pětiprsté běháky.
Chocholku střední velikosti tvoří chomáč peří, který je u kohouta ohnut dozadu a mírně vyčnívá, zatímco chocholka slepice je mnohem kompaktnější, více uzavřená. Chocholka nesmí přesahovat přes oči.
Trup siamských hedvábniček je kompaktní a velmi malý, hmotnost v prvním roce se pohybuje jen od 0,5 do 0,6 kg kohoutů, hmotnost slepic od 0,4 do 0,5 kg. Starší zvířata mohou být o 100 g těžší. Tvarem trup připomíná krychli se zaoblenými hranami.
Krátká široká hřbetní linie mírně stoupá do bohatě opeřeného sedla, z něhož široce přechází do krátkého ocasu. Ocas je nasazený pod úhlem 45–50°. Prapory srpů a rejdováků jsou rozvolněné jen v horní třetině. Krk je krátký, ale dobře opeřený. Široká ramena poněkud vyčnívají.
Křídla musejí být krátká, široká, vodorovně nesená, břicho a prsa plná a bohatě opeřená. Typické běháky musejí být žluté, krátké, na vnější straně bohatě opeřené kratším peřím vytvářejícím punčošky. Pátý prst je delší než zadní prst a dráp je mírně zahnutý nahoru.
Nejčastější exteriérové vady
Za chyby se považují odchylky v typu, dlouhý, úzký nebo vysoce nesený trup, plochá prsa, dlouhý úzký ocas.
Nepřípustné jsou tmavé odstíny kůže a hřebene, modré nebo bílé ušnice, příměsi jiné barvy na běhácích. Vyskytují se nedostatky v utváření a rozdělení zadních prstů.
Závažné je také nedostatečné rozvolnění praporů, výskyt tvrdých ostnů per, řidší, úzké či přilehlé opeření nebo málo prachového peří.
Barevné rázy
Siamské hedvábničky jsou známy pouze v bílé barvě.
| Tabulka: Výskyt barevných rázů v zemích EE |
|||||||
| Původ | Česká republika | Německo * | Francie | Itálie | Polsko | Skandinávie | Slovensko |
| D | Siamské Hedvábničky | Siamesische Zwerg-Seidenhühner | Poule soie siamoise |
Siamese nana | Syjamskie Jedwabiste | Siam. Dvaerg-Silkenhoens 3) | Siamská hodvábnička |
| bílé |
weiß | blanc ** | bianca | biały | hvide ** | biela | |
| * Evropský standart platí také pro Lucembursko, Rakousko a Švýcarsko, ** uznané roku 2011 |
Užitkovost
Díky kvokavosti je předpokládaná nižší snáška, ale chovatelé uvádějí 100 i 120 vajec s hmotností 28 g a bílou nebo mírně tónovanou skořápkou.
Specifika chovu
Hedvábničky nemohou létat, jsou klidné povahy a mají velmi výrazné sociální chování.
Pro chov nepotřebují velké prostory, ale náročné jsou na čistotu prostředí. Je potřeba je chránit před deštěm.
Jsou velmi dobrými kvočnami, vyznačují se silným mateřským pudem, hodí se i pro odchov kuřat jiných druhů. Uvádějí se problémy s umělým líhnutím.
Zahraničí
V Německu, kde se chovají nejvíc, sdružuje chovatele siamských hedvábniček Klub hedvábniček a zdrobnělých chocholatých plemen. Informace o něm naleznete na stránkách: www.silkies-polands.de. Po počátečním boomu plemene se počty chovaných zvířat začaly snižovat a klub hledá nové chovatele. V roce 2000 bylo evidovaných 80 zvířat, o pět let později 154 a v roce 2008 už jen 77 jedinců.
Ve Francii a Skandinávii se připouští vousatá i bezvousá zvířata. V roce 2004 byly siamské hedvábničky uznány v Itálii.
