Nejznámější holubi 5 Pomořanský voláč
Historie
Centrum chovu a šlechtění pomořanského voláče zasahuje do oblasti Předního Pomořanska, které se nachází na severovýchodě Německa při pobřeží Baltského moře. Tato rovinatá oblast odedávna přitahovala mnoho návštěvníků svými plážemi a ostrovy při pobřeží Baltského moře, jakož i množstvím jezer ve vnitrozemí. Prostřednictvím lodní dopravy udržovala vynikající spojení s holandskými městy, kde byl chován starobylý obrovitý rousný voláč nazývaný voláč holandský nebo staroholandský. Toto plemeno „dvojnásobné velikosti, než byli normální holubi, s bohatě opeřenými prsty“ a výraznou volatostí popsal již Ulysses Aldrovandi v roce 1599. Pravděpodobně v první třetině 19. století se v oblasti ohraničené městy Stralsund, Greifswald a Barth podařilo holandské voláče pokřížit s místními velkými voláči a postupně vznikalo svébytné plemeno. Od staroholandského voláče se však lišilo vždy jen v detailech, přesto ho později svojí oblíbeností a rozšířeností zcela překonalo. Bez emocí by se dalo říci, „tiše“ nahradilo. Takové nenápadné a tiché převzetí „předností“ zahraničních plemen je ovšem výsadou mnoha zemí světa. Proto také v Evropském svazu chovatelů musí mít nově přihlášená plemena alespoň dva rozlišovací znaky od holubů již zařazených. Staroholandského „praotce“ chovu velkých vysokonohých rousných voláčů potkal osud několika dalších „praplemen“, která předala své základní plemenné znaky později vzniknuvším voláčům (gentský, anglický, francouzský voláč) a sama dnes bojují o svou existenci. Naposledy byla jejich nevýrazná kolekce součástí Evropské výstavy Lipsko 2012. S počtem 36 jedinců průměrné kvality jen stěží mohli konkurovat vysoce prošlechtěným pomořanům, kterých bylo v Lipsku vystaveno 330. Zatímco se voláči angličtí, staroholandští nebo francouzští chovají výhradně v měsíčkové kresbě nebo bílí, voláči pomořanští byli již od počátku pestřejšího barevného založení, ačkoliv převzali a zachovali původní stejný barevný základ. Již v počátcích chovu pomořanských voláčů (30. léta 19. století) byli podchyceni barevnoocasí na modré a černé barvě. Jejich vyšlechtění nebylo plánovité, vznikli výběrem z holubů, kteří měli tmavý ocas, hlavu, zobák, stříkání na zádech, v sedle a na hrudi. (Pozn. autora: Dodnes se v tomto zbarvení chová menší rousný voláč zvaný lovaňský seňor.) Barevnoocasí byli poměrně dost rozšíření, později jejich obliba zažívala různé vlny a dnes jsou vzácní, neboť v jejich chovu je velké množství nestandardně kreslených odchovů a dost se vrací tmavé zobáky i barevné plochy na hlavě. Dále se začali chovat pomořanští voláči plnobarevní a bělohrotí. Bělohrotost vznikala z křížení jedinců měsíčkových s plnobarevnými anebo i s jinými rázy. V té době patřil k oblíbeným vysokonohým rousným voláčům v plnobarevném založení voláč saský, který byl ovšem výrazně menší. I on byl podobně jako voláč pomořanský nazýván voláčem holandským (dle oblasti původu obou plemen). Dodnes platí, že plnobarevní pomořani jsou menší než měsíčkoví. Aby došlo ke správnému a žádoucímu odlišení měsíčkové kresby od anglických a jiných voláčů, objevil se u pomořanů požadavek plného vybarvení křídelních štítů bez tzv. rozet (bílých pírek nepravidelně rozesetých v ramínkách křídel). Dürigen ještě v roce 1886 uvedl, že „toto plemeno není v Anglii nebo ve Francii známé (na rozdíl od staroholandských voláčů). 50 až 75 procent všech pomořanů je bílých nebo měsíčkových (nazývaných bělohrotí).“ Na přelomu 19. a 20. století již byli nejrozšířenější bílí a jejich obliba je nejvyšší dosud. V roce 1879 vydává W. Hervenick monografii „Pomořanský voláč a jeho příbuznost s anglickým voláčem“, ve které čtenář získává zajímavé informace o šlechtění a chovu těchto voláčů. Ještě Wintjes v roce 1969 poukázal na to, že „obliba pomořanských voláčů v Německu nebyla během 20. století konstantní. Příčinu viděl v tom, že od počátku 20. století se chovné cíle rozdělily. Někteří chovatelé sledovali směr připomínající staroholandské voláče, další směr blízký s anglickými voláči. Rozkol měl pokračovat i po vydání prvního vzorníku v díle Emila Schatzabela „Taubenrassen“ (1925), kde ovšem dle mého názoru Schatzabel vystihl rozdíly obou plemen zcela pregnantně a tyto byly do značné míry také rozvíjeny. Po druhé světové válce se rozdíly ještě zvětšily, neboť velcí angličané ještě více zeštíhleli a zvedli se. Zdánlivé „sbližování“ naopak nastává až v posledních letech, kdy vhodně zvolení angličtí voláči (maximálně rousní a hrubší v postavách) vypomohli moderním pomořanským voláčům k dosažení elegantnější, harmoničtější a vyšší postavy.
Pomořanský voláč v české literatuře
Když v roce 1898 Bohumil Bauše zpřístupnil českým holubářům knihu založenou na informacích z německého prostředí „Drůbež“, přinesl cenné poznatky o voláčích obecně i první zmínky o pomořanech. Bauše píše: „Aldrovandus vypravuje, že Belgičané ‘jeho’ doby (1599) jsou vášnivými holubáři a mezi různými, velmi drahocennými holuby mají též takové, kteří velikostí dvakráte holuby domácí převyšují, dlouhé rousy na nohách mají a vole nesmírně nadýmají. Nazývají se ‘Kroppers’.“ Dále Bauše popisuje, že „všichni mají dutý a tlumený hlas, většina též měkké a volné peří. Let jejich jest hbitý a silný, v letu plácají silně křídly (letky nahoře na sebe narážejí), zvlášť na počátku a na konci. Na staveních vyjímají se holubi tito velmi pěkně, zvlášť z rána, když lační holubník opouštějí, neb s prázdným voletem nadýmají se nejlépe. Vejce mají podobu podlouhlou. Jednotliví voláči hrdě vyšlapující poskytují statný pohled, neboť jsou mezi nimi zvláštnosti i něžné, i elegantní, též mají všichni voláči zvláštní přítulnost ku svým pěstitelům, což získává jim mnoho přátel.“ V části perokreseb pomořanské voláče uvádí pod názvem voláči obrovští a vyobrazuje je jako bílého modroocasého a bílého červenoocasého (tento však zřejmě nikdy neexistoval). Josef Vrbka v Praktickém holubáři (1917) krátce konstatoval, že „voláč pomořanský se od anglického rozlišuje hlavně nižší a zavalitější postavou, která se zdá proto méně štíhlou, že není tento voláč tak vysoký“.
Rozšíření ve světě
V České republice tento obrovský voláč nikdy nepatřil mezi příliš úspěšné a bylo to snad proto, že měl výraznou konkurenci v našich národních plemenech, kterými jsou v kategorii vysokonohých rousných voláčů hanácký voláč a český voláč sedlatý rousný. Když už se u nás přece jen chovali vysokonozí voláči zahraniční provenience, zpravidla to byli angličtí. Chovatele všech těchto plemen sdružuje Klub velkých voláčů. Většího úspěchu a rozšíření se tomuto voláči dostalo na Slovensku, kde výraznější obliba jeho chovu pokračuje nadále a vystavení výborných pomořanů na celostátních výstavách v Nitře to jen potvrzuje. V sousedních zemích je dost chovů i v Polsku, ale velmi často se jedná o holoubky delší zadní partie a méně vzpřímené, zatímco v Rakousku zažívají opravdu zlaté časy. Ještě výraznější jsou chovy chorvatské a srbské (absolutním vítězem EV Lipsko 2012 se stal Dragan Čavič, video z jeho chovu je hitem internetového portálu YouTube). Vzácněji jsou chováni po celém světě, včetně zemí anglicky hovořících, kde jsou nazýváni zkráceně poms. Konstantní oblibu a rozšíření si udržují v domovském Německu. V muslimských oblastech jsou mimořádně ceněni a výborní pomořani se tam prodávají i za více než 1 000 dolarů za kus. Na speciálních výstavách v Německu bývá k vidění kolem 400 pomořanů, v Rakousku asi 150, v Srbsku a Chorvatsku kolem 200 a u nás cirka 30, přesto i v České republice vznikají nové chovy, a některé jsou velmi nadějné.
Plemenné znaky
Je to jedno z mála plemen voláčů, která mají ve standardu celkem rozumný požadavek na nepříliš vysoké čelo. Přesto realita popisu výšky čela komparací s jinými plemeny neodpovídá, neboť kvalitní pomořani jsou naopak ve skupině voláčů vyhlášení výškou čela. Je to proto, že jejich ohromná postava nabízí hlavě nejen přiměřenou velikost, ale též nezvyklou klenbu, na kterou navazuje poměrně silný, středně dlouhý a na konci zahnutý zobák. Jeho barva odpovídá okolnímu opeření, jen u barevnoocasých je posuzována mírně. Důležitou oblastí jsou křídla, která bývají poměrně silná a dlouhá, neboť mohou dosahovat až ke konci ocasu. U mladých se mohou křížit, ale u starších jedinců by se měla maximálně dotýkat. Tento požadavek by měl být zachován také u pomořanů modernějšího typu, kteří jsou na vyšších nohou a poněkud užší a delší postavy. Křídla mají u pomořanských voláčů mírně pozvednuté štítky, ale díky širokým zádům není otevření zad příliš výrazné. Hovoříme o fenoménu jen málo dutých zad. Mnohem nápadněji se tato nepříliš ideální vlastnost přenáší po křížení pomořanů s jinými velkými voláči, kteří nemají tak široká záda a vzniká nehezky působící otevření. Křídla jsou dobře přilehlá. Ocas je rovněž poměrně dlouhý a široký. Příliš dlouhý ocas nepůsobí harmonicky, neboť opticky zkracuje přední partii. Téměř pravidlem je jeho stříškovité uspořádání. U nejlepších holubů již předpokládáme zkrácení v této oblasti a co nejlepší složení. Na první pohled zaujme silná a masivní postava, hrdě vzpřímené držení těla a výborná volatost. Ačkoliv se dříve uváděl sklon držení těla mezi 45 a 60 stupni, dnes se doporučuje 60 stupňů. Délka těla celou dobu šlechtění obnáší přibližně 50 cm, ale změnily se poměry. Nohy byly vždy drženy v polovině těla, dnes se posunuly mírně dozadu, výrazněji se vzpřímila postava, prodloužil se krk a hruď, na druhou stranu se zkrátila zadní partie. Podařilo se to díky cílevědomé šlechtitelské práci a zejména díky křížení s jinými voláči, nejvíce s anglickými, ale snad částečně i se sedlatými rousnými nebo francouzskými. Nohy jsou silně rousné, široce nasazené a pevné. Krk si přejeme co největší a v této oblasti se podařil obrovský pokrok. Volatost je díky mohutné postavě a co nejdelšímu krku adekvátně vyvinutá. Je hruškovitá, s největším klenutím v horní polovině. Není podvázána, zato je mírně vydutá i vzadu za krkem. Hruď je široká, hrudní kost není zřetelná. Záda jsou mírně otevřená, v ramenou velmi široká. Ve skupině rousných voláčů nenalezneme lepšího zástupce, co se týče kvality opeření nohou. Předpokladem je vyšší a vzpřímený postoj na jen mírně podkleslých patách. Nohy jsou dlouhé, silně opeřené. Čím je plynulejší výstup nohou z dolní hrudi, tím je pomořan krásnější a logicky též vzpřímenější. Supí pera jsou dlouhá neobvyklých 10 až 12 cm a jsou tak hustá, že z pohledu zepředu není mezi nohama vidět mezera. Rousy jsou vytvářeny z obdobně dlouhých per, která však musí být co nejpevnější a nejhustější. Zvláště ceněný je plochý rous, pozvednutá pera narušují jeho dokonalou strukturu. Mezi rousy a supími pery nesmí být mezera.
Barevné a kresebné rázy
Z jednobarevných rázů jsou rozšíření bílí, černí, recesivně žlutí, recesivně červení, modří pruhoví a modří kapratí. Jednoduchým křížením z již uznaných rázů lze získat jednobarevné stříbrné a stříbřité, které oficiální vzorník nezmiňuje. Autor článku se věnuje šlechtění pomořanských voláčů andaluských. V minulosti byli mezi základními rázy uváděni i isabeloví, kteří jsou typičtí pro saské voláče. Osobně jsem se s takovými pomořany nikdy nesetkal. Majoritně zůstávají nejrozšířenější měsíčkoví, pro které je někdy používáno synonymum anglická kresba. Měsíčková kresba nesestává jen z atraktivního půlměsíce, který se nachází na volátku, v nejvyšším bodě má výšku asi 5 cm a postupně se směrem k očím zužuje, ale nedosahuje jich. Bílé jsou i ruční letky v počtu nejméně 7 per, břicho, záda, rousy, supí pera a krátké opeření za nohama. Barva ocasu a krovek odpovídá poznatkům o holubářské genetice, tedy u holubů černé / modré řady je oblast barevná, u plavých rázů s ocasním pruhem, u červené / žluté barevné řady je ocas světle popelavý (vizuálně až bílý), s menší či větší pigmentovou zásobou, u štěpitelných jedinců na černou řadu s možnými tmavými skvrnkami. Objevují se černí, modří, stříbřití, červení recesivní a žlutí recesivní měsíčkoví. Tito všichni mají barevný ocas, jen pomořani v popelavě červené / žluté barevné řadě mají ocas světlý. Vyskytují se ve vzorcích pruhovém, kapratém a tmavém. Tmaví červení a tmaví žlutí mají tak probarvené křídelní štíty, krk a hruď, že jsou odedávna nazýváni jednoduše jako červení a žlutí a je neustále opisováno, že jen tito mají světlý ocas. Jedná se však v reálu o červené a žluté dominanty, u kterých je světlý ocas primárním genetickým projevem. K záměně s červenými a žlutými recesivními a jejich genetickými projevy (plnobarevný ocas) by již snad nemělo docházet. Z dalších rázů se vyskytují tygři a straky v barvě černé, červené, žluté a modré. Jsou rozšířeni též na severní Moravě. Tygři jsou na hlavě, krku a v křídelních štítech bíle stříkaní, u tzv. straků mohou být bíle stříkané i jiné partie na těle. Správně naše terminologie tuto formu kresby označuje za stříkanou. Barevnoocasí jsou uznáni pouze modří a černí, o toleranci nedostatků v jejich zbarvení jsem se již zmínil. U měsíčkových se můžeme častěji setkat nejméně se třemi vadami kresby. První z nich je rozšíření půlměsíce až k očím, kdy vzniká tendence ke klínkům v očích a může se objevovat různookost nebo obě oči vikvové (výluka). Další problematickou oblastí jsou křídelní štíty, kde může dojít k vytváření růžic (při mírném výskytu lze před výstavou upravit) a objevují se též míchané letky. Třetí oblastí nejčastějších nedostatků je probarvení bérců nebo rousu barevnými pery, i zde přichází ke slovu předvýstavní příprava. U holubů jednobarevných nejčastěji narážíme na vadu sytosti a čistoty barvy, kterou je vyhlášený černý ráz. Kvalitu černé barvy lze v tomto případě vylepšit křížením s bílými. Musíme si vybrat bílého jedince, který pochází z linie, ve které jsou nejméně po tři generace jen bílí holubi. Právě přes bílé dosáhneme zkvalitnění černé barvy, která by u mnoha jiných párování zůstávala zašedlá.
Způsob chovu
Již Hervenick v roce 1879 pro chov těchto voláčů doporučil tuto systematiku, z níž mnohé platí dosud: „Počátkem prosince oddělte holuby od holubic a během prosince až do února je držte rozdělené. Předkládejte jim kvalitní, ale střídmější zrní. Prvního března sestavte páry a zahajte hnízdní sezonu. Po dvou až třech hnízděních chovnou sezonu ukončete. Přes zimu krmte dvakrát denně, v létě třikrát denně. Voda musí být k dispozici u každého krmení. Důležitost zasluhují velké holubice, které mají větší význam než velcí holubi. Je dobré mít odchovy z prvních hnízd, neboť takoví výletci již v říjnu až listopadu vykazují výbornou volatost. Pozdější holoubata se již nestačí vyfoukat a nebývají z nich dobří voláči.“ K tomu ještě doplňuji, že v ideálních podmínkách se dá sezona začít ještě dříve a pak jsou mladí na podzimní výstavy ještě lépe připraveni. Plné tělesné vyspělosti však tito majestátní voláči dosahují až ve věku dvou až tří let. Chov lze provozovat jak pod vlastními rodiči, tak lze využít služeb chův. Osvědčili se poštovní holubi, kalifornští nebo američtí výstavní. V žádném případě nedoporučuji do chovu zařazovat příliš malé, úzké jedince nebo holuby na krátkých nohách a s příliš dlouhou zadní partií. Dědí se i vady složení ocasu a šavlovité letky. Rousy (a supí pera) je během chovné sezony vhodné zastřihnout. Budníky musí odpovídat velikosti holubů a být nejméně 50 cm dlouhé, 40 cm vysoké a 40 cm široké, hluboké hnízdo by mělo mít asi 25 cm v průměru (norma u běžných plemen je 20 cm). Po chovné sezoně provedeme cílenou obměnu rousů a supích per. Při péči o uchování kvality rousů se na podlaze holubníku osvědčily hobliny nebo jemný písek, který se nejlépe uplatní i ve voliérách. Krmítko a napáječku umístíme do výšky 15 cm nad úrovní podlahy. K odpočinku se nejlépe osvědčily 10 cm široké kruhovité sedačky, umístěné aspoň 30 cm ode zdi. Možný je volný i voliérovaný chov. Zájemce o bližší seznámení s historií a chovem plemene znalé německého jazyka bezpochyby potěší kniha Josefa Wintjese Der Pommernkröpfer. Zucht und Haltung (Pomořanští voláči. Chov a šlechtění), vydaná v Bottropu v roce 1969. Kdo němčinou nevládne, získá asi nejkvalitnější informace o specificích chovu pomořanských voláčů u některých výborných holubářů na Slovensku. Sám jsem navštívil již hodně chovů těchto holubů různě v Evropě, ale nejvíce mi utkvěla v paměti slova rakouského šlechtitele Franze Satora: „To nejdůležitější a nejkrásnější na pomořanském voláči je jeho temperament. Není to vyloženě výstavní holub, který by byl připraven na předvedení svých kvalit jen v jednu konkrétní roční dobu. Předvádí se vlastně pořád, neboť je mu to geneticky vštípené. Začíná to už v holouběcím věku, kde zejména holubice mašírují jak vojandy a přitom se něžně naparují. Pomořan není holub, který by se dal do klece a nic neukázal. Je velmi důvěřivý a kdykoliv se ochotně nafukuje, zatímco u některých jiných velkých voláčů se musí ke stejnému projevu podrobit dlouhé drezuře. Proto je tak oblíben a jeho počty se stále zvyšují.“
