Nejznámější holubi 19 Gentský voláč
V seriálu Fauny „Začínáme s holubářstvím“ jsem o tomto plemeni mimo jiné poznamenal: Tento poměrně zvláštní holub vznikl na území Flander, přičemž výchozím plemenem byl i zde staroholandský voláč. Do vínku dostal poměrně silnou, až zavalitější postavu s typickým pozvednutím přední partie a vodorovně drženou zadní partií, čímž připomíná „fajfku“. Má běháky bohatě opeřené dlouhými rousy, ale nohy patří v celé skupině k nejkratším. Flandry neboli Vlámsko tvoří severní část Belgického království, která sousedí převážně s Nizozemskem a uchovává si podobnou architekturu i velmi identický vztah k holubářství, projevující se nejen ve způsobu chovu, ale také v klubových činnostech a výstavnictví. Mnohá belgická, ale i nizozemská plemena žila dlouhou dobu v jakési ulitě schována před světem a „objevena“ byla až v druhé polovině 20. století. Byl to případ staroholandských kapucínů, jež jsme si představili nedávno, a platí to též o gentských voláčích, kteří se až po druhé světové válce dostali do Německa a Francie a posléze do dalších míst střední Evropy, kde získali nejvíce chovatelů v sousedním Rakousku. Zájem o plemeno není ohraničen Evropou, ale dá se konstatovat, že stále hovoříme o voláči raritním, a to přesto, že zejména sedlatí a tygři patří k vysoce atraktivním holubům. V České republice je tento voláč k vidění přinejmenším sporadicky a není mi známo, že by kromě kusých zmínek v časopisech a knihách z poslední doby o něm bylo v minulosti nějak hlouběji u nás referováno. K dispozici v českém jazyce je vzorník plemene obsažený ve sborníku z roku 2008.
Historie
Chovatelé se nikdy netajili tím, že plemeno vzešlo z podstaty staroholandského voláče, který platí za „praotce“ vysokonohých rousných voláčů. V okolí Gentu byli tito voláči chováni již v 17. století. Někteří odborníci (Lesch a jiní) spekulují, že se jednalo o lokální směr šlechtění staroholandského voláče, zejména po odtržení Belgie od Nizozemského království, ke kterému došlo roku 1830. Největší ranou pro gentského voláče byla 1. světová válka, po které téměř vyhynul. „Zlí jazykové“ tvrdí, že se podařilo regeneraci uspíšit pomocí (staro)holandských voláčů dovezených z Nizozemska. Ať to bylo jakkoliv, dnes obě plemena rozlišíme na první pohled. Není jasné, zda unikátní typ gentského voláče vznikal postupnou cestou chovatelského výběru a stanovením konkrétních šlechtitelských cílů. Vzorníky totiž nápadně dlouho neobsahovaly popis jeho typické vodorovné zadní partie, vzpřímeně drženého krku, z hrudi bez podvázání navazující volatosti a charakteristického obloukovitého tvaru, který vytváří zadní strana krku, hřbet a letky. Chovatele plemene sdružuje zejména klub německý, založený roku 1987, v jehož řadách se nachází přední chovatelé též z Rakouska, Belgie, Maďarska a Francie. Klub dodnes řídí žena, což je v holubářství velmi ojedinělé, paní Wilma Oesterwind z Ratingenu, která je navíc velmi angažovanou posuzovatelkou. Samozřejmě i v Belgii mají chovatelé plemene specializovaný klub, který určujícím způsobem rozhoduje o šlechtění a vývoji tohoto voláče. Belgický klub oslavil v roce 2011 již sté jubileum činnosti.
Plemenný typ
Ve skupině vysokonohých voláčů patří k výjimkám, neboť nekopíruje jiná plemena, ale zůstává svůj, čímž se dá přirovnat třeba k našemu českému voláči sivému. Gentský voláč se vyznačuje silnou a širokou figurou, délka těla měřená od špičky zobáku po konec ocasu činí 46–48 cm, což je úctyhodné číslo i přes žádanou kratší zadní partii. Pro žádoucí velikou volatost je určující správná délka krku, přičemž je zajímavé, že nejširší bod volete nacházíme přibližně v jeho polovině. Na voleti je položen silně nasazený středně dlouhý zobák, na který navazuje širší a vždy bíle ojíněné ozobí. Barva zobáku odpovídá okolnímu opeření, stejně jako barva poměrně nevýrazných obočnic. Oči jsou při bíle zbarveném okolí vikvové, na barevných holubech oranžové. Na poměrně krátké hlavě je nápadné vysoké a široké čelo. Postavu nejlépe vystihuje příměr zavalitá. Hrudní kost nevystupuje jako u některých štíhlých holubů, ale je pěkně uschovaná v dobré muskulatuře. Hruď je dlouhá, ramena a záda široké, vzbuzující dojem mnohem většího holuba. Zadní partie (ocas a letky) a zadní část postavy spoluutváří jedinečnou horizontální linii, kterou však nemusí tito holubi vykazovat neustále. Při praktickém chovu velmi často vidíme, že ocas se svažuje k zemi, což nemusíme nijak dramatizovat, je to projev běžný, ani pávík nemá vějíř pořád vzpřímeně držený, ale občas si také potřebuje odpočinout. Důležité je, aby bylo svažující držení ocasu jen průvodním efektem. Jestliže některý výletek nese směrem dolů ocas pořád, je to známka pro vyřazení z chovu. Z uvedeného důvodu dáváme pozor při nákupu nových jedinců, neboť ne vždy můžeme být konfrontováni se seriózním přístupem. U statných voláčů patří k mohutné postavě též široká křídla, které má i gentský voláč. Chtěl bych upozornit na skutečnost, že křídla jsou krátká a letky neseny výše než ocas. Horní linie křídel na první pohled připomíná krátkou šavli. Rozpětí křídel činí 75–80 cm. Ocas je v korelaci s šířkou těla poměrně široký, měl by být dobře složený a směrem dozadu se nesmí rozšiřovat. Dosti často je nežádoucího neuceleného složení, někdy s náznakem stříškovitého uspořádání, jindy může být s volnými krajáky. Určitě se jedná o partii, na kterou je dobré se při hodnocení zaměřit. Nesen by měl být horizontálně, nechceme ocas ani dlouhý, ani příliš krátký. V porovnání s jinými velkými voláči působí zkráceným dojmem. Poměrně dlouhé nohy jsou široce nasazené. Rousy jsou tvořeny z bohatého, hustého a do stran talířovitě rostoucího opeření, které není tak dlouhé jako u pomořanských voláčů, ale je širší. Supí pera doplňují jejich dokonalý vzhled. Veškeré opeření je široké, bohaté a utažené.
Barevné a kresebné rázy
Zpravidla jsou vystavováni jako bílí, černí, recesivně červení a recesivně žlutí, z plavých rázů tvoří základ modří pruhoví a kapratí a stříbřití pruhoví i kapratí, jakožto i žlutě plaví a červeně plaví týchž vzorků. V těchto rázech mohou být chováni jako plnobarevní a kreslení. Z hlediska kresby je k dispozici kvarteto variant. Nejznámější jsou tzv. dominikáni. Samotný termín dominikán není českým holubářům neznámý. Již v počátcích našeho písemnictví o holubech byl používán pro různá plemena v tzv. sedlaté kresbě. Další z používaných výrazů pro sedlatý ráz je dosud užívaný kamzl či gamzl, vycházející zase z německého termínu geganselt. Dominikáni se vyznačují přesným a velmi kontrastním prolínáním bílých a barevných ploch. Velmi nápadná je bílá hlava a horní část krku s výrazným prodloužením bílého pole ve prospěch náprsenky, která se rozprostírá přes přední stranu volete. Zbývající část volete, horní hruď, sedla křídelních štítů, hřbet a ocas včetně krovek jsou barevné, dolní hruď a břicho až ke kloace, bérce, rousy a supí pera jsou bílé. Celá bílá hlava je u sedlatých holubů výjimkou, zpravidla tuto kresbu doprovází barevná kapka, vousky či jiné barevné plochy. U gentského voláče se jedná o formu kresby s největším podílem bílých ploch, které se projevují zcela bílou hlavou. Tato varianta je známá třeba u voláče brněnského a oběma plemenům sluší. Sedlaté kresbě sedí nejlépe barevné rázy černý, modrý, recesivně žlutý a recesivně červený, avšak u gentského voláče se setkáváme též se stříbřitými. Střídání barevných per s bílými je vidět také u tygrů a stříkaných. Tygři se rodí převážně plnobarevní, přičemž pera, která během pelichání vybělí, jsou na konci mírně žíhnutá. S věkem se podíl bílé složky opeření zvětšuje, tudíž je dobré intenzitu probělení cíleně usměrňovat (obvykle potlačovat), například pářením s tmavými tygry nebo plnobarevnými jedinci. Posledním rázem jsou stříkaní, kteří mohou mít bílá pera i v letkách a rýdovacích. Vyskytují se zpravidla jako černí, recesivně červení a recesivně žlutí, ale k vidění jsou už i menší počty modrých. Zvláštním rázem jsou modroocasí, kteří mají snad vždy modře stříkané i hlavy, respektive jejich horní polovinu. V této barevnoocasé variantě se stříkanou hlavou se vyskytuje další belgické plemeno – lovaňský seňor, který je rousným vysokonohým voláčem obdobné velikosti, ale jeho záda tvoří spolu s ocasem jednu svažující se linii. Modrý ocas u gentských voláčů nebývá intenzivně zbarvený, ale zpravidla je melírovaný, se zachovaným černým ocasním pruhem. Lovaňský seňor se vyskytuje v barevnoocasém rázu též v jiných zbarveních, zpravidla jako černý. Posledním rázem jsou měsíčkoví, u kterých půlměsíc připomíná spíše tvar podkovy. Podkova by neměla směřovat až k očím jako u většiny plemen v anglické kresbě, ale měla by být zakončena tupě. Dalšími bílými plochami jsou ruční letky (v počtu 7–10), ocas včetně krovek, dolní hruď, rousy a supí pera. Identicky jako u voláčů pomořanských či (staro)holandských, i u gentských nejsou přítomny v ramínkách křídelních štítů bílé růžice. Homozygotní samci žluté/červené řady mají ocas takřka bílý, holubice mají zpravidla zamodralý odstín ocasu, stejně jako heterozygotní samci (nesoucí vlohu též pro modrou/černou barevnou řadu), podobně jako u norvičských a jiných voláčů. Velmi rozšířená barevná skvrna na bércích není u tohoto plemene (na rozdíl od mnohých v anglické kresbě) hrubou vadou. Vždy je hlavním kritériem volatost, plemenný typ, držení ocasu, postoj a pernaté ozdoby. Horst Marks v knize Kropftauben (Voláči) zmiňuje, že v minulosti byli v chovech velmi vzácně k vidění i plnobarevní gentští voláči s lyskou, kteří uvedeni ve vzornících nejsou. Výčet barevných rázů plemene je poměrně obšírný a mnohé z nich naznačují, že české holubářství v dávné minulosti mohlo čerpat chovný materiál a inspiraci v holubech, kteří se z Orientu dováželi od 15.–16. století právě do přístavů v Nizozemsku, se kterým Belgie sousedí.
Způsob chovu a výstavnictví
Gentský voláč patří mezi větší střední plemena holubů, a navíc je bohatě rousný, což znamená, že jeho nároky na rozměry a vybavení chovatelského zařízení odpovídají spíše nárokům velkých holubů. Základem pro odpočinek jsou kruhové sedačky o průměru 10–12 cm, kde rousy nejméně trpí na mechanické poškození. Mohou být jemně polstrované nebo alespoň se zaobleným okrajem. K tréninku postoje je možné použít i různé špalky vysoké 20–30 cm o průměru asi 12 cm rozmístěné různě na podlaze holubníku, na které voláči vyskakují a předvádějí se. Budníky volíme větší velikosti, v ideálu 80×50×50 cm. Rousy je vhodné před hnízdní sezonou zkrátit, ale úspěšné hnízdění se dá absolvovat i bez tohoto opatření. Základem pro hnízdění jsou hlubší hnízda, kde chovní holubi sedí velmi pečlivě a riziko vynesení nejmladších mláďat je velmi malé. Mladá holoubata kroužkujeme velikostí č. 12 nad patní kloub, aby kroužek nenarušoval celistvost talířovitých rousů a nebyl na první pohled vidět. Ke krmení předkládáme směs zrnin vhodnou pro rousné voláče, ve které by neměl nikdy chybět ječmen, jenž je pro velké holuby nenahraditelným dietetickým pomocníkem. Před výstavní sezonou provedeme úpravu kresby u kreslených rázů, nesmíme zapomenout na cílenou obměnu rousů, aby byly před výstavami kompletní. Na výstavách se předvádí toto plemeno poměrně dobře. Je mu vlastní temperament „západoevropských“ voláčů, kteří mají v genech ukotveny předpoklady k předvádění na výstavách. Přesto se vyplatí asi 14 dní před akcí umístit gentské voláče do drezurních klecí, kde získají naprostou jistotu, na výstavě pak dokonale předvedou svoji jedinečnost. Na výstavách v západní Evropě jsou šampioni umísťováni do klícek kulatého tvaru, kde nejlépe vynikne jejich nevšední vzhled. Přes nepochybnou krásu se v konkurenci jiných vysokonohých rousných voláčů v České republice zatím neprosadili. Zda se tak podaří v budoucnu, se můžeme nechat překvapit. Konkurence u nás zabydlených českých voláčů sedlatých rousných, hanáckých voláčů, pomořanských voláčů či saských voláčů je bezpochyby velmi silná.
