Nejznámější holubi 22 Pávík
Historie
Pávík patří k nejstarším známým okrasným holubům – s tím souvisejí i naše poměrně kusé informace o jeho dávné historii. Víme, že pochází z Indie, kde údajně byl vyobrazen na malbách a soškách pocházejících z období před naším letopočtem. Oblíbený byl pro zvětšený počet ocasních per vytvářejících vějíři podobný útvar. V Přední Indii se vyskytoval ve formě hladkohlavé i chocholaté, někdy s opeřenými prsty, ale choval se i v modifikovaném opeření, jež mělo hedvábný charakter. Pávík se ve všech těchto formách stal ozdobou dvorů zámožných Indů, uctívaným holubem v tamních hinduistických chrámech a později pronikl i mezi běžné obyvatelstvo. Stal se předmětem chovatelské záliby a nabízen byl na přístavních trzích, kde neunikl pozornosti anglických mořeplavců. Traduje se, že do Evropy se dostal pomocí mořeplavby již v 16. století, přičemž se usadil částečně ve Francii, ale zejména ve Velké Británii. Nejznámější popis plemene přinesl Brit Moore v díle Columbarium roku 1735: „Širokoocasá třasokrčka“ byla pojmenována podle typického potřesu hlavy a krku zepředu dozadu, v ocasu se u ní nachází kolem 26 per. Její ocas je při chůzi nesen vzpřímeně jak ocas kohouta krocana.“ Moore poznamenal, že „jsou případy holubů až se 36 pery, ale takoví jedinci už mají potíže tak veliký ocas unést a nosí ho dozadu, mezi hlavou a ocasem pak vzniká velká mezera, což je chyba“. Již tehdy Moore poznamenal, že existují dvě varianty „širokoocasých třasokrček“, z nichž jedna má mnohem delší a štíhlejší krk a tato forma je pěknější. Později angličtí holubáři nazvali tohoto holuba fantail. Výraz je nelehké přeložit, doslovně znamená „zdobená záď“, a tak snad nepřekvapí, že kromě holuba s vějířovitým ocasem je používán také pro závojnatku (závojovou formu karase) a zpěvné ptáky z čeledi pávíkovitých, kteří ochotně rozprostírají rýdovací pera do nádherného vějíře. J. C. Lyell v 19. století konstatoval, že při návštěvě Indie viděl tyto holuby s mnohem kratšími ocasy, než jaké se povedly našlechtit britským cílevědomým holubářům. Popsal rovněž, že Angličané preferovali bílé pávíky, v menší míře černé, modré, stříbrné, červené a žluté, tedy rázy plnobarevné, zatímco Skotové si oblíbili štítníky a další rázy, u kterých docházelo k prolínání bílého opeření s barevným. Postupně vznikly dva směry šlechtění. Skotský byl úspěšnější, přestože tito pávíci měli menší vějíře, ale na tu dobu ideální tělesné tvary, tedy malou a kulatou postavu a stabilní postoj. Důraz na tzv. typ si plemeno drží dodnes. Anglický (londýnský) směr kladl důraz na velikost vějíře, postavy nepovažovali tamní chovatelé za důležité. Ještě na přelomu 19. a 20. století se běžně chovali i jako chocholatí. Tito holubi se později stali základem pro větší plemeno – indického pávíka. Koncem 19. století se pávíci z Velké Británie dostali do USA a Kanady, přičemž další šlechtění šlo v Evropě a v Americe vlastními cestami. Není se čemu divit, vždyť vzhled holuba s ocasem ve tvaru vějíře lákal různé regionální holubáře ke šlechtění místních plemen. Známe přibližně 20 lokálních forem pávíka, například dobrudžského, maďarského, zahradního, japonského, jávského, mandžuského či syrského. Chovatelský klub byl v Británii založen v roce 1889, v Německu roku 1906, v USA byla jeho „východní“ pobočka založena již roku 1896, ale „centrální“ klub vznikl až roku 1926. Do střední Evropy se tito holubi dostávali v několika vlnách. Nejznámější z nich přišla po dovozu z Británie v roce 1850, kdy se „angličtí pávíci“ zabydleli v Německu a okolních zemích. U nás zdomácnělý název pávík má stejně jako v Německu původ v podobnosti tohoto holuba s pávem korunkatým, který shodou okolností rovněž pochází z Indie. Angličtí pávíci v kontinentální Evropě spíše následovali směr londýnský a jejich šlechtění směřovalo ve prospěch velikých vějířů. Ačkoliv vzorníky hovořily o malých a kulatých pávících, v praxi to byli holubi na vyšších nohách, úzkých a vyšších postav, zůstal jim potřes krku a na konci vějíře roztřepené prapory per, které vytvářely tzv. účes. V druhé polovině 20. století se do Evropy, zejména do Nizozemska a do Bavorska, začali dovážet pávíci z Ameriky, kteří následovali od počátku trend skotský a měli kulatá, malá tělíčka na nízkých nohách, ocas bez účesu a také potřes krku byl odšlechtěn. Oba směry byly natolik vzdálené, že nemohly být „efektivně“ vzájemně kříženy. Koncem 90. let 20. století v Evropě zvítězil směr americký, zahrnující nejen prvky vyššího prošlechtění typologických znaků, ale rovněž mnohem pestřejší škálu barevných a kresebných rázů. Americký typ se prosadil po celém vyspělém světě a jeho klub dnes řídí prostřednictvím publikační činnosti a vysílání posuzovatelů šlechtění pávíka. Centrální americký klub (CFC) dnes sdružuje v rámci asi deseti poboček chovatele z USA, Kanady, Austrálie, JAR a různých evropských zemí, včetně zastřešujícího evropského klubu. Český klub chovatelů pávíků (a dalších strukturových holubů) vznikl roku 1976. Klub vydal brožury „Zásady chovu strukturových holubů“, specializovaná vydání zpravodajů i klubový „Almanach“, jeho členové se podíleli na znění současných vzorníků, do svojí činnosti zahrnul významný mezinárodní prvek v oblasti hodnocení holubů i v pestrosti členské základny. Pravidelně pořádá letní setkání se soutěžní přehlídkou výletků a hlavní speciální výstavu. Jako první klub v ČR zavedl americký způsob posuzování ve voliérách, které jsou pro hodnocení pávíka nejefektivnější. Na poslední speciální výstavě bylo u nás vystaveno 215 pávíků, v rámci evropských výstav bývá k vidění na 650 pávíků.
Pávík v české literatuře
Již František Špatný v naší první knize o holubech Holubářství v Čechách roku 1862 zmiňuje „pávka s ocasem zdvihnutým 24 až 36 brky ocasními“. Ornitolog MUDr. Šír v Holubářství z roku 1886 o „pávovi“ sdělil, že „je rozličných barev, má krk a hlavu do zadu zatažené, má v ocase i 40 per, která může na způsob vějíře roztáhnouti a vzhůru držeti“. Bauše v knize Drůbež roku 1898 podotkl, že „váha pávnika je 345 gramů, ocas pěkně zahnutý, na peří bohatý, kadeřavý, jest nejpůvodnějším znakem tohoto holuba“. Jeřábek ve vrcholném díle své doby Chov holubů pro užitek i sport (rok 1910) podotkl, že „jméno má po pávu, jemuž se podobá ocasem, jsou to holubi třasokrcí, jejich chůze je cupitavá (drobná), jsou-li ve figuře, staví se na konečky prstů. Radost je pohledět na holuba, chce-li si získati lásku své vyvolené. Pávíci dobře hnízdí a krmí svá mláďata, snadnou zkrotnou a můžeme vidět i různé produkce s nimi v cirkusech“.
Charakteristické plemenné znaky
Přechodem na americký typ se stal z původního holuba s třesoucí se hlavou a roztřepenými konci ocasních per ušlechtilý moderní holub. Osvalené a z hlediska struktury opeření dokonale utažené tělo by měl doprovázet talířovitě rozprostřený vějíř, jehož krajní pera se dotýkají konci země. Nápadná je chůze na špičkách předních prstů a hlava pevně položena na horní podušce, kde leží nehnutě jak při figurování na místě, tak při chůzi. Celá šlechtitelská náročnost nesouvisí s prošlechtěním barvy, oblasti hlavy či lesku jako u mnohých plemen, ale vychází z nevšedního uspořádání velkého spektra plemenných znaků, jež vytvářejí tzv. typ. Při vadném složení této skládanky dochází k zásadnímu narušení celkového dojmu. Z hlediska typu upřednostňujeme holuby vyvážené, s dobrým postojem, nízkýma nohama, širokou a kulatou hrudí, výtečnými křídly, správným položením hlavy a perfektním vějířem, jehož velikost je oproti tělíčku značná. Vzhledem k tomu, že velmi často dochází ke křížení pávíků barevných s bílými, povolena je barva očí jak perlová, tak žlutá a u jedinců s bílým okolím očí jsou tyto zbarveny vikvově. Kdo by si ale myslel, že oči a hlava nějakého chovatele pávíků zajímají, asi by se podivil. Jediné, co je v souvislosti s hlavou opravdu důležité, je její položení. Hlava by se měla nacházet ve středové ose horních krovek ocasních, neboli horních podušek, kde by měla ležet i při chůzi. Hlava se tak netřese, nenatáčí do stran, ale je klidná a pevně přiléhá ke středu vějíře. S položením hlavy souvisí správná délka krku, která představuje obdobně náročnou oblast. Krátký krk způsobuje volné položení hlavy, dlouhý příliš tlačí hlavu na vějíř. Pera v místech styku hlavy a podušky jsou pozvednutá a hlava má opticky horizontálně prodloužené temeno. Zobák leží pevně na hrudi. Hlava je umístěna pod úrovní nejvyššího bodu hrudi tak, že není z pohledu zepředu vidět. U laické veřejnosti vzbuzuje tato póza velký zájem. Pávík je malý až střední holub a jen při stejném rozvoji všech dalších znaků upřednostňujeme menšího holuba. Horní hruď nesmí mít dělená prsa. Opeření ohbí křídel je jako u jiných plemen se širokou hrudí překryto hrudním opeřením. Aby bylo tělo kulaté, musí být kostra hluboká a široká. Obloukový a krátký kýl hrudní kosti je nejlepší cesta k zaoblení postavy. Masa těla před křídly vytváří důležitý předpoklad pro ideální hloubku, masa těla za křídly je stejně cenná, neboť zde získáváme ideální místo pro položení hlavy a správný úhel nesení vějíře, který má být nesen co nejvzpřímeněji. Pro správné utváření spodku těla potřebujeme prodlouženou délku stehenních kostí a zkrácenou délku lýtkových kostí a nohou.
Tvar křídel je co nejužší, připomínající nůž, což zlepšuje distanc mezi dolní hrudí a křídly a opticky zlepšuje zaoblení postavy. Základem úzkých křídel jsou úzká a tenká pera letek, která bez narušení tvoří semknutý tvar pevně přilehlý k tělu. Křídla nesmí být lomená, příliš dlouhá ani uvolněná, holub se o ně nesmí opírat. Letky nejsou v ideálu příliš dlouhé, dosahují délkou ke konci krajních rýdováků. Šířka postoje je jedním z určujících znaků pávíka. Postoj by měl lícovat s křídly, tedy kopírovat šířku postavy. Široký postoj zlepšuje i zaoblení postavy, složení i překrytí křídel. Nohy jsou dosti nízké, nemělo by se zapomínat na vyrovnávací párování (na partnera s nohama krátkýma přichází partner s nohama mírně delšíma), neboť nelze dávat na sebe jen partnery s krátkýma nohama. Mohlo by dojít k narušení plynulosti chůze a zhoršení balance. Holubi na vyšší noze i lépe pojímají. Cennější je šířka postoje než jeho výška. Výstavně velmi cenní jsou pávíci s vpředu nasazenýma krátkýma nohama. V oblasti postoje sledujeme velké množství vad, často značně dědičných. Mezi tyto vady patří nesouměrnost, obvykle u levé nohy, dále jedna z noh nedopnutá, nesená více vzadu než druhá, pevný postoj (nikoliv na špičkách prstů), příliš úzký či vysoký postoj či noha stočená dovnitř. Opeření spodku těla může běháky překrývat a dotýkat se země.
Nejkrásnější z pávíků mají téměř plochý vějíř, jehož tvar přirovnáváme k talíři. U výletků s žádoucím – kolmo neseným – vějířem věnujeme pozornost středové části, kterou můžeme v době odstavu zpevnit páskou, aby nedošlo k jejímu narušení v důsledku pevného položení hlavy. Po přepeření už je tato část v pořádku. Pávík se pyšní velkým vějířem, jehož šířka začíná na 30 cm, obvykle se pohybuje kolem 33 až 35 cm, ale jsou i jedinci se šířkou vějíře 38–43 cm. Zpravidla u takto prošlechtěných vějířů přibývají vady tzv. typu a chovatelským trendem je zachovat výborný typ při velkém, ale nikoliv extrémním vějíři. Velikost vějíře je vždy nutno porovnávat s velikostí postavy a výškou postoje. U rýdováků (ocasních per) hledíme na jejich šířku (co největší) a pevnost (co nejlepší uzavření praporů). Počet per není pro kvalitu vějíře stěžejní, ale větší počet per je devízou, obdobně jako jsou předností pera spíše širší než úzká. Geny pro dlouhé opeření vějířů jsou recesivní, projeví se jen tehdy, jsou-li přítomny u obou pohlaví v jejich genotypu. Důležitý je i tzv. toptail, tedy vrchol ocasu. Je to délka vějíře nad hlavou, která čím je větší, tím větší se jeví i vějíř. Částečně tento znak souvisí s proporcemi (tělo–vějíř), jakož i s hloubkou položení hlavy. Pávík by měl být vybalancovaný při pózování i chůzi a přechodu mezi nimi. Jeden vadný znak znehodnotí „v akci“ vše ostatní. Fyzický balanc se vyvíjí s požadavkem kulatosti a většího vějíře, nohy musí být šířeji nasazeny, aby vyvažovaly širší tělíčko, jsou také silnější, přitom není narušena linie od zobáku po běhák, postoje je umístěn co nejvíce vepředu. Pózování sestává z figurování na předních prstech, zejména na prostředním prstu. V tzv. akci (hodnocení pávíka při pohybu) sledujeme vyváženost mezi všemi znaky, při pohybu musí být vše pod kontrolou, holub popochází, přitom nechává hlavu položenou na středu přední podušky, postoj je symetrický, holub kontroluje rovnováhu, vějíř je nesený takřka kolmo.
Barevné a kresebné rázy
Pávík se vyskytuje v nepřeberném množství barevných a kresebných rázů ve všech barevných řadách a v naprosté většině známých méně či více raritních modifikacích. Nejrozšířenější zůstává v barvě bílé, kterou z hlediska typologických znaků vylepšujeme křížením s barevnými rázy. Výbornou pevnost a šířku rýdováků mají andaluziáni a stříbřití mléční. Mezirázové křížení je běžné i mezi barevnými rozprostřenými i plavými rázy, kde jeho pomocníkem je malý důraz na kvalitu výsledného zbarvení. Zejména v Severní Americe bylo na pávíka přeneseno velké množství barev a faktorů, namátkou hnědá, toy stencil (bělopruhé a šupkaté vzorky), frill stencil (lemované opeření), dominantní opál (zesvětlené zbarvení, bílé či bronzové vzorky), zlatá, redukovaná (barevné lemy), andaluská (modrošedé zbarvení s černými lemy), indigo (bronzové vzorky, andaluský ocas a podušky), mandlová (vícebarevné mahagonové opeření se stříkáním nebo bílé s černým stříkáním), qualmond, bělouš (u obou probělené zbarvení), ledová a mnohé další. Pávík se vyskytuje v několika atraktivních kresbách, které vznikly kombinací bílého a barevného opeření. Jedná se o štítníky, u kterých jsou zbarveny křídelní štíty, barevnoocasé či běloocasé, vzácní jsou gazzi (pštrosí kresba), běžní strakové či tygři, šlechtěni běloštítní… Každý chovatel si z přepestré pokladnice barev pávíka může vybrat, co se mu líbí. Zpravidla chovatelé volí cestu chovu většího množství barevných rázů se zaměřením na typ holuba než na barvu.
Způsob chovu a výstavnictví
Základním prvkem plemenitby je vyrovnávací párování, jehož metodou je spojení menších partnerů s většími, pomocí dokonale kulatých partnerů vyrovnáváme méně kulaté protějšky, které by však měly mít v rodokmenu nějaké kulaté předky, a takto vyrovnáváme i další znaky. Vhodné je vyzkoušet chovné jedince alespoň na třech partnerech, než rozhodneme o jejich dalším osudu. Chovatelsky nejvíce cenné jsou široké holubice s velkým vějířem a širokým postojem, ale získat kvalitního chovného samce je ještě náročnější. Ačkoliv pávík vypadá díky svému velkému vějíři jako mnohem větší holub, zůstává malým plemenem s hmotností kolem 350 gramů (střední plemena holubů mají asi 650 gramů, velká 1 000 g), s čímž souvisí velikost a pestrost předkládaných zrnin, kde by neměl chybět čirok, drobné luštěniny či proso. Na růst per někteří chovatelé přidávají bramborovou míchanici, osvědčilo se doplňkové podávání granulí, které napomáhají i snadnějšímu krmení mladých. Krmítka jsou vhodná nízká, s mřížkou proti vyhazování zrnin. Krmítka se stříškou nejsou vhodná, neboť může docházet k mechanickému narušování vějíře při krmení. Holubník nemusí být pro pávíka nijak velký, ale nejznámější chovy jsou založeny na poskytnutí velké podlahové plochy v holubníku a zejména ve voliéře. Pávík není žádný snaživý letec a podlahová plocha, někdy doplněná o systém širokých sedaček (50–60 cm širokých), kde jsou holubi jisti i při chůzi, se jeví nejvhodnější. Podlahu holubníku zpravidla pokrývají hobliny, ve voliéře říční písek. Volný způsob chovu u cílevědomých holubářů nevidíme, vše je voliérováno. Někdy i plemenitba je prováděna v individuálních boxech, ale pro odchov pávíka je vhodnější chov v běžném komorovém holubníku, kde jsou holubi aktivnější a čilejší. Do volného chovu jsou využitelní pávíci, kteří patří do tzv. starého typu. Jsou to holubi nenáročných tvarů, zpravidla s krkem a hlavou nad úrovní hrudi, potřesem krku, s menšími a nálevkovitými vějíři. Mezi našimi chovateli jich dosud zůstalo velké množství a nabízeni jsou za velmi nízké ceny, což není vždy případ „moderních pávíků“, kde se ceny vynikajících holubů pohybují v řádech 100 eur. Ideální budník pro pávíka je asi 60 cm hluboký, může být zastíněný, aby se v něm chovný pár mohl v klidu, bez vyrušování cizími samci odpářit. Pojímání trvá samcům delší dobu a ve volném prostranství nebo i ve voliéře mohou být jinými samci shozeni ze zad holubice dříve, než dojde k úspěšnému odpáření. Před chovnou sezonou se zkracují ocasní pera z obou stran vějíře. Zůstává prostřední část vějíře s přibližně 10 pery. Největším úskalím chovu je oplozenost vejcí, někdy bezproblémová, jindy nesnadná, zvláště u samců, jež mají vady postoje a nedrží žádoucí balanc. Jestliže jsou vejce oplodněna, můžeme být bez starostí, neboť pávík je velmi svědomitý rodič. Oproti jiným plemenům čeká chovatele značné množství práce při procesu dospívání výletků. Část mladých po vylétnutí z hnízda zachycuje křídly za ocasní pera a vytvoří si na stranu nesený ocas, jiní prostrkávají hlavu středem vějíře a jsou známy i jiné vady podobného charakteru. Aby to nebyly vady stálé, nesmí dojít k selhání chovatelské péče. Mladým holubům vějíř podlepujeme páskou, při nesení vějíře na stranu přidáváme drobné závaží na opačnou stranu. Do prvního pelichání se zevnějšek ustálí a vše bývá již natrvalo v pořádku. Proces obměny vějíře můžeme ponechat osudu nebo zvolit cílenou jednorázovou obměnu, která je někdy efektivnější. V juvenilním období kontrolujeme postoj mláďat, jejich balanc a sledujeme vývojové trendy. Žádoucí jsou takové, které posunou holuba směrem k ideálu, a ještě dokonalejší jsou linie, jež do ideálu dospějí druhým rokem. Velmi často však zaznamenáme trendy opačné, pro které platí pávík za jedno ze šlechtitelsky nejnáročnějších plemen holubů. Výstavnictví tvoří samostatnou a důležitou kapitolu chovu. Před výstavami vybereme výstavní tým výletků a chovných pávíků, které navykáme na prostor voliéry. Při drezúře navykáme holuby na manipulaci a posuzovatelské ukazovátko. Řada vad (vyvolávaných nervozitou a nepřipraveností) se tímto způsobem odstraní, často i postoj bývá souměrnější a křídla jsou lépe nesena. Hodnocení pávíka probíhá dvěma způsoby. V klecích velmi často končí pávík v rohu, není jednoduché zhodnotit kvalitu jeho postoje a pohyb. Proto je stále více využíváno hodnocení ve voliéře po barevných skupinách v jednotlivých věkových kategoriích v obou pohlavích. Vyřazováni jsou méně dokonalí jedinci, nejprve ti s vadami, poté s různým stupněm prošlechtění žádoucích znaků, až posuzovatel vybere v každé třídě nejlepšího a ve finále z vítězů tříd také nejlepší jedince výstav. Pávík zůstává přes pracnější způsob chovu nejoblíbenějším holubem na světě, neboť má nejen atraktivní zevnějšek a množství barevných rázů, ale také propracovaný systém hodnocení, který u chovatelů burcuje soutěžního ducha.
