Nejznámější holubi 23 Staroholandský racek
Historie
Hledat střípky informací o původu tohoto racka je jako hledat jehlu v kupce sena. Vědomi si toho jsou i největší znalci racků, mezi které patří W. Hegemann, svého času špičkový chovatel modrých a stříbřitých staroholandských racků, zakládající člen německého klubu a spoluautor knihy Mövchentauben International (Rackové mezinárodně), který ve svém pojednání v této knize, stejně jako mnozí další autoři, pouze odkázal k Aldrovandiovým informacím z doby kolem roku 1600 a poté referoval až o standardizaci plemene z 30. let 20. století. Zůstává tak dlouhé období 330 let bez relevantních poznatků o šlechtění a vývoji tohoto holuba. Jak k tomuto fenoménu došlo? Ulisse Aldrovandi (1522–1605), významný italský lékař, přírodovědec, botanik a entomolog, zakladatel jednoho z prvních přírodovědných muzeí a katedry přírodních věd v Boloni, sepsal v letech 1599–1603 dílo Ornithologia libri, ve kterém popsal mimo jiného okrasné holuby chované na území dnešní Itálie a Nizozemska. Aldrovandi uvedl, že v Holandsku se vyskytuje holub s náprsenkou na krku, který je znám jako „cortbecke“ podle krátkého zobáku. Chov racků dále doložila díla starých holandských malířů z 16. a 17. století, mezi nimiž vynikaly práce Jana Steena, Melchiora d'Hondecoetera a J. Victorse. Na jejich obrazech lze racky snadno rozpoznat podle rozčísnutého pernatého útvaru na přední straně krku, který je určujícím znakem těchto holubů. S takzvanou náprsenkou, kravatou či jabó se můžeme setkat již na kulturních památkách ze starého Egypta. Rackové jako jedni z nejstarších holubů pocházejí z míst, kde vznikaly nejstarší civilizace, tedy z oblasti Mezopotámie a Egypta, později se rozšířili do oblasti Malé Asie a severní Afriky, odkud byli pomocí mořeplavby vyváženi do různých koutů Evropy, nejvíce do Holandska, odkud se šířili do Velké Británie i zemí kontinentální Evropy. V průběhu 18. až 20. století bylo prošlechtěno a ustáleno asi 30 plemen středozobých a krátkozobých racků. V hledání písemných pramenů o staroholandském rackovi přišel po staletí trvající informační pauze roku 1931 Spruijt s popisem selských racků, kteří se prý „odpradávna“ chovali na venkovských staveních v Holandsku. Tato zpráva zaujala holubářského odborníka H. Th. G. Moezelaara, který svůj život zasvětil činnosti na standardizaci, regeneraci a šlechtění holandských národních plemen. Začal mapovat výskyt těchto racků na početných selských staveních a připravoval si půdu k založení Klubu chovatelů staroholandských racků, který by byl zárukou šlechtitelské práce s těmito holuby. Již roku 1938 byl klub založen a v dnešní době čítá 150 členů. Cesta od „selského“ racka k elegantnímu výstavnímu holubovi nebyla jednoduchá, ale odvážný pokus skončil mimořádně úspěšně. Staroholandský racek je dnes nejoblíbenějším holandským okrasným holubem! Chovatelský cíl načrtl již v počátcích Henk Moezelaar, ale jeho dosažení trvalo dlouhá léta, neboť laťka byla nasazena tak vysoko, že jen prostým výběrem z existující populace ho nebylo možné docílit. Nizozemci provedli efektivní modernizaci přikřížením některých jiných plemen. Do šlechtění se nejlépe uplatnili antverpští rackové, kteří přinesli velké, široké a protáhlé hlavy, jež jsou předmětem obdivu do dnešních dnů. Dále byla zvolena některá plemena holubů vzniklých na bázi poštovního holuba, mezi nimiž nechyběli antverpští výstavní (šířka hlavy) a němečtí výstavní (výška postoje a obdobné držení těla). Výraznější prošlechtění hlavy koreluje u všech okrasných holubů s efektem dlouhé zadní partie a chovatelům pak trvalo dlouhé roky, než se podařilo zadní partie zkrátit. Po modernizaci se stal staroholandský racek středně velkým, velmi temperamentním holubem s převládajícím bílým zbarvením, na kterém kontrastují barevné křídelní štíty. Vyhlášená je jeho důvěřivá, nebojácná až krotká povaha. Jeho celkovou eleganci podtrhuje kompaktní postava, na které vyniká delší krk, poněkud vyšší nohy a vodorovně nesený ocas. Kontrastní jsou velké vikvové oči, protáhlá klenba hlavy zakončená špičatou chocholkou a masově zbarvený zobák střední délky. Ojedinělý vzhled dotvářejí široká a dobře klenutá hruď spolu s náprsenkou na přední části krku. Nizozemský klub pravidelně pořádá v létě „den staroholandského racka“, v říjnu (mezinárodní) přehlídku výletků se školením a v zimě hlavní speciální výstavu. Členy klubu jsou též chovatelé z Belgie, Francie a Německa. Klub vydává 4× ročně zpravodaj. Nizozemský klub má zajímavou propagační metodiku. Věnuje na různé všeobecné výstavy pohár pro nejlepšího staroholandského racka, čímž stimuluje chovatele k výstavnictví a soutěžení na co největším množství akcí. Prostřednictvím J. W. E. Branse z Eckentalu a Rainera Bertlicha z Hertenu udržuje klub těsný kontakt s německým speciálním klubem, který byl založen v roce 1960. Na speciálních výstavách v Německu bývá k vidění ve výstavní části kolem 100–120 holubů, k tomu je umístěno ještě asi 50 jedinců v burze. Počet členů německého klubu se pohybuje mezi 40 a 50. Čestným předsedou německého Klubu chovatelů staroholandských racků je Sebastian Stumpf, kterého jsem navštívil v roce 2007 v jeho bydlišti v Ingolstadtu. Mnohé poznatky z naší debaty o chovu jednoho z největších racků jsem použil při psaní článku.
Plemenné znaky
Hlava staroholandského racka je protáhlá a dostatečně široká. Její šířka je největší krátce před očima, kde se také nachází její nejvyšší bod, který ale není tak nápadný jako u racka orientálního. Linie horní části hlavy je držena horizontálně až do zakončení úzkou špičatou chocholkou, která je nasazena co nejvýše a plynule, bez narušení přechází v hřívu na zadní straně krku. Linie hlavy se v přední části v krátkém oblouku poměrně náhle snižuje směrem k zobáku. Vzniká tak efekt vysokého a dlouhého čela. Horní linie hlavy, vedená od špičky zobáku po špičku chocholky, je zcela plynulá, nenarušená propadlinami nebo výstupky, s čímž souvisí požadavek hladkého a malého ozobí. Důležitá je nejen klenba hlavy, ale také její šířka a tvar zobáku. Při praktickém chovu lze využít jedince s nižší klenbou hlavy, které párujeme s partnery s kulatější klenbou. Oba tyto extrémy jsou vhodné do chovu na vyrovnání a dosažení ideální hlavy, která by měla být co nejširší, s charakteristickou protáhlou liniovou klenbou. Zobák je kratší střední délky, silnější v nasazení, tupý, dobře uzavřený. Pomyslná přímka vedoucí z prostoru mezi čelistmi prochází středem oka a vrchní částí pozvednuté špičaté chocholky. Nejhodnotnější jedinci mají spodní čelist obdobné síly jako horní. Síla zobáku je pokud možno co největší, avšak v korelaci s mohutností hlavy. Krk je široce nasazený a směrem k hlavě se díky přítomnosti pernatých ozdob zužuje jen mírně. Na přední straně ho zdobí asi 1 cm široká svislá náprsenka vytvářená rozčísnutým pozvednutým opeřením. Náprsenka začíná asi 1 cm pod hrdlem a končí na horní hrudi. Někteří výletci ji postrádají, ale z hlediska genetiky je znakem částečně dominantním, a tak mladé bez náprsenky lze bez obav použít do dalšího chovu. Zadní stranu svisle drženého krku opticky rozšiřuje hříva, která je žádoucí souměrná a protažená až dolů k ramenům.
Staroholandský racek se vyznačuje osvalenou širokou postavou, která je označena jako středně velká. Tento příměr je nutno brát v korelaci s celkovým holubářstvím, neboť postava těchto racků odpovídá velikostí běžným holubům tvaru, zatímco ve skupině racků patří k největším. Důležitější než měření nebo vážení je při hodnocení postavy celkový dojem. Obrovským jedincům chybí elegance, malí zase postrádají na šířce zobáku, mívají úzkou a nízce klenutou hruď. Důležité je, aby byl trup vodorovně nesený a hruď široká, což přináší i překrytí ohbí křídelních štítů hrudním opeřením. Spodek těla je hluboký a dobře zaoblený, záda jsou krátká, mezi rameny široká, nazad zúžená, nesmějí být otevřená, jsou mírně spadající. Křídla jsou silnější stavby, dobře složená, kryjící záda a ležící na ocase. Při prohlídkách expozic staroholandských racků se často diskutuje o zkrácení zadní partie, která se do chovů dostala s nakřížením antverpských racků a šlechtěním výrazných hlav. Zdá se, že pomocníkem, který dovede opticky zkrátit zadní partii, je dostatečně široká hruď v korelaci s poněkud vyšším a široce nasazeným postojem, který je jen mírně podkleslý. Naopak příliš nízký postoj estetický dojem velmi negativně narušuje. Ideálem je krátká zadní partie, vycházející z krátkého, úzkého a dobře složeného ocasu, který je stejně jako postava vodorovně nesený. Staroholandské racky kroužkujeme velikostí 8 mm.
Barevné rázy
Rackové jsou známi nejen prošlechtěním znaků hlavy a přídavkem pernatých ozdob, ale zpravidla také kontrastním zbarvením. Staroholandský racek se vyskytuje buď jako zcela bílý, nebo v kresbě štítníka. Tato kresba vychází ze základního bílého opeření, při kterém jsou zbarveny jen křídelní štíty s výjimkou 7 až 12 koncových letek, které jsou rovněž bílé. Pro ideální kresbu štítů je žádoucí, aby byla zbarvena i pera tzv. křidélek. Výklad holandského standardu sděluje, aby aspoň jedno pero v křidélkách bylo zbarveno. Černí, červení a žlutí mají velmi syté a lesklé zbarvení, u ostatních rázů je pigmentace ve štítech rozložena skupinově. Pruhové rázy se vyznačují dvěma úzkými a jasně ohraničenými pruhy, náznak třetího pruhu a sbíhavé pruhy jsou trestány. Kapratí mají pokud možno pravidelný vzorek a stejně jako u pruhových je tento vzorek hluboce probarvený, bez příměsí jiných barev. Křídelní štíty pruhových nesmějí být šmolkované, ale čisté. Plavé rázy v pruhovém i kapratém vzorku se vyskytují na barvě modré, stříbřité, popelavě žluté i popelavě červené. Některé nové rázy jsou předmětem šlechtění. V chovatelské praxi zůstávají nejoblíbenější modří pruhoví, bílí, černí, červení, žlutí, červenopruzí a žlutopruzí.
Způsob chovu a výstavnictví
Elegantní, ale sportovně konstituovaná postava staroholandského racka nabádá, že toto plemeno se může uplatnit dobře nejen ve voliérovém chovu, ale rovněž v kombinovaném či volném chovu. Volný chov, kde mají holubi neomezený prolet, je pomocníkem v udržení vynikající kondice, avšak výskyt pernatých dravců tento způsob chovu limituje. Někteří chovatelé tak pouštějí racky až po příchodu na holubník a po proletění holubů jim předloží krmení, rackové se k němu sletí a chovatel výlet uzavírá. Při takovém způsobu chovu jsou ztráty minimální. Jako středně velké plemeno nevyžaduje zvláštní nároky na velikost holubníku, sedaček, krmítek apod. Zvýšený temperament se může negativně projevit v teritoriálním chování, proto se k odpočinku uplatňují nejlépe bodové sedačky nebo policové sedačky se zástěnou. Hnízdní budníky je nejefektivnější uspořádat na patro. Cizí samec, který se zatoulá do budníku, při tomto způsobu hnízdění nepoškozuje vejce, která vysedává pár na zvýšené polici v budníku. Předkládané zrniny by měly odpovídat velikosti zobáku těchto racků, vynechat je nutno větší kukuřici a bob, ostatní zrniny přijímají bez problémů. Odchov staroholandských racků je díky výborné oplozenosti vejcí, pečlivosti při sedění a starostlivému odchovu mladých velmi snadný. Uvádí se, že i při relativně krátké hnízdní sezoně, trvající od března do června, není výjimkou od jednoho páru získat 6–8 výletků. Určitá část výletků může vykazovat kresebné nedostatky, což se týká nejen holubů bílých (barevná pírka po těle), ale také štítníků. V jejich případě je zcela tolerována zásoba barevného pigmentu v prostoru za nohama, ale výskyt barevných per jinde po těle je vadou. Vzhledem k tomu, že štítníci jsou kresebně ustálení, zpravidla se jedná o drobné nedostatky, které lze před výstavami upravit. Tělesný vývoj trvá jako u jiných racků dva až tři roky. Teprve ve vyšším věku dochází ke konečnému zešíření partie hlavy i postavy. Při hodnocení kvality těchto racků i z tohoto důvodu používáme citu při posuzování výletků a holubic. Nejvíce se zaměřujeme na plemenné znaky na hlavě, ale též na držení těla a krku, postoj, celkovou eleganci a vyváženost, s čímž souvisí i problematika zadní partie. Aby staroholandský racek ve výstavní kleci zazářil a nepůsobil nízkým, přikrčeným dojmem, měl by absolvovat předvýstavní drezuru, při které se naučí zaujmout správný postoj a ztratí zbytky ostychu z člověka. Krotkost těchto racků je v porovnání s jejich přiměřenou majestátností jedním z hlavních aspektů jejich mezinárodní oblíbenosti.
