Devadesát let organizovaného chovu českých staváků – český stavák sedlatý
Historie
V roce 1924 vznikl v Praze celostátní „Klub chovatelů českých staváků“. V témže roce nastal mezi jičínským klubem a svazem rozkol, jelikož svaz na popud jičínského spolku nejprve oficiálně uznal sedlatým stavákům přívlastek „jičínský“, který však po četných protestech spolků i jednotlivců vzápětí zrušil. Jičínský klub zanikl až v průběhu druhé světové války a jeho členové většinou přešli do pražského celostátního klubu.
Sedlatí se na Jičínsku chovali už v 19. století a podle dochovaných informací to byl holub s menší až střední volatostí a s neustálenou klasickou sedlatou kresbou a kapkou. Existovaly i chovy s holuby bez kapky, ale ti byli po první světové válce zcela zavrženi. V té době převažovali v chovech bělohrotí a celobarevní staváci, kteří také byli v barvě a lesku nesrovnatelně prošlechtěnější než ostatní rázy ČS. Barva a moderní modrozelený lesk byly na sedlaté staváky přeneseny křížením s bělohrotými až v padesátých letech minulého století.
Také kolem zbarvení očí sedlatých se vedly v první třetině minulého století četné diskuse, které zastánci perlookých prohráli. Za „původní“ barevné rázy považujeme černé, modré, červené a žluté. Ale i jejich obliba mezi chovateli měla svůj vývoj, z dnešního pohledu rovněž zajímavý. Koncem 19. století převažovali černí a červení, méně oblíbení byli žlutí, kteří se spíše podobali křížencům červené a žluté. Dnešní, poměrně světlá a čistá, žlutá barva ještě neexistovala. Modří byli až do dvacátých let minulého století vysloveně „ohroženým“ rázem, zatímco dnes jsou nejrozšířenější. Modří byli také z tohoto důvodu nejméně prošlechtěni i v kresbě, barevná záda byla u nich až do poloviny minulého století vzácností. Pamatuji se, že ještě v letech 1950–1958 byli na Moravě modří jen s bílými nebo alespoň probělenými „trženými“ zády. V současnosti je modrý sedlatý nejprošlechtěnějším rázem ČS, a to nejen v barvě a lesku, ale i v kresbě.
Další tři barevné rázy
Ve druhé polovině minulého století k původním čtyřem barevným rázům přibyly postupně další tři. Skupinou chovatelů okolo Jiřího Pekárka ze Sazené u Velvar byla přenesena stříbrná (popelavě červená) ze stříbrných sedlatých rakovnických kotrláků křížením s modrými a žlutými staváky. Po ustálení a vyčištění barvy na středním odstínu vznikl velmi líbivý ráz ČS, který už našel cestu na Slovensko, do SRN a Rakouska.
Obtížněji se prosazoval modrý sedlatý kapratý. Občas se objevoval už v minulosti v chovech, kde docházelo k regeneraci modrých kapratých bělohrotých sedlatými, ale jaksi spíše nechtěně, jako vedlejší produkt. Jezdil jsem často k Aloisu Škopkovi, u něhož právě k tomuto křížení docházelo, ale on to považoval za nežádoucí. Teprve systematická práce Vratislava Šťastného a několika dalších nadšenců vedla k uznání tohoto rázu, který si již našel zájemce i v zahraničí.
Třetím produktem novošlechtění jsou šedohnědí sedlatí. Jsou to vlastně kříženci černých a žlutých sedlatých a je to mnohem jednodušší šlechtění než předchozí dvě. V současnosti se tímto šlechtěním zabývají někteří chovatelé žlutých sedlatých.
Současnost
V současnosti jsou nejrozšířenější modří a černí sedlatí, kteří jsou díky šíři chovatelské základny také nejprošlechtěnější. Oblibou a úrovní prošlechtěnosti se k nim blíží žlutí. I přes menší chovatelskou základnu došlo v posledních 20 letech k velkému pokroku u stříbrných sedlatých. Podařilo se dosáhnout čistoty barvy, rezervy zůstávají v tónu barvy. Dáváme přednost střednímu odstínu barvy, u příliš světlých jedinců dochází ke stírání jasných kontur kresby, zejména v sedle a na hlavě. Bílá záda zatím posuzujeme mírně.
I přes malou základnu dosahují dobré úrovně už i modří kapratí, kde dáváme přednost kapratosti pouze na vnějším „srdci“ sedla. Kapratost vnitřní části sedla nepovažujeme za vadu, pokud nepřesahuje i na zadní část krku.
K neobvyklému vývoji v posledních 30 letech došlo v chovu červených sedlatých. Přestože šlo o poměrně rozšířený ráz, došlo zde k degeneraci, která se projevila zmenšením tělesného rámce, degenerací hlavy a zobáku (úzké hlavy, slabé, delší zobáky), slabší volatostí, kratším krkem a nižší nohou. Bylo to způsobeno tím, že v šedesátých letech celostátně dominovaly dva geneticky propojené chovy (jeden sedlatých a druhý bělohrotých), které nekontrolovaně zaplavily většinu chovů v ČR. Ke zlepšování dochází jen velmi pomalu, protože zde není z výše uvedených důvodů příliš schůdná regenerace pomocí bělohrotých.
V zahraničí
Sedlatí staváci mají velkou oblibu i v zahraničí, tradičně na Slovensku, ale i v SRN a Rakousku. U západních sousedů však došlo k nevhodnému křížení se sedlatými brněnskými voláči a dnes už jde o dvě odlišná plemena. Zajímavostí je, že po druhé světové válce se emigrací Čechů dostali sedlatí staváci i do USA. Izolací a nedostatkem cizí krve zde postupně docházelo ke křížení jednotlivých barev sedlatých mezi sebou a možná i s elstry (původními), a tak vznikl tzv. „americko–český voláč“ (American Bohemian Pouter) se sedlatou kresbou. Mimo obvyklé barvy existuje i v pravé stříbřité („plší“), tj. modře plavé.
O oblíbenosti sedlatých staváků svědčí to, že na speciálních výstavách jich bývá vystaveno i přes polovinu ze všech staváků, o jejich prošlechtěnosti zase to, že na celostátních speciálkách získávají i většinu šampionů, zejména modří a černí.
