Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Rumunský holokrký rejdič  – Nejznámější holubi 36
Sdílet:

Rumunský holokrký rejdič – Nejznámější holubi 36

Mutace holokrkosti, případně jiných olysalých míst je u ptáků poměrně rozšířená. Vyskytuje se nejen u volně žijících druhů, ale také u domácích zvířat, mezi kterými jsou nejznámější slepice holokrčky pocházející z Transylvánie v Rumunsku. Ze stejné země východní Evropy vzešlo i plemeno rejdiče, které podobně jako holokrké slepice vyvolává u diváků rozporuplné reakce. Někdo jeho zvláštní zevnějšek chválí, ale častý je i odmítavý přístup.

V minulosti byl rumunský holokrký rejdič prezentován jako náchylný holub, u něhož chybějící opeření na krku způsobuje řadu potíží. Tento fenomén byl v pozdějších pracích uveden na pravou míru, neboť se naopak jedná o vynikajícího letce s výbornými rodičovskými schopnostmi, jenž se vyznačuje otužilostí a vitalitou. Opeření na krku postrádají i mnozí divoce žijící ptáci, o jejichž životaschopnosti nikdo nepochybuje. Nejznámějšími z nich jsou kondoři a supi anebo pštrosi. Mutace holokrkosti se u okrasných holubů objevila nejen v Rumunsku, ale také ve Španělsku. V 60. letech 20. století vzkřísil R. B. Brage španělského holokrkého rejdiče, o němž psal již v roce 1910 další Španěl Carlos Ormaechea Llorant v knize „Palomas, Gallinas, Conejos“. Popsal berberského holuba s holým krkem (Cuello Pelado de Berberia). Brage byl mínění, že tito holubi se do Španělska dostali před více než 1 000 lety s Maury ze severu Afriky a z hlediska typu byli totožní s katalánskými rejdiči. Do světa se však španělské holokrčky kromě Velké Británie nedostaly, a tak moderní holubářství uznává výhradně formu rumunskou.

Něco z historie chovu rejdičů v Rumunsku

Ve středověku bylo území současného Rumunska rozděleno do tří knížectví. Valašsko a Moldávie byly od 16. století závislé na osmanské říši, Sedmihradsko bylo převážně součástí Uher. Vliv formující složení rumunských plemen byl turecký, ruský a uherský. Holubi se do oblasti Rumunska dopravovali po souši, ale přicházeli také do černomořských přístavů ze vzdálenějších oblastí Orientu. Postupně bylo v Rumunsku podchyceno asi 52 plemen, z nichž plných 47 zástupců je řazeno mezi rejdiče. S výjimkou rumunského odborníka Bostina Gheorge, který tamní plemena popsal v roce 1935, se většina informací z dob počátků rumunského holubářství nachází v maďarských dílech. Již roku 1899 byly rumunské holokrčky popsány v maďarském časopisu Szarnysaink. Světovou senzaci vyvolaly až roku 1952, kdy je znalec východoevropských rejdičů, prof. Stefan Péterfi (rumunský Maďar z Univerzity v Kluži) dopodrobna popsal ve švédském časopisu o holubech Svensk Duvavelsvörnings Tidskrift. V rámci Rumunska patří holokrčka do skupiny tzv. valašských plemen, která se vyznačují rozšířenými ocasy, svěšenými křídly a často i žlutýma očima (při barevném okolí očí). Do této skupiny patří bukurešťský svěšenokřídlý černý rejdič, krajovský kaštanový rejdič či bukurešťský čung. Ve všech plemenných znacích kromě holokrkosti je rumunská holokrčka shodná s bukurešťskými čungy, v jejichž chovu se měla mutace holokrkosti objevit již před několika stoletími. Čungové oproti holokrčkám vynikají prošlechtěnějšími těžšími hlavami, kontrastem mezi intenzivní barvou těla a světlým ocasem i letkami, jakožto i čistě perlovýma očima. V Rumunsku získala holokrčka označení „ciung-chel“, což znamená „holý čung“. Podobně jako čungové i samotná holokrčka byla chována zejména ke sportovně-letovým účelům se způsobem letu, který je typický pro vysokoletce. Sestavené hejno velmi rychle vystoupalo až do nedohledné výšky, přičemž let mohl trvat při příznivých podmínkách (např. bez útoků dravců) od pěti do deseti hodin. Dnes už obě plemena v letových parametrech ustoupila a ke slovu se dostává zaměření na dokonalost plemenných znaků. Přesto rumunská holokrčka zůstává komplexním soutěžním rejdičem s možným výstavním i letovým využitím. Při letových soutěžích v rámci Klubu akrobatických holubů je řazena do první kategorie a v ní do skupiny A. Jedná se o plemena rejdičů létajících v semknutém hejnu, s rychlým nabráním výšky a letem ve velké i nedohledné výšce. Standardem plemen této skupiny, kam patří také košický vysokoletec či novosadský rejdič, je pět hodin letu a z této doby jedna hodina letu v nedohledné výšce. V druhé polovině 20. století se dostala rumunská holokrčka do mnoha evropských zemí i do zámoří, ale nikde nepatří pro svoji neskrývanou extravaganci mezi příliš rozšířené holuby. Pravidelně bývá k vidění i na velkých výstavách v České republice, kde je obvykle zastoupena pouze jednou kolekcí. V Německu byli poměrně nedávno chovatelé rumunských holokrček integrováni do společného klubu s chovateli holokrké drůbeže. Toto neobvyklé spojení zatím funguje velmi dobře, ale pravdou zůstává, že obliba holokrké drůbeže je zejména v Rumunsku, Maďarsku či Německu mnohem razantnější a šlechtitelsky aktivnější, než je tomu u holubů. Přitom vytvořit nové barevné rázy se u rumunských holokrkých rejdičů doslova nabízí.

Rozdíly mezi holokrkostí drůbeže a holubů

Hovoříme-li o fenoménu holokrkosti u drůbeže a holubů, nesmíme opomenout, že projev této mutace je u holuba domácího a kura domácího poněkud odlišný. U drůbeže se jedná o mutaci dominantní, přičemž holokrkost vidíme již u kuřátek a zasahuje až do obličejové části hlavy. Holý krk s přidruženou částí hlavy jsou celý život stejné. U holubů se jedná o faktor jen částečně dominantní. To znamená, že spáříme-li holokrkého holuba s „normálním“ protějškem, budou výletci vykazovat intermediární projev typický jen mírným ústupem tvorby krčního peří. Skutečné holokrkosti docílíme u holubů až v další generaci. Mláďata holokrkých holubů se vyvíjí zpočátku s opeřeným krkem a folikuly brk na krku vysychají a vypadají až u prvního pelichání. Změny v růstu krčních brků jsou však znát u holoubat již od desátého dne života. U chovných holubů je holokrkost nejlepší během léta, v ostatním období roku na krku nacházíme obvykle nějaké vysychající stopky brků, jež během několika týdnů vyschnou a vypadají. Při malém výskytu je tolerujeme i během posuzování při výstavách, avšak větší výskyt krčního opeření je hrubou vadou. Oproti drůbeži jsou holubi na hlavě perfektně opeření. K výstavnímu využití se hodí buď „jarní“ výletci, nebo až starší jedinci. Letní odchovy zpravidla nemají v daném roce výstavní parametry.


Plemenné znaky

Ve skupině rejdičů patří k holubům střední velikosti, s poměrně nízko neseným tělem. Nepříliš úzká hlava je celkově mírně zaoblená, bez plošinek a ostrých hran, vyšší čelo je atraktivní předností. Oči jsou perlové, přičemž vnější kruh duhovek může být i výrazně načervenalý, zatímco vnitřní část je vždy čistě bílá. Dříve se občas vyskytující žluté oči jsou výlukovou vadou. Obočnice žádáme nenápadné, barevně odpovídající okolnímu opeření. Zobák je zkrácené střední délky, nesený v mírném sklonu dolů. U žlutě plavých je světlý, až světle rohový, u červeně plavých tmavě rohový, až černý. Krk je střední délky, při posuzování je dobré uvést holuba do afektu, neboť někdy při odpočinku krk drží příliš povoleně. Krk je stejně jako u mnoha jiných rejdičů mírně prohnutý dozadu. Celá jeho střední a spodní část je neopeřená. V Rumunsku je běžné, že je holý celý krk až do zadní části hlavy, kde se nesmí nacházet tzv. cop (výběžek per). Krátké a nevyvinuté folikuly per (stopky), které periodicky rostou, vyschnou a vypadají, jsou přirozeným jevem a nejsou trestány. Kůže na krku je vrásčitá, zbarvená u světlých rázů masově, u tmavých až hnědě, na což kladou rumunští chovatelé důraz. Hruď je středně široká, mírně dopředu vystouplá. Záda jsou středně dlouhá a lehce se svažují. Křídla jsou poměrně dlouhá, letky jsou uvolněné a spočívají buď na stranách ocasu, nebo pod ním. Nesmí ležet na ocasu ani se dotýkat země. Ocas je nápadně dlouhý, široký a mírně stříškovitý, složený z nejméně 14 rýdovacích per. Ocas je nesený pokud možno vodorovně, byť tolerujeme i mírně svažující se držení. Jako u jiných vějířovitě uspořádaných ocasů i zde chybí kostrční žláza a tendence k rozdvojeným ocasům je větší než u „normálních“ plemen. Holuby s děleným ocasem raději do chovu vůbec nevyužíváme a okamžitě je vyřazujeme. Běháky jsou spíše krátké, dosti podkleslé v patních kloubech. Prsty jsou neopeřené. Celkové opeření je poměrně dlouhé a dobře přilehlé.

Barevné rázy

Je velkou záhadou, proč se tento holoubek do dnešních dnů chová pouze v pěti, případně sedmi základních rázech v popelavě červené barevné řadě, z nichž jsou ve vzornících uznány jen čtyři. Nejběžnějším rázem jsou tzv. červení. Správně se jedná o červené tmavé, u nichž je barva pokud možno sametově cihlová. Barva je rovnoměrně rozprostřená po hlavě, hrudi, břichu a křídelních štítech. Světle vyúsťující letky jsou prostoupeny pigmentací, přičemž na jejich konci se nachází pigmentové lemy přibližně velikosti hrachu, které ve vzorníku nesprávně označujeme jako pěnkavčí kresbu (tento termín by se měl používat výhradně pro účinek komplexu toy stencil). Hřbet a ocas jsou světlé. Samci mohou mít v nejdelších perech drobné černé stříkání, ale nikdy celá černá pera. Obdobné charakteristiky platí o žlutých. I v tomto případě se nejedná o žluté recesivní, ale o žluté ve vzorku tmavém, u nichž místo cihlového zbarvení obdivujeme sametově žluté. Při žluté pigmentaci může mít ocas až zřetelný žlutý nádech s proběleným ocasním pruhem. Geneticky podmíněná zamodralost na hlavě i jinde je u samic tolerována, u samců nikoliv. I žlutí tmaví mají na koncích letek barevné skvrny, zatímco všechny další rázy mají letky již čisté. Červenopruzí jsou celkově mnohem světlejší než červení tmaví a jejich krásné cihlové zbarvení vynikne převážně jen na pruzích a zčásti na hrudi a hlavě. Obdobné platí o žlutopruhých, kteří mají pruhy, část krku a hruď sametově žluté. V chovech se nachází také červení kapratí a žlutí kapratí, kteří tvoří přechod mezi pruhovými a tmavými. Standard je neuznává. Stejně jako u staroholandských kapucínů se jedná o barevný ráz, který nemůže celistvostí a intenzitou barvy konkurovat rázům ve vzorku tmavém, u nichž působí zbarvení uceleným a jednolitým dojmem. V Rumunsku jsou stále častěji k vidění stříbrní, kteří jsou z hlediska genetiky červeně plaví či žlutě plaví v kombinaci s rozprostřeným (spread) faktorem. Vadou u všech těchto rázů je modrošedé vyústění letek či ocasu, velmi hrubé a neproporcionální tělo, vysoký postoj, dlouhý zobák, výše než vodorovně nesený ocas nebo méně než 14 rýdovacích per v ocasu.

Způsob chovu a výstavnictví

Obvykle se rozhodneme pro esteticky zaměřený chov s ohledem na zvláštní plemenné znaky, které jsou u rumunské holokrčky velmi nápadné. Velikost holubníku není pro tyto rejdiče podstatná, stejně jako rozměry budníků, hnízd či sedaček. Chovnou sezonu můžeme začít s ohledem na časově náročný proces tvorby holokrkosti co nejdříve. Chovné páry obvykle harmonizují a oplozenost vejcí je vynikající, mladé kroužkujeme velikostí 7 mm. Můžeme-li těmto holubům poskytnout volný prolet, odvděčí se nám krásou svého nepochybně kontrastního zbarvení. Letově vedené chovy mají speciální metodiku, která by svojí složitostí překročila rozsah tohoto pojednání. Předkládané zrniny by měly odpovídat drobným zobáčkům těchto holubů. Směs by měla obsahovat čirok, pšenici, proso, hrách, pelušku, řepku, případně jiné menší komodity. Rumunská holokrčka je nápadným a vzácným rejdičem, který právem patří mezi nejexotičtější okrasná holubí plemena.

Autor textu: Alex Veselý
Autor fotografií zdroj: Pixabay
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru