Staroněmecký racek – Nejznámější holubi 38
Historie
Již od počátku 18. století se na německých statcích objevoval středozobý rackovitý holoubek s typickou náprsenkou na krku. Nazýván byl podle zbarvených křídel racek štítník, s ohledem na nenáročný způsob chovu byl někdy označován za racka selského. V originále výraz Seemöwe pro racka se u těchto holubů přeměnil ve zdrobnělé Mövchen. Nejvíce rozšířen byl v Porýní, na severu Německa se choval převážně s lasturovitou chocholkou, na jihu s chocholkou špičatou, ale vyskytovala se i varianta hladkohlavá. Malíř Förster v roce 1886 poskytl kresbu chocholatého a hladkohlavého holuba pro věhlasný sborník vzorníků G. Prütze, ale již v té době éra těchto holubů spěla k zániku. Příčinu bylo možno nalézt v dovozu krátkozobých racků z Řecka a Turecka v polovině 19. století. Tito noví a velmi zdobní rackové vyvolali mezi chovatelskou veřejností obrovské nadšení. Do staroněmeckých racků byli vkříženi nejen orientální, ale též anatolští rackové, kteří přinesli zkrácení tradičních středně dlouhých zobáků staroněmeckých racků a s tím související obtížnější způsob chovu i odchovu. Staroněmečtí rackové tím ztratili svoji hlavní přednost a fenotypem nemohli konkurovat novým plemenům. Jen na některých dvorech se uchovaly jejich zbytky, které bylo možné dokonce použít jako chůvky pro náročnější plemena holubů.
Obě světové války se negativně podepsaly na rozšíření a chovu krátkozobých racků v Evropě a zejména po druhé světové válce začala být v Nizozemsku, Skandinávii, ale právě také v Německu poptávka po méně náročných raccích středozobých. Předseda německého holubářského svazu VDT Karl Schüler byl hnacím motorem regeneračního šlechtění staroněmeckého racka. Za předlohu svému projektu vybral právě kresbu z Prützeova starého vzorníku. Nečekaného spojence našel v řediteli zoologické zahrady v Duisburgu, Dr. Thinemannovi. Ten v tomto velkém městě na řece Rýnu a současně největším říčním přístavu na světě shromáždil do obrovské voliéry ze statků v Porýní zbytky středozobých racků, kteří byli hladkohlaví, se špičatou i lasturovitou chocholkou. Protože v okolních zemích byli již známi středozobí rackové s chocholkou špičatou a hladkohlaví, rozhodl Karl Schüler, že budou upřednostňováni pouze holubi s lasturovitou chocholkou. Trvalo nějakou dobu, než vznikl standard tohoto staronového plemene. Uznávací řízení proběhlo pod záštitou předního chovatele racků Josefa Scholanda roku 1955. Scholand se následně zasloužil spolu s Alfredem Tüllmannem, Wilhelmem Königem a dalšími pozdějšími autoritami o vznik speciálního chovatelského klubu, k čemuž došlo již roku 1956. Později se tento holoubek rozšířil do celého Německa, počty chovatelů se vyšplhaly k 150. Staroněmecký racek se díky své univerzálnosti a velkému množství barevných rázů těší oblibě různě po světě včetně zemí ze zámoří a rozhodně patří k nejrozšířenějším rackům v České republice.
Charakteristické znaky
Původně byl tento holub poměrně dlouhé postavy a měl hluboce položenou, přilehlou chocholku s nízkými růžicemi. Přirozeným znakem byl středně dlouhý zobák a dobře vyvinutá náprsenka, což je pernatý útvar na krku společný všem rackům. Některé linie měly náprsenky poměrně krátké a nevýrazné, připomínající spíše malý křížek pod hrdlem než pravidelný svislý útvar různostranně protočeného peří. Problematický byl tvar hlavy, který po prodělaném křížení s krátkozobými racky postrádal úhel mezi čelem a zobákem. V žádném případě nebylo záměrem regeneračního šlechtění vytvářet miniaturního holuba, ale naopak zachovat vynikající letové dovednosti a odolnost vůči nemocem – a k tomu se nejlépe hodil holub středně velké postavy. U racků jsou plemenné znaky hlavy tím nejdůležitějším. Dříve byly zobáky špičaté a dlouhé, teprve časem se podařilo docílit kratších, v nasazení širších a tupějších zobáků. S tím ruku v ruce nabylo i čelo žádoucí šíře a objevil se prostor též pro širší a vyšší chocholku. S rozšířením a zkrácením zobáků přišla kratší zadní partie. Porovnáme-li současné vítěze výstav s chovným materiálem z dob před třiceti a více lety, vidíme, jak obrovský kus šlechtitelské práce se podařilo docílit. Dnešní holubi mají zakulacenou, širokou hlavu s dobře zaobleným čelem, bez plošinek. Jejich chocholka je vysoko nasazená, bujná, s precizně vyvinutými růžicemi. V období předvýstavním je žádoucí některé chocholky upravit podstřihem, aby byly široké a jejich přední stěna pokud možno kolmo se zvedající nad temeno. Chocholka přechází na zadní straně v hřívu naprosto přirozeně a bez klínu. Tímto efektem dochází k optickému zvětšení hlavy těchto holubů, čemuž napomáhají také výrazné, tmavé oči u všech rázů. Častou vadou jsou obočnice hrubé, nepravidelné či načervenalé. Správně mají být nenápadné, jemné a světlé. Markantním znakem moderních staroněmeckých racků je tupý úhel mezi zobákem a čelem. Zobák je kratší, střední délky, vždy světlý, silnější konstituce. Ozobí je nenápadné a málo vyvinuté. Hruď je široká a dobře zaoblená, postava krátká, střední velikosti, záda jsou mezi rameny široká, směrem dozadu se zužují a svažují. Křídelní štíty jsou co nejkulatější a poměrně krátké, záda jsou jimi dobře kryta. Krk je díky hřívě silnější a jeví se kratší. Na hrdle se nachází menší lalůček a krátce pod ním končí bohatě vyvinutá náprsenka. Krátké a silné nohy odpovídají typologii holuba, jakožto i jeho ocas, který je krátký a pevně složený. Držení těla a ocasu bylo dříve téměř vodorovné, ale cílem klubu je jednoznačně upřednostňovat jedince se svažujícím se držením ocasu.
Barevné a kresebné rázy
Dodnes jsou rozšířeni nejvíce v původní kresbě štítníků, která spočívá v majoritním zastoupení bílých ploch opeření. Barevné jsou pouze křídelní štíty s výjimkou 7–10 ručních letek, které jsou také bílé. U krátkých per v ramínkách, tzv. křidélkách, kterých je oboustranně celkem 8, je stanoveno, že nejméně 4 z tohoto počtu musí být barevná. Barevné plochy za nohama jsou barevnou rezervou a jsou plně tolerovány. Nápadné jsou zejména u černého rázu, ale ani tam je netrestáme, což neplatí o jiných vadách kresby, kterými jsou nejvíce barevné bérce, skvrny na hlavě či po těle, prohozené letky či výskyt zbarvených ocasních per. Vzácným a poměrně moderním rázem jsou barevnoocasí, které lze sporadicky vidět ve všech základních zbarveních. Staroněmecký racek je oblíbený též v bílém zbarvení, které výčet jeho rázů zakončuje. Nejpopulárnější štítníci jsou k vidění jako modří pruhoví, bezpruzí i kapratí a tyto vzorky jsou uznány i mezi stříbřitými, hnědými, žlutě a červeně plavými. Díky tomu, že u štítníků nevznikají holubi červení nebo žlutí na bázi červené či žluté recesivní, nýbrž červené a žluté dominantní, vyskytují se mezi rázy i popelaví a šupinatí. Populární jsou štítníci černí a v poslední době i modří bělopruzí, jejichž pruhy obvykle vyběluje modifikátor dominantní opál.
Způsob chovu a výstavnictví
Tito rackové jsou vynikající a nadšení rodiče, kteří dokážou vychovat i tři mláďata najednou. Hodí se do voliérového i volného chovu a velmi často bývají ozdobou dvorů, kde je pro ně určen holubník na kůlu nebo otevřený komorový holubník. Nejedná se o holuby polařící nebo létající do výšin či daleko. Létají rádi, ale spíše jsou líní a drží se na dvoře, na zemi, na střeše voliéry nebo holubníku. Jsou nebojácní, shánčliví, dostatečně temperamentní, a když je potřeba, i dobří letci. Párování je nejlepší provádět koncem ledna, po dvou až třech týdnech holubice snáší vejce a my získáváme jako první březnová holoubata. V chladném období lze využít vytápěných hnízd, aby zatím neopeřená holoubata neprochladla. Mladé kroužkujeme velikostí č. 7 ve věku asi osmi dnů. Hnízdní krbce postačují střední velikosti, ale nevyplatí se místem šetřit. Když jsou budníky větší, holubi se tam mohou i odpářit. Hnízda mohou být umístěna jednak vedle sebe, ale oblíbenější je umístění na patro, kde v horním patře je prováděno vysezení vajec a do dolního patra jsou pak umístěna malá holoubata, zatímco holubice může snášet do uvolněného horního hnízda. Již od věku asi 14 dní může chovatel vkládat do krbce také misku s vodou a drobným zrním, kde se mláďata rychle naučí přijímat potravu a rodiče mají větší klid. Chovná sezona končí po odchovu 6–8 mladých, převážně na konci července. Odstavená holoubata dáváme do školky nebo přímo do voliéry pro výletky, kde mohou bez napadání dospělými vyrůst v silné a zdravé jedince. Po chovné sezoně rozdělíme holuby dle pohlaví.
Praktický se jeví chov na roštových podlahách ze dřeva, plastu či kovu. Krmení předkládáme dvakrát denně (ráno a večer), přičemž se skládá z drobných komodit, jako jsou čirok, proso, pšenice, drobný hrách a peluška, z řepky, případně slunečnice a dalších zrnin. Kukuřici zpravidla nedáváme. Při krmení směsí bohatou na bílkoviny, které zajišťujeme vyšším podílem luštěnin, lze docílit u odchovu delších chocholek. Jako u všech racků se i zde vyplatí tvar krmítka do žlabu písmene V, případně U, což usnadňuje příjem zrnin. Aby zobáky nepřerůstaly, někteří chovatelé dávají na spodek krmítek smirkový papír, který však není nezbytný. K odpočinku se nejlépe osvědčily individuální sedačky, které lze nahradit i regálovým systémem s oddělenými přepážkami. Koupání těmto rackům je nejlepší poskytovat mimo holubník, a to optimálně asi dvakrát týdne. Čistá voda působí na tyto holuby jako elixír.
Současný hektický životní styl nahrává chovu méně náročných racků, a tak v Evropě zažívají boom italští rackové nebo právě staroněmečtí. Existuje však i německý racek štítník, který je krátkozobou variací shodného zbarvení. Chovy racků bývají jedny z nejzdobnějších a zejména v zemích západní Evropy je jejich prohlídka spojena se silným estetickým zážitkem, kde se snoubí zeleň, květy a kamenné prvky s čile poletujícími holuby v kontrastním zbarvení.
