iFauna.cz » Články » Holubi »

Ing. Peter Kolenič – mezi anglickými voláči a genetikou v praxi

V obci Petrovany, ležící mezi Prešovem a Košicemi, žije známý šlechtitel anglických voláčů a současně předseda slovenského klubu těchto vysokonohých voláčů ing. Peter Kolenič. Patří mezi přední propagátory těchto holubích aristokratů na Slovensku, k čemuž využívá bohatých možností elektronických forem komunikací i tištěných médií, kde se poměrně často můžeme setkat i s jeho příspěvky z oblasti genetiky holubů a s tematikou chovatelských návštěv.

Fotografie:

 

 


Proč ses rozhodl pro anglické voláče?

Chov těchto majestátních a velmi elegantních holubů má na východním Slovensku obrovskou tradici. První angličtí voláči byli předvedeni na výstavě v Prešově v roce 1925 v mém oblíbeném modrém rázu a je zajímavé, že na výstavu je tehdy zaslal chovatel z Čech. Po roce 1918 jsme byli jeden stát a posílat holuby na výstavu do Košic, Prešova či Bratislavy se stalo i pro české chovatele úplně běžnou záležitostí. Intenzivní spolupráce nastala po roce 1920. Začal zde boom chovu českých plemen holubů, který pokračoval i po druhé světové válce. Angličtí voláči se stali u nás populárním plemenem, které se k nám dováželo zejména z jižních států, jako bylo Maďarsko a pak země Balkánu. Tito holubi mi naprosto učarovali a ve svých 13 letech jsem se rozhodl, že si je pořídím. Táta mne podporoval, ale dát za holuba 200 až 300 Kč bylo v 60. letech minulého století opravdu moc. Mými prvními holuby se stali čeští staváci a byli to oni, kdo ve mně vykřesal lásku k voláčům. Staváci pocházeli od jednoho z místních chovatelů. Vzpomínám si, že to byli mohutnější holubi ve světlejší barvě, pravděpodobně ještě starý typ. Netrvalo dlouho a v roce 1969 mi táta koupil první pár vysněných anglických voláčů. Postupně jsem poznával jejich chovatele v našem regionu a vstoupil do klubu. Klub chovatelů anglických voláčů se sídlem v Košicích má dnes kolem 45 členů. Byl založen již roku 1947 v Prostějově a od roku 1982 je členem evropského klubu, jenž sídlí v Chorvatsku. V roce 2004 se nám podařilo do Nitry dostat evropskou speciální výstavu těchto voláčů a podobný úspěch měla i evropská výstava konaná na tamním výstavišti o deset let později, roku 2014. Výhodou Slovenska je skutečnost, že zde máme nejen chovy malé a střední, ale i velké, jako jsou chovy př. Gondoľa, Bocka, Jurky, Suly, Haraby, Koky a dalších. Angličtí voláči zde byli a jsou a jejich kvalita jde nahoru, a to zejména díky zlepšení mezinárodní spolupráce, na čemž má lví podíl dlouholetý tajemník klubu Boris Bocko. Není to už zdaleka izolovaná populace v průměrné kvalitě jako za dřívějšího režimu, ale je to již o práci s nejlepšími liniemi. Považuji za velmi žádoucí, že i na Slovensku už máme velké chovy. Je to zárukou udržení a rozvoje potřebného genofondu, kde se chovatel tolik nespoléhá na štěstí, ale vybírá do chovu to nejlepší z velkého množství odchovaných holoubat. Naše plemena anglický voláč a zakrslý anglický voláč lákají i mladé chovatele, je jich ale málo.

 

Jak bys zhodnotil současného anglického voláče?

Myslím si, že tento holub se dostal na úroveň ideálu, jak si ho vysnili západoevropští šlechtitelé v 19. století. Dokonce je již vyšší, než byl dříve nedostižný ideál, hlavně se ovšem na špičku dostal díky své impozantní proporcionalitě. Jeho výška noh je až extrémní, volatost je výborná a atraktivně mírně podvázaná, ale hlavní je jeho vzpřímené držené těla. Nejsem názoru, že holub, který má mít kolem 50 cm, by měl být vyloženě štíhlý. To by ztratil vitalitu. Ovšem nesmí být ani tlustý. Nejlepší holuby jsem vždy získal po větších holubicích. Byly to vysoké holubice, které měly velikost téměř jako samci a výbornou volatost, s níž korelovala nepříliš jemná postava. Dnes se mnohem více pracuje s barvami a vzorky. Chovatelů ubývá a nám nezbývá než si zvyknout na skutečnost, že chovy jsou barevně pestřejší a do budoucna se tato různorodost ještě prohloubí. U anglických voláčů je výhoda, že je to celosvětově rozšířené plemeno, které se chová nejvíce ve střední a jižní Evropě, a mezi chovateli se rekrutuje stále dostatek zapálených mladých osobností, zejména v Chorvatsku a Srbsku, které chovu vévodí.

 

Máš na holubnících mnoho barevných zajímavostí…

Minulost holubářství, která spočívala v zaměření se na jedno plemeno a jeden barevný ráz, nebyla šťastným řešením. Dostali jsme se do situace, že jsme se báli každé skvrnky na jiném než předepsaném místě, báli jsme se jiného odstínu barvy. Když jsem chtěl zlepšit modré anglické voláče, a ti ve vyšší kvalitě byli pro mne dost drazí, napadlo mne využít genetiky a dát do nich dostupnější holuby červeně plavé. Anglické voláče šlechtím ve vzorku pruhovém, mám zde modré pruhové, stříbřité pruhové, červeně plavé a žlutě plavé. Všechny tyto holuby mohu dát bez jakéhokoliv zřetele na barvu na sebe. Samci bývají velmi často štěpitelní, což mi velmi vyhovuje, neboť si vyrobím holuba, jakého potřebuji. Že holub nese vlohy pro jinou barvu či rozředěnost barvy, nemusí být ani vidět, protože při křížení se držím na určitém lokusu (pruhovost) a na lokusu pro zbarvení (modrá, červeně plavá), při rozředění vznikají stříbřitá pruhová či žlutě plavá. S hnědou barvou se u velkých angličanů v Evropě nesetkáváme. Ve svém chovu jsem využil také služeb červených (dominantů) a nyní modrých tmavě kapratých. Když jsou homozygotní, dají s ostatními mými holuby kapratá holoubata, ale už vím, že od nich další rok získám i holoubata pruhová. Modré tmavě kapraté lze použít na vylepšení černých, stejně jako červené. Je velká škoda, že s těmito prošlechtěnými barvami chovatelé černých anglických voláčů pracují velmi málo, a přitom by se mohl chovatelsky náročný černý ráz křížením s typovějšími holuby velmi pozvednout. Chce to ale čas a trpělivost. Důležité je, že v našem klubu úzce spolupracujeme, holuby si půjčujeme nebo darujeme a nejsme žádní rivalové. Těšíme se z každého holuba, který se nám nebo někomu z kamarádů podaří. Neděláme holuby jen pro úspěch na výstavách. Chováme je hlavně pro naši každodenní radost z pěkných voláčů – zvláště nás těší nezkrotný temperament holubic.

 

U zakrslých anglických voláčů jsi vzal genetiku pořádně do rukou…

Zdrobnělou formu anglického voláče jsem sporadicky měl v chovu pro parádu a většinou se jednalo o holuby červeně plavé a pak bílé. Najednou přišla doba, kdy jsem si řekl, že u nich udělám jiné barvy, neboť tito holubi mají mnohem širší šlechtitelský potenciál. Nejdříve jsem udělal plnobarevné hnědé, nyní se snažím o získání indigo, která se při plnobarevném rozprostření projevuje v populární andaluské barvě. U zakrslých anglických voláčů je hnědý pigment vzácně přítomen v rázu hnědopruhém. Do mého chovu jsem koupil z Německa hnědopruhého holuba, kterého jsem spářil s černou holubicí. Již v první generaci jsem docílil hnědých plnobarevných holubic, neboť holubice všech barev získávají pigment po otcích. Samci z tohoto spojení byli černí, ve fenotypu tedy vykazovali plnobarevnost a v genotypu si nesli i vlohu pro hnědou barvu. Po letech dalšího šlechtění se v odchovu sporadicky objevují odchovy modré, modré kapraté a hnědě plavé, což je zase výborný materiál pro chovatele, kteří se zabývají chovem těchto rázů a takto získají nepříbuzný materiál. Je to velmi jednoduchá práce. Na stejném lokusu se nachází pigment černý, popelavě červený i hnědý, které vytvářejí všechny u holubů známé barvy. Je velmi snadné s těmito geny pracovat. Bavím se i jahodovými zakrslými angličany. Když vidím takového holuba kvalitního v typu a v odpovídajících barevných parametrech, pak ho okamžitě beru, protože má vlohu pro plnobarevnost. Sama vloha spread, která plnobarevnost podmiňuje, se velmi dobře v chovu udržuje, neboť se prosazuje nad plavou. U velkých i malých anglických voláčů neexistuje odpad z titulu barvy. Každý holub je použitelný s jakýmkoliv protějškem. Jiné je to s kresbou, která je u těchto plemen měsíčková a o níž se ví, že patří k těm obtížněji dosažitelným. V poslední době na zakrslé anglické přenáším barvu andaluskou, která se vyznačuje indigovou barvou per s černými lemy. Vlohu indigo jsem získal od samce norvičského voláče. V první generaci mi dal andaluskou holubici, kterou jsem dal na černého zakrslého, který byl štěpitelný na hnědou. Po nich mám odchované dvě holubice hnědé s vlohou indigo. Vypadají dobře, ale nohy mají po norvičském voláči stále ještě nízké. Je potřeba v dalších generacích tento fenomén vylepšit. Indigo chci dále přenést do černé barvy, kde se tento faktor krásně projeví.

 

Vidět tyto majestátní holuby na trávníku není výjimečné, ale při letu kolem holubníku působí dnes už trochu exoticky…

Abych se přiznal, myšlenka volného chovu mi nevyhovuje. Ale když přijdu z práce, holuby na několik hodin pouštím ven, mám je pod kontrolou. Pernatí dravci tu mezi domy moc neútočí (více v zimě). Je výborné, když mohou holubi chodit ven a v okolí holubníku si doplnit látky, které potřebují. Zakrslí angličani s oblibou vzlétnou v malém hejnu a dělají temperamentní kolečka. Ochotně létají i někteří velcí angličani a není žádnou výjimkou, že přistanou až na vysoké střeše obecního úřadu, se kterým náš pozemek sousedí. Základem mého chovného zařízení jsou komorové holubníky s voliérami a také holubníky s otevřenou přední stěnou, která je celá z pletiva a kombinuje tak výhody holubníku i voliéry v menším prostoru. Zakrslí angličani nepotřebují při odchovu pomoci chův, ale používám je u párů, které nejsou plně spolehlivé – a takové se vždy vyskytnou. Jako chůvky jsem si zvolil pro zakrslé letově dovedné plemeno tureckého původu – takly, pro velké angličany využívám košoa.  Francouzské plemeno košoa se v chovech anglických voláčů používá jako krmič již léta. Dovezl je na Slovensko Boris Bocko z vícero států. Je to holub, který neztratil původní rodičovské vlastnosti. Precizně pečuje o mladé, ale hlavně je nekonfliktní. Jednotlivé páry mohou hnízdit třeba třicet centimetrů od sebe a mladé vyvedou bez rozmíšek a vzájemného napadání. Nestalo se mi, že by mi košoa z jiného páru pokloval mladé. Mláďata voláčů ve věku jednoho měsíce dávám do tzv. školky, kde mi je nakrmí kterýkoliv z košoa. Je to krmič létavý a shánčlivý, navíc líbivého zbarvení, jeho určitou nevýhodou je skutečnost, že má tendenci obsazovat prostor v okolí. I proto dávám holubům jen omezenou dobu k proletu. Chůvky u anglických voláčů využíváme standardně, neboť temperament těchto holubů klidnému odchovu příliš nepřeje. Občas nechám odchovat mladé i anglické voláče, ale vždy jim dávám jen po jednom holouběti. Díky tomu se angličtí voláči udržují ve špičkové výstavní kondici 4–5 let. Ke krmení předkládám běžné směsi složené z obilnin, luštěnin a olejnin, ke kterým v chovné sezoně přidávám granule pro holuby. Větší plemena potřebují odpovídající dotaci živin a granule jsou jejich cenným zdrojem.

 

Jaké znaky jsou u anglického voláče nejcennější?

Pro mne je nejdůležitější typ. Když je holub na dostatečně vysokých nohou, štíhlejšího těla, vzpřímený a s výbornou volatostí, mohu mu odpustit i vady kresby. Na anglického voláče máme každý trochu jiný pohled, jiné preference. Jsou chovatelé, kteří selektují anglické voláče třeba podle slabě či silně opeřených nohou. Ideální kratší, hustý rous není dosažitelný u všech mladých. Poměrně často se v odchovu objeví mládě s dlouhými rousy nebo s téměř holými prsty, rozptyl je velký. Anglický voláč je velký holub o délce až 50 cm. Sám používám pomocné měření holubů, které je mi vodítkem při dalším výběru. Angličan, pokud má být velký, nemůže mít krátké nohy nebo tlusté tělo, široká křídla či krátký krk. Důležitá je proporcionalita. To znamená získat správný poměr mezi částí ocasní, tělem a krkem. Pokud měříme délku holuba, kterou provádíme od špičky zobáku po konec ocasu, samci běžně dosahují délky 48 cm. Holubice mají obvykle o 2 cm méně. Začal jsem vyřazovat holuby s kulatějšími křídly, správný dlouhý a užší tvar křídel je velmi důležitý. Důležité je i dlouhé tělo a také délka krku, která se mimořádně dědí. Najdou se jedinci, kteří vypadají navenek pěkně, často si toho ani nevšimnete, ale mají krátký krk. Zejména holubice po takovém rodiči s krátkým krkem jsou pak nevolaté a neforemné. Když se plemeno dostává do dokonalosti, vadí již i takové znaky, jako jsou otevřená záda. Úplně uzavřená záda být nemusí, ale vyloženě otevřená záda vadí. Žádný nežádoucí znak nemůžete posilovat spojením s jedincem obdobných parametrů. Důležitý je harmonický a ladný dojem z holuba a využívání metodiky vyrovnávacího párování. Nenahraditelným pomocníkem je znalost genetiky holubů, kterou se učím převážně na internetu. Je velmi jednoduchá, což znamená, že se dá snadno pochopit, nakreslit a použít. Stačí umět základy angličtiny a samozřejmě genetiky obecně. Pokud se šlechtitel zabývá jen některými geny, což je případ většiny našich pokusů a cílů, pak lze výsledek snadno matematicky spočítat, a hlavně to opravdu funguje. Poznání genetiky je důležité a chovateli to velmi pomáhá. Lze díky ní zkvalitňovat méně prošlechtěné rázy přes protějšky v barvách kvalitnějších.

 

Jakou roli při šlechtění anglických voláčů sehrává slovenský klub, v jehož čele stojíš?

Pro nás je jeho činnost zcela zásadní. Důležitým milníkem byl rok 1982, kdy se náš klub stal součástí euroklubu. Přineslo to výměnu chovatelských zkušeností i materiálu, školíme posuzovatele a pořádáme výstavy. Slovenské výstavy našich voláčů děláme na výstavišti v Nitře, kde jsme velmi spokojeni. Ještě důležitější jsou evropské speciálky, které se konají v různých zemích střední Evropy. Ta nadcházející se bude konat v prosinci v Rakousku. Jsme rádi, že evropské výstavy v roce 2004 a v roce 2014 jsme organizovali u nás. Holubi při nich byli umístěni v nových klecích v jednořadém uspořádání, čímž jsme nastavili laťku hodně vysoko. Díky těmto akcím a návštěvám zahraničí lze hodnotit spolupráci mezi chovateli v Evropě jako poměrně intenzivní. Do mezinárodních výstav se zapojili také němečtí chovatelé, kteří dlouho stáli bokem. Jádro chovů drží Chorvaté a Srbové, výborní chovatelé jsou v Rakousku. Zvláště srdečnou spolupráci udržujeme i s chovateli z Čech, kde toto plemeno není sice rozšířeno tak jako na Slovensku, ale třeba chov Jiřího Holaně v černém zbarvení má dobré jméno v celé Evropě. Specifickou oblastí je cena anglického voláče. Nikdy to nebyl levný holub. Průměrný jedinec na evropských výstavách stojí 200–300 eur, ve špičkové kvalitě i podstatně více. Jak už jsem říkal, udržujeme-li přátelské vztahy, není žádnou výjimkou získat výborného holuba darem nebo si ho na sezonu půjčit. Takto běžně fungujeme na Slovensku a naše chovy se tak zlepšují, rádi se potkáváme a těšíme na každou společnou akci u nás i zahraničí.

Za rozhovor poděkoval Alex Veselý

Diskuze k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé.
K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.
Komerční sdělení Vytvořit zde reklamu
PřesPlot.cz
To nejlepší z našich zahrádek. Online tržnice, inzerujte zdarma přebytky ze zahrádky.
Výkonnost, svalstvo, buněčná imunita
Veterinární produkt Kingvet dodává životní energii. Posiluje kosterní a hladkou svalovinu. Zvyšuje fyzickou výkonnost.
Zažívání, tlusté střevo, imunita
Veterinární produkt Probiovet obnovuje střevní mikroflóru. Řeší zažívací problémy a posiluje obranyschopnost.
Kosti, klouby, kostní tkáně, chrupavky
Veterinární produkt Skelevet regeneruje kostní tkáně, vyživuje kosti a klouby. Pomáhá při artróze a artritidě.