Kočky v Indonésii
Cesta letadlem z Vídně do Jakarty s přestupem a mezipřistáním trvá téměř 20 hodin, cesta autem do asi 160 km vzdáleného Bandungu další čtyři hodiny. Všechny tři pruhy dálnice jsou velmi přeplněné, a tak se rychlost pohybuje mezi 60 a 80 km za hodinu. Venkovní teplota se pohybovala od 30 stupňů výš při vysoké vlhkosti, takže po vystoupení z klimatizovaného auta jsme měli dojem vstupu do prádelny.
Společně jsme cestovaly se slovenskou posuzovatelkou Soňou Ivánkovou a adeptkou posuzování Gabrielou Minárovou, která jela složit zkoušku posuzovatele pro kategorii I – perské a exotické. Teoretická i praktická zkouška dopadla výborně, na neděli již Gabika dostala svolení generálního sekretáře FIFe vykonat svou první posuzovatelskou stáž. Dalšími posuzovateli byli Elena Zagorskya z Ruska a Dieter Filler ze Švýcarska.
Hotel, stravování
Klasický výborný hotel měl 22 pater, všude klimatizace, perfektní vybavení i služby. S personálem jsme se domlouvali anglicky. Bohaté snídaně pro nás trošku netypické – teplé jídlo, rýže, nudle, kousky kuřecího masa, vařená zelenina, ale i saláty, melouny, ananas, smažená i vařená vejce. Vše připraveno tak, aby se dalo jíst jen lžící a vidličkou, nože nebyly servírovány. Samozřejmě několik druhů chleba, máslo, džem, med, krosánky a sladké pečivo. Nebyly sýry, salámy, šunka, jiný kraj, jiné zvyklosti. Při veškerém jídle si užívali ti, kteří mají rádi kořeněná, silně pálivá jídla.
Výstava
Na výstavě bylo každý den 232 koček, z toho 104 perských, 65 exotických, 20 sfinxů, 10 bengálských, 5 britských, 3 habešské a 25 mainských mývalích koček. Vrhy ani kastráti nebyli vystavováni. Vlastní výstava se poněkud liší od našich výstav. Každý si přinese vlastní klec, látkovou a síťovanou, kde jsou kočky umístěny a nejsou prakticky vůbec vidět. S návštěvníky se nepočítá, u klecí je prostor jen pro posazení vystavovatele, žádné uličky pro návštěvníky nejsou. Také jsem si ani nevšimla, že by nějací návštěvníci přišli. Vystavovatelé po vyzvání rozhlasem přinesli kočku pod pódium a tam ji předali stevardovi. Ten potom předvedl kočku posuzovateli na stůl nebo ji dal do klece na pódiu. Tyto klece byly mřížkové včetně mřížkového dna. Kupodivu taková „podlaha“ kočkám nevadila, klidně se tam usadily. Vše probíhalo podle předpisů FIFe včetně dezinfekce stolů, posuzovatelů i stevardů. Protože koček bylo mnoho a pro mimoevropské země platí výjimka, opravdu jsme si „mákli“. Začínali jsme ráno v 9 hodin a končili prakticky bez pauzy večer v šest.
Perské kočky jsou nejoblíbenější v bílé barvě nebo ve vybarvení van a harlekýn, hlavně hodně s bílou. Ale i černé kočky byly přítomny. Téměř všechny perské kočky měly dlouhou a hustou srst, povětšinou velmi dobře upravenou a připravenou. Doma jsou chovány ve stabilně klimatizovaném prostředí, proto ta bohatá srst. Typ perských i exotických koček byl většinou výborný, konkurence velká, nejlepší v barvě (BIV) byly vybírány často odděleně dospělí a mláďata. Takové kočky v tak velkém množství u nás na výstavách nebývají zastoupeny.
Bohužel, více dlouhosrstých ale i polodlouhosrstých koček mělo kožní problémy silně připomínající dermatofytózu a musely být diskvalifikovány. Veterinární přejímka sice byla, ale asi veterinář nestíhal všechny kočky prohlédnout. Našly se také jedny špinavé uši se zánětem u britské kočky – také diskvalifikace.
Polodlouhosrsté kočky, které teprve získávají oblibu, byly zastoupeny mainskými mývalími celkem dobré kvality. Já jsem je neposuzovala, viděla jsem je jen při volbě nejlepších (BIS).
Překvapením bylo velké množství sfinxů, všichni byli zcela bezsrstí a výborného typu. Škoda že super kocour, kterého jsem v sobotu nominovala a vyhrál, si cestou domů poranil – podřel – líce a druhý den už do nominace nemohl jít. Všichni sfinxi byli nesmírně přítulní a umazlení, bylo vidět, že opravdu žijí s lidmi. Habešky byly typicky veselé a hravé, bengálky bez problémů. Ze všech koček jen jeden britský kocour zlobil a musel být pro agresivitu diskvalifikován.
Trošku problémem byla nezkušenost některých stevardek a stevardů, neuměli kočky předvést a trošku se jich báli. Ale druhý den výstavy bylo vidět, že už jsme je poučili a předvedení koček se zlepšilo. Všichni se velice snažili, vládla velmi přátelská atmosféra, majitelům koček, které vyhrály, poražení gratulovali a radovali se s nimi.
Co u nás neuvidíte…
Co jsme viděli z Indonésie? Tentokrát, mimo klasiky letiště – silnice – hotel – výstavní hala – restaurace jsme zažili i něco víc. Byli jsme se podívat na sopce, která před několika měsíci byla činná, takže jsme viděli stále stoupající dým z kráteru a cítili typický sirný zápach. V továrně na sušení, zpracování a balení čaje to bylo také velmi zajímavé. Krásné bylo představení klasických místních tanců, zpěvů a hry na typické místní hudební nástroje. Prostě něco, co u nás neuvidíte.
Pro mne byly stresem přesuny autem. Silnice ve městech jsou opravdu tak přeplněné, jak je často prezentováno na internetu. Kvanta aut a k tomu nesmírné množství mopedů. Na nich téměř všichni dospělí mají na hlavách helmy, ale děti, které jedou před řidičem nebo mezi ním a spolujezdcem, ne. A to se vozí i malinká miminka. Mopedy se proplétají mezi auty, předjíždějí se a já jsem stále čekala kolize. Jezdí se vlevo, pořád jsem se lekala provozu z opačné strany. Ale řidiči jsou ohleduplní, pokud houkali, tak ne proto, aby si vynucovali přednost, ale aby spíše upozornili, že jsou tady. V tomto hustém provozu se ve městě jezdí rychlostí 30–40 km za hodinu, nikdo se nerozčiluje. Některé křižovatky byly řízeny semafory, jedna také policií, většina civilisty, píšťalkou a rukou zastaví provoz a v klidu pustí další směr. Stejně jsou řešeny výjezdy z placených parkovišť, civilista zastaví provoz na hlavní silnici a uvolní cestu vyjíždějícímu autu. Řidič toho auta dá nějaký obnos do ruky tohoto „regulovčika“. Za všechno se platí…
Organizátoři výstavy se velice snažili, výstava byla dobře organizovaná, kočky byly pěkné a pohodové, péče o posuzovatele vynikající. Toto vše bohatě vynahradí únavné cestování z Evropy do daleké Indonésie.
