Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
„Odzbrojený“ a izolovaný Módní hřebci jako klecová zvířata
Sdílet:

„Odzbrojený“ a izolovaný Módní hřebci jako klecová zvířata

Koně
Všeobecné
Hřebci jsou symbolem hrdosti, „mužnosti“, síly a volnosti. Je to jakési jejich charisma, které využívá mnoho jezdců na show, aby jejich představení vyvolalo co nejvíce obdivu. A očividně si dnes už nelze vůbec ani představit nějaké vystoupení koní, kterých je ostatně stále více a více, bez účasti hřebce. Právě taková působivá vystoupení jsou příčinou toho, že stále více rekreačních jezdců pociťuje touhu takového hřebce vlastnit. Přitom jsou dnes v módě především barokní plemena koní, jako andaluští, menorští a fríští koně, ale také shetlandští poníci nebo arabští plnokrevníci.

I já jsem před 22 lety získal mladého arabského plnokrevného hřebce z marbachského chovu, abych ho jezdil a používal k plemenitbě. Marbach jsem zvolil proto, že výběr pro chov a způsob odchovu předurčovaly, že hřebec bude zdravý, vyrovnaný a dobře jezditelný. Má očekávání kůň také splnil. Přes počáteční chybné ustájení, které však nebylo zaviněno přímo mnou (v té době nebyla kromě hřebčína žádná speciální místa vhodná k ustájení hřebců), byl tento kůň po celý život dobře ovladatelný a v terénu jste se v sedle cítili jako v křesle. Až na několik „nedobrovolných sesednutí“ během ježdění, která však proběhla bez následků, mě tento hřebec ani jednou jedinkrát za dvacet let svého života nezranil, nikdy se nestalo, že bych měl strach s ním zacházet či na něm jezdit.

Štěstí? Přidám k tomu, že jsem se na vyjížďce nebo v jízdárně na hřebci cítil větší a důležitější než na našich klisnách nebo valaších. Byl jsem si vědom vzhledu svého „udělaného“ hřebce, který na některých chovatelských přehlídkách arabských plnokrevníků získal i prémie. Protože jsem ale nikdy neměl moc velkou „potřebu se prezentovat“, zvítězil nakonec vždy rozum, a proto mě minuly neustále se objevující špatné příhody v mém okolí, před nimiž jsem sebe i svého hřebce ochránil.

Má přání vlastnit hřebce egomanické příčiny?

Za egomany se považují lidé podléhající symptomu egomanie (z latinského ego = já a řeckého manía = zběsilost; lze je označit také jako egocentrické). Tito lidé mají potřebu být stále v centru všeho jednání a dění. Příčinou je patologicky přehnané sebevědomí, v mírnější podobě je příčinou porucha osobnosti.

V iberských zemích je vlastnictví a ježdění hřebce zjevným symbolem stavu. Například ve Španělsku nenajdete kastrované valachy, protože Španěl by si nikdy na kastráta nesedl. Nechci však Španěly a Španělky označovat za egomany, tento přístup je dán jejich tradicí. Například španělský krok měl při býčích zápasech za úkol rozdráždit býka. Španělští vladaři a vojevůdci využívali tento cvik vedle pasáže k tomu, aby se při vojenských přehlídkách prezentovali působivě. Protože k tomuto způsobu předvádění jsou vhodní především hřebci, bude to pravděpodobně důvod, proč se nekastrovali. Jinak tomu ale je u některých lidí od koní v Německu, kteří si například pořídili španělského hřebce (andaluského, cartujano – PRE).

Všimněte si takových lidí ve svém okolí. Jsou s hřebcem vidět častěji ve středu dění? Jen tak, bez nějakých důvodů? Provádějí barokní ježdění nebo se o to aspoň pokoušejí? Na této scéně je hodně hřebců a jsou tak módní jako nikdy předtím. Mají tak vliv na neustálý import hřebců ze Španělska. Vynalézaví obchodníci s koňmi tam nakupují impozantně vypadající hřebce za málo peněz, s nimiž si ani Španělé neporadí, a importují je do Německa. Většinou jsou to hřebci se špatným fundamentem, protože ve Španělsku chybí odborníci na úpravy kopyt, nebo se u nich objevuje stereotypní chování, jehož příčinou jsou do jisté míry i tamní katastrofální způsoby ustájení. Německý, možná i egomanický rekreační jezdec tak získá „vysněného hřebce“, který mu však místo vytoužené pozornosti přinese pouze noční můru.

Tvrdá slupka

s měkkým jádrem

Bohužel se ještě stále traduje názor, že hřebci jsou od přírody agresivní a nebezpeční, a proto se z těchto důvodů musí držet co nejvíce izolovaní od ostatních koní. Kromě toho se s nimi má zacházet přísně, aby se jim dalo patřičně najevo, „kdo je tady šéf“.

Jenže právě takové mylné chápání podstaty hřebce a z toho vyplývající nesprávné způsoby ustájení a zacházení s ním jsou hlavní příčinou poruch chování a následně skutečné agresivity u hřebců. Právě hřebci však mají i přes tvrdou slupku, kterou ukazují v blízkosti klisen na základě svého rozmnožovacího pudu, měkké jádro, při bližším poznání jsou velmi citliví, a proto je lze snadno zkazit.

Jaké jsou motivy typického chování hřebce?

Agresivně vypadající imponující chování hřebce je geneticky dané schéma chování, bez něhož by nebylo (nebývalo) v přírodě možné přežití a rozmnožování.

Toto chování, které je hřebcům vlastní, vychází ze sexuálního pudu a slouží k tomu, aby si hřebec ověřil připravenost klisny se pářit a aby ukázal pozici v hierarchii stáda, popřípadě si uhájil své klisny před případnými dalšími zájemci. V obou případech se hřebec snaží imponovat prostřednictvím napjatého držení těla, vznosného klusu nebo vzpínání se.

Také bojové hry mezi mladými hřebci vypadají většinou nebezpečnější, než ve skutečnosti jsou: hřebci si navzájem očichávají slabiny, přitom dupou přední končetinou, aby si získali respekt, a pak se také pokoušejí vzpínat a kousat, aby si ujasnili své hierarchické postavení. Tento boj přitom jen vzácně končí zraněním, protože podřízený většinou včas ustoupí. U vůdčích hřebců k soubojům dochází jen výjimečně. Často stačí jako demonstrace hierarchického postavení pouhé nenápadné tělesné signály, které jsou pro lidi nepostřehnutelné. Tyto typické hřebčí manýry můžeme pozorovat u každého samce, i u těch domestikovaných. Jsou instinktivní a nelze se jim vyhnout. Neznalost psychiky hřebce a nedostatečné pochopení jeho vrozeného chování nevzácně končí nebezpečným bojem o moc mezi koněm a člověkem, ke kterému by nemuselo dojít, protože při korektním ustájení a odpovídajícím zacházení nebude hřebec vykazovat žádnou agresivitu. Hlavními příčinami skutečné agrese, jako je útočení, kousání nebo kopání, a abnormálního chování, např. sexuální předrážděnosti, ale i sexuálního nezájmu, jsou neustálé potlačování pudů a potřeb, frustrace a osamocení způsobené „izolací“, nedostatečná péče a příliš hrubé a nedůsledné zacházení.

Jaké podmínky je nutné splnit, aby bylo možné držet hřebce?

První a hlavní rada zní: Nikdy hřebce nedržet izolovaně! Protože čím je intenzivnější vztah hřebce k jeho okolí, tím se bude cítit spokojeněji a bude se také chovat uvolněněji a klidněji.

Hřebec má v podstatě z hlediska ustájení stejné nároky jako všichni ostatní koně, a to prostornou, světlou vnitřní stáj, v níž může udržovat kontakt s ostatními koňmi, a co největší a bezpečně ohrazenou pastvinu a výběh, v němž se může volně pohybovat v jakémkoli počasí. Právě volný výběh je pro hřebce zvláště důležitý. Zde se může vydovádět a uspokojit mnoho svých základních potřeb. Pokud mu tato možnost chybí, dojde u něj zakrátko ke zvýšení pudů a tím i k lehce pochopitelné agresivitě. Pokud však rychle dojde ke zlepšení situace díky změně způsobu ustájení, hřebec se nakonec svých „zlozvyků“ zbaví.

Pro plemenného hřebce je samozřejmě nejpříjemnější, když může být na louce společně se svými klisnami, to ale dnes z chovatelsky technického a jiných důvodů často není možné.

Přesto by nikdy neměl přijít o pocit „ já jsem šéf“, nebo dokonce zůstat zcela sám ve stáji. Přes den nebo v pastevním období by měl mít k dispozici vlastní výběh, odkud může být se svou „skupinou“ vizuálně a čichově v kontaktu, aniž by došlo k nechtěnému připuštění. Doporučuje se ponechat mezi oběma pastvinami jednu volnou nebo aspoň 15–20 metrů široký volný pás. Tato vzdálenost je vhodná i proto, aby hřebec nemusel stále přijímat a zpracovávat takzvané sexuální feromony od klisen a nebyl tím nadměrně drážděn. Ohrazení výběhu pro hřebce musí být kromě toho dostatečně stabilní a také dost vysoké (nejméně 1,30 m, lépe 1,50 m). Nejvhodnější je dřevěná ohrada, která je ještě zabezpečená elektrickým ohradníkem. V noci nebo během pobytu ve stáji však má mít hřebec stále vizuální kontakt s ostatními koňmi.

Ideálními sousedy ve stáji jsou valaši nebo mladí hřebci, s nimiž má skrz bezpečnou dřevěnou / zamřížovanou stěnu dostatečný kontakt.

Klisny je možné umístit hned vedle hřebce pouze tehdy, když je také smí připustit. Jinak by docházelo k neustálému vzrušování, které by nemohl završit, a mohl by se začít chovat agresivně. Pokud je v jednom hřebčíně více plemenných hřebců, měli by být drženi co nejdál od sebe a v blízkosti „svých harémů“ nebo by měli být ustájeni společně daleko od klisen.

Ustájení jezdecky využívaného hřebce je většinou komplikované, protože většinou nestojí ve vlastní stáji nebo hřebčíně, ale v jakékoli komerční stáji. V žádném případě ale jezdecky využívaný hřebec nemá stát v uzavřeném boxu, tedy bez kontaktu s jinými koňmi nebo bez možnosti každodenního výběhu. Minimem je velký venkovní box s možností očichávat si sousední koně a s každodenním pobytem ve výběhu aspoň na několik hodin, který ani pravidelné ježdění nemůže v žádném případě nahradit. Většinou jsou ale komerční stáje pro ustájení hřebce méně vhodné, protože jednak ho pořád zneklidňuje neustálý letmý kontakt s tamními klisnami a jednak zde hrozí nebezpečí, že s ním personál stáje nebude zacházet odborně. Je lepší vyhledat si privátně organizovanou, pokud možno „klisen prostou“ stáj u podobně smýšlejících lidí, kde bude o hřebce kompetentně postaráno a kde si bude moci užívat pobytu na pastvině společně s dalšími hřebci nebo valachy.

Neměla by se ale v žádném případě udělat chyba, že by se nově příchozí hřebec hned pustil na pastvinu s ostatními koňmi. Nejdříve si musí zvyknout na nové okolí a naučit se akceptovat své budoucí životní druhy, proto by se měl seznámit se všemi boxy a ploty. Až pak může podstoupit riziko společného pohybu na volno, což potom může proběhnout s malým rizikem poranění, než se vyjasní hierarchie. Podmínkou je to, že koně nejsou okovaní a že bezpečně ohrazená pastvina je dostatečně velká, aby měl hřebec možnost vyhnout se ostatním koním. Pokud není společný život s ostatními koňmi (druhým koněm) možný nebo to chování hřebce neumožňuje, je třeba mu zajistit takové podmínky ustájení, aby měl k dispozici přinejmenším „vlastní území“, tedy vnitřní box s výběhem. Další koně by neměli být příliš vzdálení, takže bude mít možnost vizuálního a čichového kontaktu s jinými koňmi.

Na co je třeba dávat pozor při zacházení s hřebcem

Pokud je hřebec ustájený tak, že to vyhovuje jeho potřebám, zpravidla bude bezproblémový při manipulaci a ovladatelný při ježdění. Rozšířený názor, že s hřebci je nutné zacházet přísně, není správný, protože právě tím se vyvolá nebo podpoří jejich agresivní chování, místo aby se eliminovalo. Neustálým potlačováním jejich potřeb totiž dochází k frustraci, která se může projevit agresivitou. Hrubé zacházení a neodpovídající péče mají za následek, že každý hřebec se bude neustále bránit.

Dalším důležitým faktorem pro vznik agresivního chování je nedostatek práce s hřebcem. Právě hřebci, kteří žijí „sólo“, tedy bez přímého kontaktu s jinými koňmi, potřebují velký zájem a intenzivní vztah člověka, aby u nich nedošlo k psychickému poškození. K tomu patří i každodenní čištění, při kterém se lze s hřebcem v pohodě mazlit; měkké otírání hlavou nebo něžné okusování paží nejsou ukazateli nadřazenosti, ale výrazem důvěrného vztahu.

Právě hřebci jsou na to velmi citliví a často i citlivější než klisny nebo valaši. Hřebec také potřebuje smysluplnou práci, například před vozem nebo pod sedlem. Plemenní hřebci rovněž musí být pravidelně ježděni. Především vyjížďky jim poskytují rozmanitost, kterou potřebují, aby zůstali psychicky zdraví.

Na druhé straně může příliš velká „měkkost“ a především nedůslednost motivovat hřebce, aby si sám stanovil hranice. Proto právě hřebci potřebují zásadovou, pokud možno neměnící se blízkou osobu, kterou budou respektovat jako hierarchicky výše postavenou a k níž budou současně mít plnou důvěru. Člověk totiž nikdy nemůže hřebce vlastnit, ale může se stát jeho spolehlivým průvodcem a přítelem. Také ve volné přírodě není nejvýše postavený jedinec nepřítel, kterého se všichni bojí nebo by s ním museli bojovat, ale je to zvíře, které je chrání a mohou se na něj spolehnout. Samozřejmě majitel musí být schopen mít svého hřebce vždy pod kontrolou, nikoli však nátlakem, ale za pomoci suverénního a klidného vystupování, které by mělo být patrné držením těla i způsobem řeči. Čím přirozeněji člověk vystupuje, tím vyrovnaněji se bude hřebec chovat. Především klid a důslednost jsou „receptem úspěchu“ na bezproblémové zacházení s hřebcem.

Kromě uvedeného musí držitel hřebce dobře chápat psychiku hřebců a s ní spojené vlastnosti a typické chování, aby o svého čtyřnohého kamaráda pečoval správně, nebo ho dokonce netrestal za to, že je hřebec. K tomu, aby člověk reagoval vždy přiměřeně, je potřeba dostatek zkušeností. V mnoha situacích je proto uklidňování nebo rozptýlení hřebce větším přínosem než energické jednání. Násilné jednání je v každém případě špatné, protože se tím jen zesiluje jeho odpor. Člověk se má spíš prosazovat promyšlenou neústupností.

Uvědomělý majitel hřebce musí znát pravidla bezpečnosti. K těm například patří i to, že se hřebci vodí pouze na udidle a s dostatečně dlouhým vodítkem, aby se při neočekávaném vzpínání nedostal člověk do nesnází. Při ježdění je třeba vždy dbát na bezpečný odstup od ostatních koní, především v připouštěcí sezoně nebo v době přirozeného páření, což je od března do října. Zvláštní opatrnost je nezbytná v zaplněných jízdárnách, v plně obsazených jezdeckých halách, na veřejných akcích, při setkání s koněm na pastvinách a při společných vyjížďkách.

Hřebec jako partner pro volný čas?

Držení hřebce jako jezdeckého koně se v posledních letech velice rozšířilo a mnozí si ho pořizují dokonce pouze proto, že je to v současné době „in“, nebo proto, že nechtějí zůstat v tomto moderním trendu pozadu. To je lehkomyslné. Koupi hřebce k ježdění je třeba si dobře promyslet, aby se sen mnoha majitelů pro ně nestal noční můrou a pro hřebce peklem. Jistě existují rekreační jezdci, kteří dokážou svým hřebcům zajistit odpovídající ustájení i péči a užijí si s nimi hodně radosti, pro mnohé by však byla určitě vhodnější pěkná klisna nebo valach.

Kdo i přesto chce nutně mít na ježdění hřebce, musí si předem ujasnit, zda je schopen splnit speciální požadavky, které hřebci mají:

— Na prvním místě je to, aby hřebec byl ustájený korektně, tedy velký box se sociálním kontaktem a pokud možno celodenním výběhem.

— Držitel hřebce také musí být fundovaný jezdec a musí umět opravdu dobře zacházet s koňmi, protože hřebci nejsou koně vhodní pro začátečníky.

— Kromě toho by majitel hřebce měl mít dostatek znalostí o speciálním chování hřebců a sám by měl být psychicky vyrovnaný a odolný. Hřebci nepatří do rukou ustrašeným, nervózním, hektickým nebo neovládajícím se lidem.

— Dále musí držitel hřebce vynaložit hodně času, aby se svým koněm mohl trávit dostatečnou dobu. Pro lidi, kteří jsou často pracovně pryč nebo kteří potřebují po službě či po práci ještě rychle odjezdit koně, nejsou hřebci vhodní.

— Po dobu dovolené nebo v případě nemoci je třeba si včas zajistit spolehlivého zástupce. Tuto osobu však musí hřebec s důvěrou respektovat, aby se o něj mohla starat a pohybovat ho bez nebezpečí.

— Nakonec by měl být hřebec „pro případ“ přiměřeně pojištěný. Pojištění odpovědnosti za škodu nemusí pojišťovna plnit v případech, kdy pojistná událost neodpovídá smluvním podmínkám, například pokud byl hřebec ve výběhu s nízkým plotem. Pojišťovna také nemá povinnost plnit, když jsou péčí o koně pověřeny děti nebo mládež do čtrnácti let.

(Ukázka z knihy Péče o koně, kterou vydalo Nakladatelství Brázda.)

Autor textu: Kolektiv autorů redakce iFauna.cz
Autor fotografií zdroj: Pixabay
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru