Život s koňmi – 1
Úvod
Žijeme ve světě rychlých a jednoduchých řešení. Když se pokazí stroj, najde se vadná součástka, kterou je potřeba opravit nebo nahradit, případně vyměnit celý stroj za nový model. Lidé si navykli takovým způsobem přistupovat i k živým bytostem. Netýká se to jen koní, stejným způsobem se chovají lidé kolikrát i ke psům nebo jiným domácím mazlíčkům, kteří „splní účel“ a pak jsou ponecháni svému osudu v nevyhovujících podmínkách, protože již svého majitele omrzeli. Člověk dává zvířeti kousek svého volného času, a i tak si často láme hlavu nad svými problémy i v čase, kdy je se zvířetem. Zvíře dává člověku všechno po většinu času, kdy je s člověkem, a mnohdy i ve chvílích, kdy s člověkem není (stesk po člověku se nevyhýbá ani koním). Přesto je kůň až příliš často obětí svého člověka. Doba výcviku je nahrazena mechanickými udělátky, pochopení dogmaty, výcvik zase tvrdostí.
O to více si uvědomuji ochotu koně zjistit, co je po něm požadováno, a jeho radost z pochvaly, když se podaří úkol splnit. Vnímám strach koní, kteří jsou vystaveni situacím, jimž nerozumí a nedokážou se v nich zorientovat. Vidím rezignaci koní, kteří jsou podrobeni tvrdému zacházení. Sleduji koně, jimž bylo odepřeno žít jako koně, trpí nedostatkem pohybu i vztahů s jinými koňmi. Vidím lidi, kteří se usilovně snaží s koňmi dosáhnout sportovních i osobních úspěchů. Setkávám se s takovými, co právě objevili něco, co jim funguje, a jsou natolik nadšení, že nedokážou vnímat argumenty ostatních s větším rozhledem, a vím, že jsem také dřív vidívala koňský svět příliš černobíle. Měla jsem to štěstí, že jsem narazila na učitele, kteří dokázali prolomit mou jistotu. Jenže ten, kdo je přesvědčený o své pravdě, nehledá pochybnost, ale přikyvovače. Každý si musí sám projít určitou zkušeností, aby se mohl posunout dál. K cíli vede hodně cest a pro jejich nalezení je nutné vyvíjet úsilí a po některé se vydat. Mějte s námi, kdo se učíme, trpělivost! Je toho ještě tolik, co je potřeba zažít, naučit se, zdokonalit.
Každé setkání s koňmi mi dává možnost žasnout, podivit se nad světem těchto býložravců, které si lidé prošlechtili ke svým potřebám. Každou minutu se můžu něco nového naučit, něco si ověřit, přehodnotit nebo potvrdit teze. Mí koňští i lidští učitelé v tom jsou se mnou. Každé setkání přináší něco nového a já se můžu radovat z toho, když i mému souputníkovi na té cestě k soužití lidí a koní dokážu něčím užitečným přispět.
Být u koní ještě neznamená být s koněm. Po fyzické stránce snad, ale koně nám dokážou krásně ukázat, nakolik jsme my s nimi i mentálně, jak funguje vzájemná komunikace.
Komunikace
Nejprve pár slov o komunikaci: Komunikace je vysíláním a příjmem informací dvěma směry. Pokud jde o jednostranné vysílání signálů, které druhá strana odmítá přijímat a reagovat na ně, jde o velmi frustrující stav. V tomto stavu se nachází spousta začátečníků u koní, ale také se v něm nachází spousta koní, dokonce i pod vedením velmi zkušených trenérů. Komunikace, kde jedna strana vysílá signály a druhá je pouze přijímá a kladně na ně reaguje, ale nemá „právo“ se vyjadřovat, je komunikace diktatury. Pro řadu koní je tato otrocká pozice pod člověkem–diktátorem to jediné, co znají, a dokážou se tomuto stavu perfektně přizpůsobit. Pokud však dovolíte koni se vyjádřit, objevíte, že můžete mít vedle sebe parťáka se spoustou zlepšováků společné práce. Například vám může říct, že ho tlačí sedlo nebo že máte moc tvrdou ruku. Budete-li jeho sdělení ignorovat, může se stát, že své protesty zesílí, což bude pro jezdce nepříjemné, nebo jednoduše fyzicky situaci neustojí a za koně pak nemilou novinku sdělí jezdci veterinář či rozhodčí na soutěži, který si nebude cenit vadných pohybových vzorců vyvolaných nekorektním ježděním.
Koně jsou mistři vzájemné i mezidruhové komunikace. V podstatě jsou naprogramováni, aby všechno dělali spolu. Vnímají přítomnost jeden druhého, spolupracují, dělí si role ve stádě. I proto je držení koně v izolaci pro koně trápením, že mu nedopřává to jemné propojení, ujištění od ostatních koní „jsem tady, s tebou“. Koně do své komunikace bez problému zahrnují i lidi. Nevadí, že člověk nemá uši, kterými by mohl signalizovat všechna ta sdělení, jako je nepokoj, klid, hrozba nebo zvědavost. Koně si při čtení lidských emocí nemusí komplikovat život výraznými signály, mají je přečtené napřímo, podobně jako člověk nemusí řešit, jestli má kůň natočené ucho tam nebo onde, dokáže vycítit, v jakém rozpoložení se kůň nachází, pokud dokáže vnímat koně jako celek.
Stádo je důležité
Stádo je pro koně základní jistotou a pro člověka je důležitým mezníkem v práci s koněm, když jej kůň začne brát v jeho přítomnosti jako zajímavějšího a důležitějšího než to stádo. Takový stav považuji také za jedno z kritérií stavu bezpečného pro obsedání a pro jízdu na koni vůbec. Trochu průšvihové pro koně je, upíná-li se na člověka více než na stádo také v době, kdy je jeho člověk pryč. Proto je potřeba si udržet rozumnou míru vzájemného vztahu, aby mohly být všechny zúčastněné strany šťastné.
Jak poznáme, že je stádo pro koně důležitější než člověk? Například když kůň směrem od stáda/stáje jde pomalu a domů spěchá, nerad opouští výběh a do výběhu se hrne, pokud člověk sesedne nebo spadne, odchází samovolně pryč, bez zájmu o člověka. Jízda na takovém koni je možná, ale přináší komplikované situace. Je lepší být spolu. Tento vztah je však potřeba tvořit a podporovat, nepřichází zcela sám. První podmínkou je, že člověk s koněm tráví nějaký čas. Nemusí to být ani dlouhé hodiny, někdy stačí jen pár chvil týdně a výjimečně třeba i měsíčně, jsou-li chvíle s koněm stráveny smysluplně. Někdy kůň nabídne tuto navázanost zcela nečekaně, v průběhu společného bytí, někdy se dá tento stav cíleně posilovat a podporovat nebo jednoduše nabízet jako alternativa ke stavu, kdy kůň není s člověkem na jedné vlně. Jenže – aby mohl kůň být s člověkem na jedné vlně, musí být také člověk na podobné vlně jako kůň.
Jdeme spolu
Mám nyní tříletého valacha. Žije se svým stádem 24 hodin denně ve výbězích. Vím, že i když mi pracovní nasazení nedovolí být třeba týden s ním, bude stále spokojeně se svými kumpány vegetovat svým koňským životem. Pro jeho koňský život je stádo naprostou samozřejmostí, jistotou. Do této jistoty však vstupuji já se svými požadavky. Chci od něj, aby šel se mnou mimo ohradu, nechal se čistit, uvazovat, vodit po ranči a jeho okolí. Kůň je to milý a nekonfliktní, s velikou snahou vyhovět. U takových koní si musí člověk dávat dvojnásob pozor, aby koni nenaložil příliš, protože kůň ve své touze vyhovět může jít až za hranice svého fyzického nebo psychického zdraví.
Ten den jsem se rozhodla jít s koněm dál než obvykle. Naše „obvykle“ zahrnovalo dosud odejít mimo dohled ostatních koní, ale nikdy jsme nebyli opravdu „daleko“, tedy tak daleko, aby nebyla cítit přítomnost stáda, takový ten „osobní prostor“ stáda, kdy jsou koně na dohled nebo na doslech a ani na cestách sem tam nenajdete stopy po jejich přítomnosti v podobě třeba trusu. Les za rančem nám tuto možnost poskytuje, protože cesty jsou tam většinou slepé svážnice končící někde v houští nebo u posedu, na vyjížďky se jezdívá jinými cestami, které „někam vedou“. Vydala jsem se tedy opačným směrem než obvykle, naším běžným rozdělením času mezi chůzi a popásání kolem cesty. Pasením vpřed jsme se dostali do lesa a kůň indikoval hranici, kdy se dostal mimo dohled stáda. Zařehtáním zkontroloval doslech a odpověď stáda mu zřejmě také dala najevo, že jde vzhledem ke stádu špatným směrem. Když kůň řehtá a volá stádo, také mu odpovídám. Tichým hlasem mu sděluji větičky typu „tady jsem“, jako alternativu k zařehtání jeho druhů. Je zajímavé, že podle jeho reakcí zaznamenává tyto hlasové pomůcky skutečně jako alternativu k volání stáda, přebírá si sdělení ve své koňské hlavě a přestává volat ostatní koně. Pokračujeme dál lesem. Kůň se nechává vést, ale je stále ve střehu. Ztuhne, když vyplaší srnce, ukousne trávu a hned zvedne hlavu, aby kontroloval případná nebezpečí. Když se mi takto zasekává, pohladím ho po čele nebo po krku a vybídnu k další chůzi. Dotek je dalším prvkem k ujasnění si fyzické přítomnosti a povel pomáhá k mentální přítomnosti. Člověk má přitom konkrétní představu pro koně, pohyb určitým směrem. A když má člověk myšlenku, může ji kůň následovat. Postupujeme stále dál, po širších cestách i zarostlých stezkách. Z koně je stále cítit napětí a nejistota. Snažím se vymést si hlavu natolik, abych vnímala vjemy optikou koně. Vnímám trávu, les, zvuky. A pak to přichází. Jdeme spolu. Kůň má hlavu u mého ramene. Zastavím se a stojí, rozejdu se a jde se mnou. Uvolněný. Ve dvojici jsem to já, kdo vyhodnocuje zvuky lesa a pohyby větví, kdo plnohodnotně vybírá cestu, směr a rychlost pohybu. Můžeme takto i naklusat a zastavit. Vnímám to jeho spojení, nemůžu si nevzpomenout na takové procházky s jeho dnes již mrtvou matkou a napadá mě, že bych mohla tento zážitek zformulovat i do článku… V tu chvíli kůň zpomalí a vrací mě do reality „já a kůň“. Nesmím se nechat rozptylovat myšlenkami na „dřív bylo“ nebo „potom udělám“, pro koně je důležité „teď dělám“. Vracím se do spojení s koněm a volím cestu domů. Před puštěním koně do stáda ještě chvíli popásám kolem výběhů a pak sleduji, jak se kůň vrací fyzicky i mentálně „mezi své“, kam koneckonců patří. Udělali jsme další krůček k bezpečnému obsednutí.
