Hýl šedavý – Rhodospiza obsoleta

S tímto hýlem se můžeme setkat v naší literatuře i pod jménem hýl pustinný. Obě pojmenování vznikla přibližně ve stejnou dobu, to je přibližně asi třicet let. Autorem pojmenování je Dr. Pavel Pecina, který v té době připravoval sérii článků pro přírodovědný časopis Vesmír. Jméno šedavý mi připadá příhodnější než pustinný, protože odpovídá lépe vzhledu ptáků a potom je tady ještě jedna drobnost. Krajiny kde žije, mohou představám Evropanů sice připadat jako pusté, ale ptáci tady žijí obvykle v blízkosti lidských sídel. To je pochopitelné. Jde o vodu, potřebují vodu. A lidé sídlí obvykle u nějakého zdroje vody.

• hýl šedavý – samec v prostém opeření

Lichtenstein popsal ptáky v knize Cesta z Orenburgu do Bucháry na straně 132. Jeho popis je považován za výchozí. Objevil ptáky pro vědu, místní obyvatelé je nepochybně dobře znali. Setkal se s nimi v roce 1823 u pramenů Kara–ata v blízkosti starobylé Bucháry. V dnešní době bychom ta místa našli na území Turkmenistánu. Zařadil je však, jak bylo v té době obvyklé, do rodu Fringilla. V současné době je můžeme najít zařazené buď do výše uvedeného rodu nebo společně s hýlem rudokřídlým, pouštním a mongolským do společného rodu Rhodopechys. To mi nepřipadá zas až tolik příhodné, protože ptáci jsou přeci jenom trochu jiní, liší se dosti zřetelně.

Je to pták rozšířený v suchých a hornatých oblastech, přičemž nejrozsáhlejší oblast jím osídlená je ve Střední Asii. Místně se s ním můžeme setkat v severovýchodním Turecku, v severní Sýrii až po jižní Izrael a Jordánsko a v severozápadní Saudské Arábii (pohoří Hejáz). Některé prameny hovoří i o střední Saudské Arábii, Clement tuto informaci přebírá s otazníkem. Směrem od jižního Iránu na severovýchod je oblast výskytu spojena přes íránská pohoří úzkým pruhem s hlavní oblastí, to je Střední Asií. Tady jej najdeme od jižních břehů Kaspiku, přes severní a severovýchodní Irán, Turkmenistán, Uzbekistán, Afgánistán až po severní Pákistán. Na severovýchodě až po vnitřní Mongolsko a západní části Číny, to je západní Kun–lun na úpatí Sing–tianu a Kansu. Celá oblast má velmi podobný charakter, jsou to suché až pouštní krajiny, jen řídce porostlé sporou vegetací. Ptáci preferují suché až polopouštní kraje, ale pravým písečným pouštím se vyhýbají. Dávají přednost spíše místům porostlým suchomilnými keři, především saxaulu. Ale také obdělávaným plochám, zahradám a podle zpráv i vinicím.

Ptáci se živí převážně rostlinou potravou, hlavně semeny trav a bodláků, ale v jejich případě to nejsou pravověrní „trávožrouti“ jako třeba astrildovití. V zajetí preferují spíše olejnatá semena, hlavně semenec a slunečnici. Výhodou je, že mají dostatečně silný zobák, takže tato semena nemusíme nijak předem upravovat, tak jako třeba čížkům nebo stehlíkům. Je docela pochopitelné, že nemůžeme krmit jen a jen takovými semeny, které ptáci preferují. V zajetí, při omezeném pohybu, ptáci příliš tloustnou. Dokáží, v očekávání lahůdkové stravy, i dosti dlouho hladovět. Nenechte se obalamutit, jen je nechte, ať nějaký čas žerou i proso. Samo sebou to chce určitý díl zkušeností, aby jeden netrápil ptáky dietou až do úplného uhynutí. Směs prosa by měli mít stále k disposici, olejnatá semena, řekněme, ob den. To neplatí v době hnízdění. V té době je omezíme jen když sedí na vejcích, což je asi 14 dní.

Ptáci k nám přicházeli asi před dvaceti lety převážně z Uzbekistánu. Ze všech tehdejších dovozů to byl druh, který útrapy transportu přečkával v relativně dobré kondici. Jejich nenápadné, ale velmi atraktivní pastelové zbarvení z nich udělalo velmi žádané ptáky, zájem o ně byl ohromný. I přes tuto tlačenici se mi podařilo získat jeden pár a následně i odchovat mláďata. Hnízdili ve venkovní voliéře, asi ve výšce jednoho metru. Tam jsem jim udělal zákoutí z hustých větví, kam byla umístěna taková budka nebudka. Byla totiž vyrobena z bezinkových prutů střídavě navlékaných v rozích na drát. Srub. Na dně cedník. Na střeše svázané březové proutí. Mělo to úspěch. Vejce byla lehce šedomodrá, sem tam nahnědlá tečka. Mláďata byla krmena z volete vyvrhovanou potravou, většinou naklíčená semena, ale brali i vaječnou míchanici. Nic víc jsem jim neposkytoval. V prvním peří byla mláďata téměř celá šedavá, růžová barva v křídlech jen lehce naznačena, zobák světlý.

• hýl šedavý – Rhodospiza obsoleta – pár ve svatebním opeření

Výhodou těchto ptáků je, že se u nich dá vcelku dobře rozeznat pohlaví. Tedy v hnízdní době, pokud jsou ve svatebním opeření. Takový pár máme na našem snímku, roční období symbolizuje rozkvetlá trnka. Samec je vpředu, samice vzadu. V tomto období má samec nejen mnohem více růžové barvy v křídlech, ale především má úzkou tmavou až černou pásku na čele a tmavou uzdičku. Obě pohlaví mají v tomto období černé zobáky. V období, kdy ptáci přepelichají do tak zvaného prostého opeření, je určení pohlaví již oříškem i pro znalce. Především mají ptáci v mimohnízdním období světlé zobáky. Zdůrazňuji, že obě pohlaví. Samcům zmizí i tmavé opeření na hlavě. Pokud v těchto místech najdete nějaké tmavé pírko, potom to určuje jednoznačně samce. Ale nemusí tomu tak být, může být přepelichán dokonale, beze zbytku. Starší samci však mají přeci jenom více růžové a tmavé barvy v letkách a primárních krovkách. Když je máte v ruce, můžete počítat a pokud najdete růžovou na více než pěti letkách od kraje, je to samec. Tak to fungovalo. Samce v zimním nebo chcete–li šatě prostém máme také na snímku. Roční období znázorňuje větvička trnky se zralým plodem. Že ta trnka není pravá uzbecká? Ale nepovídejte! Hasan, ten bydlel přímo v Taškentu, tak ten říkal, že je zrovna, ale zrovínka taková.

Ptáci jsou do klecí a voliér jakoby přímo předurčeni. Mají klidnou povahu, takže se neplaší a zachovají si tak obvykle velmi kvalitní, neporušené opeření. Také ke spoluobyvatelům své části voliéry se chovali mírně. Jen přímo svoje zákoutí bránili, nejbližší okolí hnízda, respektive vstup do svého koutku. To záleží již plně na chovateli, jaké prostředí dokáže vytvořit. Kvalitní opeření z nich dělá ideální soutěžní ptáky, kteří mají všechny předpoklady získat vysoké bodové ohodnocení. Vzpomínám si, že na světovém šampionátu v Olomouci získali ptáci z Holandského chovu 96 bodů. Nebylo na nich skutečně asi jedno jediné pírko nějak nakřivo, nedej Bože, že by snad chybělo. Jasní vítězové. Těch 96 bodů se mi zdálo sice trochu moc, stačilo by třeba 93 nebo 94, ale švýcarský kolega trval na svém. Nakonec však ptáci nezískali žádnou medaili. Následná kontrola kroužků, kterou provádí speciální komise O.M.J. po provedeném posuzování totiž zjistila, že ptáci jsou starší, než připouští pravidla té skupiny, kde byli posuzováni. Holandský zástupce zuřil a tvrdil, že ptáci byli přihlášeni do jiné skupiny, než kde byli posuzováni, ale jury protest neuznala. To je malinko sporný úhel pohledu. Soutěžní skupiny ptáků exotických skutečně připouštějí o rok straší ptáky. Podle jury však mají být hýlové posuzováni společně s ptáky evropskými a nakonec jsou uvedeni i v atlase evropských ptáků jako druh žijící poblíž hranic Evropy, kam se mohou běžně zatoulat a potažmo tehdejší SSSR byl počítán mezi státy evropské. Tohle všechno dnes platit nemusí, protože na každém šampionátu C.O.M. se koná i kongres, který určuje i pravidla pro šampionát následující. To znamená, že každý šampionát je poněkud jiný. Každý náš pořadatel výstav, který tvrdí, že posuzování bude provedeno podle předpisů C.O.M., by musel uvést i ročník pravidel, aby věc byla jasná. Většinou ovšem pořadatelé nemají ani potuchy o co jde a C.O.M. používají spíše jako nějaké zaklínadlo.

Již dlouho jsem tyto ptáky u nás neviděl. Pokud je snad někde zahlédnete, neváhejte. Jsou to snad ti nejvhodnější ptáci do klecí a voliér.