Kvíčala a trochu historie
Co je to kvíčala? No, pro většinu lidí to bude nejspíš pták. Pro někoho to může být ovšem i nákladní auto, takové to na vysokých kolech, které tahalo lehké kanóny a mělo motor ze závodního monopostu. Tatrovka. Nebo mohou být takoví ti, co se rádi oblékají do zeleného, nosí taktéž zelenej klobouk se sojčím pírkem a mluví vlastním jazykem. Takovej nikdy neřekne pták, ale sdělí vám, že je to pernatá zvěř. Takže by se mohlo zdát, že kvíčala je věc všeobecně známá. To opravdu mohlo být, ale dneska? Silně pochybuji o tom, že by většina lidí poznala kvíčalu sedící nad nimi na stromě.
Trocha historie
Takže nejprve trochu historie. Kvíčal muselo být tak někdy koncem devatenáctého století v zimních měsících po Čechách patrně husto. Kdejaký hostinský vlastnil speciální pušku ptáčnici, aby svým hostům předložil něco pikantního. Samozřejmě, že ani Marie Janků-Sandtnerová, autorka nejúspěšnější „kuchařky“ země české všech dob, recept na přípravu kvíčal nevynechává. Přiznávám se, že je to četba, při které má jeden slin plnou hubu. Začíná to takhle: Kvíčaly, které nesmíme dáti odležeti, hned oškubáme, opálíme, vykucháme, vypereme, hlavičky i nožky jim necháme jako u koroptví, načež je osolíme, do každé dáme zrnko jalovce a kousek másla a celé je zabalíme do slaniny na tenké plátky nakrájené a povážeme nití. Dál to nejde, to bych nevydržel. To nejdůležitější však sdělit musím, to pro správnou představu. Rozpočet na osobu 2 kvíčaly. Z toho jasně vidíme, že kvíčala je pták macatější holouběte.
S historií však ještě nekončíme. Dr. Josef Jirsík, jeden z nejznámějších našich ornitologů, píše koncem třicátých let o kvíčale takovouto charakteristiku: Pták protáhlejší drozda, na podzim a v zimě v hejnech v alejích jeřabin a na bobulnatých keřích a stromech…Ve čtyřicátých letech minulého století to však již nebyla pravda, to byla již historie. Tady mohu vstoupit na scénu co by věrohodný svědek, neboť obdržel jsem koncem čtyřicátých let dvojku z mravů právě za chytání ptáků a to ve společnosti mnohem starších individuí, které rozhodně nelze nazvat smetánkou společnosti, z čehož můj otec míval výrazný tik. Dosvědčuji tedy, že jsem zhruba do čtyřiceti let věku na vlastní oči kvíčalu žádnou nikdy neviděl. Někdy v roce 1980 jsem se vloudil do společnosti tvrdých terénních ornitologů, kteří jezdili vždy začátkem června kroužkovat divoké husy na rybník Blatec u Nákří. A tak takhle jdeme husím pochodem vysokou trávou, když tu náhle Dr. Formánek, dalekohled u očí, povídá: Co tady dělá ta kvíčala? Honem taky dalekohled na oči. A poprvé v životě jsem viděl kvíčalu. A pak se zase začaly kvíčaly v zimě objevovat i v okolí Prahy a každým rokem jich přibývá. Jsou však nyní již bezpečné, neboť chuť kvíčal je zapomenuta.
Jak jsem si na tyhle ptáky vzpomněl?
A jak jsem si vlastně na tyhle ptáky vzpomněl? Docela jednoduše. Je to takhle asi čtrnáct dní co jsem svoje veškeré úspory utratil za cestu na dvě burzy v Holandsku a Belgii. V té druhé zemi zírám na burze v Putte do výstavní klece, ve které sedí kroužkovaná, tedy v zajetí odchovaná kvíčala. Na cenu jsem se neptal.
A nakonec si budeme povídat o kvíčalách z pohledu ornitologů. Kvíčala, tedy správně z dnešního pohledu drozd kvíčala (dříve spíše kvíčala obecná) – Turdus pilaris Linnaeus, 1758, je pták, který se z tohoto rodu u nás vyskytuje největší. Podotkněme, že do rodu Turdus řadíme pak z našich ptáků ještě kosa černého, drozda zpěvného, drozda brávníka, kosa horského a drozda cvrčalu. Systém použitý pro nové české názvosloví říká, že tento druh je monotypický, že tudíž nejsou popisovány žádné zeměpisné formy. Klůz ve svých ornitologických tabulkách uvádí: Turdus pilaris pilaris – kvíčala obecná evrosibiřská. Atlas zvěře uvádí, že jsou popisovány tři poddruhy a u nás hnízdí Turdus pilaris subpilaris – kvíčala středoevropská. Hudec uvádí kvíčalu jako druh monotypický a dále říká, že osídlení Evropy ze Sibiře proběhlo až v poledové době a pokračuje ještě nadále. V roce 1937 se usadila malá stálá populace až v nejjižnějším cípu Grónska, Island byl obsazen teprve po roce 1950. To je skutečně zajímavé, protože to musí znamenat jisté známky globálního oteplování mnohem dříve, než si dnes tak zvaní ekologové bijící na poplach vůbec připouštějí. Myslím si, že u nás bylo jisté zpomalení postupu kvíčaly na západ a jih patrné nejméně od padesátých, do konce sedmdesátých let minulého století. V současné době nabyla populace kvíčal, které u nás zimují, opět na síle. Docela určitě se rozšířil i počet hnízdících ptáků. Začátkem devadesátých let jsem dvakrát navštívil Hruštice na Lipně, kde jsem se snažil fotografovat kvíčaly. Nikdy jsem se správně nestrefil do správného času. Nakonec jsem tam ani nenašel hnízdo vhodné k fotografování, všechna byla příliš vysoko. V polovině devadesátých let hnízdily kvíčaly v okolí Ledče nad Sázavou a to nejvíce na soukromých oplocených pozemcích směrem na Kozlov, kde jsou v údolí příhodné louky pro sběr potravy. Až v letošním roce jsem fotografoval mláďata ve Vránově u Horšovského Týna, kde se postupně rozrostla původní kolonie kvíčal hnízdící podél řeky Radbuzy na olších až do vesnice. Tady ptáci hnízdí na ovocných stromech velmi nízko. Neměl jsem však na přípravu fotografování dostatek času a tak výsledek není dobrý. Hnízdo bylo sice na dosah ruky, tedy níže než 2 metry, ale přeci jenom jsem potřeboval být s fotoaparátem asi o 50 cm výše.
Celá kolonie není ani tak kolonií jako spíše hustým hnízděním. Na každé zahradě bylo jedno hnízdo, jedno od druhého na dohled. Kvíčala je dosti silný pták, který má ochranu hnízdišť nějakým způsobem zorganizovánu. Vždy je nějaká na dohled, která okamžitě varuje hlasitým pokřikem. V případě potřeby se objevují i další a útočí na narušitele, v případě člověka jen symbolicky. Dokáží však zahnat straky a sojky, které se jejich revíru posléze vyhýbají. Toho využívají i ostatní druhy ptáků. Pod ochranným deštníkem kvíčal vyhnízdily v letošním roce v jejich okolí úspěšně v nebývalém počtu i jiné druhy menších pěvců jako stehlíci, pěnkavy, konopky, zvonci, kosové, rehkové, pěnice pokřovní a černohlavé a oba druhy vrabců, jakož i vlaštovky a jiřičky, jejichž počty byly rovněž vyšší. Dokladuje to i zpráva z Ruska (sdělená mně ústně), která popisuje jak místní pěnkavy zrušily svoje hnízdní teritoria a hnízdily společně ve velké kolonii kvíčal.
Zimní chování
I zimní chování kvíčal ve společných hejnech je zajímavé. Kvíčala je pták velmi opatrný a zdá se, jako by byl stále v pohybu. Neustále se přemisťují. Létají přitom dosti vysoko, protože z výšky mají lepší přehled o situaci a nemohou být napadeni dravci, kteří letí v nižší hladině. Detailně jsem je pozoroval jednou letos v zimě. Objevily se o něco později než v jiných letech. Šel jsem na autobusovou zastávku nedaleko mého bydliště. Špatně jsem si odečetl čas na hodinkách, protože si neustále pletu velkou a vteřinovou ručičku. A tak mi jel autobus asi až za čtvrt hodiny. Sníh, zima, protivné počasí a nikde ani ptáček. Právě jsem přemýšlel o tom, že jsem ještě v letošní zimě neviděl kvíčaly a v tom jich byla plná celá obloha. Letěly poměrně vysoko a první ptáci začaly padat přímo z oblohy na jeřáb vzdálený asi 60 metrů ve vedlejší ulici. Každá rychle sezobla okolo deseti jeřabin, což jim asi naplní vole a okamžitě startovala dál, aby se usadila na špičkách vysokých smrků v zadních částech zahrad. Její místo okamžitě zaujali další ptáci z hejna kroužícího v úctyhodné výšce nad jeřábem. Celý jev netrval ani deset minut, než někdo přicházel právě tou ulicí a vyhnal poslední opozdilce sedící na stromě. To hejno mohlo odhadem čítat až 150 kusů ptáků. Po jejich odletu zásoba jeřabin téměř zmizela. V nedalekém okolí bývá však dostatečná zásoba hlohyň. Plody hlohu však ptáci konzumují obvykle až když dojde zásoba jeřabin. Důvodem nebude ani tak větší hmotnost těchto plodů ani snad jiná chuť, ale to, že rostou na nižších keřích, kde jsou ptáci vystaveni většímu nebezpečí úspěšného útoku dravců. Někdy v osmdesátých letech, kdy se začaly kvíčaly v zimních měsících opět objevovat v pražském okolí, jsem si všiml, že jejich hejna byla sledována vyšším počtem samic krahujců a našel jsem i několik pozůstatků jejich úspěšného lovu, utržených hlav. Kvíčaly sice i v zimě sbírají potravu na zemi, ale většinou jen na nezasněžených polích, kde mají rozhled na velkou vzdálenost. Ale i tady mají neustálou tendenci se přesouvat na jiná místa. Jen za vysokého stavu sněhové pokrývky se dají nalákat koncem zimy i na zem, kde se pak dají i chytat do ornitologických sítí. Nejvíce je jako návnada lákají hrušky. Sítě však musí mít větší oka, protože kvíčala v kapse sítě určené pro běžné druhy pěvců chodí a obvykle se nijak nezaplete a uletí.
Jak je vidět, pták, který dříve byl jen předmětem zájmu mlsných jazyků, může být v současnosti i ukazatelem stavu našeho okolí. Rozhlížejte se okolo sebe. Často uvidíte věci daleko zajímavější, než vám mnohdy nabízí televizní obrazovka.
