Amadina červenohlavá

Amadina červenohlavá – samec.

Tato amadina je ptákem africkým. Jako taková má ten největší předpoklad k tomu, aby se stala v klecích evropských chovatelů ptákem velmi vzácným, protože, jak známo, Evropa dovoz ptáků zakázala. Stalo se tak prakticky ze dne na den a chovatelé na takovou skutečnost prostě připraveni nebyli. Z Afriky se totiž ptáci dováželi pravidelně a to poměrně ve velkém množství. Zvláště pak příslušníci čeledi astrildovitých. Když tedy chovatel takových ptáků přišel o nějaký ten svůj chovný kus, nebyl zase až tak velký problém chov doplnit nějakým tím ptákem z dovozu. S dovozy je ale konec. Tady však přistupuje k celé problematice ještě jedna skutečnost. Čistě lidská. Totiž to, že co je snadno přístupné, to člověka zase moc neláká. Každý chce něco extra, něco, co ten druhý nemá. V tom je rozdíl mezi ptáky z dovozů a ptáky odchovanými. Australští astrildovití bývali na trhu vždy vzácnější než ptáci z Afriky, vždyť se museli dovážet z mnohem větší dálky, takže australský zákaz vývozu evropské chovatele tolik nezaskočil. Posléze se stali ptáky domestikovanými. Takový úkol nyní čeká evropské chovatele v případě ptáků z Afriky. Pokusit se zachránit pět minut po dvanácté všechno co se dá. Vybudovat nějaké ty skutečně kmenové chovy. Amadina červenohlavá pak patří k ptákům, kteří mají určité předpoklady k tomu, že by se to mohlo i podařit.

Mapa výskytu.

Amadina červenohlavá patří mezi astrildovitými k největším druhům. Ona a potom všeobecně známý Rýžovník šedý. Oba druhy jsou postavou velcí asi jako náš stehlík. Nejsou to tedy skuteční obři, jsou velcí jen mezi astrildovitými. Není to však zase tak nápadné. V současnosti má třeba bratr na půdě takovou voliéru pro výletky, kam vypustil asi padesát kusů japonských chůviček odchovaných v letošním roce. Mezi nimi má několik kusů amadin červenohlavých. Nespočítáte kolik. Musíte bedlivě pátrat, abyste je mezi chůvičkami vypátrali. I když jsou o něco větší, ten rozdíl není zas až tak patrný. To jen opravdového milovníka miniatur rozehřeje spíše pohled na zlatoprsku. Ťakra, ťakra, to je ale malinkatej ptáčínek. Amadina červenohlavá má však jednu znamenitou vlastnost. Od přírody je to kliďas. Nepotřebujete proto žádnou, bůh ví jak velkou voliéru, plně postačí trochu větší klec. Tuhle jsem mluvil s bráchou v jeho ptačírně a stál jsem před klecí s těmito ptáky. Klec byla ve výši očí. Samec seděl poklidně na bidélku poblíž drátěné stěny. Přistrčil jsem nos až k drátům, takže jsem jej měl od špičky tak dvacet centimetrů. Nevzrušeně si mě prohlížel, neodletěl, jen malinko pootočil hlavu. Tak mu říkám: to je divadlo, co? Eště si zazpívej. Začal zpívat. Ve skutečnosti to znamenalo, že jsem mu přeci jenom lezl na nervy a tak mi tím zpěvem dával najevo, pozor, tady za těma drátama to je už jenom moje!

Mládě amadiny červenohlavé.

Krmení mláďat injekční stříkačkou.

Do Evropy se tito ptáci dostali velmi záhy. V první řadě se dá konstatovat, že je znal již Linné v polovině osmnáctého století. Ten je však asi znal spíše v podobě neživých muzejních exponátů. Podle Víta je však již Vieillot i odchoval, čímž se dá jejich evropský odchov datovat na konec 18. století. Ptáci se v té době objevovali ve Francii a hlavně v Holandsku. To je pochopitelné, protože jižní Afrika v té době spadala pod vliv Holandska a pod vliv Anglie se dostala až po burské válce o sto let později. Do Německa se ptáci dostali až někdy koncem devatenáctého století. Russ obdržel v roce 1874 dva samce od slečny Hagenbeckové. Křížil je se samicemi amadiny páskované a docílil mnoha mláďat. Podle literatury jsou někteří takoví Kříženci plodní, tedy samci, avšak i některé samice již v prvním pokolení. U nás se vyskytovaly u chovatelů amadiny červenohlavé již před válkou, po válce vcelku pravidelně, nikdy však ve velkém množství. Vždy se jednalo o individuelní dovozy ze západní Evropy, neznám případ velkého dovozu k nám přímo z Afriky. Ptáci byli v našich chovech vždy v typických vlnách. Někdo je dovezl, měl úspěch v odchovech, které rozprodal a ptáci postupně zase vymizeli jak další chovatelé neměli dostatek nové krve pro další chov. Předposlední vlna byla někdy okolo roku 1997, kdy jsem ptáky i fotografoval. Potom nebyly dovozy ani v západní Evropě a vůbec si nevzpomínám, že bych je viděl třeba na burze ve Zwolle. V Angole je situace nejistá dodnes, i když válka prakticky skončila a Jižní Afrika nikdy nevyvážela ptáky ve velkém množství, když už je vůbec vyvážela. Ptáci byli vždy ve vyšší cenové relaci, v té předposlední vlně okolo roku 1997 stál pár 700 korun. V současnosti šly ceny afrických ptáků skokově nahoru a cena jednoho páru amadiny červenohlavé může být tak 1800 korun, alespoň jsem je viděl v této ceně prodávat na burze. Nicméně pak v přepočtu na Euro může být jejich cena ještě vyšší. Třeba 80 Euro, což by bylo tak 2400 Kč. Zdají se být proto docela perspektivními ptáky, pokud se ovšem podaří udržet přijatelnou míru příbuznosti.

Amadina červenohlavá – samice.

Ptáky popsal již Linné ve svém díle Syst. Naturae z roku 1758, edice 10, strana 172, místo původu Afrika. Upřesněno podle Edwardse, rok 1751, Nat. Hist. Birds, 4, strana 180. Linné ptáky popsal pod jménem Loxia erythrocephala. V současnosti jsou popisovány dvě zeměpisné formy. Forma nominátní, popsaná Linném, Amadina erythrocephala erythrocephala, vyskytující se v celé západní části areálu rozšíření od severu až po jih a forma Amadina erythrocephala dissita, obývající východní část. Od Dračích hor po východní část provincie Kapsko a jižní část Natalu. Forma nominátní se tedy, jak je vidět i na mapce, kde je její výskyt označen červeně, vyskytuje od severozápadní Angoly, směrem na jih přes Namibii, Botswanu (s výjimkou její severní části), jihozápadní Zimbabve až po provincii Kapsko, západní Trasvaal a Natal v Jihoafrické republice. Východní forma dissita se má podle literatury lišit jen málo a zbarvením. O odlišné velikosti se literatura nezmiňuje! Ptáci mají být jen o něco málo tmavší v celkovém dojmu, mají mít méně pískové barvy na spodní části těla a žádnou bílou barvu na hrdle. Na styčném území výskytu obou forem jsou ptáci barevně více variabilní, což znamená běžné míšení obou typů. Dá se říci, že směrem od západu k východu jsou ptáci tmavší. Mezi chovateli se sice někdy mluví o velké a malé formě, tyto domněnky, jak již bylo řečeno, literatura nepotvrzuje. Pokud se snad v evropských chovech vyskytují menší a větší ptáci, potom jde s největší pravděpodobností o variabilitu vzniklou chovem v zajetí. To je celkem dobře známo i u jiných druhů astrildovitých. Delším chovem v zajetí se postava ptáků nejprve zmenšuje, aby se nakonec podařilo vypěstovat ptáky mnohem mohutnější. V případě ptáků přírodního zjevu dáváme přednost ptákům silnějším, mohutnějším.

Krmění mláděte lžičkou.

Ptáci obývají suché travnaté stepní krajiny až polopouště, savanu porostlou trnitými keři nebo akáciemi. Okraje lesů a také i zemědělsky obdělávaná území. Musí být v okolí zdroj vody. Obvykle se vyskytují v párech, v mimohnízdní době se shlukují v hejna, často společně s amadinami páskovanými. Potom žijí životem nomádů, stěhují se především za vodou. Amadina červenohlavá staví velká, z vnější strany neuspořádaná hnízda, s oblibou v trnitých keřích. Velmi často však obsazují i hnízda různých druhů snovačů. Takové chování bylo zdokumentováno i fotograficky. I jiné druhy astrildovitých využívají dostatek volných hnízd snovačů v těchto oblastech k založení vlastního hnízda. Třeba právě amadiny páskované nebo zlatoprsky. Odtud asi plyne ochotné přijímání hnízdních budek astrildovitými při jejich chovu v zajetí. Nakonec i sám tvar jejich přirozených hnízd, totiž hnízdo překlenuté a s postranním vchodem, je jakýmsi přechodem k hnízdům umístěným do nějaké dutiny. Vejce těchto amadin, ostatně jako i vejce všech astrildovitých jsou čistě bílé barvy, relativně velká. Vylíhlá mláďata mají velmi tmavou pokožku a na hlavě a zádech tmavé chmýří. Dutina otevřeného zobáku je značně velká. Protože při chovu v zajetí někdy rodiče krmí mláďata jen málo, anebo vůbec, je další postup někdy problematický. Podařilo se sice již odchovat amadiny červenohlavé i s pomocí japonských chůviček, ale mnohdy může selhat i tento osvědčený postup. Japonské chůvičky se mnohdy těchto mohutných mláďat prostě bojí. Nekrmí je. Stačí však, aby je chůvičky zahřívaly společně se svými mláďaty a může být i vyhráno. Některé páry amadin červenohlavých vyžadují při krmení mláďat zvýšené množství moučných červů, což však obvykle vede ke zvýšení jejich sexuální aktivity. Vyhodí mladé z hnízda a založí hnízdo nové. V dnešní době, kdy existuje velké množství přípravků pro umělé krmení mláďat, především papoušků, můžeme tyto přípravky s úspěchem použít i k odchovu amadin červenohlavých. Tyto přípravky v podobě prášků zředíme teplou vodou na řídkou kaši, kterou pak můžeme nasát do malé, plastové injekční stříkačky. Důležitá je teplota této kaše. Nesmí být studená a samozřejmě ani ne příliš teplá. Nějakých 35 stupňů je ideální teplota. Stačí, když si teplotu zkontrolujeme jako u kojenecké lahve, třeba na hřbetu ruky, anebo chcete-li citlivější kontrolu, můžete plastovou stříkačku přiložit k očnímu víčku. Pokud japonské chůvičky mláďata zahřívají, avšak nekrmí, můžete je takto vychovat s úspěchem sami. Ideálem je krmit 4× za den, stačí však i jenom 2× denně. Často se stane, že i chůvičky se potom rozkrmí a vychováte tak mláďata společně. Jak jsou mláďata větší, dají se krmit touto kaší i z upravené lžičky. Na obrázku můžete vidět, jak je mládě krmeno ze lžičky, která má přihnuté okraje do tvaru trubičky. Po opuštění hnízda se mláďata velice rychle naučí přijímat potravu sama. Ze dvou mláďat, která byla takto krmena se samec dožadoval nakrmení jen první den, samice se přišla nakrmit z injekční stříkačky jen do druhého dne. Byla takto krmena přes dráty klece, aniž bylo zapotřebí je brát do ruky. Nespornou výhodou u těchto ptáků je okamžitá možnost rozeznání pohlaví u mláďat. Již v prvním opeření měl samec plně červeně vybarvenou hlavu, zcela stejně jako dospělý pták, samice hlavu tmavou. Mláďata bylo možné rozeznat jen podle kratších ocasů, ty však rychle dorostly, a podle nažloutlých koutků zobáku.

Hrdelní znaky– fotografie.

Při umělém krmení bylo také možné získat i fotografie tak zvaných hrdelních znaků mláďat. Ty jsem pak vypreparoval na počítači, aby je bylo možné porovnat s nákresy, které jsou uváděny v odborné literatuře. Sami vidíte, že tyto nákresy jsou mnohdy značně zavádějící. Tady je dobré pole další práce pro všechny zájemce a bude to jistě vítaný úspěch pro všechny, až se podaří získat ucelenou sbírku dobrých fotografií hrdelních znaků astrildovitých. V každém případě pak pokrok oproti nedokonalým kresbám.

Hrdelní znaky podle Bielefelda.

Amadina červenohlavá je podle mého názoru velmi vhodným ptákem pocházejícím z Afriky, který by se mohl v evropských chovech udržet a postupně i domestikovat. Myslím si, že by se dala držet i ve společné voliéře s některými druhy drobných papoušků, například společně s neofémami. Přejme si společně, aby se tak stalo.