Vlastnit papouška je závazek
Biolog prof. Stanislav Komárek nastoluje otázku, čím jsou nám zvířata: „Čím jsou nám tedy zvířata? V podstatě zrcadlem, v němž vždy hledáme a nalézáme to, co tam z těch či oněch důvodů nalézt chceme a co si podle svého vnitřního vyladění umíme vždy vyložit ve prospěch myšlenkové koncepce, jíž jsme se z nějaké nezbadatelné příčiny rozhodli věřit.“ Z jiného pohledu má péče o zvíře ještě jiný praktický smysl a důvod. Nad tím se zamýšlí zoolog a etolog Zdeněk Veselovský: „Ostatně je naprosto prokázáno, že lidé, kteří mají domácí mazlíčky, žijí déle, protože jim jejich zvířecí přátelé pomáhají překonávat celé komplexy konfliktních situací, stresu a jejich přítomnost jim snižuje krevní tlak – rizikový faktor pro infarkty.“
A je to pozorování aktivit zvířecích společníků, co má na člověka blahodárný účinek. Zaujatě se jím zabýval i spisovatel Karel Čapek, připomíná Z. Veselovský (2000): „Jako zoolog bych rád vyzvedl jeho útlou knížku Měl jsem psa a kočku, která obsahuje doslova návod, jak pozorovat, ale i jak vysvětlit chování kočky a psa. Musíme si uvědomit, že touto knihou K. Čapek předběhl nejen znalosti současných kynologů, ale jeho přesné definice chování předběhly o dvacet let vznik nové biologické disciplíny – etologie, která objektivními metodami zkoumá vrozené i naučené prvky chování.“
Jenže co se stále ještě dozvídáme o chování, etologii, zvířat od některých filozofů a ve školních hodinách biologie? Zpravidla, že chování zvířat je vyvoláno výlučně geneticky vrozenými instinkty, které nesouvisí s vědomým myšlením, že jejich učení je jen jednoduchý mechanický proces ovlivňující chování a že druhy, které úspěšně přežily převratné změny prostředí, to dokázaly jen díky tomu, že obstály podle Darwinova „přirozeného výběru“ v procesu evoluce. A to přestože přibývá přímých i nepřímých důkazů o tom, že zvířata (nejen ta velká) jsou schopna i logicky myslet, kombinovat a dedukovat v situacích, v nichž se ocitnou, že mají nejen „pracovní inteligenci“, ale i určitou míru sebeuvědomění. Významný americký zoolog Donald Griffin otevřel diskusi svou knihou o myšlení zvířat Animal thinking, vydanou Harvardovou univerzitou (1984). Jeho v tomto směru objevný pohled na živočichy byl podpořen příspěvky předních zoologů, které byly shrnuty v knize Carolin A. Ristau Cognitive Ethology: The Minds of other Animals (1991). Většina etologů zde akceptuje Griffinovy názory o sebeuvědomění některých savců a ptáků, neboť zdá se nesmyslné předpokládat, že rozum a sebeuvědomění se jako zázračný dar objevily jen u člověka, aniž by se známky tohoto evolučního pokroku našly aspoň u nejbližších živočičných předků, především těch sociálních.
Bohužel se však stále ještě nemůžeme chlubit slušným vztahem a respektem ke zvířatům, také kvůli zastaralé školní výuce a zacházení s nimi v chovech, jedno jakých, kde jediný zájem o zvíře diktuje zisk. Podle Z. Veselovského: „Láska ke zvířatům, projevující se jako snaha či potřeba jim neubližovat, patří k elementárním projevům lidské etiky. Na celém světě však zdaleka není vztah ke zvířatům jednotný a kolísá od upřímného obdivu a lásky až po opovrhování živými tvory a jejich týrání.“ A dále: „Skutečná láska ke zvířatům musí vést i k pochopení biologie živočichů, a tedy vyústit v nepřetržité učení. Chceme-li o osudech zvířat spolurozhodovat, nesmí nám uniknout ani nepatrný detail v jejich chování a samozřejmě musíme znát jejich nároky na přírodní prostředí.“
Naštěstí se však aspekt ochrany zvířat a přírody v našich podmínkách stále více prosazuje, a to i po právní stránce, kdy zvíře konečně přestává být jen věcí a stává se živým tvorem schopným pociťovat bolest a utrpení. Podle zákona je ho nutno chránit před týráním, poškozením jeho zdraví a usmrcením bez důvodu, byť i z nedbalosti.
„Zdědili jsme nepředstavitelně krásnou a úžasně bohatou zahradu. Bohužel naším neštěstím je, že jsme se ukázali jako naprosto neschopní zahradníci. Nikdy jsme se ani trochu nestarali o to, naučit se či porozumět i těm nejzákladnějším a nejjednodušším pravidlům zahradničení. Naopak jsme se od přírody natolik odtrhli, že se sami pokládáme za bohy. A takové vyvyšování nepřineslo člověku nikdy nic dobrého.“
Tato slova napsal v roce 1987 Gerald Durrell (1925–1995), britský zoolog a popularizátor ochrany přírody, který jako jeden z prvních upozorňoval na význam ochrany ohrožených druhů zvířat. Od svého mládí miloval zvířata a jeho snem bylo založit vlastní zoologickou zahradu, proto jako student také působil ve Whipsnadské zoo, kde si rozšiřoval své znalosti o životě a chování zvířat. V roce 1959 se mu konečně podařilo zřídit vlastní zoo na ostrově Jersey blízko Anglie, kde také vznikla škola se zaměřením na výuku ochrany zvířat. Zvířatům zde byla věnována zvýšená péče včetně vyvážené potravy a po úspěšném rozmnožení se mnohá zvířata vracela zpět do volné přírody. Své zkušenosti a poznatky z cest za zvířaty Durrell publikoval a stal se i tvůrcem úspěšných seriálů pro televizní vysílání.
Tento milovník přírody a obdivovatel zvířat mimo jiné vyslovil myšlenku, která by neměla zůstat chovatelům domácích, ale ani příznivcům všech zvířat lhostejná: „Zvířata nemají kromě nás nikoho, kdo by se jich měl zastat.“ Podobný postoj zaujal ve stejné věci zoolog, bývalý ředitel pražské zoo, dlouholetý předseda Československé ornitologické společnosti a zakladatel vědního oboru etologie (nauka o chování zvířat) u nás Zdeněk Veselovský (1928–2006): „Největším úkolem zoologa je chránit zvířata před vyhubením. A pak být jejich vyslancem. Ukazovat: Podívejte, jak jsou krásná, jak se k sobě umí chovat.“
Chovat papoušky není pro každého
Kupujeme si domů z různých pohnutek zvířata – často jako společníky – nejrůznějších druhů, a pokud nám to čas a zájem dovolí, pozorujeme je a vysvětlujeme si (nebo jen pasivně vnímáme) jejich chování. Jsme však schopni dostatečně porozumět jeho fyziologické podstatě a tomu, co jím zvíře chce sdělit? Někdo si toho o vrozeném chování svého zvířecího svěřence mnoho nenastuduje, a to buď z nedostatku potřebné odborně populární literatury, nebo i z pohodlnosti, kdy ve styku s ním spoléhá na intuici a improvizaci podle právě vzniklé situace. Často podobně ve výchově přistupujeme i k vlastnímu potomkovi od jeho narození, zatímco návod k pračce nebo automobilu si pečlivě nastudujeme. Postupujeme rádi metodou pokus–omyl–úspěch a později se divíme, co nám to z potomka vyrostlo – třeba citový invalida či sociální debil … Mnoho mladých lidí pak vzpomíná u psychologa či psychiatra, jak se v dětství marně snažili získat rodičovskou lásku a byli nuceni naučit se skrývat a potlačovat své city, přání a myšlenky. Psycholožka Eva Rheinwaldová říká v knize Rodičovství není pro každého (1993): „Některé matky, protože nevědí, že dítě potřebuje stimulovat všechny smysly, aby se mohlo zdravě vyvíjet, nechávají dítě koukat hodiny na řehtátko zavěšené nad postýlkou. Když dítě začne z protestu kňourat, nakrmí je nebo mu vymění pleny. Nic jiného je nenapadne. Myslí si, že to jsou jediné potřeby dítěte.“
Toužíme-li sdílet svůj domov se sociálním zvířetem, jakým je také inteligentní papoušek, je třeba si o něm obstarat literaturu a dozvídat se o zvláštnostech existence jeho druhu v přírodě ještě před jeho koupí a také chtít se něco dozvědět i o jeho typickém chování – etologii. Snažit se mu co nejlépe porozumět, neboť tento tvor si k nám jako náš bližní utváří citovou vazbu, protože už nikoho jiného na světě nemá. Je třeba včas zvážit, jak dlouho potrvá, než nás živá hračka omrzí. Zvláště když začne vyžadovat péči a omezovat prostor pro jinou činnost či zábavu. Málo zodpovědný chovatel či opatrovník záhy zjistí, že papoušek ho stojí čas a peníze, ke všemu ještě mnohdy nespolupracuje, jak by měl, a vzdoruje úsilí o nastolení kázně a poslušnosti. Postupně se stává přítěží, která jde na nervy. Připoutat k sobě nějakého tvora není tak těžké, ale zbavit se ho později bez výčitek svědomí není jednoduché.
Chovatelem je zpravidla ten, kdo se zabývá chovatelstvím – vlastní technikou chovu v podobě utváření podmínek, ve kterých zvířata žijí, rozmnožují se, jsou šlechtěna, a to vše i se záměrem s nimi obchodovat. Držíme-li si zvíře jen jako společníka v domácí péči, v pravém slova smyslu už nejde o chovatelství, stáváme se spíš opatrovníky či pečovateli, neboť se – třeba o papouška – staráme a opatrujeme ho bez úmyslu s ním obchodovat. A jaký by měl takový chovatel či opatrovník být? Podle Z. Veselovského: „Aby nás zvířata přijala do ‚rodiny', nezáleží na našem přání, ale na našem genetickém založení. Člověk se rodí se vztahem ke zvířatům, tento vztah se přes náš sebedokonalejší mozek nedá naučit. Oblibu u zvířat si okamžitě získá člověk klidný, možná i trochu pomalý a rozvážný. A jen takové zvíře se může stát naším společníkem, které se snadno dokáže přizpůsobit prostředí i životnímu stylu svého opatrovníka.“ Papouška vhodného do bytu by si měl proto dovolit jen velmi empatický člověk, který si navíc nastuduje, jak s ním zacházet, neboť tento velmi citlivý a inteligentní tvor vycítí, jestli ho má jeho člověk rád, a podle toho bude vstřícně a neagresivně reagovat.
(Pokračování příště)
