Vlastnit papouška je závazek 2
Jako první použil pro výzkum chování zvířat ve volné přírodě termín etologie francouzský přírodovědec Isidor G. Saint–Hilaire (1805–1861). Pro tuto budoucí vědní disciplínu mělo zásadní význam dílo Charlese Darwina (1809–1882) O původu druhů přírodním výběrem (1859). Termín etologie v dnešním smyslu slova poprvé použil německý zoolog a ornitolog Oskar Heinroth (1871–1945) roku 1910 na ornitologickém kongresu v Berlíně pod názvem Příspěvky k biologii, zvláště k psychologii a etologii vrubozubých.
Také německý zoolog Alfred Brehm (1829–1884) se zajímal o chování zvířat, neměl však psychologické vzdělání, a proto zvířata v jejich chování příliš polidšťoval. Konrad Lorenz jako lékař s erudicí psychologa šel směrem opačným: vzorce chování člověka začal vykládat prostřednictvím chování zvířat. Tvrdil, že i část chování člověka je vrozená, daná mnohověkou adaptací na podmínky prostředí, z čehož vyplývá, že výchovou nelze změnit celé chování člověka.
S Konradem Lorenzem se Zdeněk Veselovský seznámil na kongresu ornitologů ve Finsku (1953). Oba spojoval zájem o vodní ptactvo a prof. Lorenz následně pozval začínajícího vědce Veselovského k návštěvě svého pracoviště v Institutu Maxe Plancka na břehu jezera Ess–See, jižně od Mnichova. Odtud K. Lorenz předával výsledky svého výzkumu nejen zoologům z celého světa v oboru psychologie živočichů, ale také lékařům a filozofům. Byly odkrývány kořeny lidského chování, což vedlo k rozvoji vědního oboru etologie člověka. Metody výzkumu tak objevují vzorce chování důležité pro lidskou evoluci, sociální chování a uplatňují se i v psychiatrii, pediatrii a farmakologii.
Zoolog a etolog Zdeněk Veselovský ve své knize Člověk a zvíře (Academia, 2000) připomíná, že pro biologa je vůbec největší školou mít vlastní dítě, neboť výchova dítěte je i vynikající učebnicí etologie. Franz Weber (nar. 1927), švýcarský obhájce zvířat, řekl o etologii (2003): „Odkrývá a zkoumá inteligenci, citlivost a emoce zvířat – tedy komplex toho, co u lidí nejčastěji označujeme pojmem ‘duše’.“
Etologie zkoumá vrozené i naučené prvky chování, a to nejen zvířat, ale i u člověka, na rozdíl od amerických behavioristů (škola srovnávacích psychologů z počátku 20. stol.), kteří metodicky vycházeli z učení Pavlovova (1849–1936) o nepodmíněných a podmíněných reflexech. Předpokládali, že živočichové a také člověk po narození teprve učením získávají všechny potřebné znalosti a dovednosti. Avšak až dalším výzkumem se došlo k poznání, že zde existuje řada vrozených projevů a jejich spouštěčů, která se u evolučně výše stojících skupin živočichů spolu s člověkem následně doplňuje zkušeností a učením. Neurofyziolog Erich von Holst (1908–1962) zjistil, že centrální nervový systém vytváří kromě reflexní činnosti trvalé automatismy, které v mozkových centrech působí jako impulzy vyvolávající některé vrozené vzorce chování. Konrad Lorenz zde uvádí: „Zejména u vyšších obratlovců do sebe vrozené i naučené chování natolik zapadají, že je jednoduchými metodami nelze od sebe odlišit.“ A právě to si lze u batolete nebo zvířecího mláděte vyššího obratlovce, třeba papouška, při pozorném sledování jeho vývoje ověřovat. Pak zjistíme, že má schopnost učit se, dovede vyhodnotit situaci – má vhled, umí myslet a má emoce, paměť, schopnost komunikovat, má určitou míru sebeuvědomění, umí si naplánovat svůj záměr a lze u něj nalézt i projevy empatie, altruistického a morálního chování. Není jisté, jestli si to mnozí chovatelé papoušků dostatečně uvědomují.
Nejen geny ovlivňují chování papouška
Na chování papouška se kromě vnějších podnětů současně podílejí i vnitřní podněty (jsou to smyslové buňky signalizující nutnost příjmu potravy, osmotické senzory řídící příjem tekutin, hormony, vnitřní hodiny, vnitřní impulzy centrální nervové soustavy a geny) a jejich komplexní působení se považuje za vyladění – motivaci či připravenost k jednání. Podle P. J. Richersona a R. Boyda (2005): „Každé chování (ostatně i fyziologie či morfologie) všech jednotlivých organismů žijících na Zemi vychází z interakcí mezi genetickou informací uloženou ve vyvíjejícím se organismu a vlastnostmi jeho prostředí.“ A dále: „Geneticky podmíněné vrozené struktury ovlivňují učení a další vývojové procesy, které způsobují, že se jednotlivci v různých prostředích chovají odlišně. Ve světě přírody jsou proximální (nejbližší) příčiny obvykle fyziologické. Když se začínají zkracovat dny, odlétají ptáci k rovníku, protože jejich mozky zkracování dnů přemění do hormonálních signálů, které spouštějí migrační chování.“
Chování papouška bude vždy citlivé na prostředí, ať už ve volné přírodě, voliéře, či doma v kleci.
O chování a nárocích krotkého papouška v domácí péči se toho v monografiích věnovaným určitému druhu mnoho nedozvíme, jsou obvykle zaměřeny ryze chovatelsky s cílem odchovat mláďata rodiči či uměle a s možností vyšlechtit také ještě jiné barevné mutace, jejichž fotografie zde rovněž nacházíme. Tak jsou většinou koncipovány i všechny chovatelské články v časopisech zaměřených na chov papoušků.
Vedle chovu papoušků se zabývejme i jejich chováním
Připadá mi, že chovatelé psů nebo koček či jejich opatrovníci v domácí péči se dokážou vyjadřovat s větším porozuměním a zasvěceněji o chování a povaze svých čtyřnožců než chovatelé a opatrovníci papoušků, když se rozhodli podělit o své poznatky se čtenáři specializovaných periodik. Popsat typickou povahu a pokusit se vysvětlit zvláštnosti chování papouška určitého druhu vyžaduje důkladné pozorování. Nemělo by se na něj pohlížet jen jako na zvíře, které lze s úspěchem či obtížemi množit, šlechtit a používat ho k experimentování s mutacemi, často jen za účelem výhodného prodeje. O specifickém chování plemen psů a koček toho už bylo napsáno hodně, ne tak o nejoblíbenějších druzích a poddruzích papoušků. Chovatelé těchto opeřenců obvykle podrobně popíšou, jak chovný pár získali, kdo a kde jim co prodal, kolik vajíček samička snesla, jak seděla, jak krmila, jak se mládě přirozeně či uměle vypiplalo, čím své chovance krmí, ale už nic o papouškovi samotném – jak se jeví komplexně, včetně pozorovaných vlastností a typického chování.
Většinou se čtenář nic nového nebo podnětného nedozví. Výstižně to vyjádřil renomovaný znalec ptáků Petr Podpěra (Fauna 10/2013) slovy: „ … Pro začátečníky to může být poučné čtení, pro ostatní pak jen tenkrát, pokud by se objevilo něco objevného. Nějaký fígl nebo vychytávka, jak se lidově říká, co by přineslo něco, co opravdu každý nezná a nepoužívá, ale pomáhá to. Většinou tomu tak není, jde o poznatky více než stoleté, které jen ti o něco zkušenější dobře znají. Nic proti tomu, já to však ani nečtu, jen tak letmo přelétnu, jestli tam skutečně něco nového snad náhodou není.“ Postupuji stejně. Za vzor, jak věcně popsat vše podstatné o vybraném druhu zvířete, považuji seriál o plemenech psů od autorky Evy Nohelové otiskovaný ve Fauně nebo o ptácích od autora Petra Podpěry.
Běžné články o papoušcích v chovech sice někdy začínají geografickou informací, odkud druh pochází a jak žije v přírodě, ale často už chybí jeho velikost a hmotnost, jak se liší příslušníci páru a mláďata svou barevností (dimorfismus), a to, co by nejvíce zajímalo potenciálního zájemce o koupi papouška do domácí péče – zda je uvedený druh pro své nároky na prostředí a povahové vlastnosti také vhodný jako společník. Pomohlo by to nejen zvýšit prodejnost papoušků a zmírnit omyly zájemců v jejich výběru jako společníků, ale také zabránit tomu, kdy pro nějakou horší vlastnost bude pták trvale držen v kleci nebo poputuje z ruky do ruky. Z mnoha chovů se stávají jen výrobny mláďat bez ohledu na jejich další osud. Co se pak děje s přestárlými ptáky, kteří už nejsou schopni další reprodukce, se bojím i jen domyslet.
(Pokračování příště)
