Posuzování ptáků
Vývoj chovů ptáků
Aby se člověk piplal s ptáky v klecích natolik, že se mu to i vyplácí, není záležitost zase tak stará. Není tomu tak od pravěku. Dokážeme to datovat, sice ne zas až tak přesně, rámcově se však strefíme blízko středu terče. Mluvím o ptácích v klecích, nikoliv o polodivokých chovech holubů, kurů nebo ptáků jim podobných. Prvními ptáky odchovávanými v klecích byli kanáři, původně chovaní kvůli zpěvu. U těch se chov v klecích po určitou dobu vyplácel natolik, že dokonce pod hrdelními tresty se Španělsko pokusilo zachovat si na jejich chov monopol. Nepodařilo se. Po vzoru chovu kanárů se mnozí pokoušeli odchovávat i další exotické ptáky, kteří se do Evropy museli dovážet a byl o ně na trhu velký zájem. Dodneška se v chovatelské literatuře, hlavně u astrildovitých a papoušků, uvádí, kdy a kým byli takoví ptáci prvně do Evropy dovezeni a odchováni. U prvoodchovů je uváděno třeba jméno francouzského přírodovědce Vieillota, který některé druhy dokázal odchovat v kleci již koncem osmnáctého století. Ukázalo se však, že prvotní odchovy byly slabší tělesné konstrukce a méně odolní ptáci, než byli jejich rodiče. Rozumný chovatel si tedy pro další chov vybírá ty nejsilnější a povahově nejklidnější jedince, kteří mají pro budoucí chov ty nejlepší předpoklady. V takovém případě nedělá nic jiného, než že ty ptáky posuzuje podle jejich vnějšího vzhledu. On je tedy posuzuje! Matka příroda nedělá také nic jiného, ovšem posuzuje každého jednotlivce zvlášť, a to mnohem přísněji a dokonaleji, než to dokáže jakkoliv zkušený chovatel, nebo dokonce posuzovatel. Šlo tedy od prvopočátku posuzování o výběr nejvhodnějších jedinců pro další chov a koneckonců je tomu tak i dnes. Něco se však přece jenom změnilo. Mnohé druhy ptáků se staly ptáky domestikovanými, tedy odlišnými od svých příbuzných žijících ve volné přírodě. Člověk si mnohaletou selekcí přizpůsobil tyto ptáky podle vlastní představy krásy a dokonalosti, případně dokázal udržet naživu a dále rozmnožoval i takové odchylky ve stavbě těla, které by matka příroda nemilosrdně vyřadila. Dnes je většina domestikovaných druhů větší postavou než jejich přírodní příbuzní. Z mnoha takových důvodů se nakonec začaly pořádat výstavy a soutěže ptáků. Ze začátku to nebyly ani tak soutěže, jenom představení, kde se užaslému diváctvu ukazovaly všechny ty barvy a tvary opeření. Šlo tak v podstatě o představení jednotlivých sbírek ptáků. Jakmile se však začaly šlechtit různé znaky, zpočátku šlo o zpěv, posléze i o opeření a jeho pozměněné zbarvení, bylo nutné rozhodovat o tom, komu se to nejlépe podařilo. Tak se postupně vyvinuly dnešní soutěžní výstavy.
Původ soutěží
Kde a kdy se konala první soutěžní výstava? Takovou otázku nedokáži v současnosti zodpovědět. Nejspíše to bylo někde v Anglii. Říci, kterou takovou akci můžeme považovat za opravdu první, asi vůbec nepůjde. Protože se taková činnost musela nutně vyvíjet, než se dospělo k jistým pravidlům, zvyklostem. Dodnes nejsou pravidla naprosto jednotná pro celý svět, a dokonce většina chovatelů má o pravidlech jen matné představy. K nám se myšlenka pořádání soutěží ptáků přenesla z Německa. A Německo má dodnes vypracovaný jeden z nejdokonalejších systémů, jak při soutěžích ptáků postupovat. U nás nějaký systém, o kterém by se dalo hovořit jako o systému dobrém, neexistuje. Kdekdo hovoří o tom, že používáme systém C.O.M., tím však jen dokazuje, že vůbec nechápe, o co vlastně běží. Organizace C.O.M neboli Confederation Ornithologique Mondiale vznikla po druhé světové válce, aby naplnila myšlenku pořádání vyšších soutěží, než jsou soutěže národní. Aby byla dána pravidla pro předpokládané největší soutěžní výstavy v každém roce. Každoroční setkání těch nejlepších chovatelů světa. To první se uskutečnilo v roce 1953 v holandském Utrechtu. Bylo proto nutné vytvořit nějaká pravidla, aby vyhovovala všem. To se bohužel beze zbytku dodnes nepodařilo. A dokonce se vůbec ti nejlepší pravidelně těchto světových mistrovství ani nezúčastňují. Nicméně jsou tyto světové soutěže jistě přínosem pro všechny, když se právě podle katalogů z těchto výstav můžete docela slušně orientovat ve vývoji, trendech a dalších otázkách s chovatelstvím ptáků souvisejících. Mnohdy to není pohled příliš radostný. Zájem o chov ptáků je velký a uskutečnit obří výstavu začíná viditelně přesahovat možnosti pořadatelů. A začínají být problémy i s posuzováním ptáků. U barevných kanárů jsou dnes známé variace, které ještě poměrně nedávno neexistovaly. Vliv těchto nových variací je pak patrný i u klasických, starých barevných rázů, kde vítězí ptáci, kteří by vítězit neměli. Jsou to totiž viditelní Kříženci. Třeba vítěz ze šampionátu 2011, prezentovaný jako žlutočerný intenzivní, nese jasně i onyxový faktor, když jeho kresba na zádech je natolik široká, že ji nemůže vytvořit klasický melanin. Tady se projevují rozdílné národní názory. Zatímco Italové jsou svou podstatou anarchisté, Němci jsou spíše milovníci pořádku a zákona. Dovedu si představit, že takový pták by byl v Německu vyloučen ze soutěže, kdyby jej chovatel přihlásil mezi ptáky s klasickým melaninem. Nejvíce utrpěl barevný ráz nazvaný phaeo, kde mohou soutěžit jen ptáci s hnědým melaninem. Někteří chovatelé ovšem pářili hnědé phaeo ptáky s ptáky černé řady, kde však tento faktor působí jinak. V Německu je toto prakticky zakázáno, respektive tito ptáci nemohou soutěžit, což mi němečtí posuzovatelé potvrdili. Když jsou takoví kříženci vráceni zpět do hnědé řady, vykazují ptáci více melaninu než původní phaeo. Ovšem ztrácí také svou původní phaeo kresbu na zádech, když lemy jednotlivých per mají více melaninu, než je záhodno, čímž kresba ztrácí měsíčkovitý vzhled. Když potom přes nežádoucí křížení přidám ještě faktor šedokřídlý, vznikají takzvaní jaspisoví kanáři. To bohužel není ustálený ráz, proto ještě není uznán nejen mezinárodně, ale ani na národní úrovni, třeba v Německu. Pokud má být barevný ráz uznán, mělo by tomu být tak, že když pářím samce a samici stejného barevného rázu, musí být všechna mláďata stejná jako jejich rodiče. Neboli ten ráz musí být schopen dosáhnout čistokrevnosti. Ale nejde jen o viditelně jiné ptáky, než je deklarováno. Jde i o názory, které je nutné si vyříkat. Zaslechnul jsem v poslední době něco o italském a anglickém typu u postavových kanárů fife–fancy. Něco o nich vím, a dokonce mám někde v šuplíku bronzovou medaili z mistrovství světa. Povídání o italském typu je bohužel ukázkový nesmysl. Toto plemeno je klasické anglické plemeno a i u C.O.M. se postupuje jen a jen podle anglického vzoru. Pokud jsou ti italští ptáci jiní, nejde o nic jiného než o špatné ptáky! Takových pohledů je celá řada a je nutné si je vyříkat nejdříve doma, na vyšší úrovni to sotva dokážeme. Existují celé chovatelské disciplíny, kde došlo mezi C.O.M. a dalšími špičkovými organizacemi téměř k totálnímu rozchodu. Andulkáři mají svoje Karlsruhe jako špičku svého oboru, šampionát C.O.M. považují za druhé housle. My jsme poněkud v závěsu. Vůbec první bodování se uskutečnilo v roce 1964 v tehdejší klubovně KPEP. První soutěžní výstava andulek až v roce 1969. Celých 16 let po prvním šampionátu C.O.M. Dá se však říci, že ledacos úspěšně doháníme, například v zebřičkách, a v žádném případě jsme neztratili stopu.
Jak se tedy posuzuje
Předem musím říci, že posuzovat by se mělo podle předem daných pravidel. Největším problémem pro pořadatele je rozdělení soutěžících do jednotlivých skupin, výstavních tříd, tak aby soutěž byla pokud možno spravedlivá. To je u nás ten největší problém. Systémy, které jsme okopírovali, žádný vlastní nemáme, počítají s mnohem větším počtem soutěžících, než se u nás kdy může sejít. Proto se u nás objevují na výstavách jedinci, kteří v podstatě nemají s kým soutěžit. Jak jsi dopadnul? Byl jsem druhý. Kolik vás bylo? Dva. Takže jsi byl poslední? Ne, byl jsem druhý! A takhle pořád dokola. Pak je tu ta okolnost, že chovatelé u nás v podstatě vyžadují bodový systém, který drží asi jen C.O.M., ale nemá vůbec ten smysl, který v něm naši chovatelé vidí. Přičemž stále nejde o nic jiného než o to, aby byl vždy vybrán ten nejlepší jedinec nějaké skupiny, případně skupiny vyšší a nakonec i celé výstavy. V jakémkoliv systému. Navíc naši chovatelé obvykle vyžadují i vyplňování všech rubrik na posuzovacím lístku, i když to pro ně postrádá význam. Ti nejlepší posuzovatelé, které jsem kdy viděl při práci, i při použití bodového systému postupují vždy tak, že nejprve vyberou nejlepšího jedince, případně nejlepší jedince, kteří vykazují jednoznačně takovou podobu, že mají právo dostat 90 bodů, převodem na predikát hodnocení výborný. Pokud postupujete směrem od jednotlivých kolonek ke konečnému hodnocení, získáte vždy pokřivené zrcadlo. A také končíte s hodnocením někdy po půlnoci, zatímco ostatní jsou již na cestě domů. Systém na pořadí, který celá léta uplatňují u nás chovatelé andulek a v poslední době i zebřičkáři v Dašicích, je v konečném výsledku nejlepší a nejpoučnější. I pro chovatele, kteří mohou nad vystavenými ptáky vést dlouhé diskuse o tom, proč posuzovatel rozhodl právě takhle. Bodový systém je v poslední době až příliš zasažen politikou. Ptáci v některých disciplínách dosahují příliš vysokého hodnocení ne svou kvalitou, ale pod tlakem „ulice“. Ostatně i soutěž v C.O.M. je pod silným tlakem politiky. Při každém šampionátu se koná také kongres C.O.M., který rozhoduje o podobě nejbližšího dalšího šampionátu. Zatímco pořadatel má zájem na tom, aby počet výstavních tříd byl co nejnižší, různé zájmové skupiny tlačí na jejich vyšší počet. To leze do peněz. Musíte mít připravené medaile, diplomy, katalogy, posuzovatele. Když je v současnosti počet výstavních tříd přes 1 200 a počet ptáků přesahuje 20 tisíc kusů, potažmo klecí, tak se nedivte, že pořadatelé takové akce se vám v zástupech rozhodně nijak nehrnou. Ten systém v každém případě potřebuje nějakou reformu. Ta myšlenka byla a je, řekněme, olympijská, takže pro mnohé je důležité zúčastnit se, pro ostatní to tak důležité není, protože ti chtějí vidět jen to nejlepší. Kdysi to řešili již v Německu tak, alespoň pokud vím přinejmenším u andulkářů, že existovaly různé úrovně soutěží. Začínali jste, jako třeba ve fotbale, někde dole. Pokud jste na to měli, postupovali jste výše. Nejvyšším stupněm byla takzvaná mistrovská třída, kde soutěžili jen ti nejlepší. A měli také svoje povinnosti, především se museli povinně zúčastnit, jinak spadli zase dolů. Na obřích výstavách jsem měl jako divák vždy problémy, nejvíce najít ty nejlepší a také nějaké málo chované barevné rázy. Třeba jsem hledal již dvakrát topasové kanáry v černé řadě, které chová jen minimum chovatelů, a nenašel. V katalogu přitom bylo nějaké malé množství uvedeno.
Jak jsme na tom na mezinárodní scéně
V podstatě špatně. V první řadě tady je jazyková bariéra, která nám brání ozývat se jaksi v zákulisí. Lobování je ovšem nadmíru důležité. Také pravidelné zatupování na kongresu C.O.M. se jaksi nekoná. Potom se nedivte, že si na naše chovatele různé, neoficiální živly dovolují natolik, že pro soutěžící ze západních zemí by to bylo přímo nemyslitelné. Jestliže kdosi, nejmenovaný, přinese na sekretariát soutěže klec s cizím ptákem s tím, že vystavovatel se dopustil podvodu, potom by na takového člověka Němec okamžitě zavolal policii. Ani posuzovatel nesmí brát cizího ptáka do ruky. Ostatně ani pořadatelé výstavy nemají jakékoliv možnosti s takovým nařčením něco dělat. Od toho jsou tady posuzovatelé! Chápu, že je pro ně takové nařčení nepříjemné, zvláště pak pro posuzovatele, který si ničeho nevšimnul. Buď tedy fouká vítr z jiné strany, anebo je posuzovatel neschopný. Blbá situace. Jedině posuzovatel má nástroj, jak takovou situaci řešit. Prostě a jednoduše napíše NU, neuspokojivý. Posuzovatelé ovšem mohou přihrávat a také přihrávají, obvykle domácím. Někdy asi před pěti lety jsem jel se skupinou zebřičkářů do bavorského Karlshuldu. Koná se tam vždy velká výstava, ta organizace stojí jaksi mimo hlavní proud, jsou takoví svoji. Posuzovalo se na pořadí, vlastní ptáky jsem s sebou neměl. Jen jsem pozoroval cvrkot. Posuzovatel měl stále zebřičky jednoho našeho účastníka na prvním a druhém místě, když si všimnul, že mají cizí kroužky. Okamžitě klesly na čtvrté a páté místo. Před skončením posuzování jsem si na sako nenápadně připnul odznak posuzovatele C.O.M., který mám za ta léta se zlatou obroučkou. Hlavní pořadatel si toho všimnul a šel informovat posuzovatele, že mu koukám přes rameno. Nebylo jim to nijak příjemné, já jsem se královsky bavil. Opatrně mě sondovali, jestli jako nejde opravdu o nějakou inspekci. Docela dobře věděli, že jsem si všimnul toho faulu a nemohou se mnou zacházet jako s obyčejným vystavovatelem, kterému mohou namluvit cokoliv. Nejdůležitější ovšem bylo, že jsem byl svědkem v rozhodujícím okamžiku posuzování. Všechno totiž může být druhý den jinak. V minulém roce jsem třeba viděl ptáka, který seděl na zemi v kleci, načepýřený, s hlavou pod křídlem. Šťouchal do něho ukazovátkem. Nic. Pták na odpis, a šel jsem dál. Nakonec jsem se vrátil a bylo to k nevíře. Spokojeně seděl na bidle, žádné NU.
Základní postup
Nakonec v rychlosti zásadní vysvětlení. Klecní ptáci se posuzují vždy ve skupině, ze které vybírá posuzovatel nejlepší jedince. Tím nejzákladnějším kritériem je posouzení tělesného vzrůstu ptáka. Ta pozice se obvykle nazývá typ, velikost a postoj. Vybíráme kulturistu, nikoliv obtloustlého obra s pivním pupkem. Samozřejmě musí být dokonale opeřen. Druhou pozicí jsou barva a kresba, jsou však až na druhém místě. Ostatní pozice jsou jaksi podružné, ale mohou být i „smrtící“. Pokud nemá pták ocas, musím předpokládat, že v této pozici byl natolik nestandardní, že zákon říká: Vyloučit.
Mnozí se domnívají, že pokud někdo někde zveřejní jakýsi nový standard, ten starý pozbývá platnosti. Nikoliv. Tak jako veškeré evropské právo vychází ze starého práva římského, nikoliv snad z práva šaría, musí mít i standardy svoji jistou kontinuitu, spojitost. Již třeba jenom proto, že nový standard předpokládá jistou úroveň povědomí toho, co je nepřípustné. Předpokládá, že takové nepřípustné záležitosti všichni znají, proto je ani neuvádí. Posuzovatelé musí proto účinkovat jako vykladači práva a zákonů. Tomu nejlépe odpovídá systém hodnocení na pořadí s výkladem posuzovatele při jednodenních výstavách.
Mohl bych v tomto duchu pokračovat nejspíš do nekonečna, kdybych tedy cítil, že to má nějaký smysl. Já si tedy nemyslím, že bychom měli nějaký výrazný smysl pro soutěživost. Kromě tedy několika výrazných jedinců. Ti pak bývají různě osočováni, což beru jako národní sport. A také si nemyslím, že bychom snad měli nějaký nadbytek opravdu výrazných osobností mezi posuzovateli. Posuzovatel musí mít jednu důležitou vlastnost. Musí se umět rozhodnout a nesmí se nechat zviklat. Znám několik špičkových chovatelů, kteří nedokážou posuzovat. Jsou však třeba dobrými organizátory. Já bych zase nedokázal řídit schůzi. A to již vůbec nemluvím o parlamentu. To musí být trest boží.
