Astrild rudokřídlý Pytilia phoenicoptera Swainson, 1837
O jejich krmení a chování
Nejdřív o krmení. V současnosti, kdy i na sebemenší burze můžete koupit krmení pro téměř všechny druhy ptáků, nejde v podstatě o problém. Stačí vybrat si správnou směs. Dříve to bylo jinak. Proso, nezbytná součást výživy drobných astrildovitých, nebylo vůbec k dostání volně na pultech obchodů. O to se musely starat chovatelské organizace, které měly proso na příděl. To však vůbec neznamenalo, že kdykoliv jste šli tam, kam jste měli, proso jste si odvezli. Ani náhodou. Byla to vždy velmi složitá hra. Protože neorganizovaní chovatelé měli prachmizernou šanci proso někde získat, byli všichni organizovaní. Nuceně organizovaní. Pokud proso bylo, nemohli jste si vybírat. Když bylo proso červené, museli jste krmit červeným, když žluté, žlutým. Mohár? Čumíza? Senegal? To jsem znal jen z doslechu. Sehnal jsem jednou nádherný mohár jaksi omylem z nějakého výzkumného zemědělského ústavu, tuším, že to bylo v Ivance pri Dunaji. Astrildi se mohli utlouct. Jenže ouha. I ptáci jsou mlsní. Normální proso hned přehlíželi. Dával jsem ten mohár jen příležitostně a hlavně v prvních dnech po vylíhnutí mláďat. Mělo to úspěch. Píši o tom proto, abych zdůraznil, že za dřívějších časů tady byly odchovy drobných astrildovitých i na krmení, které by dnes bylo považováno za krajně nevhodné. Zkušení chovatelé si dodnes míchají své vlastní směsi. To proto, aby mohli svým chovancům před hnízdní sezonou dát to nejlepší. Aby ptáci měli pocit, že právě přichází doba hojnosti, že je čas k rozmnožování. V přírodě to takhle funguje. Po zbytek času je vhodné krmit střídměji, jen tak, aby ptáci měli vše potřebné. My však v současnosti ptáky spíše překrmujeme, což není ta nejlepší metoda. U astrildů rudokřídlých to bývalo dosti nápadné, ale ne zase tolik jako u jiných jejich příbuzných, astrildů stejného rodu. Tito astrildi patří k poněkud větším druhům a krmení běžným prosem je u nich po většinu roku žádoucí. Pestřejší směsi i s odrůdami, které mají menší semena, se doporučují v době hnízdění a krmení s nimi začíná v přípravě na hnízdní sezonu. Avšak donutit ptáky, aby brali všechno, patří právě k mistrovským chovatelským disciplínám. Hodně chovatelů předkládá krmení ve více miskách, a to jenom proto, aby měli přehled o tom, co ptáci berou a s jakou oblibou. Když jsem ještě jezdil hodně na zájezdy, pozoroval jsem i naše chovatele. Všichni se hrnuli, aby viděli na vlastní oči, čím cizí chovatel krmí. Bývali překvapeni, když většinou vídali prázdné misky. Ptáci v klecích a voliérách mají omezený pohyb, žijí usedlým způsobem života. Měli by mít i omezený přísun krmiva. Mám za to, že ptáci v našich klecích a voliérách jsou opravdu překrmováni.
Téměř všichni astrildovití, až na malé výjimky, se živí travními semeny, která jsou hlavní složkou jejich potravy. Jsou to obyvatelé spodního rostlinného patra. Jejich životu v tomto spodním patře odpovídá i jejich chování. Protože jsou to většinou ptáci drobného vzrůstu těla, žijí na konci potravního řetězce. Jsou kořistí i drobných predátorů. Jejich taktika pro přežití je jednoduchá; okamžitě co nejrychleji zmizet. Drobné druhy, jako astrildi šedí nebo vlnkovaní, se dokážou protáhnout i velmi malou mezerou. Astrildi rudokřídlí volí poněkud odlišnou taktiku. Jsou o něco větší než ti opravdu malí a ve větší míře se pohybují přímo na zemi. V první fázi po zjištění nebezpečí znehybní a přitlačí se k zemi. Protože většina predátorů a nakonec i člověk sám vidí spíše nějaký pohyb ve svém okolí a soustředí se právě na místo, kde nějaký pohyb jeho smysly zpozorovaly, mívá taková taktika dobrý úspěch. Díky tomuto svému chování jsou to v kleci ptáci klidnější než většina jejich příbuzných. Staří chovatelé, kteří mívali drobné astrildy ve voliérách, neměli s nimi i astrildy rudokřídlé. Ty obyčejně drželi uvnitř chovatelského zařízení ve větších klecích. Jeden z nejúspěšnějších chovatelů drobných astrildů, pan Krupička z Bělok u Kladna, který míval i pravidelné odchovy astrildů rudokřídlých, postupoval právě tímto způsobem.
Rozšíření astrildů rudokřídlých
Tito astrildi obývají pás suchých savan řídce porostlých stromy ležících jižně od Sahary. Na západě se výskyt začíná asi uprostřed území Gambie a táhne se na východ přes Guineu–Bissau a území horního Nigeru, severní Kamerun, Středoafrickou republiky až po střed východní Afriky v jižním Súdánu a severní Ugandě. Na tomto území se však vyskytují sporadicky v závislosti na zdrojích vody. V době hnízdění se vyskytují v párech. V mimohnízdní době v menších, spíše rodinných skupinách. Přidávají se však k hejnům jiných astrildovitých ptáků nebo pěnkavovitých. Jsou zprávy o tom, že byli odchyceni ze společných hejn se stračkami nebo zvonohlíky mosambickými. Jsou to ptáci v těchto oblastech početnější. Dovozy astrildů rudokřídlých do Evropy pocházely v minulosti vesměs ze západní Afriky. Východnější oblasti postrádají dodnes vhodná místa pro jejich transport.
Systematika
Druh byl popsán švédským přírodovědcem Swainsonem v roce 1837 v publikaci Ptáci západní Afriky, svazek 1, strana 203. Rod Pytilia byl ustanoven Swainsonem v témže roce. Vzorek pocházel ze západní Afriky, z Gambie, jak upřesnil v roce 1857 Hartlaub. Pokud jde o druh a jeho řazení do rodu, všechny prameny až do současnosti se drží původního řazení Swainsonova. To můžeme vidět na první pohled, protože jeho jméno je psáno bez závorky. Rozdílné názory však panují v případě zeměpisných forem. Ty jsou popisovány dvě až tři. Forma nominátní, Pytilia phoenicoptera phoenicoptera Swainson, 1837 – astrild rudokřídlý západoafrický, podle které byl druh popsán, se vyskytuje v západní Africe od pobřeží Atlantiku směrem na východ až po hranice Nigérie s Kamerunem. Odtud na východ se vyskytuje forma Pytilia phoenicoptera emini Hartert, 1899 – astrild rudokřídlý středoafrický. Ten má být o něco větší, opeření v celkovém dojmu tmavší a šedší, spodní krovky ocasní zřetelně šedě vlnkované. Tento znak, to zřetelné vlnkování, můžeme však brát spíše s otazníkem, protože všichni dospělí astrildi rudokřídlí jsou na této partii těla do jisté míry vlnkovaní. Dnešní chovatelé astrildovitých, zvláště pak ti, kteří se soustředí na chov čistých linií ptáků, mohou být v tomto ohledu klidní. Rozdíl ve zbarvení těchto forem astrildů rudokřídlých není natolik výrazný, aby bil na první pohled do očí. Nakonec se středoafrická forma v evropských chovech v podstatě nikdy neobjevila. Je tu však ještě jedna forma na první pohled odlišitelná. Na tuto formu se však již pohledy různých autorů liší. Někdy je považována za samostatný druh. Jako druh české jméno v současnosti nemá, je uváděn jen jako forma. Avšak měl. Karásek jej totiž uvádí pod číslem 162 jako astrilda páskovaného. Je to forma Pytilia phoenicoptera lineata Heuglin, 1863 – astrild rudokřídlý červenozobý. Za samostatný druh tohoto ptáka považují Nicolai & Steibacher 2007, tedy kromě Heuglina, samozřejmě. Upozorňují však na rozdílné názory, když výslovně ukazují na řazení jako zeměpisné formy u Steinbachera & Wolterse, 1963 nebo Clementa et al. 1993. Nakonec i náš pramen Soustava a české názvosloví ptáků kolektivu autorů z roku 2003 se kloní k názoru, že jde o zeměpisnou formu. Tito ptáci pocházejí až z území jižního Súdánu a v evropských chovech se vyskytovali vždy vzácně. Horst Bielfeld je sice představuje na fotografii, ale tento snímek můžeme dnes považovat za prastarý. Byl bych opravdu překvapen, kdybych se s těmito ptáky dnes v Evropě setkal. Avšak nic není nemožné, jak praví jedna známá reklama. Lidé v oblastech výskytu těchto ptáků mají dnes opravdu jiné starosti než chytat ptáky za účelem jejich vývozu. Pokud je chytají, tak pouze z hladu. To je dnešní jižní Súdán.
Jako u většiny druhů astrildovitých subsaharské Afriky, kde jsou jejich hnízda parazitována některým druhem vdovek nebo atlásků, jsou i hnízda astrildů rudokřídlých parazitována vdovkou dlouhoocasou – Vidua interjecta. To je nakonec dobrým důkazem toho, že tito astrildi musí být nutně v přírodě hojnými ptáky, protože jinak by se takový mechanismus vůbec nemohl vyvinout. V této souvislosti bych také zmínil takzvanou hrdelní kresbu mláďat, kterou mnozí z autorů považují za důležitý znak. Mladí astrildi rudokřídlí nemají na patře černou kresbu, ale mají dvě světle modré, světélkující skvrny, v koutcích zobáku výrazné světlé lemování.
O chovu
Nicolai & Steinbacher uvádějí, že poprvé se dostal do Německa v roce 1870, když byl jeden samec dovezen Hagenbeckem. Teprve o dva roky později získal Russ jeden pár, který choval. Karásek v polovině třicátých let minulého století říká, že je nepravidelně a obyčejně jen v málo kusech na trhu. Byl už vypěstován, ale hnízdí nespolehlivě. Po druhé světové válce se uskutečnily první dovozy až v roce 1953. Řídké dovozy o malém počtu kusů neznamenají, že by tito ptáci byli v přírodě nějak opravdu vzácní. Bývají chytáni jen příležitostně mezi jinými astrildovitými jako součást společného hejna, když sami se do velkých hejn nesdružují. Je pravda, že někdy zahnízdí velmi úspěšně a vyvedou mláďata i v poměrně malé kleci, aby následně třeba již nikdy u stejného chovatele nezahnízdili. Zřejmě i proto se jich chovatelé, třeba i předčasně, vzdávali. Že bylo dosaženo odchovů i u nás, dokládá fotografie mladého ptáka, kterou vám předkládám. Staří ptáci, a to i ti z dovozů, jak psal již Karásek, brzy zkrotnou. Nehodili se k odchovům ve venkovních voliérách, protože se více než ostatní astrildovití zdržují na zemi, kde bývá chladněji a také nepřiměřeně vlhko. Kombinace chladna a vlhka nedělá ptákům z tropů dobře. Nevadí jim ani tak nízké teploty, jen v kombinaci s vlhkem, což je u nás běžné. Po dovozu byla doporučována vyšší teplota při jejich uvykání na nové poměry, přičemž za spodní hranici bylo považováno 24 °C. Po aklimatizaci však byli považováni za tvrdé ptáky, mnohem odolnější než další příslušníci téhož rodu, snad s výjimkou astrildů rudočelých – Pytilia hypogramica Sharpe, 1870, s kterými měli naši chovatelé po určitou dobu skvělé výsledky. I tohle je však dnes již dávná minulost. Další příslušníci téhož rodu byli odchováváni ještě méně často. Dosti vzácným byl třeba astrild žlutohřbetý – Pytilia afra (Gmelin, 1789), byl však podle mých záznamů odchován panem Markem z Blešna, který mi umožnil i vyfotografování mladého ptáka. Poměrně často byli do Evropy dováženi astrildi pestří Pytilia melba (Linnaeus, 1758), ale odchováváni byli jen opravdu málo. U nás jsem sice o odchovech slyšel, ale nikdy je neviděl na vlastní oči. U těchto ptáků je možnou příčinou i to, že se vyskytují na velkém území tropické Afriky a vytváří větší počet zeměpisných forem. Ptáci potom u chovatelů mezi sebou mnohdy „neladí“. Rozeznávat zeměpisné formy je značně obtížné u pestře vybarvených samců, u samic pak téměř nemožné. Jasné a jednoznačné rozlišovací znaky bývají v literatuře uváděny převážně mezi nominátní formou a dalšími formami, avšak nominátní forma astrildů pestrých je v evropských chovech neznámá celá desetiletí.
Astrildi rudokřídlí tak zůstávají asi nejpříhodnějším druhem tohoto rodu vhodným pro chov v klecích. Ačkoliv se je dosud nepodařilo dostatečně domestikovat natolik, aby zůstali v evropských klecích i pro budoucí generace nadšenců našeho společného koníčka, věřím, že není ještě vše ztraceno. Čas od času se nějaký ten pták na burzách může objevit a třeba se najde i někdo, kdo jich dokáže shromáždit větší počet potřebný ke snaze o jejich domestikaci. Takovému nadšenci bych od srdce přál dosažení co největšího úspěchu.
