Hýl obecný Pyrrhula pyrrhula (Linnaeus, 1758)
Velcí a malí hýlové
Jeden člověk, ohromný znalec přes kytky, který měl tu odvahu číst moje články ve Fauně, mě nabádal, abych se nezabýval nějakými vědeckými záležitostmi jako třeba stavbou křídla ptáků, ale psal historky. Proto i jednou historkou dnes začínám. Téměř všichni ornitologové i chovatelé, kteří vědí něco více o našich pěvcích, vědí také o tom, že u hýla existují jedinci s normálně velkou, ale i rozeznatelně malou postavou. A že se s takovými rozdílnými ptáky můžeme setkat i v naší přírodě. Já jsem ovšem ty malé na vlastní oči u nás nikdy neviděl. Až jsem takhle jednou přijel ve východní Belgii na burzu, která se chlubí pověstí, že je nejlepší co do chovu evropských ptáků. Což byla pravda. A helemese, byl tam také chovatel, který nabízel asi tři páry hýlů, tak malinkých, až mi vylézaly oči z důlků. Cena byla ovšem tak vysoká, že nepřipadalo v úvahu, abych se stal jejich majitelem, byť jediného páru. Majitel byl Belgičan, který sice mluvil německy, ale natolik špatně, právě tak jako já, že jsme si docela dobře rozuměli. Snažil jsem se zjistit, odkud tito trpaslíci pocházejí, kde žijí v přírodě? Nakonec řekl, že mi to tedy prozradí, a dorazil mě tím, když prohlásil, že takoví ptáci jsou v Československu. Předtím jsem zase zpovídal dr. Pavla Pivoňku, o kterém jsem se dozvěděl, že dělal disertační práci právě o hýlech. Běhal po lesích tamhle u Rakovníka a nacházel i dosti jejich hnízd. Nutno dodat, že to bylo ještě v časech, kdy měl nohy opravdu mladé. Existují sice různé systematické návody, jak hledat hnízda ptáků, ve skutečnosti je hledání přímo úměrné počtu nachozených kilometrů. Nicméně se Pavel v jistém časovém údobí hýly zabýval opravdu hlouběji než jiní, proto jsem se jej ptal: Odkud jsou tedy ti malí? A on mi prozradil, že ti malí jsou ve Vogézách, což je pohoří ani ne dvě stě kilometrů dlouhé, ležící západně od toku Rýna na hranicích Francie a Německa, severně od hranic se Švýcarskem. U nás jsem ty malé neviděl na vlastní oči, ale jak je vidět, tvrdí se, že žijí poblíž Belgie. Zatímco v Belgii se tvrdí, že doma jsou právě u nás. Jiné oči než ty moje je prý viděly v Mariánských Lázních nebo v Piešťanech. Nikdy jsem neslyšel, že by snad někdo viděl ty malé hýly společně s těmi velkými. Hýly se zabývá i práce Artura Musila z Drážďan, kterou jsem dosud neprostudoval, protože je na fotopapírech, které se kroutí, a mám to pořád v lisu. Nicméně jeho práce je soustředěna spíše na to, aby podpořila Brehmovu teorii o existenci formy germanica, o které se dnes neuvažuje. O jakých formách se tedy v dnešní době vůbec uvažuje? Na takovou otázku neexistuje žádná jednoduchá odpověď. Od prvopočátku to souvisí s úvodním odstavcem dnešního článku. Neexistuje na světě člověk, který by na vlastní oči viděl hýly na jejich přírodních stanovištích od severu k jihu a od západu k východu. Jsme sběrateli informací, které stále studujeme. A potom jsou tu ještě chovatelé a jejich nikdy neutuchající hlad po nových barevných mutacích ptáků. Proto i naši potomci budou stále mít co studovat.
Jak to tedy je se zeměpisnými formami hýla
Protože moje oči viděly pouze hýla, kterému ptáčníci říkají „ten velký“, musím se obrátit na literaturu. Zapomněl jsem ovšem na ptáky, které jsem viděl v kleci. Na vlastní oči jsem viděl i ptáky od Bajkalu a z Kamčatky, samozřejmě v kleci. To ovšem nesouvisí s otázkou evropských hýlů, proto o nich až později. Fauna ČSSR se vyjadřuje velice opatrně, přesto říká, že v našich krajích by měla žít forma nominátní, tedy Pyrrhula pyrrhula pyrrhula (Linnaeus, 1758) – česky Hýl obecný evropský. Tedy ten velký. V Evropě pak má žít na jejím západním okraji od jižního Dánska, přes západní část Německa, Nizozemsko, Belgii, Francii, mimo její východní pohoří (Vogézy) hýl obecný západoevropský – Pyrrhula pyrrhula europaea (Vieillot, 1816), který má mít asi o jeden centimetr kratší křídlo a červeň na spodině těla samce živější. Podle Stanleyho Crampa, který uvádí míry naměřené u evropských hýlů, mají všechny evropské formy kratší křídlo než nominátní forma. To však vůbec neznamená, že by tyto formy byly i výrazně menší, a to tak, že by jejich velikost byla rozeznatelná na první pohled. A na dálku, jako je tomu u hýlů, o kterých pozorovatel řekne: Byli to ti malí. V Evropě pak připadají v úvahu ještě dvě popsané subspecie, a to hýl obecný anglický – Pyrrhula pyrrhula pileata (MacGillivray, 1837) z britských ostrovů a hýl obecný španělský – Pyrrhula pyrrhula iberiae (Voous, 1951) z vyšších poloh v Pyrenejích. Prohlížel jsem si množství všemožných vyobrazení a dospěl jsem k názoru, že nemám žádnou šanci vůbec rozeznat, o jakou formu se jedná. Protože literatura mlčí k otázce velkých a malých ptáků v našich krajích, mohu i já jen bezmocně pokrčit rameny. Víme, že hnízdění těch velkých u nás bylo prokázáno. V první řadě by proto bylo nutné zjistit, kde vlastně ti malí hnízdí. A nakonec i nějakého toho malého věrohodně zdokumentovat. Tedy změřit, zvážit, vyfotografovat a nejlépe i odebrat vzorek krve. Do té doby to jsou všechno bohužel jen pověsti české. Také skutečnost, že jsem viděl opravdu malé ptáky na nějaké burze, pro ornitologii nic neznamená. Mohu se setkat s názorem, že jejich malá postava je výsledkem chovatelské selekce, nikoliv důkazem o jejich výskytu v přírodě. Hýlové se sice u nás chytají i kroužkují, ale žádný chovatel ani kroužkovatel je neměří. Jsou to prostě hýlové nominátní formy, jak praví literatura. Můžete to brát i jako výzvu. Pokud hýly chováte, změřte je. Podle Crampa má mít nominátní forma tyto míry. Křídlo samců 93,8 mm (90–97), samic 91,8 mm (87–95), ocas samců 70,5 mm (67–75), samic 69,6 mm (66–72), zobák samců 15,5 mm (14,9–16,2), zobák samic 15,2 mm (14,5–16,1), běhák samců 18,0 mm (17,3–19,0), běhák samic17,7 mm (16,9–18,5). Hýlové ze střední Evropy nemají mít nijak výraznou snahu táhnout, nicméně se předpokládá, že ti zimní nejsou s vyšší pravděpodobností naši hýlové.
Jak to vůbec s našimi hýly asi bylo
Hýl je ve své podstatě vlastně nenápadným lesním ptákem. Obvykle je vidíme jen v zimě, kdy se objevují i ve volné krajině, když se živí na jeřabinách, které je neobyčejně přitahují. Žerou však jenom jádra, dužina je pro ně odpad. V blízkosti Ledče nad Sázavou jsem je spolehlivě potkával na jednom místě, vždy koncem prosince, když se pásli na semenech javorů. V té době se pasou i na semenech šeříků a kopřiv. Jednou jsem zastihl osamělého samce hýla na šeříku na naší zahradě v Praze. Jakmile jsem nastražil trs suchých jeřabin, které jsem měl na půdě, chytil jsem jej do pěti minut. U Ledče jsem kroužkoval asi 10 hýlů, které jsem chytil již za šera na vodu. Hýl je zmiňován ve starší literatuře jako oblíbený klecní pták, který snadno zkrotne, a naučí se dokonce pískat oblíbené melodie. Všechno to bývali ptáci odchycení v zimě, kromě těch vybraných již z hnízda. Koneckonců nemusel být dokonce oblíbeným klecním ptákem u nás, ale spíše v sousedním Německu, literatura se totiž překládala z Němčiny (Brehm, Neunzig). Také ještě někdy koncem devatenáctého století se vedly u nás disputace o tom, jestli hýl vůbec hnízdí v našich krajích. Když, tak se uvádělo, že jen v podhorských oblastech. Je to vcelku pochopitelné, protože naše země byla až do poloviny osmnáctého století téměř bez lesů. Nápravu zjednal až lesní řád císařovny Marie Terezie. Nebyl les, nebyli ani hýlové. Přesto měli být oblíbenými klecními ptáky. Znamená to, mimo jiné, že se i v této době u nás hýlové objevovali, nejspíše v zimě, a to od severu. Mohli být movitějším zájemcům dováženi i hýlové již zaklecovaní a vycvičení; v německém Schwarzwaldu a Harzu bývala mláďata hýlů vybírána z hnízd, dokrmována uměle a cvičena ve zpěvu. Ještě ve druhé polovině minulého století byla vydávána v Německu k této činnosti povolení, když to bylo považováno za kulturní dědictví. Četnost hýlů v našich krajích a jejich hnízdění se dozajista v průběhu času určitě měnilo. Projevuje se to mimo jiné i tím, jak ti před námi pohlíželi na pojmenování, případně i na hypotetické formy hýlů. Zdeněk Klůz ve své knížce Naše ptactvo v lidovém názvosloví a vědecké terminologii, která vyšla v roce 1977, mluví o nominátní formě jako o hýlu obecném severoevropském a uvádí formu Pyrrhula pyrrhula coccinea (Gmelin) jako hýla obecného středoevropského. Tato forma není dnes uvažována. Dr. Jirsík, který vychází z Brehma, říká, že u nás v horských lesích hnízdí asi hýl obecný menší Pyrrhula pyrrhula minor (Brehm) a jistě hýl obecný německý Pyrrhula pyrrhula germanica (Brehm). V novějších klasifikacích obě formy nenajdete, nejsou uvažovány. Je tady sice určitý náznak, že se jaksi vědělo o existenci hýlů malých postav již tenkrát, ale to je asi tak všechno. Kromě toho, že přece jenom pojmenování velký nebo větší bylo přisuzováno spíše hýlům ze severu.
Další zeměpisné formy hýla obecného
Vzhledem k tomu, že areál rozšíření hýla jako druhu se táhne od břehů Atlantiku přes celou Evropu a Asii až k břehům Pacifiku, není překvapením, že opravdu existují zeměpisné formy, které lze okem spolehlivě rozeznat. Soustava a české názvosloví ptáků světa uvádí celkově 9 forem. Jejich pojmenování neuvádí. Jednu z dřívějších forem však uvádí již jako samostatný druh. Jde o Pyrrhula murina (Godman, 1866) – hýla azorského. Na jednom jediném ostrově Azorského souostroví mají žít tito ptáci, o kterých v současnosti nikdo nic neví, včetně toho, jestli tam v současnosti ještě jsou. Nicméně podle starých zpráv všechno odpovídá tomu, že je lze považovat za samostatný druh. Z uváděných devíti forem lze dost dobře jednu formu ze Sibiře považovat rovněž za samostatný druh, přinejmenším proto, že žije na stejném území jako jiná forma hýla, ale nekříží se mezi sebou. Alespoň podle ruských pramenů. Jde o hýla Pyrrhula cineracea. Cramp jej sice nepovažuje ani za zeměpisnou formu, ale v tomto případě lze uvažovat o uplatnění toho, co se říká v úvodu tohoto článku. Měli jsme jednoho samce po jistou dobu doma a mohu proto tvrdit, že byl zřetelně menší než běžný hýl obecný. Samec je na spodině těla makově šedý, samice hnědošedavá. Jestliže tedy Cramp tvrdí, že cineracea se neliší tolik jako murina od běžných hýlů, je v podezření, že ani jedny neviděl na vlastní oči. Dvě formy z východní Sibiře, Kamčatky až Japonska lze okem rozeznat dobře. U formy Pyrrhula pyrrhula griseiventris je samec červený jen na tvářích až horních prsou. Formu Pyrrhula pyrrhula cassinii, která pochází z Kamčatky, Komandorských ostrovů, pobřeží Ochotského moře a některých Kurilských ostrovů (Paramušir), vám mohu představit na obrázku. Kdysi se moje oči na ně dívaly opravdu zblízka. Tito ptáci jsou rozeznatelně bledší na první pohled, červená samců je spíše růžová. Byli to dost mohutní ptáci, i když jsme je bohužel neměřili. Kdybych tenkrát tušil, jak málo se o hýlech vůbec ví, určitě bych tak učinil. No, marně bycha honit.
Z chovatelského hlediska jsou hýlové nenáročnými chovanci, které lze dobře odchovávat. Proto dnes již existuje celá řada barevných mutací. Ostatně podle literatury mají evropští hýlové i v přírodě sklon k odlišnému zbarvení, jako je albinismus nebo melanismus. Velmi zajímaví jsou Kříženci s kanáry nebo různými našimi ptáky. Velmi atraktivní svým vzhledem jsou třeba kříženci stehlíka s hýlem. Obvykle je ke křížení používána samice hýla, a to z toho důvodu, že samec hýla má složitý svatební tanec a kanářice se jej obvykle bojí místo toho, aby se nabízela k páření. Ale i tohle jde, použijeme-li třeba kanářici nějakého většího plemene. Totéž můžeme pozorovat třeba u pěnkav.
Jeden by řekl, že věda je věda, a co ta řekne, je neměnné. Pak najednou něco vidíte na vlastní oči a málem si je musíte sám zatlačit. Zatraceně z vysokého procenta to žádná věda není, je to spíše o tom, čemu věříte a čemu nikoliv. Neboli jde o víru. A především pak o to, jak dokážeme přistupovat k podkladům, k pramenům. Jak umíme řešit hádanky, hlavolamy. Jak překonat to klišé, které se stále dokola opakuje. Naše nejvědečtější kniha o ptácích již třicet let tvrdí, že stehlík má hřbet a kostřec bílý. Přičemž oči vidí záda stehlíků hnědá. Jenže na vlastní oči za jeden život všechno neuvidíte, i kdyby vám osud nadělil třicet prvních výher ve sportce a mohli jste za ty peníze naši zeměkouli objet, kolikrát jen budete chtít. Takže je důležité všechno, co kdo na vlastní oči kde viděl, ze sebe vysypat, pokud možno neopisovat. Však ono se vám potom i uleví.
