Asijští drozdi a jejich chov v České republice

Někteří atraktivně zbarvení asijští zástupci čeledi Turdidae jsou chovateli v Evropě oblíbeni nejen pro své zbarvení, zpěv a možnost společného chovu s jinými druhy ptáků v „celoročních“ voliérách, ale také proto, že k jejich chovu není třeba žádných povolení. Mezi nejčastěji chované druhy patří drozd východní, drozd černoprsý a drozd sibiřský.

Popis druhů

Drozd východní (Turdus hortulorum) 

Samec má výrazné a nezaměnitelné zbarvení. Hlava, krk, část prsou a horní část těla jsou sytě modrošedé. Na jasně oranžovočervených prsou a břiše jsou patrné tmavé šupinkovité skvrny. Střední část spodní části těla od krku k ocasu je čistě bílá. Zobák je žlutý. Samec se od časného jara ozývá velmi melodickým, silným zpěvem. Samička je zbarvena méně výrazně. Zbarvení hlavy a horní části těla je matně šedohnědé. Na bělavém krku a šedobílých prsou jsou patrné výrazné tmavohnědé šipkovité skvrny. Tyto skvrny přetrvávají v prvním roce stáří také v šedé barvě na krku samců. Zbarvení spodní části těla od břicha po ocas je bílé. Zobák samičky je zbarven žlutohnědě. Velikost samičky i samce je podobná, asi 24 cm.

Drozd černoprsý (Turdus dissimilis)

Dorůstá do velikosti asi 22 cm, je subtilnější než výše uvedený druh. Samci mají hlavu a horní část prsou zbarvené černě. Vrchní část těla je břidlicově šedá, spodní část prsou a spodek křídel jsou zbarveny oranžovočerveně, břicho je bílé. Zpěv samců je popisován jako jemný, sladký a lahodný. Samičky se svým zbarvením na první pohled podobají samičkám drozdů východních, avšak zbarvení hlavy a horní části prsou mají výrazně tmavší. Téměř černé jsou také okrouhlé skvrny na oranžových prsou. U samiček drozdů východních mají tyto skvrny barvu šedou a tvar obráceného písmene V. Mladí samci se v prvním roce podobají samičkám, ale výrazně tmavší zbarvení hlavy a prsou je možné pozorovat už u velmi mladých ptáků. 

Drozd sibiřský (Turdus sibiricus)

Velikost těla samců i samiček se pohybuje v rozmezí 21 až 23 cm. Samci jsou zbarveni břidlicově šedě s nádechem modročerné. Nad okem mají výrazný, jasně bílý proužek (supercilium). Zpěv samců je popisován jako tichý, váhavý, přerušovaný. Samičky jsou zbarveny zajímavěji než samci. Na žlutohnědobílých prsou a bocích jsou patrné tmavohnědé skvrny a pruhy. Záď je hnědá, málo výrazné supercilium je žlutohnědé. Při letu je patrné bílé zbarvení spodní části křídel. Mláďata se v prvním roce života podobají samičkám. Supercilium je patrné u mláďat obou pohlaví již při opouštění hnízda.

Život v přírodě

Drozd východní je tažný, resp. částečně tažný druh. Jeho hnízdiště se nacházejí na severovýchodní Sibiři, v severovýchodní Číně, Koreji. V zimním období obývá stálezelené listnaté lesy a sekundární porosty do nadmořské výšky 1 100 metrů v jihovýchodní Asii, Indočíně a na Tchaj-wanu. Byl pozorován v Japonsku, Hongkongu, Vietnamu. Hnízdní sezona začíná brzy z jara a trvá do léta, kdy pár může hnízdění 2–3× opakovat. Samička snáší do miskovitého hnízda 3–5 vajíček, která asi 14 dní inkubuje. O mláďata, která opouštějí hnízdo již 12. den po vylíhnutí, se rodiče starají ještě asi 7 dní. Potravu drozdů tvoří hlavně různý hmyz, který sbírají na zemi, bobule, ovoce.

Drozd černoprsý obývá dubové a jehličnaté lesy, stálezelené lesy i sekundární podrosty v jihovýchodní Asii, jihozápadní a jižní Číně, severovýchodní Indii, Nepálu. Hnízdí ve výškách od 1 220 do 2 500 metrů nad mořem. V zimě však sestupuje do nížin, maximálně do 400 metrů. Byl pozorován v Thajsku, Laosu, Tonkinu. Hnízdění je podobné jako u předchozího druhu. Snáška čítá 3–4 vejce.

Drozd sibiřský žije v listnatých stálezelených lesích až do nadmořské výšky 2 600 metrů. Obývá rozsáhlé území východního palearktu, severovýchodní Čínu, Japonsko. Velká část populace je tažná. V zimě migruje do jihovýchodní Asie, Malajsie a Indonésie. Byl pozorován v Thajsku, Singapuru, na Jávě a Sumatře. Složením potravy a způsobem hnízdění se neliší od předchozích druhů. Snášky však nebývají tak početné, většinou jen 2 vajíčka.

Specifika chovu v České republice

Všechny tři uvedené druhy drozdů patřily v době povolených importů z Asie k často dováženým zástupcům této čeledi i do České republiky. Ještě po roce 2000 se relativně často objevovaly ve voliérách našich chovatelů plodožravých a hmyzožravých ptáků a také u chovatelů bažantů. Zatímco v západní Evropě se jejich chovem trvale zabývala a stále zabývá celá řada chovatelů, u nás se o odchov jejich mláďat téměř nikdo nesnažil. Případné „úhyny“ byly snadno nahraditelné „levným dovozem“. Po definitivním zákazu importů do EU v roce 2007 stavy těchto ptáků v České republice proto velmi rychle klesaly. Situace došla tak daleko, že již v letech 2008–2009 zůstalo jen několik posledních párů ve dvou našich zoologických zahradách a ve dvou nebo třech soukromých chovech. V roce 2010 o chov drozdů výrazně vzrostl zájem řady našich chovatelů. Ze západní Evropy k nám byla za několikanásobek předchozí ceny dovážena odchovávaná mláďata, ale často i staří ptáci, kterých se hlavně němečtí a belgičtí chovatelé velmi rádi zbavovali. Nicméně odchovy zejména drozdů východních, ale i drozdů černoprsých se několika soukromým chovatelům začaly dařit. Další čeští „chovatelé“ proto rychle ztratili zájem, trh se nasytil a už v letech 2011–2012 nebyla odchovaná mláďata u nás prodejná ani za zlomek předchozí ceny. Velká část odchovů tak skončila v Německu, Belgii, Rakousku a Polsku. V současné době u nás drozdi sibiřští, kromě jednoho páru v Zoo Plzeň, pravděpodobně chováni nejsou. Drozdy černoprsé a drozdy východní chová kromě dvou nebo tří zoologických zahrad opět jen pár chovatelů. Je tady tudíž velký předpoklad, že zájem českých chovatelů o chov asijských drozdů opět vzroste…

Naše zkušenosti s chovem

K chovu všech tří výše uvedených druhů jsou nejvhodnější venkovní vegetací hustě zarostlé voliéry. Drozdy lze bez problému chovat společně s jinými vhodnými ptačími druhy (bažanti, satyři, sojkovci, timálie, asijští hýlové…).

Nejotužilejším a nejsnáze chovatelným druhem jsou drozdi východní. Nejsou nároční na teplotu. I v našich podmínkách mohou být drženi celoročně venku, pokud je jim umožněn úkryt v suchém závětří. Je to druh společenský a snášenlivý. Není bázlivý a snadno přivyká na chovatele. Podobné podmínky vyhovují i drozdům černoprsým. Tito drozdi jsou již k chovateli obezřetnější, a pokud jim to podmínky umožní, žijí skrytě. Hůře snášejí dlouhodobé chladné vlhko. Celoroční voliéra musí být dobře chráněná před deštěm a větrem. Drozdi sibiřští jsou ve voliérách klidní, společenští a nebázliví. Navzdory svému pojmenování jsou však ze všech tří druhů nejvíce nároční na teplotu. Při déle trvajících i mírných mrazech či dlouhé vlhké zimě je nutné umístit je do zimoviště. Hnízdní doba všech tří druhů v našich klimatických podmínkách je shodná s dobou hnízdění v přírodě. Stejná je i doba inkubace vajec, hnízdní péče i počet hnízdění. Jako hnízdní materiál drozdi používají kokosová vlákna, seno, traviny, větvičky a mech. Déšť, resp. zvlhčení voliéry ve vhodném období výrazně podpoří chuť ptáků hnízdit. Celoroční přístup k pitné vodě v dostatečně velkých miskách je samozřejmostí. Velmi rádi a často se koupou a velkou část vody ihned z napáječek vylijí. Na krmivo v období mimo hnízdění jsou nenároční. Komerčně vyráběné granule a směsi pro drozdovité ptáky a ovoce (jablko) jsou po většinu roku pro všechny tři druhy dostačující. Při hnízdění a odchovu mláďat je nezbytná živočišná „živá“ složka potravy (žížaly, cvrčci, mouční červi…). Množství a složení této složky se u jednotlivých druhů liší. Nejsnáze a nejvíce odchovávaným druhem (dle našich zkušeností) je drozd východní. Problematičtější je odchov mláďat drozdů černoprsých. Odchovat mláďata drozdů sibiřských se nám podařilo jen jednou. Naše údaje týkající se četnosti odchovů jsou podobné údajům ze zoologických zahrad a ptačích parků v Evropě. Příčinou je kromě specifických potřeb jednotlivých druhů především zvyšující se příbuznost stále se snižujícího počtu odchovávaných ptáků.