Potápka černokrká – Poliocephalus nigricollis (Brehm, 1831)
K životu potřebují větší vodní plochy, nepříliš hluboké, ale bez porostů vodních rostlin na většině hladiny. Ne však zcela, protože hnízda si zakládají právě v rákosinách. Tito ptáci u nás nemohou být zcela původní, protože, když se nad tím zamyslíte, nenajdete u nás vyhovující vodní plochu, která by nebyla uměle vytvořena člověkem. Natloukli mně ve škole do hlavy, že rozdíl mezi rybníkem a jezerem je takový, že rybník je umělé vodní dílo, kdežto jezero je skutečným výtvorem přírody. Jenže i takové Máchovo jezero je ve skutečnosti rybník, kde byla uměle zadržena voda. Některé z rybníků můžeme dnes pokládat především za technické památky, původně vybudované proto, aby se neúrodná, bažinatá krajina lépe využila, především k chovu ryb. Dnes již vůbec nevíme, jestli se náhodou někde v jižních Čechách pod hladinou rybníka třeba neskrývá původní jezero menší plochy, jehož hladina byla jen uměle navýšena. Většina dnešních rybníků byla založena již dávno a některé z nich se již zase začínají přeměňovat v mokřady. Třeba takový Novozámecký rybník, po jehož hrázi vede silnice, kterou přijíždíte do České Lípy, okresního to města na severu Čech. Ještě někdy před třiceti čtyřiceti lety, když jsem jel do České Lípy posuzovat Křížence, díval jsem se na skoro nedozírnou vodní hladinu. Dnes volná hladina téměř zmizela a vidíte ohromné porosty rákosu, největší u nás. Ptát se dnes na rozlohu tohoto rybníka je otázka k nezodpovězení. Co je ještě rybník a co již mokřad? Někdy se říká, že vodní hladina má 40 hektarů a rákosiny 200 hektarů, přičemž hloubka rybníka je dva metry. Jak dlouho ještě bude trvat, než z rybníka zbude zase jen mokřad, jako někdy za císaře Karla IV? Upřímně řečeno, dnešní nářky ochranářů za zachování mokřadů jsou mi cizí, když vidím, že podél každého potoka je mokřad, který tam dříve nebyl. Prostě proto, že dnešní obří traktor zapadne tam, kde kůň může spokojeně orat. Absurdním vrcholem je volání po tom, aby se snížil chov kaprů na ochranu potápky černokrké, na rybnících k tomu účelu zbudovaných. Prý tento pták není nijak chráněn. Všichni ptáci jsou u nás chráněni natolik, že stačí, aby vás někdo nahlásil, že je rušíte při hnízdění, a budete se divit. A to nemluvím o rezervacích a jinak chráněných územích. Z živočichů, kteří ohrožují tyto potápky, můžeme uvažovat především o dravcích a volavkách. Moták pochop dnes sídlí i na malých rybníčcích a uloví hodně mláďat. Můžeme pravidelně vidět kachnu, která vodí jedno nebo jen dvě mláďata. Také volavky dnes vidíme jak na malých rybníčcích, tak v polích. Přitom volavka je schopná spolknout, jak jsem viděl na vlastní oči, pěkně velkého potkana.
Systematika
Potápky tvoří vlastní řád, který je obvykle řazen do systému hned zkraje, tak na pátém místě. Někdy se řády dokonce číslovaly, což se nyní již neděje. Dnes se názory mění tak často, že to prostě ani nejde. Podle díla „Soustava a české názvy ptáků světa“ zahrnuje řád PODICIPEDIFORMES = potápky jedinou čeleď, Podicipedidae (Bonaparte, 1831) = potápkovití, do které řadíme jen na 20 druhů ptáků. Z těchto dvaceti druhů žije v západní Palearktidě pouze pět druhů, jež se mohou vyskytovat i u nás. Celou čeleď tvoří jen pět rodů. Potápky, které můžeme zastihnout u nás, jsou příslušnice dvou rodů, a to rodu Tachybaptus a Podiceps. Samotný druh, totiž potápka černokrká, vytváří tři zeměpisné formy. Jinou formu najdeme v Africe, další v severní Americe.
Počty u nás hnízdících ptáků se mění. Zatímco ještě nedávno byla za nejhojněji u nás hnízdící potápku považována potápka roháč – Podiceps cristatus – se 3 500 až 7 000 hnízdícími páry, dnes to bude zřejmě potápka malá (dříve odhadováno 3 000 až 6 000 hnízdících párů), kterou dnes najdeme na kdejaké louži. Tamhle u Rakovníka, na rybníčku o výměře sotva hektaru, hnízdily loni dva páry těchto ptáků. Potápka černokrká hnízdila u nás podle údajů z roku 2003 v počtu 2 500 až 5 000 párů, ale potom došlo k prudkému úpadku, když podle později publikovaných údajů hnízdilo v letech 2001 až 2003 jen 300 až 600 párů. Tento pokles je sice přičítán intenzivnímu chovu ryb, kvůli kterému pak chybí vodní hmyz nutný pro výživu mláďat, ale takový chov není praktikován všude.
Skutečnou příčinu velkého úbytku neznáme. Může být i na zimovištích, ale musíme brát v úvahu, že každá populace, jakéhokoliv druhu, pulzuje. Někdy se daří a druh se šíří. Jindy se nedaří a druh opouští nověji obsazená území. V případě potápky černokrké, která se k nám prý rozšířila odněkud z Východu v devatenáctém století, může jít právě o návrat na původní území. Odhaduje se, že až 70 % evropské populace těchto ptáků žije na Ukrajině a v jižním Rusku. Hledat však její původní území někde na Východě může být na pováženou, protože naše potápky táhnou směrem západním. Přirozenější a asi i starší zimoviště bývají ve východní části Středozemního moře. Podle kroužkování prý naše potápky tráví zimu ponejvíce na švýcarských jezerech, případně táhnou dále až k Atlantiku. Tohle dříve možné nebylo, protože švýcarská jezera pravidelně ještě v šestnáctém století zamrzala. A to ne nějakým, snad ledovým škraloupem, ale solidním, silným ledem. Jsou písemné zprávy o tom, že po zamrzlém Bodamském jezeře chodila procesí z německé na švýcarskou stranu. Zimoviště ani rozšíření těchto ptáků nejsou asi vůbec nijak pravidelná, nakonec se ptáci kroužkovaní v jižním Španělsku objevili až za Uralem. Abychom všechno správně pochopili, ještě nějaký ten čas potrvá.
Nakonec i víme, že proces vzrůstání různých populací a jejich následné zmenšování, až vymizení není nic neobvyklého. Sám jsem to viděl na vlastní oči. Zvonohlík zahradní býval opravdu běžným ptákem, a to i na okrajích Prahy. Dnes jej uvidím jen párkrát za sezonu – jen mimo Prahu. Strnada zahradního jsem neviděl celou věčnost, i když dříve býval opravdu hojným ptákem. Musím připustit, že krajina se opravdu změnila. Již není tak různorodá, jako bývala. Ono se to nakonec i dobře ví. Mluví se o nutné diverzifikaci a sepisují se všelijaké petice. To je asi tak platné jako mrtvému zimník. Jak to chcete udělat, aby okolo každé vesnice byl věnec zeleninových zahrad a sadů? Jako to dříve bývalo… Možná někde na jižní Moravě, kde se ještě lidem vyplatí mít za domem zahradu s okurkami a meruňkový sad. Všude jinde se zelenina kupuje v obchodech. Kdybych to řekl babičce, třeba jako svoji vizi budoucnosti, asi by mně přinesla mokrý hadr na hlavu. Ptákům mokrý hadr na hlavu nikdo dávat nemusí, oni létají, a tak prostě změní stanoviště. Mluví se o čisté vodě. Jednou jsem fotil u Ledče ledňáčky. Večer přišla pěkná průtrž mračen, dnes se vědecky říká přívalový déšť. Obával jsem se, že ledňáčci budou mít asi problém něco ulovit, když voda byla tak zkalená, že jsem neviděl vlastní ruku hlouběji do ní ponořenou. Kdepak, vesele nosili dál mladým chycené rybičky, čistá voda, nečistá voda. Prostě to uměli. Když někdo musí, tak musí.
Chování
Jak bylo již výše uvedeno, můžeme se u nás potkat se všemi pěti druhy potápek, které sídlí v západní části Palearktidy neboli v Evropě, západní části Asie, případně i v severní části Afriky. Další dva druhy jsou u nás k vidění jen vzácně, jeden u nás nehnízdí vůbec. Tři druhy, které u nás hnízdí pravidelně, se chovají odlišně. Jedině potápka černokrká je, snad to můžeme tak říci, společenským ptákem. Nebo snad ptákem, který si při hnízdění příliš nepřekáží. Mluví se o tom, že vytváří hnízdní kolonie. Avšak naše představa hnízdní kolonie může být značně různorodá. Hnízdní kolonie mořských ptáků někde na skalách Islandu, kde je jedno hnízdo namačkáno na druhé, to není. Hnízdní kolonii potápky černokrké si musíme představit tak, že je několik hnízd poblíž sebe na jednom rybníce. Zbylé dva naše hnízdící druhy to nedělají, drží si svoje teritoria. Potápky černokrké mají ještě jednu vlastnost. S oblibou umisťují svoje hnízda do kolonií racků chechtavých. To může být dobře zvolená ochranná taktika. Do kolonie racků se jen tak nějaký osamělý predátor neodváží. Jenže nám jaksi viditelně ubývá i racků a mnohé jejich hnízdní kolonie zanikly. Záleží na tom, jak je jejich kolonie přístupná suchou nohou. Kolonie na ostrovech většinou nezanikly, kolonie na mokřadech, které navazují na zemědělskou půdu, jsou napadány divokými prasaty, pro která jsou vejce racků a jejich mláďata vítanou pochoutkou. Se zánikem kolonie racků zaniká i kolonie potápek černokrkých. Navíc jsou prasata aktivní hlavně v noci, což je pro denní ptáky zvláště zničující.
V situaci, kdy všichni víme o značném rozmnožení divokých prasat, dokonce se o tom mluví víceméně oficiálně, se ukazuje neschopnost státu řešit takové otázky. Máme třeba celou řadu národních rezervací, jejichž ochrana se děje jen na papíře. Nesmíte tam chodit, nijak vyrušovat, případně sbírat houby nebo něco na ten způsob. Kdysi byla tamhle u Mělníka vyhlášena rezervace na ochranu bledule jarní. Ohromná sláva. Jenže les, ve kterém ty bledule rostly, nebyl vyňat z katastru hospodářského lesa. Takže když ten les vykáceli, porosty bledulí zanikly spolu s lesem. Taková kolonie racků, která leží v národní rezervaci, by měla být samozřejmě chráněna. Rezervace má samo sebou nějaký úřední správní orgán, který zase spadá pod nějakou vyšší složku. Jestlipak se takový správní orgán nějak postará o to, aby zamezil divokým prasatům v jejich přístupu do lahůdkářství? Zatím se jedná o změně předpisů při odstřelu prasat. Jsem zvědav, jestli k tomu vůbec někdy dojde.
Samozřejmě že důvodů, proč se dosti dramaticky snížil počet u nás hnízdících potápek černokrkých, bude nejspíš mnoho. Neumíme se dost dobře dívat okolo sebe a dostatečně rychle reagovat na měnící se situaci. Nakonec, ten důvod, kdy je spojován úbytek těchto ptáků s intenzivním chovem kaprů na jihočeských rybnících, byl vyřčen před více než patnácti, možná dvaceti lety. Někdy na přelomu tisíciletí. Souvisí to i s lidskou povahou, kdy si více než snadno vytváříme všelijaká klišé. Jeden z nejpoužívanějších slovních obratů, který dnes a denně používáme, zní: úbytek zeleně. Opak je pravdou! Krajina je přerostlá. Jen se dobře podívejte na staré pohlednice, jak to kde vypadalo před sto lety. Hojně jsou takové pohledy vydávány i knižně. Nebo se jděte podívat do Národní galerie. Tam uvidíte na slavných krajinách Bedřicha Havránka, Adolfa Kosárka nebo Antonína Chittussiho, jak vypadala tehdejší česká krajina mlékem, strdím i ptáky oplývající. Tenkrát byla také divoká prasata pouze v oborách. A ovšemže, ekologie, jako věda, ještě neexistovala.
