Zoborožec na útěku
Jeřáb královský
Jako druhý mi ulítl jeřáb královský. Tyto ptáky jsem choval ve větším výběhu, asi 60 m2 bez horního oplocení. Každý rok po zimování jsem jim zastřihl křídla a pustil je do výběhu. Jednoho hezkého dne, když jsem přišel z práce, pohybovali se oba jeřábi venku. Po otevření dvířek jsem jednoho z nich zahnal dovnitř a druhý se rozběhl na otcovu parcelu. Po malé honičce jsem ho zahnal do kouta, kde neměl šanci mi utéct, ale ouha, asi jsem špatně zastřihl křídla, protože se rozběhl proti mně, najednou byl nade mnou a letěl. Opravdu je to moc krásný pohled na letícího jeřába, ale nesmí být váš. Bydlíme na kraji vesnice, každý máme dost velké pozemky, takže jsem se rozběhl za ním přes dvě parcely a našel jsem ho u souseda, jak se krčí pod rybízem. Okamžitě jsem ho zalehl, odnesl do oplocenky, ostříhal křídla a byl klid.
Sovice sněžná
Do třetice mně ulítla sovice sněžná. To byla vyloženě moje hloupost, vlezl jsem do voliéry a dvířka jsem za sebou jenom zavřel bez zajištění. Sovice se lekla, jedna rána do dvířek a byla pryč. Okamžitě jsem vyrazil za ní, nejdříve jsem se díval, kam si to namířila. Přeletěla pozemky dvou sousedů a usadila se na vzrostlém ořešáku. Co teď, bylo to poměrně vysoko a hlavně mě nenapadalo, jak ji sundat. Po chvilce přemýšlení se jako jediná reálná šance nabízelo vylézt na strom za ní. Sotva jsem však překonal prvních pár větví, sovice se zase rozletěla. Seskočil jsem ze stromu a za ní. Zalítla dalšímu sousedovy pod pergolu. Pomalu jsem se k ní přibližovat a dělal, že ji vůbec nevidím. Sovice to zbaštila a pustila mě k sobě na vzdálenost, kdy jsem na ni mohl hodit staré prostěradlo, do kterého jsem ji zabalil, a utíkal domů.
Kraska rudozobá
Napočtvrté to byly krasky rudozobé. Jednou mně uletěla samice, která měla právě mláďata. Když jsem při krmení otevřel dvířka a chtěl vyndat misku, něco jsem ucítil na hlavě, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Až po chvilce mně došlo, že to byla samice krasky. V hnízdě zůstala čtyři již okroužkovaná mláďata, co teď? Asi tři hodiny se kraska pořád zdržovala kolem voliéry, tak jsem se všelijak pokoušel ji nalákat zpět. Nedařilo se to. Po třech hodinách se úplně ztratila z dohledu. Za další hodinu jsem to vzdal, přenesl jsem mláďata do tepla s tím, že je společně s manželkou dokrmíme. Voliéru jsem nechal otevřenou, samce jsem dal do malé klícky a nechal ve voliéře. Po dalších dvou hodinách beznaděje se najednou kraska vrátila na dvůr a začala se přibližovat k voliéře. Trvalo jí to hodinu, než se do voliéry vrátila. Vše jsem pozoroval z okna. Jakmile skočila dovnitř, vyběhl jsem jen tak v ponožkách a rychle voliéru zavřel. Mláďata jsem vrátil do hnízda a rodiče je bez jakékoliv újmy dokrmili.
Příště to byl samec, který zatím nebyl spárovaný. Důvodem byl špatně zavřený otočný pult. Krmím brzy ráno, než jdu do práce, často ještě potmě, a přehlídl jsem to. Manželka přišla z práce o něco dřív než já a volala mně, že venku lítá kraska. Odpověděl jsem, že to není možné, že se určitě spletla. Dál jsem to neřešil. Bohužel, měla pravdu. Po příchodu z práce se potvrdilo, že otočný pult byl otevřený. Kraska lítala kolem voliér. Trvalo mi to asi tři dny, než jsem ji chytil. Nalíčil jsem kuřátko pod síto zapřené klacíkem a čekal. Vrátila se a je stále u nás.
Zoborožec šedolící
Popáté, a doufám naposledy, mně ulítla samice zoborožce šedolícího. Tento úlet mě mrzel nejvíc, byla to samice z dlouho vysněného páru nových chovanců. Začalo to zajímavou nabídkou z Německa na čtyřletý pár zoborožců. Pár mailů s majitelem a 10. října 2015 jsem se spolu s otcem vydal do Německa pro tento pár. Vyrazili jsme poměrně brzy ráno, abychom byli co nejdříve zpátky doma. Večer ještě proběhla příprava přepravek, bohužel jsem našel jen jednu větší a ostatní menší, zbytek jsem rozpůjčoval.
Kolem poledne jsme dorazili na místo a já jsem mohl poprvé uvidět ty krasavce, byli úplně super. Začal odchyt a hned mi došlo, že to nebude jen tak jednoduché. Po chvilce byl samec ve větší přepravce. Po dohodě s německým kolegou, protože moje přepravky byly opravdu malé, jsme se rozhodli dát samici do kartonové krabice. Byl to velice špatný nápad – pár ran zobákem a koukala jí hlava ven z krabice. Chovatel okamžitě zareagoval a půjčil mi svoji plastovou přepravku. Ptáci jsou v přepravkách, zaplacení, podání ruky a hurá domů.
Vpodvečer jsme konečně doma, vzal jsem přepravky a vydal se pustit ptáky do jejich nové voliéry. V levé ruce jsem nesl samce ve své přepravce, v pravé samici ve vypůjčené, ptáci byli dost neklidní. Najednou samice začala mlátit zobákem do dvířek, tři rány a dvířka vypadla. Za nimi vylítla samice, nestihl jsem udělat vůbec nic. Položil jsem přepravky a koukal na samici, kam asi letí. Okamžitě jsem pustil samce do nové voliéry a začal hledat samici.
Mapování okolí, pozorování vysokých stromů, hlavně spousta telefonátů kamarádům chovatelům, prosby o rady co a jak. Za necelou půlhodinu a zdolání prvních kilometrů jsem ji zahlédl na vysoké vrbě. Sedl jsem si pod vrbu a čekal na setmění s nadějí, že ji potmě nějak sundám dolů. Opět proběhlo několik telefonátů. Sedím, čekám, kolem začaly poletovat straky, najednou se samice zvedla z větve a letěla. Já běhal od stromu ke stromu. Zase dva tři kilometry přes louky a zahrady, telefonát otci, že potřebuji pomoc: „Vezmi auto a přijeď.“ Otec zareagoval velice rychle, já běhal, on jezdil autem, pozoroval dalekohledem, mobil na uchu, abychom byli ve spojení. V nohách asi deset kilometrů a zoborožce jsme ztratili… Co teď? Začalo další kolo telefonátů – rádio Faktor, rádio Kiss, okamžitě zareagovali, dále městská policie, odchytové stanice. Zklamaný, zpocený a hlavně naštvaný sám na sebe jsem jel domů. Druhý den si můj atletický výkon začal vybírat daň – nachlazení a ztráta hlasu. Další den je mi zle, nikdo nic neví, zase hromada telefonátů, které probíhaly bez hlasu jen stěží. Večer jsem sedl k internetu, hledám odchytové stanice Jihočeského kraje, inzeruji na iFauně a provozuji podobné aktivity.
Beznaděj, venku je zima, samice nemůže přežít, co bude žrát? Najednou večer telefon, oslovila mě neznámá paní z Plzně. Okamžitě mě napadlo, že samice je v Plzni, letěla takovou dálku. Ne, bylo to jinak, paní se dočetla na internetu, co se stalo, a rozhodla se mě podpořit a pomoci. Rozhovor mi dal sílu a naději to nevzdávat. Po chvíli paní volala znovu a ptala se, jestli to nechci dát do TV Nova. Hned jsem reagoval, že jestli to pomůže, tak jsem pro. Uteklo asi pět minut a volal reportér z TV Nova, domluvili jsme si schůzku na další den, 13. 10. 2015 v deset dopoledne. Přijeli profesionálové s velmi přátelským přístupem, natáčení bylo příjemné a ve večerních zprávách bylo pátrání odvysíláno. Dny utíkaly, a nic. Znovu jsem obvolával odchytové stanice, jestli není něco nového, mezitím telefonovali lidé, kteří si přečetli, co se mi stalo, povzbuzovali a drželi palce, což dodávalo sílu snažit se dál.
Asi po čtyřech dnech po vysílání přišel telefonát: „Dobrý den, jsme z Rožnova u Českých Budějovic a asi tři dny už tady létá ten váš zoborožec.“ Najednou naděje a veliká radost, okamžitě do auta a do Rožnova. Opravdu tam byl, co teď? Nějakou past, jestřábí koš. Další den jsme ji přivezli a po dohodě s manželi, kteří mně volali, jsem dostal souhlas ji nalíčit u nich na zahradě, kam lítal na jablka. Do pasti jsem dal jablka, banány, vinné hrozny i jiné ovoce. Každý den ráno a večer kontrola. Nic. Přišel nápad, jak ho přilákat do pasti, setřásl jsem zbylá jablka ze stromu, posbíral a přidal do sklopce. Pořád nic, vpodvečer jsem začal mapovat, kde přespává. Po páté hodině nástup pod stromy a čekat do setmění. Je tma. Příprava sítí, dlouhých bidel, baterek na oslnění a pokus ho sundat dolů. Tyto pokusy byly tři, pokaždé bez úspěchu, po posledním pokusu letěla samice zoborožce hodně daleko. Ráno tam nebyla… Pozdě večer telefonují sousedé, asi přes čtyři domy, že je tady ten zoborožec. Veliká úleva, je tam pořád. Zase uběhl nějaký čas a nic, samice je na útěku sedmnáctý den. Ráno kontrola pasti, vyčištění od listí. Ten den jsme se s otcem toulali po autobazarech, kolem jedenácté hodiny dopoledne telefon: „Máte v pasti toho zoborožce.“ Obrovská radost, těch pět kilometrů bylo hrozně dlouhých. Opravdu je v pasti. Past jsme odnesli do garáže majitele zahrady, aby nedošlo k dalšímu úletu. Rozloučení, poděkování, odměna a rychle domů. Hurááá, konečně po 17 dnech je samice u mě doma ve voliéře vedle samce. Nevěřil jsem, že to venku tak dlouho přežije.
Myslím si, že i tyto negativní zkušenosti patří k našemu velkému koníčku. Na závěr patří moje veliké poděkování všem, kteří mi jakkoliv pomohli, třeba jen telefonátem pro povzbuzení. Mockrát děkuji. Všem chovatelům přeji, ať mají co nejméně podobných starostí, a když přece jen přijdou, tak ať mají takové štěstí jako já.
