Kardinál šedý (Paroaria coronata) dříve a dnes
Poznatky z minulosti
Ve svém příspěvku bych připomněl zkušenosti publikované v minulosti i poznatky současných chovatelů. Nebudu se zabývat popisem patrným z fotografie, pokusím se porovnat dřívější a současné pohledy na chov kardinála šedého a přidat svoji krátkodobou zkušenost.
Zkušenosti s chovem, chovatelsky cenné, byly uveřejněny několikrát i ve Fauně počínaje rokem 2003, poslední příspěvek mám dojem v roce 2013. Pro srovnání současných zkušeností uvedu i starší texty. Nejdříve bych uvedl poznatky z dřívějška, z textu Milana Vašíčka uveřejněného v Chovateli č. 7 ročník 1975. Všimnu si jen částí textu, které by mohly zaujmout i současné chovatele.
„Chovatel Slunečko z Tisku (dodám, že dříve narozeným jistě dobře známý) měl kardinály ve voliéře až do konce ledna. Mráz -12 až -14 °C snášeli docela dobře. Při poledním sluníčku při doplnění misky vodou se koupali.“ Tyto poznatky se poněkud liší od zkušeností a doporučení chovu v posledním desetiletí. Zde bude záležet na původu ptáků. Oblast výskytu je rozsáhlá.
Téměř všechny údaje v minulosti i dnes uvádějí voliéru jako předpoklad úspěšného zahnízdění. Proto mě zaujala další část textu: „Pokud chceme kardinály šedé chovat v kleci, má mít minimální rozměry 80, 50 a výšku 60 cm. Odchovu dosáhneme v kleci jedině tehdy, jsou- li ptáci v kleci sami.“ Tento starý text mě přivedl na myšlenku odchovu kardinálů šedých v kleci.
Uvedu další část, která je zajímavá: „Chovatel Procházka, který měl kardinály šedé společně s roselami, umístil v rohu voliéry v nejvyšším místě vrbové košíčky a vyplnil je senem. Jiný materiál ptáci neměli. I za těchto podmínek hnízdili a odchovali mláďata. Ve voliéře nebylo žádné křoví, jen několik větví z černého bezu, které sloužily jako bidla.“ Z vlastních zkušeností považuji tento uvedený příklad spíše za výjimečný.
Podle Felixe (1972) žijí kardinálové dlouho. U Kardinála červeného uvádí 15 let. Veger v roce 1971 uvádí: „Působí při dobrém ošetřování dlouhá léta radost….“ Vašíček (1975): „Dlouholetí chovatelé F. Hruda a J. Procházka dosáhli u kardinála v zajetí stáří maximálně 5 let i při pestré výživě.“
Petr Podpěra v publikaci Zrnožraví pěvci celého světa vydané v roce 2004 uvádí: „Podle letitého chovatele těchto ptáků jsou obvykle plodní do dvanácti let věku.“ U mě žila samička z mého vlastního odchovu 8 let. V dobrém výživném stavu uhynula. Poslední rok měla občas křeče. Příčinu úhynu neznám. Uvádí se, že kardinálové jsou náchylní na nedostatek vápníku. Projevuje se to křečemi. Byl jsem toho svědkem vícekrát. Pták, obyčejně po nějakém vzruchu, ať z vnějšku, nebo agresivnějšího kontaktu partnera najednou spadne z bidla, leží na zemi, škube sebou, třepe křídly, vypadá to, že každou chvíli jeho život skončí. Za minutu dvě se postaví na nohy, skočí na bidlo a jakoby nic. Jen připomenu, že dostatek vápenného gritu, skořápek ze slepičích vajec měli celoročně dostatek. Začal jsem podávat kalciový sirup a měl jsem dojem, že se stav zlepšil. Nejsem celý den u klecí a voliér, abych zachytil každý okamžik, jen jsem měl dojem, že tyto stavy ustaly.
Výživa
O krmení během roku a v době odchovu již bylo napsáno dost, proto se k tomu nebudu vyjadřovat. Jen zopakuji, že zrnožravý a částečně plodožravý kardinál se stává v době po vylíhnutí mláďat hmyzožravým. Trvá to jen krátkou dobu, ale bez hmyzu vylíhlá mláďata rychle uhynou.
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit. Ale třeba na rozdíl od kardinálů červených se mně odchov dařil skoro jen na moučných červech a o cvrčky, natož šváby, zájem příliš neměli.
Musím zdůraznit, že ačkoliv kardinál šedý dává přednost moučnatým semenům, bere i drobnější granule pro plodožravé, a tak má veliké sklony k tloustnutí. Dospělému kardinálovi stačí rozfouknout peří na bříšku – některý ho má žluté „sádlem“. Proto velikost chovného prostoru a jeho teplota musí odpovídat energetickému složení potravy.
Odchov v bytové vitríně
Kardinály šedé jsem měl poprvé v roce 1980 a pak jsem se k nim vrátil až po roce 2000. V Praze jsem koupil pár šedých kardinálů. Chovatel arů je měl pro oživení voliér. Byli staří dva roky. Nehnízdili. Dal jsem je do zarostlé voliéry 4 × 2m, výška 2m. K hnízdění měli na výběr staré kosí hnízdo, košíček typu kanářího, tzv. hnízdní bedýnky a houštinky. Nezahnízdili.
Protože na zimu ptáky stěhuji do domu, rozhodl jsem se, že s nimi zkusím to co s bulbuly ve vitríně. Dostali do rohu pod strop košíček na hnízdění uvnitř pošitý hrubším textilem. Umělá květina sloužila jako kryt. Ptáci o místo začali projevovat zájem, snažili se hnízdo vystlat, ale většinou materiál zase vyhodili. Škubali z hnízda i přišitý textil. Tuto zkušenost mi potvrdil i jeden chovatel kardinálů z Českého Brodu. Nakonec samička snesla 3 vajíčka. Samec ji stále znepokojoval, připadalo mně, jako by byl neustále v toku. Samička hnízdo často opouštěla. Ze zastuzení jsem obavu neměl, v místnosti bylo 19–23 C a ve vitríně, kde svítila 25W žárovka, bylo ještě tepleji. Zauvažoval jsem jak dál a po konzultaci s dalším zkušeným chovatelem z blízkosti Kuřimi jsem samce odchytil a nechal samici samotnou. Když odchovávají samotné kanářice, proč by to nedokázala samička kardinála? Samička se uklidnila, pevně seděla. Vylíhlo se pouze jedno mládě. Zdárně je odchovala. Vyrostla z něj pěkná samička, měl jsem ji dalších 8 let.
Krmení se nevymykalo běžným zkušenostem. Jen mě překvapilo, že samičce stačili svlečení mouční červi, pár cvrčků – na rozdíl od kardinálů červených, kteří spotřebovali mnoho hmyzu, nasmýkaných sarančat a včelích larev.
Průběh odchovu
Proběhl v únoru ve vitríně délky 120 cm, šířky 50 cm a výšky 60 cm umístěné na skříních ve výšce 180 cm až ke stropu, v místnosti užívané k celodennímu pobytu. V místnosti se svítilo podle potřeby, ve vitríně spínač zapnul osvětlení v 5 ráno, v 9 hodin, kdy už bylo denní světlo, vypnul. V 16 hodin se světlo ve vitríně rozsvítilo, ve 20 zhaslo. I když se v místnosti svítilo třeba do 22 hodin, ptáci měli navyklý režim „délky letního dne“ a už i při světle v místnosti nocovali. V létě po přesunu do voliér, samozřejmě z výše uvedených teplot až po polovině května, načerpali ptáci síly z většího prostoru a slunce a příští sezona odchovu byla v zimě. Je to trochu neobvyklé, ale u jiných pracněji odchovávaných druhů mně to vyhovovalo. Doma v zimě bylo více času na pozorování chování ptáků. Chovatelé kanárů začínají přípravu na sezonu v době, kdy zima vrcholí. Tak proč to nezkusit i u jiných pěnkavovitých? Jen dodám, že odchov v létě venku je přirozenější, zdravější v souladu s přírodou. Svou zkušenost uvádím spíš jako zajímavost v protikladu s publikovanými poznatky.
Odlišnost pohlaví
Závěrem ještě k jedné důležité otázce o určování pohlaví. Dnes již není problém s určením pohlaví analýzou DNA, avšak ne každý nabízený jedinec ji má. Nebudu opakovat známé publikované postřehy o zpěvu a chování samce v době toku apod. Uvedu jen citaci hlasových projevů samce z textu Pavla Pucholta, uvedenou v jeho příspěvku Postřehy z chovu kardinálů šedých, v magazínu Exotické ptactvo v chovech i ve volnosti z roku 2008. Jeho informaci považuji za velice zajímavou a přínosnou, zvláště proto, že jsem se s ní nikde v literatuře nesetkal.
„Ačkoliv obecně platí, že samci zpívají intenzivněji a lépe, jsou samice, které svým zpěvem strčí do kapsy leckterého samce. Snad by mohl být pomůckou zpěv samce v toku, kterým si vymezuje své území. Jde o poměrně jednoduché pískání. Neustále se opakují čtyři tóny. Ještě jsem neslyšel, že by toto provozovala samice. V případě chovu dvou samců v domnělém páru dokáže jeden ze samců tento teritoriální zpěv zapřít a tvářit se jako samice. Po rozdělení a vpuštění skutečné samice se začala domnělá samice ozývat teritoriálním zpěvem samce.“
Podle vlastního pozorování to mohu potvrdit. Ověřil jsem si to dodatečným určením pohlaví z analýzy DNA. Ozýval se tak samec zjara ve voliéře i v době „umělého světelného a tepelného jara“ ve vitríně. Ale ať jsem poslouchal, jak chtěl, vždy jsem slyšel ne čtyři, ale pouze tři tóny. Vyjádřeno ve slabikách, neustále se opakující nijak silné, ale výrazné: Písk, písk, písk, což za rozbřesku zaznamenala i vedle bydlící sousedka, které to vadilo.
Kardinál šedý je představitelem nedotčené krásy živé přírody. Nikdy z něho nebude ochočený mazlíček jako z papouška, ale pro nové chovatele může být výzvou přiblížit se cizokrajné přírodě.
