Můj chov eklektusů
Přesto mé první kroky hned druhý den vedly do zverimexu. Šla jsem se strachem, jestli tam papoušek ještě bude. Byl tam a hned jak mě uviděl, začal na mě chrlit snad všechna slovíčka, která uměl. No, co se dá dělat, láska je láska – a já jsem si za pár minut vezla papouška i s klecí domů. Doma si papoušek získal srdce všech členů rodiny a byl to mazlík v pravém slova smyslu. Dělal s námi všechny domácí práce a vesele si u toho mrmlal. V létě s námi jezdil na zahradu, kde začal být trochu problém s okolními zvuky. Několikrát se lekl a poodletěl, sice třeba jen o pár metrů, ale začala jsem mít strach o jeho bezpečnost. Chtěla jsem mu však dopřát čerstvý vzduch a sluníčko. Proto jsme se rozhodli, že Kokínkovi, tak se papoušek jmenoval, postavíme voliéru. Za pár měsíců měl Kokínek 1+1 jen pro sebe. Zděná část s obslužnou chodbičkou a výlet ven přes malé okénko, voliérka udělala radost nám všem. Kokíšek viděl na nás, my na něj, a hlavně byl v bezpečí.
Samička
Přesto se mi zdálo, že úplně spokojený není. Začala jsem přemýšlet o samičce, pro kterou jsem si za pár dní jela do Brna. Majitel mě po telefonu ujišťoval, že samička je v naprostém pořádku, jen trochu přepeřuje. Když jsem dojela do Brna, nestačila jsem se divit, na to, co jsem viděla, nikdy nezapomenu. V zatuchlé místnosti v malé kleci seděla smutná samička s úplně holým břichem. Co teď mám dělat? Vypadala hrozně, ale přece ji tady chuderu nemůžu nechat. I přes zklamání jsem si odvezla samičku domů s pocitem, že u nás se bude mít lépe. Další zklamání přišlo, když jsem samičku vypustila do voliéry k samečkovi. Na ten panický křik našeho Kokíška se také nedá zapomenout. Křičel, jako bychom k němu do voliéry pustili tygra. Chudák samička, chtěla se kamarádit, ale náš papoušek byl natolik fixovaný na člověka, že ho pokládal za partnera, jak jsme se později dozvěděli. Takže samička zůstala sama ve voliéře a Kokíšek putoval zpátky domů. Bylo vidět, jak je šťastný, když se zase s námi může dívat na televizi a umývat nádobí. Co ale teď s chudákem samičkou, moc si nepomohla, má sice větší voliéru s venkovním výletem, ale je v ní sama. Chtělo by to samečka…
Druhý sameček
Strach a tahle zkušenost mě přiváděly k zoufalství, protože jsem věděla, že to sama bez odborné zkušenosti nějakého chovatele nezvládnu. Přihlásila jsem se tedy do klubu chovatelů papoušků v Bohumíně-Skřečoni, kde mě přijali s otevřenou náručí. Jejich zkušenosti byly k nezaplacení. Za pár měsíců jsem si jela pro samečka eklektuse až do Prahy. Značně proškolená jsem si byla jistá, že teď už to klapne a už se nenechám napálit od nějakého ulhaného „chovatele“. Sameček byl ručně dokrmený, ale už sám pěkně papal, a tak putoval hned k samičce do voliéry. Trochu mě hlodala pochybnost, co když si nepadnou do oka. Mé obavy byly zbytečné, hned z nich byli kamarádi. Sameček se při vstupu člověka do voliéry chodil mazlit a po jeho odchodu se zase věnoval samičce. Také se naučil pěkně mluvit.
Neúspěchy
Ve třech letech samička začala trávit hodně času v budce. Jaké bylo mé překvapení, když jsem tam jednoho dne našla dvě bílá vejce. Po 30 dnech, když se nic v budce neozývalo, mi bylo jasné, že jsou vejce čistá. Byla jsem trochu zklamaná, ale za tři týdny mě čekalo další překvapení v podobě druhé snůšky. Překvapení o to krásnější, že jedno z vajíček bylo oplozené. Po 28 dnech se z budky ozývalo hlasité pípaní. Bohužel má radost netrvala dlouho, po třech dnech bylo v budce ticho, žádné pípaní ani žadonění o potravu. Po kontrole budky jsem zjistila, že mládě je mrtvé a jeho volátko prázdné. Další neúspěch jsem nemohla dopustit, a tak po nastudování různých chovatelských knih a rad mnoha chovatelů jsem byla připravená v krajní nouzi k ručnímu dokrmení papouška.
Ruční krmení
Na jaře naši eklektusové opět zahnízdili a vylíhlo se jedno mláďátko. Budku jsem pravidelně kontrolovala, když se mně zdálo, že je dlouho o hladu, dokrmily jsme je velmi řídkou kaší určenou k ručnímu dokrmování papoušků. Celkem jsme to se samičkou zvládali do té doby, než začala drobečkovi rašit barevná peříčka. Všimla jsem si, že peří je nepravidelné a že tam, kde bylo včera barevné peří, dnes už není. Došlo mi, ta potvůrka mláděti škube peří. Nezbylo nic jiného než mládě umístit do inkubátoru a ručně je dokrmit. Nastalo noční vstávání a pravidelné krmení, ale nelitovala jsem. Podařilo se nám je dokrmit až k úplné samostatnosti.
Umělý odchov
Rodiče za pár týdnů zahnízdili znovu. Jelikož se problémy opakovaly a několikrát se stalo, že vajíčka byla rozbitá nebo promáčklá, rozhodli jsme se snůšky odebírat a umístit do líhně při teplotě 37,2 stupně Celsia a vlhkosti 50 %. Kolem 28. dne se eklektí miminka klubou na svět. Dospěla jsem k mnoha poznatkům ohledně těchto krasavců, a ne vždy byly moje zkušenosti pozitivní. Velkým problémem byla správně namíchaná konzistence krmné kaše, je velmi důležité, aby byla dostatečně teplá a velmi řídká. K úhynu dvou eklektích mláďat došlo z těchto dvou důvodů. Důležitá je i vlhkost v inkubátoru, kdy se při nedostatečné vlhkosti mláďatům doslova loupe kůže nebo jim otékají prsty. Tento problém už musí řešit veterinář chirurgickým zákrokem. Proto je lépe takovým chybám předcházet.
Perfektní je, že u těchto papoušků není třeba dělat DNA, protože rozdíl je viditelný už u mladých eklektusů. Ve stáří 14 dnů je zobáček samičky tmavší než samečkův a později se samozřejmě liší barvou peří – sameček je zelený a samička červená. Mláďata kroužkujeme kroužkem 11 mm. Přestože jsou tito papoušci ručně dokrmení, jako mazlíky spíše doporučuji samečky – jsou klidnější a lépe spolupracují. Samičky jsou vhodnější do chovu, jsou dominantní, hodně tvrdohlavé a často je nový majitel nezvládá. Ale pokud se mě týká, není nad to, když pár těchto krasavců obývá větší voliéru s venkovním výletem. Když si opravdu umějí užívat života na sluníčku nebo v dešti, kdy se dokážou promočit až na kost. Myslím si, že když je toto chovatel schopen svým papouškům zajistit, je to opravdová láska a žádné mazlení to nenahradí. Přeji všem chovatelům hodně úspěšných odchovů a zdravá silná mláďata!
