Nemocný Kubíček
Jsou to milí, nádherní, přizpůsobiví a velmi chytří papoušci. Autorka mnoha publikací a chovatelka amazoňanů Rosemary Low o nich napsala, že jsou ,,radost ze života“. A má pravdu, také pro nás byli amazoňané radostí života.
Časem jsme pořídili Kubíčkovi životní partnerku Klárku. Naše radost letos přešla ve velké překvapení, když jsme našli v budce jedno oplozené vajíčko. Oba rodiče se o miminko vzorně starali. Odchovali krásnou samičku, která vypadala úplně jako tatínek. Ale pak se to stalo – jeden den byl Kubíček čilý, povídal si se mnou při krmení: „Ahoj zlatíčko, moje pusinko, je to dobré, mňam, mňam atd.“ a druhý den při vstupu do voliéry jsem hned poznala, že se něco děje… Nevítal mě, nemluvil, seděl přikrčený na bidýlku, byl apatický, načepýřený a tak se pohupoval na bidle, že jsem si myslela, že spadne. Mluvila jsem na něj: „Kubíčku, co je s tebou, takového tě neznám.“ Mé zděšení nastalo při pohledu na dno voliéry – byla tam krev s močí. V ten moment jsem věděla, že je zle. Byla neděle ráno, bydlíme na vesnici a v okolí sice máme dvě veterinární střediska, tam ale léčí spíš psy a kočky. Nejsou odborníky na papoušky, nemají patřičné laboratoře ani vybavení. Proto jsme hned volali na Fakultu veterinárního lékařství v Brně. Byla tam pohotovost a lékař nám poradil, abychom zvýšili teplotu v místnosti a snažili se do Kubíčka dostat nějaké tekutiny, aby nebyl dehydrovaný. Ráno ať ho hned přivezeme, že už na nás budou čekat. Ráno nás přijal MVDr. Ladislav Taras, Ph.D., při pohledu na krev nám sdělil, že to nevypadá moc dobře, že uvidíme… „Udělám, co budu moci, ale nemohu vám nic dopředu slíbit.“ Následoval rozbor trusu a výtěr. Vyšetření potvrdilo drobný kloakální papilon nevyžadující chirurgický zákrok, který se nacházel na celkem nepřístupném místě. Při vážení Kubíčka pan doktor konstatoval, že má trochu pod váhu. Bylo to také tím, že nepřijímal suché krmení ani ovoce. Po tomto vyšetření přišly na řadu ještě odběry krve. Potom jsme stáli před vážným rozhodnutím – buď si odneseme Kubíčka domů a budeme ho krmit sondou, podávat tekutiny, antibiotika, kapky a mast do kloaky, nebo ho necháme v „ptačí nemocnici“ a bude se o něho starat pan doktor Taras osobně. Neváhali jsme ani vteřinu a rozhodli se pro odbornou lékařskou péči s tím, že o něj bude nepřetržitě postaráno.
Protože příčinou narušení celkového stavu byla výrazná ztráta krve, terapie směřovala k obnově její tvorby. Nejhorší chvíle pro mě nastala, když jsme se měli rozloučit. Promluvila jsem na Kubíčka, on smutně pootevřel očka, pohlédl na mě a zase je zavřel. V ten moment jsem měla srdce až v krku. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím. Tekly mi slzy po tváři a nešlo to zastavit. Pan doktor Taras při pohledu na mě vyslovil větu, která se mi vryla hluboko do paměti: ,,Teď je vidět, kdo si koho vlastně ochočil.“ Nikdy by mně nenapadlo, že by to mohlo tolik bolet. Myslím si, že chovatelé, co chovají drobotinu nebo menší papoušky, kteří nemluví, nemohou tento pocit poznat. Tím se nechci žádného chovatele dotknout, každý se svým svěřencům věnuje, ale určitě mně dají za pravdu chovatelé větších papoušků, kteří na ně třeba volají jménem.
Konečně po týdnu nastal den D, kdy jsme opět jeli na kliniku. Už to bylo ale veselejší, jeli jsme si pro Kubíčka. Přežil to, vypadal lépe, i když tak nějak bojácně, vystrašeně, ve stresu přestal mluvit. Doufáme, že v domácím prostředí se z toho rychle dostane. K doléčení Kubíčka jsme dostali mastičku, tablety a kapky, které ještě podáváme. Momentálně ho máme doma v kleci v obýváku a pouštíme ho proletět. Někdy jenom sedí na kleci a podřimuje. Je vidět, že mu teploučko dělá dobře. Kubíček slavil vánoční svátky doma s celou rodinou a to byl pro nás ten nejkrásnější dárek. Proto bychom chtěli touto cestou moc a moc poděkovat panu doktorovi Tarasovi a jeho spolupracovníkům za záchranu našeho milovaného Kubíčka. Přejeme jim co nejvíce vyléčených papoušků a šťastných chovatelů.
