iFauna.cz » Články » Okrasné ptactvo »

Odvrácená tvář chovatelství

Mým velkým koníčkem jsou papoušci, a jelikož chovám tyto krasavce už několik let, provází mě nejen úspěch, štěstí, náhoda, ale taky smůla, neznalost i „hloupost“. Tentokrát bych vás chtěla seznámit i se svými nezdary, protože můj neúspěch může vašemu papouškovi třeba i zachránit život, pokud se vyvarujete stejné chyby.

Fotografie:

 

 

 

 

V našich voliérách se nachází lori mnohobarvý horský, lori žlutohřbetý, zelenoocasý, lory tříbarvý, eklektus polychloros, amazoňani kubánští, arové ararauny, arové zelenokřídlí, také turakové červenokorunkatí, toko rudozobí a nyní i arassari zelení. O některé příhody se svými chovanci se chci s vámi podělit.

 

Začátky

Když jsem si tyto ptáky pořizovala, kladla jsem si spoustu otázek – dokážu se o ně dobře postarat, mám pro ně dostatečně velké voliéry, mám dost znalostí o jejich chovu? Věděla jsem, že ptáci, které si pořizuji, u mě zůstanou do konce života, ať už jejich, nebo mého. Nikdy mě však nenapadlo, že budu jednou řešit líhně, inkubátory, kašičky a vše, co se týká ručního dokrmovaní. Ze začátku vypadalo vše tak úžasně, spárovaní ptáčci si ve voliérách přebírali peříčka, krmili se a mně stačil ten nádherný pohled. A tak jsem si říkala, že když se jim podaří nějaký odchov, budu to brát jako třešničku na dortu.

 

Lori horský

Vše začalo, když lorinci horští poprvé zahnízdili a já zjistila, že mám v budce dvě bílá vajíčka. Mláďata se krásně vylíhla a já byla pyšná, jak všechno páreček zvládá. Jednoho dne při krmení se mi zdálo, že už dlouho neslyším pípání. Čekala jsem, až se samička půjde najíst a já budu moci zkontrolovat budku. Mé iluze byly v háji – jedno mládě mrtvé, druhé pořádně vyhladovělé a já měla dvě možnosti: nedělat nic, nebo začít bojovat.

V tomhle případě jsem měla víc štěstí než rozumu a narazila jsem v nějakém článku na chovatelku loriů paní Milenu Vaňkovou, která se mnou měla svatou trpělivost a krok po kroku mě vedla k dokrmení loriho až k úplné samostatnosti. V mé domácnosti přibyl inkubátor a pro jistotu i líheň značky Brinsea mini edvans, malinkatá, na pár vajíček – kdyby náhodou, ať jsem připravená. Také začaly přibývat časopisy s informacemi o ručním dokrmování a já už tenkrát tušila, že chovatelství není procházka růžovým sadem…

 

Eklektusové

Hned vzápětí jsem si chovatelskou řeholi ověřila na svých eklektusech, když samička často rozbíjela vejce – když už se jí povedlo vajíčka nerozbít a vysedět mláďata, škubala jim peříčka. Nic jiného nám nezbylo než umístit vejce do líhně a pokusit se o umělý odchov. Teplota v líhni 37,2   a vlhkost 45 %. Ale i při umělém odchovu byla spousta neúspěchů, které vedly k úmrtí mláděte. Velkým oříškem pro nás byla dokrmovací kaše. Doporučená nám byla Kaytee, všude psali „podává se řídká a teplá“. I když jsme to dodržovali a krmili každé dvě hodiny, často se nám stávalo, že při dalším krmení bylo mládě mrtvé. Přistihla jsem se, že chodím do líhně se strachem, jestli mládě ještě žije, nebo už ne. Pak nám byla kamarádem doporučena dokrmovací kaše Nutri Bird A 21 a nám se konečně začalo v dokrmování eklektusů dařit, i když se mi zdálo, že po třech týdnech přestala krmná kaše stačit a mládě pomaleji rostlo. Začali jsme pomalu přidávat Kaytee a papouška jsme dovedli až k samostatnosti. V loňském roce se nám podařilo odchovat 10 eklektusů bez jediného úmrtí. Je pravda, že jsme to trochu vychytali a místo převařené vody používáme rýžový odvar. Proto můžeme použít hned kaši Kaytee – neklesá na dno, ale drží konzistenci, papoušci skvěle přibývají a úmrtnost jsme minimalizovali.

 

Turakové

Dalším oříškem byli turakové a jejich nezájem o vejce. Jelikož byla vejce choulostivá na pokles teploty, otevíraní líhně a kontrolu vajec, bylo třeba pořídit další líheň a také inkubátor. Do jednoho byli umístěni ptáci dříve narození a ve druhém byli ti čerstvě vylíhlí. Jelikož se turakové živí granulemi a ovocem, bylo dokrmovaní o hodně jednodušší. Problém nastal s rozjížděním nožiček. Vyzkoušeli jsme různé podestýlky – od dřevěných štěpek, které turakové úspěšně konzumovali, až po různé rošty. Ty se později asi osvědčily nejvíc ale i tak jsme museli nechat některé ptáky utratit, protože se nepovedlo ani po různých fixacích vrátit nožky do původního stavu. A nebyli jsme v tom sami, spousta chovatelů řešila a řeší stejný problém. Nám v loňském roce pomohla náhoda. Když jsme dokrmovali eklektuse každé 4 hodiny, tak jsme si říkali, že zkusíme dokrmovat ve stejnou hodinu i malého turaka. Došli jsme k závěru, že se nožky rozjížděly váhou ptáka, a protože toto mládě dostávalo častěji menší množství potravy, bylo lehčí a nožky se nedeformovaly. Letos jsme dokrmili 11 turaků a ani jeden neměl problém s nožkama. Samozřejmě všichni turakové nebyli naši, po loňském úspěchu jsme začali s dokrmováním i pro kamarády, kteří neměli líhně ani inkubátory, ani čas, aby si mláďata dokrmili sami, když rodiče nejevili zájem.

 

Arové ararauny

Další šok mi chovatelství uštědřilo v chovu arů araraun, když jsem si před šesti lety pořídila pár. Samec měl DNA odebráním krví a samice byla endoskopována. Takže pochybnosti o tom, jestli je to pár, nebyly vůbec žádné. Krásně seděli vedle sebe na bidle, probírali si peříčka, dokonce se krmili, no láska jako trám. Až jednou při telefonu s panem Tomíčkem, od kterého mám samce, když jsme probírali stavební povolení a hluk papoušků, zajímal se, jak se daří arům. Tak jsem mu spokojeně vylíčila současný stav a reakce zkušeného chovatele byla, ať udělám znova DNA. Nechápala jsem to, ale odebrala jsem krev a poslala do Olomouce na analýzu DNA. Myslím, že by se ve mně krve nedořezal, když jsem otevřela obálku, kde bylo napsáno: Dva samci!

Hned jsem volala do laboratoře a vylíčila jsem jim, že to není možné, že samice, která má endoskopii, přece nemůže být samec. Domluvili jsme se na opětovné zkoušce DNA. Výsledek byl znovu potvrzen: naše samice Adélka je samec! Nastal velký problém v podobě financí, kdy na další dvě samice zkrátka nebylo, a i kdyby, nebyla další voliéra. Budeme se muset s jedním samcem rozloučit a koupit nebo vyměnit samici. V ordinaci, kde endoskopii dělali, vůbec netuší, jaké starosti nám chybným určením pohlaví způsobili. Oba samci byli členy naší rodiny, měli jsme je odmalička, na endoskopovanou „samičku“ jsme se byli podívat, když byla ještě v inkubátoru. Čekali jsme na ni ještě tři měsíce, chodili jsme kolem nich šest roků let a teď se musíme s jedním z nich rozloučit… Podali jsme tedy inzerát. Ozval se pán, že má šestiletou samici a že by měl zájem o našeho samce. Vybral si samečka, který měl DNA v pořádku odmalička. Horko těžko jsme se s ním loučili a jedinou útěchou nám bylo, že o něj bude dobře postaráno a že na něj čeká stejně stará kamarádka. A co se týká našeho samečka, který nám zůstal – původně Adélka – ještě tentýž den jsme jeli pro tříletou samičku, ručně dokrmenou, kterou měli majitelé v bytě jako mazlíka. Trochu jsem měla obavy, jak si sednou, ale byly zbytečné. Hned od prvního dne seděli spolu na bidélku a probírali si peříčka.

Problém nastal při sekání trávy, kdy samice spustila šílený křik a zalezla tak rychle do vnitřní časti voliéry, že si div nepolámala křídla. Co teď, sekat trávu přece musím. Chuděrka, nedošlo mi, že ona v domácnosti měla klid, žádný hluk, a já pustím sekačku. No, sekání jsme omezili, ale stačilo jen přejet naprázdno bez motoru kolem voliéry a reakce samice byla stejná. Naštěstí byl už skoro podzim a už se moc nesekalo.

Další problém nastal na Silvestra. A to i přesto, že jsme nechali ve voliérách svítit a chodili jsme každou chvíli papoušky kontrolovat. Rachejtle a petardy z okolí udělaly své, samice si do rána pořádně oškubala bříško. Doufala jsem, že si brzy zvykne a peří rychle doroste. No, i ve svém věku musím konstatovat, že jsem naivní a hloupá. Na sekačku si sice zvykla a už na ni negativně nereaguje, ale zrovna dnes ráno, hned při otevření výletového okna, jsem uviděla, že je zase oškubaná a já vůbec netuším proč. Je sice pravda, že poslední týden začali lézt do budky, kterou měli ve voliéře po celou dobu, začínají se chovat agresivněji, ale jinak žádná změna nenastala. Dělají mi starosti, není nad to, když jsme měli dva krásné samce. Nejhorší je, že vůbec netuším, jestli někdy bude vypadat jako ara ararauna, a ne jako oškubaná slepice.

 

Vousák senegalský

Začali ke mně chodit kamarádi chovatelé – buď se svými maličkými mláďaty, o které se rodiče přestali starat, nebo s rozbitými vajíčky. Takže k dnešnímu dni dokrmujeme 23 mladých papoušků a turaků a z toho je jen jeden můj. Ale i přesto zjišťuji, že se mám pořad co učit. Mým velkým neúspěchem bylo dokrmování vousáka senegalského. Váhala jsem, jestli vejce od kamaráda mám vzít do líhně, neměla jsem žádné zkušenosti, ale kamarád byl přesvědčivý a argument, že už rodiče rozbili čtyři snůšky, také. Mládě se vyklubalo bez problému a já začala podávat Handmix od Orluxu. Žádné informace o dokrmování jsem nenašla, tak jsem zkoumala, čím se živí rodiče, a že je zkusím napodobit. Mládě krmení celkem zvládalo a časem jsem začala přidávat namočené granule a vymačkané červy – zbavené tuhé slupky a hlavičky. Mládě sice přibíralo pomaleji v porovnání s papouškem, ale rostlo. Ve stadiu, kdy mělo vyrašené peří na křidélkách a otevřené oči, jsem zkusila podávat moučné červy ve stadiu svlečení (bílé barvy). Mládě se rychle zhoršilo a druhý den umřelo. Taková zkušenost mě vždycky posadí na zadek, vstávám k mláděti každé dvě hodiny, chodím kolem něho prakticky neustále, měním ubrousky, koukám, jak otevírá oči, jak mu začínají růst peříčka, a pak bum… A je konec. Snažím se z každého svého neúspěchu mít nějaké ponaučení pro další sezonu, ale často netuším, kde jsem udělala chybu, a vím, že spousta chovatelů, kteří umějí uměle dokrmovat, mají v dokrmování měkkožravých a hlavně hmyzožravých ptáků mezery, což je velká škoda. Možná bych touto cestou mohla poprosit chovatele těchto měkkožravých a hmyzožravých ptáků, kterým se podařilo dokrmit mláďata, aby se o svou zkušenost podělili a snížili úmrtnost těchto krásných ptáků. Ideálně třeba na shromáždění chovatelů měkkožravých a hmyzožravých ptáků, které se koná 12.–13. listopadu v pražské zoo. Předsedou tohoto spolku je pan Adam Bura, na kterého se v případě zájmu o prezentaci své přednášky můžete kdykoliv obrátit. Určitě se budeme těšit, protože i malá rada může zachránit ptáčkovi život – a o to nám chovatelům jde přece ze všeho nejvíc.

text a foto: Miluše Bukainová

Diskuze k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé.
Moc pěkně napsánosmajlík
Moc krásně a zajímavě napsané, děkuji.Žemličková ...Přeji pěkný den...smajlík.
Paní Bukainová,
Četl jsem od Vás již více textů a jsem rád, že nejen v časopisech, ale i zde máte uveřejněné své zkušenosti.
Kdo chová exoty a nejen exoty dost dlouho, tak ví, že se nelíhnou a neodchovávají jak kuřata. Snad drůbežáři prominou. Slepice chovám roky. Přínosný text.
Otakar Německý
Komerční sdělení Vytvořit zde reklamu
Kosti, klouby, kostní tkáně, chrupavky
Veterinární produkt Skelevet regeneruje kostní tkáně, vyživuje kosti a klouby. Pomáhá při artróze a artritidě.
Zažívání, tlusté střevo, imunita
Veterinární produkt Probiovet obnovuje střevní mikroflóru. Řeší zažívací problémy a posiluje obranyschopnost.
DNA analýzy
DNA testy psov od 30 € (od cca 630 Kč). Pohlavie vtáctva od 7 € (od cca 189 Kč) alebo Poukazy na 20/50/80/100 vzoriek.
PřesPlot.cz
To nejlepší z našich zahrádek. Online tržnice, inzerujte zdarma přebytky ze zahrádky.