XVI. kapitola Kynologie – Jak selektovat a sestavovat chovné páry?

Tak jak v průběhu prehistorického vývoje vznikaly přírodní druhy, na tom, kteří jedinci se dále uplatní či nikoliv, se podílel přírodní výběr. Příroda, již dávno před vznikem prvních lidí, stanovovala přísná pravidla – kdo ano, a kdo ne. Pravidla přísná, pro lidi dnešního přetechnizovaného věku, až krutá, leč – spravedlivá. „Matka příroda“ pro své „děti“ připravila řadu svízelných zkoušek. Překonali je a přežili jen ti nejschopnější z nejschopnějších. Zkrátka ti, co měli perfektní zdraví, byli inteligentní a na stále se měnící a nové situace připravení. Jen ti zvítězili, přežili a dali nové potomstvo. Tento způsob přírodního výběru zajistil „fitness“ zdraví.

Přišla mladší doba kamenná, objevili se první pralidé. Vývoj šel dál – lidé začali myslet, používat nástroje a přírodu kolem sebe přetvářeli. Lidské tlupy byly sice vývojově mnohem mladší než vlčí smečky obíhající jejich jeskyně, ale přesto to byl člověk, kdo do svého domova jako první přinesl mláďata divokých zvířat. Začala domestikace. S ní je pevně spojen už ne moudrý výběr matky přírody, ale umělá selekce člověka. Ten vybíral a navzájem množil už ne jedince nejschopnější a s nejlepším zdravím, ale jen jedince, kteří mu svými vlastnostmi z jakéhokoli důvodu vyhovovali. Na hraní pro své děti ponechal jen vlčky méně kousavé anebo pouze ty, kteří dopředu a zavčas lidskou tlupu varovali před útokem šavlozubého tygra. Šamané pravěkých jeskynních lidí si ponechávali vlky nejčastěji bíle zbarvené, protože šaman, který zvíře takového neobvyklého zbarvení vlastnil, měl hned několikanásobně větší kouzelnou moc. Po celý zbytek času se ovšem musel trápit myšlenkou, co bude, až o svého bílého vlka přijde. Jal se tedy shánět pro své zvíře shodně zbarveného pohlavního partnera a snažil se populaci rozmnožit. A už tu máme první záměrné spojování zvířat dle barev. Asi tak nějak to mohlo začít. Selekce prováděná člověkem je buďto pozitivní (do chovu zařadíme ta zvířata, která nám jako chovatelům svými vlastnostmi vyhovují), anebo negativní (z chovu vyřadíme nevyhovující jedince).

Než začnu provádět jakákoli chovatelská opatření a selektovat – musím nejdříve skutečný stav populace dobře znát!

Než mohu začít provádět v populaci jakákoli chovatelská opatření, musím nejdříve provést důkladnou analýzu: Kolik má chovatelský klub psů a fen v reprodukčním věku? Kolik ročně zapisujeme štěňat? A kolik ze zapsaných je později předvedeno na svodu, bonitaci, případně zařazeno do chovu? Jaká je skutečná velikost populace? Jaký je zdravotní stav? Co je zdravotním problémem u našeho plemene? Jsme schopni vůbec získat objektivní údaje? Jaké nedostatky máme v exteriéru? U kolika jedinců? Máme problémy s povahami? Klub se musí snažit o populaci získat co nejvíce vypovídající údaje. A je třeba být v realitě – selekce na DKK v případě různých vyhodnocovatelů (výsledky jsou navzájem neporovnatelné) apod. je záležitost značně problematická a jakékoli rozumné závěry, které by vedly k možným selekčním opatřením za dané situace, nevyvodíme. Přesto se o něco podobného mnohé chovatelské kluby snaží. Chovatelská opatření na základě takto zjišťovaných údajů nutně vyznívají naprázdno.
Samozřejmě, že je nesmyslem rentgenovat kyčle u malého, dobře pohyblivého plemene, když populaci trápí hlavně vrozené srdeční vady. Jenže – je to moderní – dělají to všichni, a tak to funkcionáři mnoha chovatelských klubů, bez jakéhokoli rozumného zamyšlení, jen tupě odhlasují a schválí. A skutečný zdravotní problém, který plemeno trápí doopravdy, se vůbec neřeší.

Selekce na všechno je na nic!

Je třeba si stanovit pořadí důležitosti jednotlivých znaků, na které chci selektovat. Provádíme-li selekci například na dva tři znaky najednou (se středním nebo vyšším koeficientem heritability), zcela jistě po čase uspějeme. A naopak, budeme-li do chovu zařazovat jen jedince, kteří musí perfektně splňovat vedle významných záležitostí ještě i 20 až 30 víceméně nepodstatných maličkostí, neuspějeme, protože nebudeme mít už na čem chovat. Mohu stanovit jen tak přísná výběrová kritéria, abych měla ještě dostatečně početnou populaci k dalšímu chovu. Stanovíme několik nejdůležitějších vlastností, které mají pro chov zásadní význam (zdraví, povaha, exteriér funkční povahy). Výběrové hranice si stanovujeme vždy podle toho, kolik zvířat potřebujeme zařadit do dalšího chovu. Příklad z praxe: jinak přísná selekce může být u tak početného plemene, jako je německý ovčák, a úplně jinak se budeme dívat třeba na leopardího psa z Louisiany. Chceme-li tak malou populaci vůbec rozmnožit, nic moc si prostě vybírat nemůžeme. A ještě – zamyšlení na závěr: populační genetika říká, že efektivní populace je taková populace, kde můžeme zvířata rozmnožovat bez použití příbuzenské plemenitby. Hrubým odhadem – efektivní populace by měla mít minimálně 2 000 zvířat v reprodukčním věku. U málopočetných plemen, kde nás trápí nevyrovnaná povaha, DKK, neplodnost a chybějící zuby, těžko můžeme v průběhu jedné dvou generací ještě navíc selektovat na správně nesený ocas nebo špatně nasazené uši.

Abychom mohli něco selektovat, je třeba mít co nejkompletnější chovatelskou evidenci

Zde je třeba letité a usilovné práce chovatelských klubů. Potřebujeme nejen bonitační karty chovných jedinců, evidenci složených zkoušek, rentgenových vyšetření a podobně. A tady je právě kámen úrazu – nekompletnost údajů. Jako šlechtitele mě zajímá – kolik štěňat bylo zapsáno do plemenné knihy, kolik z nich například zrentgenováno (kolik s pozitivním a kolik s negativním výsledkem) a kolik není předvedeno vůbec (jaké výsledky by byly u nich). Kromě velkých chovatelských zařízení, za která zodpovídá stát a údaje jsou zde kompletní, v chovatelských klubech, které jsou dobrovolnými sdruženími víceméně zájemců – laiků, moc závěrů vyslovovat nemůžeme. Tomu, co se tak krkolomně snažím výše vysvětlit, říká statistika čtverec 4×4. Ke kritickému a objektivnímu pohledu je nutností, bez něj žádné závěry dělat nelze. U plemen, kde se pro zařazení do chovu dělá rentgen na DKK, mívají kluby evidenci tak od 20 % zapsaných štěňat. O 80 % ostatní populace nevíme nic. I to je pro šlechtění psů a ozdravění populace velikou brzdou.

Je obrovská chyba odděleně od sebe šlechtit dvě populace – na exteriér (výstavní linie) a na výkon (pracovní linie)

Exteriér musí být vždy funkční povahy a není-li krása a výkon spolu v souladu, ztrácejí „krásná“ zvířata bez odpovídajícího pracovního uplatnění svůj smysl. Nota bene, obvykle ztrácejí výstavní linie i žádoucí zdraví, protože jedinci zařazovaní do chovu bez prověření výkonem nemusí být vždy nositeli genetického zdraví. Kdežto pes, u něhož se v jeho šesti letech sice teprve s krytím začíná, ale má složeno několik vyšších zkoušek z výkonu a celé roky aktivně závodil, s velkou pravděpodobností nebude trpět ani těžkou srdeční vadou ani těžším stupněm dysplazie kloubů. To však nemůžeme říct o výstavním superšampiónovi, který s krytím začíná hned v roce a půl. My o něm, kromě znalosti jeho rodokmenu a toho, že je krásný, jinak nevíme nic. Dnes se zejména pracovní a služební plemena psů chovají odděleně jako exteriérové a pracovní linie.
Vezměme třeba jen saňové psy: Oproti nohatému šlachovitému pracovnímu kolegovi vypadá výstavní husky úplně jinak. Má krátké nožky, bohaté osrstění a svou roztomilostí připomíná spíše medvídka. Je líbivý, ale v zápřeži by tento dnešní typ neuspěl. A co teprve současní výstavní němečtí ovčáci! Pracovní psi mají obecně všude lepší zdravotní stav, déle se dožívají a mají celkově méně genetických chorob. A chcete chovat pouze krásné psy bez odpovídajícího zdraví a povahy?

Vždy je veden větší selekční tlak na plemeníky než na samice

A to z více důvodů:
– samici, pokud netrpí hrubou a vylučující vadou, do chovu potřebujeme, už jen z důvodu dosažení prosté reprodukce;
– samici můžeme k chovu používat jen do určitého věku. Naproti tomu, samci jsou obvykle schopní reprodukce až do vysokého stáří;
– samice dá jen omezený počet potomků, nikdy neovlivní populaci tolik jako plemeník, který kryje hodně.

Snažíme se o zachování genetické variability populace

Je obrovskou chybou některých chovatelských klubů a jejich poradců chovu, že dovolí jedním plemeníkem nakrýt takřka celou populaci. Počet krytí jedním plemeníkem by měl být vždy nějak rozumně omezen. Málo informovaní a začínající chovatelé obvykle chtějí na svoji fenu jen toho nejkrásnějšího a na výstavách nejúspěšnějšího šampióna. Právě on je známý a líbivý a budou se po něm dobře prodávat štěňata. A výsledek? Štěňata po něm narozená jsou polosourozenci. Téměř celá populace je najednou příbuzná. A čím budeme krýt jeho dcery? Dovezeme nepříbuzného plemeníka ze světa? A kde je genetická variabilita populace?! Právě ona je zárukou dalšího šlechtění a pokroku. Za velmi krátkou dobu budeme mít sice krásná, navzájem silně příbuzná zvířata, která vypadají pomalu jako klon onoho superplemeníka, ale se šlechtěním jsme skončili (a možná, že i s plemenem jako takovým). A z vrcholu vede cesta už jenom dolů! (A to uvažuji pouze o lepší verzi případu, vůbec zde neberu v úvahu, že by ten krycí pes přenášel nějakou homozygotně recesivní chorobu.)

Vady feny se nikdy nenapravují opačným extrémem u krycího psa!

Korekce se vždy provádí plemeníkem s naprosto standardním vývinem znaku. Příklad z praxe: mám malinkou fenu na spodní hranici povolené kohoutkové výšky. Kryji standardně vysokým psem, nevybírám na ni přerostlého obra. Na fenu s delším tělesným rámcem a spíše kratší srstí je třeba pustit nikoliv extrémně krátkého psa s nadměrně dlouhou srstí, ale psa se standardním rámcem a standardním osrstěním.

Výběr krycího psa jen podle dosažených výstavních výsledků je vždy zavádějící

Stejně tak výběr štěňat. Pes, u kterého je v inzerátu uveden CACIB, může být klidně i titul z Rumunska, kde byl tento pes svého plemene jen jeden jediný a místní pan rozhodčí posuzoval plemeno prvně v životě. Zájemce a fanda plemene musí vždy dohlédnout dál než na svůj dvorek, kde má svoji jednu jedinou Astu a chce, aby mu porodila štěňata. Opravdový chovatel se vždy dívá na plemeno jako celek a snaží se, aby chystané spojení bylo pro další chov přínosem. Vůbec totiž nejde o to, snažit se odchovat (třeba i za pomoci úzké příbuzenské plemenitby) jednoho šampióna, ale celou spoustu zdravých, povahově vyrovnaných štěňat, která budou na výstavě třeba i „jenom“ velmi dobrá (nebudou mít hrubé vylučující vady) a jejich příští majitelé s nimi nebudou mít problémy, ale přinesou jim jen a jen radost. A v tomto snažení držím všem chovatelům palce!
Karyotyp psa
– Je dán tvarem, velikostí a strukturou a počtem chromozomů. Karyotyp je pro jednotlivé druhy poměrně konstantní.
– Pes má 39 párů chromozomů, tj. celkem 78 chromozomů.

Genetická onemocnění u psů, chovatelská opatření proti nim

V dnešní době je známo několik set dědičných onemocnění u psů. Můžeme je rozdělit na:
Defekty stavby těla a pohybového aparátu
Mezi nejznámější patří například: dysplazie kyčelních a loketních kloubů, luxace čéšky – pately, perzistující fontanela, rozštěp patra, nekróza tlapek.
Dědičná onemocnění srdce
– patentní ductus arteriorus (PDA)
– defekt komorového septa
– defekt předsíňového septa
– Fallotova tetralogie
– pulmonární stenóza
– aortální stenóza
– dysplazie cípatých chlopní
– persistující pravý aortální oblouk
– peritoneoperikardiální brániční kýla
– endokardióza
– dilatační kardiomyopatie
Vrozená náchylnost k diskopatii u jezevčíků
Dědičné choroby oka 
Jako je atrofie sítnice (PRA – progresivní retinální atrofie), zelený zákal – glaukom, šedý zákal – katarakta, anomálie oka u kolií (CEA – Collie Eye Anomaly), hemaralopia – denní slepota, luxace a subluxace čočky a perzistující papilární membrána.
Dědičné choroby krve
Mezi tyto patří např.: Pelger – Huëtova anomálie, deficience fosfofruktokinázy, deficience pyruvát kinázy, von Willebrandova choroba, CN zesvětlení (Canine Cyclic neuropenia, vodnatelnost, hemofilie).
Dědičné metabolické poruchy
Nejznámější je cukrovka (Diabetes mellitus), atrofie pankreatu, hypothyroidism, dědičné defekty ledvin a poruchy vylučování moče, cystinuria, poruchy metabolismu mědi (měďnatá toxikóza).
Dědičné choroby nervového systému
Patřila by sem gangliosidóza (GM 1 a GM 2), ataxie (PNA – Progresivní neuronální abiotrofie), dědičná epilepsie – (epileptický záchvat je však příznak, nikoliv onemocnění samotné!), hyperkinetická choroba (Scotch Cramp).

Kontrola dědičnosti zdraví

Snahou každého chovatele je, aby se u něj rodila jen zdravá a vitální štěňata prostá jakýchkoli nemocí a postižení. Proto bychom měli chovat jen na zcela zdravých rodičích. Z hlediska genetických onemocnění představuje riziko i příbuzenská plemenitba, se kterou se musí zacházet velmi rozumně. Každý chovatelský klub by se měl zabývat kontrolou dědičnosti zdraví. Spojení, ze kterého se narodila postižená štěňata, by se nemělo opakovat, a zjistí-li poradce chovu určitého jedince, který je přenašečem onemocnění, měl by být z chovu neprodleně vyřazen.