Český strakatý pes

Český strakatý pes není výsledkem křížení několika plemen, a tedy ani nemá nic společného s bíglem, jak se mnozí domnívají. Bígl byl také psem „laboratorním“, a protože se český strakatý pes dříve jmenoval „Horákův laboratorní pes“, vznikla myšlenka, že se jedná o shodné plemeno, respektive o přímého křížence s bíglem. Ovšem český strakatý pes je pes „bezpůvodový“, pes čistě „voříškovatý“. Je psem v základu venkovským a formanským, psem pocházejícím z vesnice.

Než se narodil první strakáč český

Nikdo nepochybuje o velkém přínosu výzkumných ústavů, zabývajících se zkvalitněním zdraví člověka. Ovšem přijde-li zmínka, že to nelze jinak než na pokusech na zvířatech, mnohé lidi to zarazí, přivede do rozpaků, nebo dokonce rozčílí. Bohužel, cesta pokusných zvířat je trnitá, i když výzkumníci se snaží být ke zvířatům co nejohleduplnější. K pokusům bylo zapotřebí mimo jiné i psů. Zpočátku ve výzkumném ústavu končili psi tzv. nalezenci, nebo psi, kteří tam byli darovaní. Nalezenci měli ve velkém množství parazity všech druhů, a darovaní psi zase nejčastěji projevovali přehnanou agresivitu nebo plachost. Ve většině případů nebyl znám jejich věk, ani ostatní potřebné informace. To vše velmi znesnadňovalo využití psů k daným účelům, a výsledky pak nemohly být objektivní. Proto bylo rozhodnuto, že se bude využívat při pokusech pouze psů, u kterých bude znám věk, jejich povaha bude vyrovnaná a celkově se bude jednat o psy skromné a vděčné, tedy bezproblémové. První volba přišla na bígly, neboť ten byl i v zahraničí osvědčeným pokusným zvířetem. Jenže jejich pořizovací náklady byly neúměrně vysoké. Přišel návrh, aby byl vyšlechtěn pes přímo k těmto účelům. A tak se i stalo.

Na starost dostal tento úkol jeden z pracovníků Výzkumného ústavu Československé akademie věd v Praze, František Horák. Tento významný český kynolog stál u zrodu českého teriéra a jistě tedy byl člověkem nejzpůsobilejším. Za základ však nevybral bígla, jak by se dalo čekat, ale fenu ryze venkovského typu v barvě vlkošedé. První fena, která dala základ tohoto plemene, se jmenovala Riga, a byla zřejmě křížencem německého ovčáka vážící 25 kg. V duchu jejího exteriérového typu, ale jiné barvy srsti, byl chov dál veden a udržen. Povaha Rigy byla velmi mírná a pohodová, přesně taková, jaké bylo potřeba. Za prvního krycího psa byl vybrán trikolórní strakatý pes bez rasové příslušnosti jménem Míša (vážící 10 kg). Údajně byl teriérského typu s hrubší srstí.

Jak vytvořit toho správného psa

První vrh se narodil 4. 4. 1954 v počtu devět štěňat. Počátečním cílem chovu bylo získat ideálního psa pro potřeby ústavu: vyrovnaného, mírného, středně temperamentního, s velkou plodností, nenáročností a středně velkého tělesného rámce. V prvním vrhu se mimo jiné objevili dva zvláštně zbarvení jedinci - tříbarevní strakáči s tečkami a plotnami. Jednalo se o psa a fenu, a dostali jména Míša 1 a Dáša 6. Tito dva jedinci byli dále společně použiti v chovu.

František Horák se následně snažil o vylepšení plemene i přikřížením pointera, německého krátkosrstého ohaře, německého ovčáka a bulteriéra. Nakonec však do chovu dále šli pouze kříženci, jejichž otec byl německý krátkosrstý ohař Alan. Po spojení s ohařem Alanem vznikla samostatná linie, označovaná „O“. Ten také může za to, že se u českého strakatého psa začala objevovat krásná tmavohnědá trikolórní barva s tečkami. Výběr psů do chovu byl zpočátku spontánní a tak trochu náhodný. Základ tvořili psi z českého i rakouského venkova, kteří byli využíváni zejména k hlídání stavení a k lovu hlodavců a podobných škůdců.

Přestože výběr ze psů byl poměrně široký, hned na počátku se několikrát sáhlo po nejužší příbuzenské plemenitbě. Po spojení navzájem si zcela nepříbuzných Rigy a Míši následovalo spojení dvou sourozenců z tohoto spojení, Míši 10 a Dáši 6. Z jejich spojení vzešlo devět štěňat a jedno z nich – hrubosrstý pes Lov 10 – byl zase opakovaně použit při spojení s Dášou 6, tedy se svou matkou.

V prvních pěti generacích byla průměrná plodnost 9,1 štěňat, což bylo fascinující. Údajně se v laboratořích chovaly dva velikostní typy psů. Lehčí forma (10 až 15 kg) zejména pro farmakologii a studium vyšší nervové soustavy a epilepsie, a větší ráz (20 až 25 kg) k chirurgickým experimentům a k transplantacím tkání a orgánů. Vlastně český strakatý pes byl prvním tvorem, na kterém byla na území České republiky vyzkoušena transplantace ledviny.

Chov pro laboratorní účely ve FÚ ČSAV byl velmi přesně evidován, ale také omezován jen pro potřeby výzkumu. Stále byli upřednostňováni psi s krátkou srstí, a samozřejmě vyrovnané povahy. Vznik tohoto plemene tedy nebyl v dávné historii, ani zde nebyla touha o vzkříšení starobylého plemene. Jednalo se o selektivní výběr vyrovnaných jedinců selských psů.

Snaha o zoficiálnění vznikajícího nového plemene

V roce 1960 proběhla registrace plemene v tehdejší organizaci drobného zvířectva pod názvem „Horákův laboratorní pes“, a zároveň byl vypracován první standard plemene. V plemenné knize ČSCHDZ byl veden pod názvem chovatelské stanice „FISIOLOGIE“. Následně v roce 1961 bylo předvedeno na výstavě v Praze prvních šest jedinců. Stále však bylo možné tohoto psa chovat pouze za zavřenými dveřmi výzkumného ústavu.

Na přelomu 70. až 80. let 20. století strakáče již v ústavu nepotřebovali. Pokusy, na které je využívali, byly u konce, a došlo na svolení, aby přítomní psi přešli do rukou soukromníků. Byl odsouhlasen návrh F. Horáka, že bude přejmenován mimo zdi ústavu na českého strakatého psa. Ovšem přechod nebyl rozhodně tak jednoduchý, jak se na první pohled zdálo, a tak bránu ústavu nakonec opustilo jen několik málo jedinců, a někteří už ve velmi pokročilém věku. Chov se pokoušeli chovatelé udržet za pomoci několika málo jedinců: Andejs Dobrušská hacienda, Asmar Lovu zdar, Alma Z Údolí luciferů, Carmen Lovu zdar, Britka z Bironova lesa a Dejsi Voděradský háj. Chov tak byl od počátku velmi složitý, a to ještě nikdo nevěděl, že ty nejhorší roky chovu teprve přijdou.

První vrh českých strakatých psů, který se narodil mimo výzkumný ústav, mohl vidět svět 10. 9. 1981 v chovatelské stanici Dobrušská hacienda. Zpočátku byli lidé nadšení a hrdí na vznikající nové ryze české plemeno. I když byla snaha o mezinárodní uznání českého strakatého psa a i když se několik málo chovatelů snažilo udržet jeho chov, příliv nových plemen ze zahraničí srážel strakáče na kolena. Nejednomu člověku zachránil svou službou lidstvu život a on sám se teď ocitl se na pokraji vyhynutí. Nová štěňata se nerodila, psi stárli. Bohužel strakáč na vlastní kůži zjistil, že nevděk světem vládne. Pes, který byl obětován pro výzkum ve prospěch lidstva, málem vyhyne, protože již v laboratořích není zapotřebí, a jako o rodinného psa o něj nikdo nestojí, protože je příliš obyčejný.

Nejhorší období – strakáč u propasti zvané zánik

Mezi rokem 1989 a 1993 byla dlouhá a neúprosná pauza bez odchovu štěňat. Na počátku 90. let 20. století byl učiněn opětovný pokus plemeno opět dostat do přijatelného početního stavu. Zároveň v roce 1993 vznikl Klub českého strakatého psa pod hlavičkou Klubu málopočetných plemen psů.

Nakonec jen opravdu velmi malá část přímých potomků psů z ústavu figurovala ve vzkříšení strakáče v devadesátých letech. Podařilo se totiž najít pouze sedm jedinců s průkazem původu po celé republice. Z toho jen tři psi byli schopni využití v chovu. Byli to Car Voděradský háj (nar. 1986) manželů Mamičových, Argo Stříbřecký rybník (nar. 1989) RNDr. Macha a dlouhosrstý hnědý trikolor Artis z Nadějného chovu (nar. 1987) pana Klimeše. Aby mohla obnova plemene být uskutečněna, bylo zapotřebí fen schopných reprodukce. Bylo sáhnuto do řad fen bez průkazu původu, přesto typických strakáčů. Jednalo se o fenu Cilku manželů Mamičových, Betinu pana Spurného (kterou objevila budoucí chovatelka ČSP paní Libuše Charousová) a Peggy paní Merglové. Desátého března 1993 spatřil světlo světa po dlouhé době první vrh „A“ Prosmycký dvůr pěti krásných štěňat, a pro české strakaté psy znamenal naději na nový začátek.

Následná různorodost odchovů byla velká, přesto díky nadšení a snaze tehdejších chovatelů a přibývajících stále nových a nových nadšenců se podařilo dostat strakáče nejen do podvědomí lidí, ale také najít další a další majitele „schovaných strakáčů“ a posléze chovatele těchto psů.

I když v přicházejícím období během šesti let bylo odchováno na 134 štěňat, v chovu jich dále působilo jen celkem 27. Respektive 10 psů a 17 fen. Chovu se opět začala věnovat jen jediná chovatelská stanice, a v roce 1997 se dokonce nenarodilo ani jediné štěně. Nikdo už nevěřil, že se toto plemeno dožije 21. století …

Na začátku 21. století byla po pečlivém zvážení jedna fena nakryta münsterlandským ohařem. Z tohoto spojení je dále využíván v chovu jeden pes. Je sice větší konstituce, ale v ostatních ohledech „typický strakáč“. Také byli puštěni do chovu dva nalezení psi bez původu – Ben a Kerberos. Oba museli nejprve absolvovat posouzení svého exteriéru a povahy od dvou různých rozhodčích s aprobací pro českého strakatého psa. Následně obdrželi doporučení k zařazení do chovu a byli zapsáni do P Registru ČMKU, což je pomocný registr, nahrazující průkaz původu. Jistě ke spokojenosti všech se oba zapojili do chovu, čímž zmenšili procento příbuznosti v následných odchovech.

Je potěšující, že v dnešní době, kdy je na výběr z téměř 400 plemen, a to asi ze dvou třetin snadno dostupných i přímo v České republice, se našli zachránci nenápadného českého psa. Nyní došlo konečně období, kdy se sešlo více zapálených chovatelů pro věc, vehementně se snaží propagovat českého strakáče a s odhodláním se pustili do dalšího rozmnožování tohoto nenápadného, ale příjemného psa. Například v roce 2007 se narodilo již na 70 štěňat. O mediální zvýraznění existence českého strakatého psa se od počátku 20. století starala zejména paní Krupičková, ale i různí poradci chovu tohoto plemene.

Budoucnost českého strakatého psa

Dnes už je strakáč, zdá se, zachráněný, ale zejména dlouhosrstých jedinců je stále žalostně málo. Aktivních chovatelských stanic je přes 30, pořádají se akce určené přímo pro strakáče, majitelé se scházejí ve slušném počtu, předávají si zkušenosti a snaží se strakáče nejen zviditelnit, ale i s nimi stále něco podnikat.

Pokud máte nějakého kouzelného strakáče doma a nikdy jste se s ním na žádné kynologické akci neukázali, neváhejte a ozvěte se nejlépe poradci chovu pro toto plemeno. Ani nevíte, jak velkou službu tomuto plemeni takovým krokem uděláte. Zvláště vzácné odchovy jsou po fenách a psech: Car Voděradský háj, Asta Prosmycký dvůr, Bára Prosmycký dvůr a Aska z Kraje krkavce.

A jak je to tedy s výstavami a průkazem původu, když se zatím nejedná o mezinárodně uznávané plemeno? S národním plemenem, což je i český strakatý pes, je možné se účastnit výstav pouze v České republice a na Slovensku. Tedy jisté omezení zde je, a to také brání většímu rozšíření tohoto plemene. Přesto již bylo vyvezeno několik štěňat strakáčů i mimo tyto dvě země. Chov je však veden pouze u nás a na Slovensku. Průkaz původu standardně vystavuje příslušná plemenná kniha ČMKU. Jsou v něm uvedeni předkové daného psa či feny až do 4. generace, ovšem pokud jsou známi. U strakáčů totiž není nic neobvyklého, že některé kolonky předků nejsou vyplněny, nebo je uvedené jméno, ale bez uvedení chovatelské stanice. Průkaz původu nese místo loga FCI přelepku „ČMKU REGISTR“ a slovní označení, že se jedná o neuznané plemeno (Breed not recognized by the FCI). Nyní se můžeme setkat s přibližně s osmi stovkami českých strakatých psů. Samozřejmě ani zdaleka ne všichni se účastní výstav nebo jsou činní v chovu.

Ideální je 50 % strakatost po celém těle. Povolené rozmezí je však daleko širší. Český strakáč je tříbarevný pes na podkladě tzv. dvojího zbarvení, a to černého se žlutými znaky nebo hnědého se žlutými znaky. Zbarvení srsti je spojeno i s rozdílně zbarvenou nosní houbou. Buď černou, nebo hnědou.

Cesta k lepšímu zdraví

Aby byl chov psů na stále větší úrovni, jsou na chovatele, respektive jejich psy, kladeny čím dál větší nároky. V lednu 2007 došlo k výraznějším změnám v chovu, a k těm stávajícím přibyla nutnost vyšetření na dysplazii kyčelních kloubů (DKK) a luxaci kolenních čéšek (LP). Stejně jako u všech plemen i u strakáče se objevují vylučující vady a zdravotní problémy.

Chov českých strakatých psů se asi nejvíce potýká s chudozubostí a s epilepsií a je dobře, že se o tom chovatelé nebojí nahlas mluvit. Oba tyto problémy byly totiž v počátcích záměrně podporovány z důvodu výzkumu, a nyní bude dlouhou řadu let ještě trvat, než budou naopak z chovu vytlačeny. To se povede jedině v tom případě, že chovatelé budou svědomití a budou chtít plemeni pomoci. Každopádně je možné konstatovat, že míra výskytu těchto vad se výrazně snížila a nadále snižuje, a tedy není potřeba se jí přehnaně obávat.

Při chudozubosti psům nejčastěji chybí jeden či dva premoláry. S výjimkou řezáků a špičáků se chybění zubů nepovažuje za vylučující vadu. Epilepsie, byť s jediným záchvatem za život, však ano.

Pes téměř pro každého

Povaha je největší předností tohoto psa. Nejenže si jej může koupit začátečník, ale jeho nekomplikovanou povahu zvládne důchodce stejně jako odrostlejší dítě. Hodí se i do rodiny s menšími dětmi, kde se uplatní jeho nekonfliktní, veselá a hravá povaha. Jen je potřeba na děti trochu dohlédnout, aby jejich legrácky nepřerostly v neúnosnou mez.

Má velice rád svou rodinu a samozřejmě by s ní chtěl trávit veškerý čas. Ke svému pánovi má absolutní důvěru. Ovšem není to pes, který nemůže být občas ponechán o samotě. Samozřejmě je potřeba jej na samotu zvykat od štěněčího věku. Je vhodný jak do města, tak na venkov, a nepatří k uštěkaným plemenům. Může být i ubytovaný celoročně venku. Teplo ani mrazy mu nečinní problémy. Jistěže ale nejvíc uvítá, bude-li moci žít v těsné blízkosti svých páníčků.

Tento sympatický pes je neúnavný a ochotný ke spolupráci. Jeho obratnost a zvladatelný temperament se dá krásně využít v psím sportu typu agility, flyball, frisbee, tanec se psem nebo obedience (cviky poslušnosti). Každý strakáč je individualita, tedy někteří rádi aportují, jiní rádi skáčou, a jsou i takoví, kteří rádi stopují. Stačí jen najít nejvhodnější odvětví psího sportu a nadšení a radosti psa a ostatně i vás nic nebrání. Někteří jedinci mohou být i dobrými canisterapeutickými psy. Je mnoho strakáčů se složenou zkouškou ZOP, ZPU, BH ale také se ZM nebo zkouškou stopařskou. Cviky poslušnosti nebývají problém, stopa zpravidla také ne, ale obranářské zaměření je většinou nenadchne. Proto kupovat strakáčem s úmyslem zkládání všestranných zkoušek z výkonu (stopa, obrana, poslušnost) nelze doporučit. Buď k tomu daný jedinec bude tíhnout, nebo se budete muset poohlédnout po jiné činnosti. Strakáč je poměrně tvárný a poměrně snadno ovladatelný. Jeho výchova není složitá, snadno si zvyká na nové situace a je ochotný poslouchat. Je celkově velice přizpůsobivý a rozhodně neopovrhne občasnému lenošení.

S lidmi je zpravidla velký kamarád, je milý a přátelský. Proto pohyb a pobyt ve společnosti lidí jej nevyvádí z míry. Uvítá jakoukoliv činnost, kterou mu vymyslíte, na výlet pojede s nadšením kdykoliv a kamkoliv. Je to ideální společník na turistiku, ale i jako doprovod při vyjížďkách na koni, při jízdě na kolečkových bruslích nebo pro kondičního běžce.

Dobře ohlídá dům a zahradu, protože pečlivě ohlásí vše podezřelé. Ovšem agresivní nebývá a ani nelze očekávat ostrý výpad na člověka, který se bez pozvání ocitne na jeho zahradě. Je to mírný a pohodový pes, a to snad za všech okolností. Projevy dominance se u něj objevují opravdu jen zřídka.

Většinou nemívá problémy s ostatními psy, a to ani u jednoho pohlaví. Samozřejmostí však musí být rozumná socializace a styk se psy různého věku hned od počátku. To platí i pro ostatní zvířata. Nečinní mu problémy soužití s králíkem, morčetem, kočkou či andulkou. I když někteří jedinci mohou mít ve volné přírodě výraznější lovecký pud, nemají tendenci ukájet jej lovem domácích kamarádů.

Je to skromný, nenáročný a otužilý pes, ze kterého snad ani nemůže být nikdo zklamán. Jeho údržba je snadná, stačí jej jednou za čas překartáčovat. Výrazněji pouští srst pouze na jaře v době línání. Dlouhosrstí jedinci by se měli pročesávat častěji, jedenkrát za 1 až 2 týdny. Jiná další péče není potřebná. Srst je takové kvality, že bláto a špína se brzy uvolní, a pes i bez koupání vypadá téměř pořád krásně čistě.

Standard plemene

Na členské schůzi konané dne 13. 5. 2007 byl schválen návrh nového standardu. Ten platí od 1. 1. 2008.

Číslo standardu: české národní plemeno neuznané FCI; plemennou knihu vede ČMKU, Česká republika

Název plemene: Český strakatý pes

Země původu: Česká republika

Datum publikace platného původního standardu: 1. 1. 1994 (František Horák)

Použití: společenský pes

Klasifikace FCI: skupina IX – společenská plemena

Celkový vzhled: středně velký tříbarevný strakatý pes s harmonickou a nepříliš těžkou stavbou těla, vyvážených proporcí, mírně obdélníkového rámce s klopenýma ušima, pevné konstituce, bez známek lymfatičnosti nebo hrubosti.

Index formátu těla: délka trupu tvoří 110 až 120 % výšky v kohoutku.

Index výšky: hloubka hrudníku tvoří 50 % výšky v kohoutku.

Index délky hlavy: délka hlavy tvoří 40 % kohoutkové výšky.

Hlava: lehká, suchá, mírně klínovitá s nevýrazným stopem. Délka hlavy odpovídá přibližně 2/5 kohoutkové výšky. Mozkovna plochá, čenichová partie stejně dlouhá jako mozkovna. Hřbet nosu je rovný. Čenichová partie nepůsobí jako zašpičatělá, pysky těsně přiléhají k čelisti. Nosní houba u černo–žluto–bílých jedinců černá, u hnědo–žluto–bílých hnědá, vždy dobře pigmentovaná, lehce vystupující před přední okraj pysků. Kůže na hlavě jemná, bez vrásek, krátce osrstěná i u dlouhosrstých jedinců. Hlava by měla na první pohled odpovídat pohlaví jedince – u feny jemnější, u psa robustnější.

Čelisti a chrup: skus pravidelný nůžkový, v obou čelistech musí být po šesti řezácích a dvou špičácích. Zuby silné, dobře vyvinuté, postavené kolmo v čelistech. Pro plemeno je charakteristické chybění některých premolárů a molárů, což se nepokládá za vylučující vadu. Plnochrupost je předností.

Oči: tmavohnědé u černo–žluto–bílých jedinců, světlejší u hnědo–žluto–bílých jedinců, tvar mandlový, nejsou vypoulené, víčka pigmentovaná, dobře přiléhající. Těžká víčka jsou vadná.

Uši: dopředu klopené ve tvaru V, přiléhající těsně ke skráním a poměrně malé, natažené dosahují svojí špičkou k ústnímu koutku. Ohbí ucha je těsně nad úrovní temene.

Krk: nepříliš dlouhý, šikmo nesený, zužující se směrem k hlavě, přiměřeně silný, s volnější kůží na hrdle, která však nesmí tvořit výrazný lalok.

Hřbet: rovný, pevný s vyjádřeným kohoutkem, směrem dozadu mírně se svažující.

Bedra: spíše delší, rovná.

Záď: rovná nebo mírně spáditá, nikoliv přestavěná.

Hrudník: dobře vytvářený, ale ne přehnaně hluboký, prostorný, ne však sudovitý. Při pohledu shora se hrudník mírně zužuje směrem k zádi. Hloubka hrudníku je větší než jeho šířka. Vzdálenost od lokte ke kohoutku je stejná jako vzdálenost od země k lokti.

Spodní linie a břicho: dolní okraj hrudníku dosahuje k loketním kloubům. Břicho pevné, vtažené.

Ocas: nepříliš vysoko nasazený, zužující se do špičky. Natažený dosahuje nejméně ke hlezennímu kloubu. Nesen ve tvaru šavle i nad úrovní hřbetu, zakroucení nad hřbetem je povoleno, zakroucení do strany není žádoucí. Osrstění ocasu odpovídá celkovému typu osrstění jedince.

Hrudní končetiny: dobře úhlené, paralelní, středně silné kosti. Lokty směřují rovně dozadu, přiléhají k tělu, nejsou vbočené, ani vybočené. Předloktí je při pohledu z kterékoliv strany rovné, s dobře vyvinutým suchým svalstvem.

Pánevní končetiny: paralelní, dobře úhlené se středně silnou kostrou, přiměřeně osvalené. Při pohledu zezadu jsou rovné. Nárt je pevný.

Tlapky: ne příliš velké, spíše kočičí s dobře klenutými prsty a silnými drápy. Pigmentace drápů není podmínkou.

Pohyb: čilý, prostorný, plynulý, elegantní. Velmi vydatný a vytrvalý. Přirozeným pohybem je nízký klus s diagonálním posunem končetin při zachování neměnné linie hřbetu. Chod je lehký, pružný a prostorný.

Osrstění: dvě varianty srsti: krátká a dlouhá. Krátká srst je patrová, s podsadou patrnou především v zimě. Na spodní straně krku, zadní straně stehen a spodku ocasu je srst mírně delší, avšak přilehlá, stejně jako po celém těle. Dlouhá srst je jen nepatrně zvlněná, rovněž s podsadou, splývající. Kratší je na hlavě a přední straně končetin, naopak výrazně delší je okolo uší, na krku tvoří mírný límec, na prsou, hrudníku a břiše splývá. Na hrudních končetinách tvoří praporce, na pánevních kalhoty. Rovněž je vyvinut praporec na ocase. Žádné z uvedených variant není dávána přednost, obě jsou rovnocenné. Tzv. přechodný typ srstí – výskyt výrazně delší srsti na zadní straně stehen a delší odstávající srsti na spodině ocasu u některých jinak krátkosrstých jedinců – není důvodem k penalizaci.

Zbarvení: vždy trikolorní, vyskytují se dva základní typy zbarvení: černožlutobílé a hnědožlutobílé. Černožlutobílý jedinec má černý nos, tmavé oko, hnědožlutobílý má játrový nos a světlejší oko. Žádnému z těchto dvou variant není dávána přednost, obě jsou rovnocenné.
Základní zbarvení je tmavé (černé / hnědé) se žlutými znaky, vždy v kombinaci s bílou. Ideální poměr mezi pigmentovanou a nepigmentovanou plochou těla je 1 : 1. Bílé plochy musí být tečkovány v oblasti žluté barvy žlutě, v oblasti černé / hnědé barvy černě / hnědě. Velikost nebo hustota teček není rozhodující, ale tečkované plochy by neměly vytvářet dojem melírovaného zbarvení (roan).

Kohoutková výška: psi: 45 až 53 cm, feny: 43 až 51 cm.

Vady: každou odchylku od výše uvedených bodů je nutno považovat za vadu, jejíž posouzení by mělo být v přesném poměru ke stupni odchylky.
Penalizovány by měly být zejména tyto vady: špatný tělesný formát, strmý, sbíhavý nebo rozbíhavý postoj, klenutá bedra, přestavěná záď, nedostatečně prostorné chody, nedostatečné osvalení, nadváha, nevyjádřený pohlavní výraz, výrazný lalok na krku. Nedostatečná sytost pigmentace, chybějící žlutá kresba na hlavě, hlava zcela černá, světlé oko, nesprávně nesené nebo tvarované ucho, klabonos, zub(y) navíc, mírně nepravidelný skus, klešťový skus. Příliš krátká srst, chybějící podsada, kadeřavá nebo odstávající srst.

Vylučující vady: jakékoliv výrazné odchylky od standardu; zejména vady plemenného typu, předkus, podkus, výrazně nepravidelný skus, chybějící řezák(y) a nebo špičák(y), odchylka o více než dva centimetry pod nebo nad dané rozmezí kohoutkové výšky, absence tříbarevného zbarvení, hrubá srst s vousem, kryptorchismus, bojácnost, agresivita, zálomek či jiná deformace na ocasu.

Poznámka: 

psi musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, která jsou plně sestouplá v šourku.

Zvířata, která zjevně vykazují fyzické či psychické abnormality, musí být diskvalifikována.