Vojsko vyzkoušelo boserony

O boseronech (beauceronech) se vědělo, že je Francouzi využívají pro policejní službu a má je také jejich vojsko. Vyzkoušet si toto zajímavé plemeno se před léty rozhodli i čeští vojáci. Iniciátorem byl praporčík Pavel Šmudla, který vycvičil několik boseronů a dva psy nabídl armádě. S jedním pak sloužil on, s druhým jeho kolega Jan Gahler. Jeden pes byl vycvičen pro hlídkovou službu, druhý nejprve jako záchranář a později byl přecvičen rovněž na obranáře.

Na misi v Iráku a v Kosovu samozřejmě upoutal český boseron pozornost francouzských vojáků. „Mnohokrát jsem s nimi diskutoval o tomto plemeni, ale ani v zemi původu ho ozbrojené složky nechovají ve větším počtu, jak by se někdy mohlo zdát z nejrůznějších publikací. Armáda užívá jen několik jedinců,“ říká praporčík.

Sloní paměť

Přestože Pavel Šmudla objevil v tomto ovčáckém plemeni mnoho skvělých vlastností, některé z nich jsou spíše přítěží nejen ve službě, ale i ve výcviku. Upozorňuje na to chovatele, kteří by snad chtěli tohoto psího sympaťáka připravovat třeba pro hlídkování nebo sportovní kynologii. „Říká se, že mají sloní paměť. A to mohu potvrdit. Mohlo by se zdát, že to je výhoda. Že co se naučí, už není třeba příliš opakovat. Jenomže on si pamatuje i to, co se naučil špatně nebo jinak. Nedokážu si představit, že by se třeba jako německý či belgický ovčák během několika dní přeorientoval ze sportovního výcviku podle zkušebního řádu IPO na zkoušky nebo na soutěže se služebním zaměřením. Co se naučí, bere moc opravdově a nehodlá to jen tak měnit,“ uvedl psovod jednu z nevýhod „sloní“ paměti.

Samostatný

Boseroni vynikají samostatností. To samozřejmě patří k tomuto plemeni, jako ke všem ovčáckým psům. Při pasení a hlídání stáda ovčák nemůže mít psa stále na doslech a občas ho ani nevidí. A tak se psům po mnoho generací připravovaných pro práci u stáda natolik zvýraznila samostatnost, že se projevuje při jakémkoliv využití. I v této vlastnosti vidí Pavel Šmudla řadu výhod i nevýhod. „Nereaguje okamžitě na povely, jak jsme zvyklí třeba u maliňáků. Boseron ví, že na revíru musí nalézt figuranty, vyštěkat je nebo útočící či prchající zadržet. Jak ho jednou vyšlete na revír, jako by vás nepotřeboval. Dokud nějaký pomyslný sektor neprozkoumá, tak se vrací jen velmi neochotně. Samozřejmě, že na striktní a hlasitý povel či dva zareaguje, ale tváří se, jako by ho to bolelo,“ s úsměvem komentuje svoje zkušenosti. Jako armádní instruktor výcviku může dobře srovnávat řadu plemen. „Žádný pes si tak dlouho nepamatuje nějakou křivdu jako boseron. Stačí ho okřiknout nebo s ním cuknout a chová se jako uražený. Jiné psy namotivujete a za chvíli už nevědí, že jste je pokárali. To boseron ne. Sice pracuje, ale jaksi mechanicky bez jiskry. Řekl bych, že povahově i výkonnostně je něco mezi německým ovčákem – svojí oddaností, rotvajlerem – tvrdohlavostí, dobrmanem – temperamentem a kavkazákem či středoasiatem – – schopností řešit vzniklé situace samostatně.“

Francouzské moudro

Francouzští vojáci Pavlu Šmudlovi už dávno prozradili, co na boserony platí. „Tvrdá ruka v sametové rukavici,“ připomněl zásadu, o které nejprve dlouho přemýšlel, ale čím déle toto plemeno cvičil, tím více se přesvědčoval, kolik hlubokých zkušeností lze vtěsnat do tak krátké pravdy. Boseroni mají totiž silnou tendenci k dominantnímu chování. Na páníčka zkouší všelijak, jak by mohl mít navrch. Ten musí být trpělivý a hlavně důsledný. Žádný ústupek. Když dostane povel k přivolání, nikdy nesmí zůstat na půl cesty a to platí pro veškerou poslušnost. „Jen je třeba hledat správnou motivaci, aby on sám chtěl. Bezhlavě nebo zlobně ho k něčemu nutit nikam nevede. Jakmile vycítí u někoho slabost, hned toho dokáže využít a stupňuje snahu vyniknout. Když narazí na slabšího či bázlivého figuranta, nedá mu pokoj a snaží se stále a stále nad ním vítězit. Jinak má tendenci k nedokusování a překusování, což se ale dá vcelku slušně vypilovat. Jeho zákrok je rychlý a razantní,“ hodnotí Pavel Šmudla obranářské vlohy. Zároveň připomíná, že boseroni zjevně dospívají kolem třetího roku života a trvá jim déle než pochopí, co se po nich chce při kousání. „Pak to ale stojí zato,“ hodnotí psovod.

Ještě že tě mám

Tohle jednou řekl praporčík Šmudla svému psovi s plnou vážností. Bylo to v irácké Basře. V místě, kam tatrovky nebo náklaďáky spojenců vyvážejí odpadky z vojenské základny. O odpadky je takový zájem místních obyvatel, že automobil musí doprovázet početná skupina vojáků, aby lidé nevylézali na jedoucí automobil nebo ve chvíli, kdy se náklad vyklápí. Nejednou se stalo, že při divokých nájezdech na svozový vůz došlo ke zranění nedočkavců a dokonce i ke smrtelným úrazům. Doprovod tedy musí zabránit incidentům a předcházet zraněním. Bída a hlad místních lidí je ale někdy silnější než respekt k vojákům. Jednou byl dav obzvláště početný a divoký, ale zdálo se, že téměř tři desítky vojáků by měly zvládnout sto padesát domorodců. Jenomže lidé vzali „kruhovou obranu“ vojáků útokem a vypadalo to na osobní souboje. A když to už to pro vojáky vypadalo hodně špatně, zasáhl Pavel Šmudla se svým boseronem Alzirem. Sejmul mu náhubek a pes udělal to, v čem jsou boseroni jedineční. Nevzal prvního člověka, ale chytl za ruku nejagresivnějšího chlapa. „Ve chvíli, kdy to vypadalo, že nás dav bude lynčovat a psa ušlapou, Alzir napadl dalšího útočícího muže a v tu chvíli skupinová psychóza ochladla a dav se dal na ústup. Nemít psa, nepochybně by došlo k těžkému střetu a nechci spekulovat, jak by to mohlo být zlé. Takhle to odnesly jen dvě ruce s obtiskem Alzirových čelistí,“ vzpomíná praporčík Šmudla.

Všestranný

„Boseron Alzir byl nejen obranářem, ale rovněž specialistou na vyhledávání drog. I v tom byl dobrý, velitelé v Iráku i v Kosovu ho však využívali především jako hlídkového psa. Ocenili ho i Britští vojáci, kteří měli se svými psy problémy, když museli zasahovat proti bouřícím se radikálům v tradičním arabském oděvu. Plandající hábity jim dělaly problémy. Motali se do nich a muže útočící na vojáky pěstmi či klacky zadrželi jen s velkými obtížemi. Alzir jim ale ukázal, jak takový zákrok má vypadat. „Bylo to při spojeneckém nácviku nazývaném CRC. Při tom se slaďují postupy na zvládání davu. Pro psy je nejdůležitější, aby se dokázali zorientovat a zvykli si na spojenecké uniformy. Naši vojáci sloužili totiž i s Američany, Brity, Finy, Španěly a Francouzi. Šlo o to, aby psi nepokousali vlastní vojáky a přitom budili hrůzu, která dokáže ochladit i silné davové emoce vzbouřenců. Když přišli britští figuranti s hábity, Alzir jim je nejprve bleskově strhnul a pak už si nimi snadno poradil,“ vzpomíná psovod. Zároveň dodává, že ani všelijaký obranářský výcvik z něho neudělal zlého psa. „Dokáže zhodnotit situaci a nikdy nenapadl žádné dítě, přestože některé po něm házely i kameny. Pokud si ale někdo pořídí boserona a nemá kynologické zkušenosti, snadno se z něho může stát agresivní jedinec,“ varuje Pavel Šmudla.

Miluje vodu

Přestože u ozbrojených složek se boseroni neuchytili, na oblibu u civilních páníčků si stěžovat nemohou. „Mně se líbí pro svůj vzhled i mohutnou stavbu těla. Mám boserona ráda i pro jeho zvláštní povahu. Musí se s ním však cvičit opatrně. Po dobrém, avšak důsledně a bez používání mechanických podnětů. Motivuji ho na hračky a pamlsky. Brzy bych chtěla složit zkoušky Tartu nebo podle národního zkušebního řádu,“ svěřila se Lenka Šafránková z Liberce. Je majitelkou bezmála padesátikilového boserona harlekýna, který má v kohoutku šedesát devět centimetrů. Lenka ráda plave a tak uvítala, že její boseron se do vody nikdy nemusí pobízet. Vlítne do ní, kdykoliv dostane šanci.