Svět podle psa – část 5. Průvodce labyrintem psích emocí – rodičovské emoce
Bezpečná náruč rodiny
Péče o mláďata a jejich výchova patří ve světě zvířat k nejsilnějším pudům, který vyvolává silné a hluboké emoce. Praotcové domestikovaných psů – vlci – žijí v rodinných smečkách a mezi jednotlivými členy smečky existují velmi úzké sociální vazby nabité emocionalitou; o péči o mláďata a jejich výchovu se pečlivě starají všechna ostatní dospělá (i dospívající) zvířata. Při chovu domestikovaných psů je situace jiná a některé vlčí rodinné instinkty u nich zeslábly, byly potlačeny či zanikly docela.
Ve vlčím brlohu
V divočině si vlčice před porodem vyhledává v loveckém teritoriu své smečky klidné místo (většinou nedaleko vodního zdroje, poněvadž matka potřebuje během kojení enormní množství tekutin), kde si vyhrabe noru. (Vlci mohou k porodu využívat i jeskyňky, příhodné a upravené úkryty pod vývraty stromů atd., případně v Arktidě a subarktických oblastech pouhé prohlubně). „Klasický“ vlčí brloh má zpravidla vstupní otvor velký 50×50 cm, chodba je dlouhá asi 2 m (může být ovšem i mnohem delší) a ústí do vyvýšeného porodního kotle, kde matka rodí a opatruje čerstvě narozená mláďata. V Evropě rodí vlčice v měsících dubnu a v květnu, v subarktických oblastech Kanady, Aljašky a na Sibiři rodí později (do června). Vlčice si připravují brlohů několik a v průběhu péče o mláďata svůj vrh stěhují (důvody jsou různé: bezpečnost, zablešení brlohu atd.).
Těsně před porodem si vlčice vytrhává srst na břiše (jde jí to lehce, neboť rodí v období línání) a vyškubanou podsadou vystele porodní kotel. Budoucí matka si také v blízkosti nory často připraví několik úkrytů s potravou. Anne Dominique Ménatoryová v knize Jaké je to být vlkem zaznamenává: „Jednou jsem viděla těhotnou vlčici pomočit tucet kusů masa, které pak zahrabala na různých místech.“
Vlčice rodí 63 dní po svém oplození. Obvykle porodí čtyři až šest mláďat (výjimečně jedno, ale ve vrhu můžeme vzácně nalézt i třináct vlčat). Mláďata se rodí hluchá a slepá; slyšet vlčci začínají po několika dnech, oči se jim otvírají po jedenácti až patnácti dnech. Matky vlčice kojí mláďata pět týdnů, pak je odstavují a mláďata přecházejí na vyvrženou natrávenou potravu a později na pevnou. I v odborné literatuře se zatvrzele opakuje, že ostatní členové smečky se s mladičkými vlčky seznamují až asi v pěti týdnech, tedy po odstavu mláďat. Moje osobní pozorování to však nepotvrzují: viděl jsem otce vlka pečovat již o své třítýdenní potomky.
Úmrtnost vlčích mláďat je vysoká – až 60 %. Vlčata mohou uhynout na infekční chorobu (psinka, listerióza atd.) nebo na zranění, může je zabít medvěd, rys či ulovit orel, a navíc – k životu a ke svému zdárnému vývoji nutně potřebují velké množství bílkovin (třikrát tolik na kilogram hmotnosti než dospělý vlk), takže v hubených letech mohou uhynout i hladem.
Zajímavý fakt o faktorech ovlivňujících velikost vlčího vrhu přináší v knize O vlcích a lidech Barry Holstun Lopez: „Velikost vrhu závisí na množství kořisti a na hustotě vlků v dané oblasti. Čím více je vlků, tím je vrh menší. Kolik se narodí či jestli se vůbec nějaká mláďata narodí a kdo přivede mláďata na svět, to závisí na sociální organizaci uvnitř smečky. Smečka může dokonce reagovat na tlak nejbližší sousední smečky, která má mnoho ročních vlků, tím, že nebude rodit. Vlčí endokrinní systém je na toto vše citlivý a určitým způsobem reaguje na stres v životním prostředí zvířat – na to, jak často se setkávají se členy sousední smečky nebo jak dlouhý čas uplyne mezi dvěma úspěšnými lovy. Tyto faktory určují a ovlivňují páření i velikost vrhů. Zajímavostí je, že někdy se ve smečce nerodí mláďata vůbec. V čase nedostatku potravy to zvyšuje šance na přežití celé smečky.“
U zvířat, která rodí pouze jedno mládě, se úzká vazba mezi matkou a jejím mládětem vytváří bleskurychle: podle zoologů to trvá jen pět až deset minut. Oproti tomu vlčice (či fenka domestikovaného psa) rodí dvě až dvanáct hodin. Během této dlouhé doby se nevytváří individuální vazba k jednotlivým mláďatům, nýbrž matka přijímá celý svůj vrh. Při porodu se mláďata vynořují z porodních cest obalena blanami (někdy však mohou vyklouznout holá a plodové baly s placentou vypudí samice až po štěněti). Vlčice (fenka) překousne pupeční šňůru a spolkne placentu. Polykání obalů a placenty je biologicky zcela funkční (praktikují to i býložravci), placenta totiž obsahuje hormony, které upravují dělohu po porodu a napomáhají rozvoji laktace.
U samic domestikovaných psů se projevují pouze fragmenty přípravné vlčí porodní fáze (např. vyhrabávání jam, vytrhávání srsti v oblasti břicha atd.).
Úskalí některých psích plemen
Fenky s předkusem (buldoci, pekinézové apod.) nedokážou řezáky překousnout pupeční šňůru a vyprostit štěně z plodových obalů. Pomoci musí člověk (a to je možno hodnotit jako nepřirozený akt).
Mládě jako spouštěč
Hlavním a zásadním spouštěčem mateřského chování a s ním spojených emocí je samotné mládě (mláďata)! Pach plodových tekutin v srsti mláďat vyvolává okamžitou reakci – olizování (olizováním bříšek matka aktivizuje dosud nezralé reflexy mláďat ke kálení a močení). To je rozhodující moment vztahu matky a jejího potomka. Matka je se štěňaty v neustálém kontaktu, mláďata permanentně působí na matčiny smysly: svou fyziognomií, zvukovými signály a pochopitelně pachem. (Avšak ani např. matky se ztrátou zraku či sluchu neztrácejí pranic ze své pečovatelské aktivity – neboť nejdůležitějším smyslem psovitých šelem je bezesporu čich!) Většina biologů je přesvědčena, že mateřské chování fenky po porodu je řízeno hormonálními procesy.
Iniciátorkou těsné vazby mezi matkou a mláďaty je nejprve fenka. Později se vztah mění v ambivalentní (obojetný): v této fázi již mláďata sama aktivně vyhledávají matku, žadoní o krmení, hřejí se u ní, hrají si s ní a dožadují se její mateřské péče.
Pseudogravidita – dědictví po vlcích
Některé fenky, ačkoliv nemají štěňata, mají dva měsíce po skončení estru (hárání) pseudograviditu (tzv. falešnou březost), čili se jim tvoří mléko, respektive produkují mléko (někdy tento proces může vyústit až v patologický). Tuto schopnost zdědily samice domestikovaných psů po svých prapředcích vlcích: ve vlčí smečce (v přírodě) se rozmnožuje pouze rodičovský pár, ostatní vlčice mívají estrus potlačen; přesto mnohé vlčice produkují mléko (mají pseudograviditu), aby v případě úmrtí matky mohly sirotky kojit a vychovat je. V normálním případě mohou početnější vrhy i přikrmovat. Tak zní zákon zachování rodu smečky!
Dočasná kasta privilegovaných
Vlčata se ve vlčí smečce těší absolutní péči dospělých a užívají si maximálních privilegií. Mohou se krmit na kořisti jako první a nemusejí dodržovat „vlčí stolní etiketu“. „Prvních pět až šest měsíců života si vlčata užívají všech privilegií,“ píše Anne Dominique Ménatoryová. „Viděla jsem, jak mláďata berou maso dospělým od tlamy bez jakýchkoli známek reakce či nesouhlasu; avšak po této době se výchova stává přísnější. Vlci jsou s mláďaty vždy mimořádně trpěliví. Pokud dospělého vlka náhle probudí klubko mláďat, které na něj zaútočí, tak se postaví a odejde opodál. Pokud mu mláďata nedají pokoj, prostě se vzdálí, ale bez vrčení nebo jiného projevu agrese. Občas se dospělý připojí k hrátkám mláďat, běhá s nimi, sleduje je, schovává se a skáče na ně, hravě je štípe, ale opatrně, aby neublížil. Atmosféra ve smečce je radostná a téměř lehkomyslná. Jejich hry jsou plné zábavy, a i když trvají jen několik minut, opakují se několikrát za den. I starší vlci se připojují k těmto veselým radovánkám, jakoby pod náhlým přívalem mladistvosti a bujarosti.“
Přední světový specialista na psovité šelmy L. David Mech rozbíjí vžitý názor na přísnou hierarchii vlčí smečky (která se spíše vyhraněně projevuje u vlků chovaných v zajetí): „K boji o dominanci mezi vlky dochází vzácně, pokud vůbec. Na typickou vlčí smečku je třeba nahlížet jako na rodinu s dospělými rodiči, kteří vedou aktivity skupiny a dělí se o vedení prostřednictvím dělby práce. Pokud by byl úlovek malý, žral by jako první alfa pár, ale pokud by byla potrava vzácná, nakrmila by se nejprve vlčata. Pokud je úlovek dostatečně velký, všichni členové smečky žerou současně bez ohledu na své postavení.“
Síla rodiny
Vazby rodiny a rodičovské chování psovitých šelem jsou nesmírně silné. Bývalý dlouholetý ředitel pražské zoologické zahrady prof. Zdeněk Veselovský vzpomínal na událost z roku 1974: „Bylo nutné přemístit vlčici s vlčaty z výběhu, který byl zatopen vodou, do karantény na opačném konci zoologické zahrady. Vlk–otec a zbytek smečky zůstali v původním výběhu. Druhý den byl výběh prázdný. Nastal shon a hledání uprchlíků. Vlci však neutekli z prostoru zoologické zahrady, ale všichni klidně leželi v karanténě před klecí s vlčicí a mláďaty.“
Psovité šelmy jsou mimořádně starostlivými rodiči se vzájemnými silnými emocionálními pouty. Nejen matky, ale i otcové jsou nesmírně odpovědnými a starostlivými ke svým potomkům. To jasně dokazuje chování vlků, kojotů, šakalů, psů hyenových. „Samota“ ve slovníku mláďat neexistuje! „Vlčí mládež není nikdy bez matky či bez otce nebo jiných dospělých, se kterými si vytváří pevné svazky,“ zdůrazňuje Jeffrey Moussaieff Masson. Dokonce i samci lišek obecných (o kterých se tradičně předpokládalo, že žijí spíše samotářským životem) jsou starostliví otcové. Expert na lišky David MacDonald podrobně popsal chování lišáka, který se třásl nedočkavostí, jen aby mohl pečovat o svá mláďata. „Chodil kolem ústí nory a skučel, a když matka nereagovala, šťouchal hroudy potravy dolů do doupěte nosem jako biliárovým tágem. Nejraději ze všeho si hrál s liščaty.“
Ve světě psovitých šelem dokonce není neznámým pojmem ani adopce. V kráteru Ngorongoro byl zdokumentován zajímavý případ: ve smečce psů hyenových pošla jediná samice, když jejím devíti štěňatům bylo teprve pět týdnů. Dospělí samci smečky se mláďat ujali sami a každodenně se vraceli k doupěti, aby je nakrmili. Celý vrh nakonec úspěšně odchovali!
Špatní otcové: psi!
(Pro a proti …)
Lidé ochočili vlky, v proudu generací je domestikovali a časem vytvořili nepřebernou řadu rozličných plemen. Pes se stal nejlepším přítelem člověka. Člověk psa přetvořil a – kvůli podmínkám chovu – udělal z monogamního zvířete zvíře promiskuitní. Není proto vinou psa, že je, na rozdíl od ostatních šelem psovitých, špatným otcem. „Je to víc než čistá spekulace,“ píše Jeffrey Moussaieff Masson, „požadujeme od psa promiskuitní chování (včetně nedostatku puzení k monogamii u samic) a jako odpadní produkt získáváme defektní otcovství … Lidé mají velké štěstí: zbavili psa možnosti prožívat tyto hluboké city na správném místě, tedy v rodinném doupěti, a tak je přenesl na ně. To my jsme psí rodinou, a tudíž se těšíme psí věrnosti, odvaze a radosti z toho, že nás vidí.“ Silné emoce, které mezi jednotlivými zvířaty ve smečce psovitých šelem panují, tak pes přenesl na svého mezidruhového partnera – na člověka.
