Svět podle psa – část 9. Průvodce labyrintem psích emocí – Soucit a žárlivost
Slova velkého ochranáře africké přírody a někdejšího šéfa Národního parku Tsavo Davida Sheldricka (1912–1977), která vyslovil o slonech, platí pro většinu zvířat. Indiánský náčelník Dan George, filozof, herec, básník a obránce lidu Prvních národů (1899–1981) podobnou myšlenku vyjádřil v básni:
Hovoříš-li ke zvířatům,
budou hovořit i ona k tobě
a budete se znát.
Nehovoříš-li k nim,
nebudeš je znát
a to, co neznáš, ti nažene strach.
To, co člověku nahání strach,
to dříve či později zahubí.
Hned v prvním díle našeho seriálu jsme však čtenáře varovali před naivním antropomorfismem při hodnocení zvířecích emocí. Nic nelze přehánět, je třeba se nechat vést instinktem a při hodnocení emocí zvířat je třeba se nechat vést tradiční zlatou střední cestou.
Soucit
Zmiňte se před ctihodnými diplomovanými etology o soucitu u zvířat – vnitrodruhovém či nedej bože mezidruhovém – a budou vás šmahem považovat v lepším případě za fantasty a pohádkáře, v horším za nenapravitelné sedmilháře.
Ale ponechme stranou případy ve společenstvích slonů, kosatek, delfínů … a zapátrejme ve světě psovitých šelem. Příhody o tom, že mí malamuti vytuší mou zdravotní indispozici a chovají se ke mně velmi šetrně a ohleduplně, či případ, kdy se má partnerka Zdenka při pádu zranila (těžký výron kotníku) a naše štěně Československého vlčáka Taiga, třebaže byla ve věku, kdy nám svou přízeň projevovala převážně neurvalými kousanci, zjihla a chovala se k ní s něžnou starostlivostí, jsou příliš subjektivní a zavánějí červenou knihovnou. Sáhněme tedy po „munici těžšího kalibru“ …
Onen fascinující zážitek z jednoho podzimního dne v rumunských Karpatech si budu pamatovat do smrti. Potulovali jsme se s mými malamuty Rodnou, pohořím Rumunska, které je také nazýváno Pěnišníkovými horami, a to kvůli masovému výskytu rododendronů. Nikde ani jediná značená turistická stezka, liduprázdno, nádherné bezčasí … Šlapali jsme vytrvale od božího rána. Dole pod námi se válelo vlnobití mlh, ale my si vykračovali v zubatém říjnovém slunci za svěžího horského voňavého větříku po plochém hřebenu. Když jsem pocítil hlad, „zaparkovali“ jsme u jedné skalky, psům jsem nalil do misek vodu a zašátral v boční kapse báglu po tatrance. Rozvinul jsem karimatku: byl čas si pohovět. Z údolní mlhy se k nám nahoru prodral nějaký kroužící dravec, a proto jsem vylovil z batohu triedr. Jestřáb mi brzo zmizel z dohledu a já jsem s dalekohledem na očích zkusmo zapátral po okolí. Když jsem triedrem „dobloumal“ k asi tři sta metrů vzdálené skalce, roztřásly se mi vzrušením ruce. Na plochém kameni vyhřátém sluncem dřímal vlk: hlavu položenou na předních tlapách. Co nejtišeji jsem psy přesunul do úkrytu za naše kameny a znovu zaujal pozorovací polohu ležícího „střelce“ v tísnivých obavách, že vlk již zcela určitě zmizel. Nikoliv, spokojeně klímal na svém místě. Čas běžel: šelmu jsem pozoroval už dobré dvě hodiny. Po dlouhé době zvíře zvedlo hlavu, namáhavě povstalo a otřepalo se: byla to značně opelichaná vlčice. Udělala pár namáhavých kulhavých krůčků, zatočila se a znovu ulehla. Bylo zřejmé, že své nejlepší časy měla již dávno za sebou; to také vysvětlovalo, že nás nezpozorovala: vítr jsme měli sice dobrý, ale za to, že nás nezaznamenala, jsme jistě vděčili jejímu slábnoucímu sluchu a zraku. Slunce se klonilo k obzoru, krátký říjnový den se kvapem chýlil ke svému konci. Náhle vlčice pozvedla hlavu a pozorně hleděla pod sebe do údolí. Po chvíli jsem hluboko pod ní zaznamenal pohyb: v řadě za sebou klusali vzhůru na hřeben tři vlci. Vlčice se s obtížemi zvedla, vrtěla ohonem a vydávala něžné kničivé zvuky. Vlci doběhli k ní a všichni se v klubku něžně a horlivě zdravili. Vlčice jim se sníženým těžištěm těla oňufávala čenichy a s hlavou na stranu jim olizovala koutky úst jako malé vlče. Dočkala se: vlci pěkně po sobě vyvrhli před ni na zem tři kopičky masa, které vlčí babička hltavě spolkla. Přemohlo mě dojetí: byl jsem právě na vlastní oči svědkem obdivuhodné vlčí solidarity, o které jsem již mnohokrát četl a která – v souvislosti s tradovanou vlčí agresivitou – vypadá až neuvěřitelně!
Terénní zoolog (a skvělý výtvarník) Ludvík Kunc popsal případ staré bezzubé vlčice ulovené u kravína ve vesnici Runina na východním Slovensku. Vlčice se zde živila na mrchovišti na nahnilém mase rozkládajících se telat. Pitva potvrdila původní domněnku, že vlčí smečka musela starou vlčici krmit natrávenou vyvrženou potravou, jinak by totiž nemohla přežít – nemohla samostatně lovit ani si sama urvat maso z čerstvé kořisti. Jiný případ uvádí Barry Holstun Lopez v knize O vlcích a lidech: pitva vlka uloveného v Montaně odhalila, že v mládí utrpěl hrozivý úraz – patrně los mu kopytem rozdrtil spodní čelist a poškodil mu i temeno lebky. Smečka se musela o svého zraněného člena dlouhodobě starat, jinak neměl nejmenší šanci přežít. Všechny rány se vlkovi zhojily a on se ještě několik let těšil plnohodnotnému životu.
Při sledování příkladů vlčího soucitu (či solidarity) musí člověku vytanout na mysli otázka, čím jsou staří nebo zranění vlci pro ostatní členy smečky vlastně tak důležití, že o ně pečují? Co je k tomu vede? Zcela nepochybně duch smečky a silné rodinné vzájemné vztahy. Vlci ve smečce mají k sobě mimořádné citové vazby. (Tento povahový rys a toto solidární cítění jsou známy i u jiných zvířat – např. u slonů, kosatek, delfínů, goril atd.) Naše současná lidská civilizace dospěla ke kultu zbožnění mladistvé výkonnosti. Jakoukoliv slabost jsme si uvykli skrývat, aby nám nikdo „nešel po krku“. „Ústup ze slávy“ je možno zpočátku kamuflovat – plastickými operacemi, přehrávaným elánem, povzbuzujícími tabletami, těžce nabiflovanou asertivitou … „Stáří“ jako by bylo neslušným slovem, které je třeba vytěsnit: do starobinců a hospiců, mimo dosah zraku, citu a sociální solidarity. Smrt se stala čímsi nepatřičně hrozivým, nedefinovatelným a nepřirozeným. Na stáří a smrt „není čas“. Lidé ztratili vědomí solidární sounáležitosti rodiny (rodinné smečky), které patřilo odjakživa do vesnických usedlostí a které kdysi přivedlo vlky k ohništím našich předků, aby nám dalo naše nejlepší přátele – psy.
Další důkaz zvířecího altruismu, který zaznamenal David Macdonald, uvedl v knize Když sloni pláčou Jeffrey Moussaieff Masson: „Přestože biolog a pozorovatel lišek David Macdonald napsal, že přikázání ‘O sousto se nepodělíš’, je jedním ze základních zákonů liščího desatera, viděl také, jak lišky donášejí zraněným dospělým jedincům potravu. Jedna liška, Široké oči, byla poraněna žacím strojem. (Macdonald ji vzal k veterináři, který zjistil, že zranění jsou osudová.) Druhého dne jí její sestra, Velké uši, donesla potravu na místo, kde byla Široké oči zraněna, a kňučela, jako by vyzývala mládě k jídlu. Jindy si zase lišák zapíchl trn do tlapy, která se pak zanítila. Dominantní samice ve smečce mu nosila jídlo, dokud se neuzdravil.“
Neidealizujme si: samozřejmě by bylo zcela pošetilé si vlky idealizovat podle nějakých lidských schémat. Tak jako vlci nejsou zplozenci pekel, nejsou ani našimi duchovními vůdci či ušlechtilými románovými hrdiny. Vlci jsou vlci. Člověk, který vlky démonizuje nebo si je naopak idealizuje, je na špatné adrese a na cestě do Nikam. Morální kodexy lidské společnosti neplatí ani pro vlky, ani pro žádnou jinou mimolidskou bytost. Zvířata nežijí podle uměle vymyšlených dogmat, nýbrž podle nepsaných zákonů své přirozenosti, pudů sebezáchovy a nezlomné vůle přežít. To, že se vlci dokážou postarat o staré členy své smečky, neznamená, že vlk neváhá zabít jiného vlka. Naopak. Při mezismečkových potyčkách zahyne často mnoho smrtelně zraněných šelem. Domácí smečka usmrtí i cizí mladé nezkušené vlky, pokud proniknou na svých zvědavých a objevných toulkách na její lovecké teritorium. Výzkumy z amerického Yellowstonu prokázaly, že takto nalezne smrt až 60 % mladých vlků.
Pes kontra Othello
Upírají-li někteří etologové psům schopnost žárlit, mám dojem, že žijí na nějaké jiné planetě, kde existence psů nebyla prokázána. Našim psům je opravdu lhostejné, zda máme nějaké pletky se sousedkou či sousedem, ale běda, projevíme-li přízeň jejich psu nebo fence; pak nám dají jasně najevo svou nelibost. Jak? Rozhodně nás nezardousí jako pověstný Othello, mouřenín benátský … Povědí nám to však řečí svého těla – blokují nás od „soka“, bodyčekují nás a odstrkují a dávají nám až přehnaně najevo svou přízeň: naskakováním do náruče, olizováním obličeje a „francouzskými polibky“. A to v případě, že „sok“ je jejich kámoš. Pokud s ním však mají nevyjasněné vztahy, hrozí mu: vrčením, dominantním postojem, ritualizovanou agresí, která ovšem může přejít v agresivitu otevřenou.
V rámci své sehrané psí smečky však žárlivost nepozoruji, ale pouze vůči mně. Věnuje-li se moje partnerka některému ze psů více, ostatní zpravidla dají žárlivost najevo.
Samozřejmě že nejenom psi jsou schopni žárlit. Moje partnerka Zdenka měla „intimní“ vztah s kakaduem žlutočečelatým Oskarem. Políbit ji v jeho přítomnosti se rovnalo hře s ohněm, respektive s jeho hrozivým zobanem.
Žárlit dokážou i vlci: zejména v období estru, kdy vůdčí samice hrozivě blokuje jiné samice ve smečce a naopak vůdčí samec nedůtklivě střeží svou partnerku vůči jiným samcům ve smečce (i když ti si zpravidla ke „královně“ nic nedovolí). Při chovu vlků v zajetí ovšem může v tomto období docházet k mnohem vážnějším půtkám, které vedou ke zraněním či smrti šelem, neboť ty nemají možnost se od vůdčího páru dočasně vzdálit.
Jeffrey Moussaieff Masson v knize Když sloni pláčou píše: „Jedním ze zdrojů agrese u společensky žijících zvířat se zdá žárlivost, pocit, jenž se u lidí často projevuje jako hněv či zlost. Evoluční přístup přikládá žárlivosti velký význam. Mezi sourozenci může pojistit přístup jednotlivce ke zdroji potravy a k rodičovské lásce. Mezi partnery pak zajistit, že se oba soustředí na péči o mladé.“ A na jiném místě: „Vědci zkoumající páření mezi živočichy poukazují na velké množství možných důvodů, proč živočichům z genetického hlediska záleží na tom, aby se jejich partner nespářil s nikým jiným. Většinou pak hovoří o ‘monopolizaci’, ‘ochraně’ a ‘hlídání’ partnerů, ne však o lásce a žárlivosti. Žárlivé chování ve smyslu přivlastnění si partnera a vynucení výlučnosti v páření je nesporně z genetického hlediska důležité.“
