Svět podle psa – část 11. Průvodce labyrintem psích emocí – Panika
Maska netečnosti
Na tu zkušenost nelze zapomenout: kdysi jsem měl možnost asistovat u transportu vlků odchycených v divočině. Policie tehdy odhalila v Budapešti náklad živých vlků, kteří sem byli dopraveni z Mongolska, aby z jejich kožešin byly pro lvy a lvice salonů ušity „slušivé“ kožichy. Hanebný čin naštěstí policie zhatila a vlci byli odvezeni (díky financím nadace Brigitte Bardotová) do francouzského vlčího parku Les Loups du Gévaudan.
Kdo by se domníval, že šelmy odchycené v divočině šílely děsem, že rvaly desky beden tesáky a naříkavě se dobývaly na svobodu, byl by na omylu. Vlci leželi nehybně a bez hlásku a jejich duševní peklo, které se v nich nepochybně odehrávalo, prozrazovaly jen rozšířené zorničky. Stejně se chovali i při daleké přepravě. Když jsme konečně dorazili do cíle, byly transportní bedny (s otevřenými dvířky) přemístěny do karanténních prostor. Vlci však bedny neopouštěli. Teprve v noci – váhavě, s přikrčenými těly a s ocasy mezi nohama – plíživě opustili své „cely“ a žíznivě chlemtali vodu. Celá událost měla happy end: po aklimatizaci vytvořili vlci v parku životaschopnou, harmonickou smečku, jejíž potomci tam žijí dodnes.
V chování lapených vlků nebylo nic nepochopitelného: ani handicapované šelmy v divočině na sebe zbytečně neupozorňují – slabost může přilákat nepřítele a způsobit smrt.
Lois Crislerová, která letecky přepravovala „své vlky“ z Aljašky do Colorada, udělala podobnou zkušenost: „Vlci byli strachem bez sebe. Leželi nehybně v koutě klecí a v očích měli hrůzu. Snažili se chovat co možná nejméně nápadně. Vyrostli v samotě našeho tábora v Arktidě, a tak před začátkem téhle cesty znali jen rozlehlou tundru a nás, to znamená mého muže Crise a mne. Jejich cestovní klece jim naštěstí poskytovaly jakousi možnost úkrytu: byly z překližky a pouze místo přední stěny měly drátěné pletivo. Vlci určitě trpěli v kabině horkem, poněvadž byl říjen a jim už pod pesíky narostla zimní srst do polárních mrazů – hustá a jemná podsada. Přesto se však nepohnuli a leželi úplně tiše.“ Určitě byli žízniví, ale nabízené vody se po cestě ani nedotkli. „Leželi bez hnutí a připomínali spíše šedé stíny, ale oči měli ostražité a svítil z nich strach,“ poznamenává Lois Crislerová. „Postaveni před něco, s čím se nedovedli vyrovnat, praktikovali teď všichni klasickou vlčí taktiku tiché pasivity.“
Lois Crislerová, která chovala vlky a vlčí Křížence v americkém Coloradu, ve své knize Život s vlky výstižně píše: „Čekali jsme, že přijede zhruba dvanáct lidí ve čtyřech autech, jenomže jich přijelo přes šedesát. Nahoru po cestě řvalo na jedničku jedno auto za druhým. Auta zatarasila celý příjezd a stála i na úzké stezce vedoucí na hřeben, kudy projel jenom džíp. Občas bylo možno zahlédnout zvířata, jak už teď plna panické hrůzy prchají mezi stromy na římse. Než jsme ten nadšený dav pustili do ohrad, požádali jsme je, aby kolem slídových oken, za jejichž záclonami ležela nemocná Wildie, chodili tiše. V tomhle poslechli. Požádali jsme je také, aby nechodili dál než k přístřešku pod smrky ve velké ohradě, protože naše vlčice i kříženci potřebují alespoň trošku soukromí. Lidé se hrnuli na plácek dolů k zadní ohradě. S fotoaparáty v rukou se drápali na tabuli i mroží skálu. Začali se krást i za přístřešek pod smrky. Zahnali jsme je zpátky. Jinak jsme jim v ničem nebránili. Ochotně jsme odpovídali na všechny otázky, i když jsme si smutně uvědomovali, co všechno tahle návštěva zvířata stojí. Jako vždycky jsme doufali, že získáme divokým zvířatům příznivce. Ale když nakonec žena, která kroužek vedla, poznamenala: ‘Ta vaše zvířata jsou ale hravá,’ nedokázala jsem se ovládnout a vyhrkla jsem pravdu: ‘Šílí strachem.’ Vrhla na mě vážný a překvapený pohled a brzy nato se snažila přimět skupinu k odchodu.“
Psí panika se, jak mi jistě potvrdí většina kynologů, od té vlčí markantně odlišuje.
Panika u psů
Poprvé jsem se s panikou u psů setkal kdysi dávno v dětství hned u svého prvního psa – Německého ovčáka Dona (Ex z Hádové), který se děsil bouřek. Když vypuklo hlučné letní nebeské divadlo, brali jsme ho domů. Jednou však přichvátala bouře v době, kdy jsem byl ve škole a dospělí v práci. Don proskočil prosklenými dveřmi na verandu a otevřeným oknem do pokoje na postel, kde se právě oddávala po obědě siestě má prababička. Tu – kupodivu – neranila mrtvice, ale hned jí bylo vše jasné a psa zachváceného děsem chlácholila: „Neboj se, Donečku!“ (U žádného jiného mého psa se strach z bouřek neprojevil.)
Panický strach u psů je docela nebezpečný: může se totiž přesměrovat na strachovou agresi, kdy pes reaguje nepřiměřeně, respektive zběsilým kousáním. Panice u psů je třeba snažit se předcházet – pozitivními zkušenostmi a pozitivní motivací. U některých notorických (psychicky labilních) „strašpytlů“ to však v jistých situacích není ani při nejlepší vůli možné.
Silvestrovské běsnění
| „Není lepšího psychiatra na světě než štěně olizující tvou tvář.“ Ben Williams |
Každoročně se netěším na silvestrovské oslavy. V posledních letech nabývá silvestrovské běsnění vrcholu. Přestože si lidé stěžují na nedostatek financí, neváhají za rachejtle vyhodit desetitisíce korun. Ve velkých městech jsou hlučné silvestrovské noci nekonečné. Místo s dvounohými přáteli trávívám noci kolem půlnoci se svými psy (aljašskými malamuty) na zahradě – za mé přítomnosti jsou naprosto klidní a k lidskému randálu neteční.
Letošního silvestra jsem se obával několikanásobně více: mí malamutí stařečkové jsou ostřílení veteráni – navíc nahluchlí; v jejich případě jsem byl klidný. Zato jsem se děsil reakce naší roční fenečky Československého vlčáka Taigy. Když v jejích čtyřech měsících slavil kdosi v ulici narozeniny, dal to světu najevo několika rachejtlemi. Reakce Taigy byla děsivá: snaha o útěk, zběsilý děs – má snaha o uklidnění přišla vniveč a odnesl jsem si několik krvavých šrámů. Pouto důvěry fenky ke mně ještě nebylo pevné …
Během roku jsem se Taigu snažil uvyknout na výstřely. Rány z poplašné pistole zvládala (za pomoci pamlsků) dobře. Jak však bude reagovat na světelné záblesky a ohlušující rány trvající dobré čtyři hodiny?!
Ve 22 hodin, kdy ohlušující světelný bengál vypukl plnou silou, jsem si rozprostřel v pokoji na zem karimatku, zapnul rádio a natáhl se za hlasitého zívání a protahování na zem. Taiga několikrát střídavě neklidně pohlédla na okno a na mne. Nechlácholil jsem a jen zíval jako o život (uklidňující signál = nuda, nic se neděje!). Během dne pořádně vyběhaná Taiga ulehla vedle mne a položila si hlavu na má prsa. Pouto důvěry bylo za rok našeho soužití již uspokojivě pevné. Rambajs silvestrovské noci jsme přečkali nad očekávání klidně …
Strach versus panika
Zopakujme si resumé faktů z kapitolky „Démon strachu? Ne, motivátor!“: strach je v podstatě pro živé bytosti prospěšný! Aktivizuje pud sebezáchovy, podmiňuje útěk nebo obranu, zvyšuje ostražitost a zdravou nedůvěřivost. Strach je podmínkou přežití.
Panika, respektive panický strach je něco docela jiného: je to strach – s nadsázkou řečeno, který nám „přerostl přes hlavu“. V panice se živé bytosti (včetně člověka) nechovají racionálně; panika běžně přerůstá v hysterii. Psi při panice často končí pod koly aut či v lepším případě v útulcích. Panika vyvolává nepřiměřené reakce a aktivizuje hysterickou obrannou agresivitu – ta je nekontrolovatelná, a tudíž pro okolí nebezpečná. Panika rovněž přináší tvoru, jehož ovládla, neúnosný, nepřiměřený stres. (Přitom i přiměřený stres je v podstatě zdravou reakcí organismu.)
Úvaha o stresu
Velmi dobrou definici stresu přináší v knize Řeč psů Roger Abrantes: „Stres je fyziologická reakce na vnější faktory, která připravuje zvíře na to, aby se vyrovnalo s extrémními situacemi. Když pes zaznamená nebezpečí, stres ho připraví na útok nebo útěk. Stejně tak když predátor zaznamená kořist, stresuje to predátora tak, aby soustředil svou energii a připravil se k lovu. I lovná zvěř má dobře fungující stresový mechanismus, který ji připraví k útěku. Stres je zdravá reakce organismu, která slouží pudu sebezáchovy. Nicméně může způsobit patologické reakce, tj. nemoc nebo abnormální chování, pokud je organismus stresován příliš dlouho nebo příliš často. Učení je stresující proces, protože se jedinec musí vyrovnat s novými impulzy. Učení představuje konfrontaci s neznámem.“
| Proto by výcvikové kurzy měly být klidné a bez napětí, abychom nezvětšovali stres až do té míry, kdy už učení není možné a dochází k projevům strachu a odmítnutí. |
Mnozí vycvikáři kynologických cvičišť by si tučně vytištěnou větu měli opakovat dokola jako mantru.
Zázračná důvěra
Důvěra psa v jeho člověka, dobrého vůdce, parťáka a věrného kamaráda skutečně dokáže divy. Dokáže postavit mosty přes stresující situace. Důvěra se nezískává ani zadarmo, ani rychle. Pes si musí mnohokrát ověřit, že je na jeho člověka spoleh. Ani důvěra však nemusí být u labilnějších jedinců všelékem. I přes dobrou socializaci, přes uvykací kůry na různé neznámé stresující jevy mohou existovat situace, kterým psík neuvykne a jež ho naplňují děsem. Je na nás, abychom dokázali předvídat a „nočním můrám“ psů předcházet. Především je třeba svého psa dobře poznat a pochopit a labilní jedince pokud možno před děsy uchránit.
P. S.
Nezapomeňte, že pouhý chlácholivý hlas ve vypjatých situacích nic neřeší; právě naopak – umocňuje ve psu pocit ohrožení a nebezpečí.
