Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové X. Zkoušky
Bez ohledu na plemeno, pohlaví a způsob canisterapeutického využití platí i další zásady: pes nesmí projevit náznak agresivity, musí mít zájem o kontakt s lidmi, být zcela ovladatelný a s psovodem tvořit sehraný tým. Jeho chování musí být přátelské a zároveň sebevědomé, neboť to je určitý předpoklad, že ho jen tak něco nezaskočí a ze strachu nezareaguje chňapnutím. Vyrovnané a klidné chování se musí projevovat jak k lidem, tak ke psům, případně k jiným zvířatům, která se mohou objevit při dalších způsobech animoterapie nebo v okolí. Vyžaduje se schopnost ležet vedle klienta, nechat se hladit a objímat. Zda všechny tyto obecné a další specifické požadavky splňuje, musí prokázat při canisterapeutických zkouškách. K nim mohou nastoupit psi a feny s průkazem i bez průkazu původu. Naopak se jich nemohou zúčastnit feny v druhé polovině březosti a feny kojící.
Důraz na tým
Zkoušky, které provádí magistra Bajtlerová se svými asistenty pod hlavičkou soukromého zdravotnického zařízení cAnitera Klinická logopedie a centrum canisterapie, jsou obecně platné canisterapeutické zkoušky. Nejsou v ní tedy některé prvky, o nichž byla zmínka v předchozích dílech seriálu a které využívá paní magistra ve své klinické praxi, třeba při logopedii. Obsah standardní zkoušky je mimo jiné uvedený v Řádu ochrany zvířat při veřejných vystoupeních – zkouškách canisterapeutických psů, jak ho podle zákona na ochranu zvířat proti týrání zpracovala Mgr. Bajtlerová a schválilo Ministerstvo zemědělství ČR. Hodnotí se 19 prvků počínaje veterinární prohlídkou, při níž se sleduje reakce a trpělivost psa. Osm disciplín je zahrnuto pod poslušnost a ovladatelnost psa, třetí oblast tvoří speciální canisterapeutická část se sedmi disciplínami. Čtvrtou oblastí je polohování a v poslední hodnotící oblasti jsou dvě disciplíny – týmová spolupráce jako samostatná disciplína, přátelskost a společenskost. A ačkoli je týmová spolupráce uvedená v závěru hodnocení, Iva Bajtlerová právě toto kritérium považuje za důležité: „U nás je kladený důraz na týmovou spolupráci. To znamená, že se posuzuje soulad dobrovolníka a jeho psa. Jak se chová psovod ke psu, jak reaguje čtyřnožec na páníčka, jak si navzájem rozumějí. Význam tohoto prvku je dán i tím, že u základního kurzu se nehodnotí jen u závěrečné zkoušky, ale hodnotí se za celou dobu kurzu. Jednou za dva roky mají dobrovolníci se psy povinnou účast na dvoudenním doškolovacím kurzu končícím přezkoušením, a také zde se při hodnocení přihlíží k týmové spolupráci po dobu celého doškolováku.“
Mnohé je jinak
Ačkoli některé canisterapeutické cviky poslušnosti mají stejný nebo podobný název jako cviky zkušebních řádů sportovních či služebních psů, jejich obsah i způsob hodnocení je poněkud jiný. Vyplývá to z logiky poslání psů, a tak si okomentujeme alespoň některé (kdo chce znát celý obsah a hodnocení zkoušky, najde je na webových stránkách cAnitery). Například u cviku přivolání za ztížených podmínek se hodnotí dva rozdílné momenty. Nejprve se má pes po vypuštění z vodítka věnovat hrajícím si osobám, být k nim vstřícný, zapojit se do hry. Po chvíli však musí ochotně zareagovat na přivolání psovodem. Specifická je také čtvrtá poslušnostní disciplína – vzrušivost a zklidnění. Psovod rozdovádí čtyřnožce hrou a na povel rozhodčího ho musí zklidnit, přičemž se hodnotí ochota a rychlost zklidnění. Ani zde není třeba vysvětlovat, proč je v poslušnosti tento cvik. Další specifickou disciplínou je chůze a ovladatelnost figurantem – při ní psovod předá vodítko figurantovi a ten s ním odejde z dohledu páníčka. Při tom se hodnotí ochota a chování psa vedeného cizím člověkem. I to pes musí zvládat, neboť v praxi může nastat řada situací, kdy se dobrovolník musí věnovat klientovi a psa přivádí/odvádí pomocník. Jiné zvláštnosti mají další přezkušované cviky, ale o většině z nich už byla zmínka při výcviku canisterapeutického psa.
Specifické cviky
Třetí zkoušená oblast se nazývá speciální canisterapeutická část. Hned první disciplínou je kontakt s cizími lidmi a psy. Ani o významu tohoto cviku není třeba více psát, snad jen připomenout, že by bylo špatné, kdyby se pes třeba v domově důchodců více věnoval čtyřnohým kolegům, jež nikdy neviděl, než klientům, kteří se na psa těšili. Jednoduchý je cvik manipulace a omezení pohybu, ovšem jen tehdy, když je pes na takové cvičení zvyklý odmalička. Záludnost podobného cviku dobře znají vojáci, policisté a sportovní psovodi, kteří se poprvé zúčastnili otevřených závodů v kynologickém biatlonu (na devítikilometrové trati jsou různé překážky, zadržení, překonávání vodního toku, psovod střílí do terčů atp.) organizovaných západními armádami nebo ve Švýcarsku. Směšný se jim při ukázce před tréninkem zdál cvik, když psovod musel uchopit svého psa a přeběhnout s ním třicetimetrový úsek s imitací skla nebo psa vyzvednout na obzvlášť vysokou korbu náklaďáku či do vrtulníku. Smáli se jen do té chvíle, než se někteří při tréninku přesvědčili, že jejich těžký a sebevědomý Rotvajler nebo Německý ovčák se po páníčkovi zle ožene, když s ním náhle a nezvykle začne manipulovat. Ale pozor, není to jen výsada velkých psů, stejně můžete dopadnout třeba s jezevčíkem…
Hodnocení
U zkoušky se z devatenácti disciplín hodnotí osmnáct bodově, a to od pěti bodů za bezvadný výkon až po nulu za neuspokojivý. Maximálně lze tedy získat 90 bodů. Jedna disciplína, polohování, se hodnotí slovně. To proto, že při této zkoušce je pes podroben více úkonům a polohám a body by nevystihly vhodnost, či nevhodnost psa pro jednotlivé prvky ze sestavy této disciplíny. Pes si při tomto testu lehne vedle ležícího figuranta a zaujme různé polohy – na břiše, na boku, případně na zádech. Dalším prvkem je zaujetí polohy za hlavou a pod koleny, přičemž je využíván polštář pro podložení figuranta tak, aby pes nebyl nepřiměřeně zatížen. Figurant bývá chvílemi netečný, pak zase na psa mluví, hladí ho, objímá, zkrátka se chová tak, jak se může chovat handicapovaná osoba. Pes by se měl nechat napolohovat a setrvat v klidu. Při zkoušce se hodnotí dispozice psa pro takové využití a v závěrečném hodnocení je zapsáno, že se pro polohování hodí, nebo se nedoporučuje. „Je tomu tak proto, že i když pes polohování umí, ale dělá to bez zaujetí a nepřináší mu to radost, pak nemá smysl ho do takové činnosti nutit. Vždyť ne každý canisterapeutický pes musí v praxi polohovat,“ vysvětluje paní magistra. Aby tým prospěl, musí získat celkem 75 % bodů a přitom žádná disciplína nesmí být hodnocena nulou. Pokud neuspěje, opakuje zkoušku za půl roku. Do závěrečného hodnocení se také zaznamená doporučení či omezení, jako je provádění canisterapie bez míčku (nepřiměřeně vášnivý aportér míčků), bez hraček, pamlsků atp. Zapisuje se třeba i to, že je vhodnější pro seniory než pro děti, neboť má bázlivé reakce na zvuk nebo rychlý pohyb. Tečkou za úspěšnou zkouškou je předání Certifikátu canisterapeutického týmu.
