Malý a velký modrý gaskoňský honič
Ať už velký, nebo malý gaskoňský honič patří do poměrně velké skupiny francouzských loveckých psů, kteří nejsou celosvětově příliš rozšířeni ani známi, třebaže jejich krásný vzhled i pracovitost jsou neoddiskutovatelné. Nejčastěji jsou modří gaskoňští honiči řazeni do čtyřčlenné rodiny modrých francouzských loveckých psů, přičemž jejich gaskoňskými bratranci jsou modrý gaskoňský baset a modrý gaskoňský griffon.
Typy gaskoňských loveckých psů
Baset">Modrý gaskoňský baset je snadno rozpoznatelný od velkého i malého modrého gaskoňského honiče, neboť je výrazně nejmenší a dlouhého formátu. Opravdový baset. Ten je však v lese viděn sporadicky, je většinou vlastněn „nemyslivci“ a je chován jen jako výborný kamarád rodiny. I modrý gaskoňský griffon je na první pohled snadno rozeznatelný od malého a velkého modrého gaskoňského honiče, neboť jeho srst je výrazně delší a hrubosrstého charakteru. Ten je z celé skupiny gaskoňských modrých loveckých psů chován v nejmenším počtu, a třebaže se především francouzští chovatelé snaží o jeho zachování, je již málo pravděpodobné, že se najde širší okruh zájemců o toto plemeno.
Údajně se až do 70. let 20. století posuzovali oba modří honiči a modrý griffon podle jednoho stejného standardu, s rozdílem pouze v kohoutkové výšce a typu srsti. Dlužno podotknout, že malý modrý gaskoňský honič není až tak malý. Svou výškou se řadí na hranici mezi střední a velká plemena. Proto má k velkému modrému gaskoňskému honiči na první pohled hodně blízko. Za poslední desetiletí, kdy se chov těchto dvou plemen trochu pozvedl, zvýraznili se mezi nimi i rozdíly nejen ve výšce, ale např. i v detailech hlavy. Dominanta plemene v podobě laloku však zůstala zachována, třebaže velký modrý gaskoňský honič jej má o poznání větší.
Jak vznikl?
Za předchůdce velkého modrého gaskoňského honiče je dle názoru některých kynologických historiků považován keltský honič. I když rozhodně neexistují žádné záznamy o jeho vzniku a případném křížení s jinými plemeny, objevuje se i názor, že vznikl díky křížení finských loveckých psů s bloodhoundy. Určitý podíl krve bloodhounda v gaskoňských honičích rozhodně nelze vyloučit, ale i tak je názor o jasném křížení jmenovaných dvou psů zcela nepodložený a je pouhou domněnkou či názorem jednotlivců. Naopak o možném křížení bloodhoundů s francouzskými modrými honiči spíše nikdo nepochybuje. Mnohé dokazují jak některé exteriérové, tak povahové rysy.
Velký modrý gaskoňský honič je považován za předka všech plemen honičů, kteří jsou označováni jako „jižní“. Dlouhou historii společnou s velkým modrým gaskoňským honičem má samozřejmě malý modrý gaskoňský honič. Každopádně malý modrý gaskoňský honič je považován za diminutivní, tedy zmenšenou formu velkého modrého honiče.
Dlouho byli nejen gaskoňští honiči chováni ve Francii pouze pracovně, tzv. pro vlastní potřebu/využití lovce. Ty zajímal pouze výkon, nikoli bezchybný exteriér. Své psy tak nezapisovali do plemenných knih. Štěňata si vybírali podle výkonu jejich rodičů, aniž by je zajímal původ a papírové doklady. Často se tak stávalo, že původy nebyly zaznamenávány a čistokrevný chov nebyl podložen. Takový chov se praktikoval ještě dlouho ve 20. století, čímž písemně potvrzovaný čistokrevný chov mizel.
Dnes je nejpopulárnějším a lovecky nejvyužívanějším francouzským honičem mimo svou rodnou zemi malý modrý gaskoňský honič, třebaže ani na ty ostatní se nezapomíná. Zapříčiněno je to dnešními nároky na loveckého psa, které právě toto plemeno asi nejlépe ze všech francouzských honičů splňuje. V největším počtu se samozřejmě nacházejí ve Francii, ale ve větším počtu je najdeme zejména v Itálii, Španělsku a v USA, kde pro ně zároveň existují samostatné kluby.
Nejznámější modré smečky
Za tvůrce modrých gaskoňských honičů je považován Francouz Gaston Phoeb, hrabě z Foix, neboli také Gaston de Foix–Béarn, který choval jen tyto modré krasavce již ve 14. století. Svou velkou smečkou byl proslulý široko daleko. Zřejmě je v chovu nerozděloval na velký a malý ráz, ale jednotlivé psy podle jejich velikosti používal na jiný typ lovu. Dlouhodobě platilo, že velcí honiči byli používáni pro štvanice při jízdě na koních a malí honiči se uplatnili při lovech pěšmo – bez koní. Proto často bylo i rozdílné zaměření na konkrétní lovená zvířata. Zatímco malí se zaměřovali především na zajíce a králíky (králíci se v divoké formě začali více objevovat právě až od 14. století), velcí lovili především divočáky (černou zvěř). Gastonovi modří honiči byli známí svou otužilostí, houževnatostí, výborným čichem, pracovitostí, ale i odvahou při lovu vlků a černé zvěře. Údajně již tehdy byli velmi jednotní v typu. Bohužel až na pár málo podrobných nepodstatných zmínek během následujících dlouhých staletí neexistují žádné záznamy o jejich čistokrevném chovu.
Asi nejslavnější smečku velkých modrých gaskoňských honičů vlastnil Jindřich IV., král francouzský (1589–1610). Za zmínku určitě stojí také chov modrých gaskoňských honičů v rukou biskupa v Poitiers, pána de Foudras-Chateauthiers (1720–1773). Ten vlastnil v širokém okolí svého panství v Dissay uznávanou smečku modrých honičů, kteří byli povětšinou spíše menšího vzrůstu. Jejich popis plně odpovídá dnešním malým modrým gaskoňským honičům.
Postupem času však byli velcí honiči považováni za ušlechtilejší. Zřejmě proto, že panstvo jezdilo na lovy většinou na koních a mělo rádo rychlost. A tak začalo upřednostňovat velké honiče. Nesporně však dále existovaly oba velikostní typy současně. Chov modrých honičů se nejvíce soustřeďoval na jihozápad, ale i jih Francie, zejména do oblasti Gaskoňska.
Následně zůstala v mysli veřejnosti úchvatná smečka malých modrých gaskoňských honičů Rallye Pindéres založená v roce 1838. Z této chovatelské skupiny časem vznikla dnes asi všem chovatelům gaskoňských honičů známá Rallye Pequ'Avant les Blues.
V jednu dobu byl populárnější velký, v jinou zase malý modrý gaskoňský honič. Dnes i záleží na zemi, kde je chován a kde je lovecky využíván. Někde je více zapotřebí menších a jinde větších honičů. Nelze tedy jednomyslně určit, kterému z modrých gaskoňských honičů je kynologická veřejnost nakloněna více.
Záchrana na poslední chvíli
Bohužel ani začátek 20. století, kdy už mnohá plemena měla své mezinárodní uznání, nepřinesl více písemných záznamů o vedení čistokrevného chovu těchto psů. U velkých modrých gaskoňských honičů se ještě tu a tam nějaké konkrétní číslo či datum objevilo a zachovalo, ale u malých modrých gaskoňských honičů není známo ani datum vytvoření prvního standardu, nemluvě o dalších podrobnostech o jeho organizovaném (či spíš neorganizovaném) chovu. Asi nejvýraznějším důvodem bylo, že se ve Francii běžně chovala lovecká plemena „pro vlastní potřebu“, což znamenalo, že nebyla nutná účast na výstavách ani zápis do plemenné knihy či do chovu. Prvořadé a prakticky dostačující byly vynikající lovecké výkony a celkový charakter.
V roce 1921 vznikl standard pro velké modré gaskoňské honiče a o rok dříve pro modrého hrubosrstého gaskoňského honiče, tedy griffona. Z toho lze usuzovat, že přibližně v této době mohl vzniknout standard i pro malého modrého gaskoňského honiče. Občas je uváděn rok 1930, ale toto datum není v historických záznamech písemně podloženo jako vznik standardu, ale jako datum prvního kompletního veřejného otištění standardu v „Příručce standardů honičů“ vydané Société de Vénérie. Tam je uváděn ještě původní název plemene – „modrý gaskoňský honič malé postavy“.
Když přišla sedmdesátá léta 20. století, najednou si chovatelé začali všímat, že gaskoňští honiči jsou na vymření. Že neregistrovat své pracovní psy není zřejmě nejlepší cestou k udržení jejich existence a už vůbec ne k jejich rozšíření po světě. V roce 1971 byla upravena kohoutková výška malého modrého gaskoňského honiče z původních 48–56 cm pro obě pohlaví na 52–58 cm pro psy a 50–56 pro feny. Také nepravidelné černobílé stříkané zbarvení ustoupilo a byl požadován pouze modrý odstín (modrý bělouš). V neposlední řadě došlo i ke změně jména plemene, tak jak je známe dnes. To však rozhodně nestačilo k popularizaci a rozšíření plemene. Vždyť v roce 1974 byli v plemenné knize registrováni pouze dva jedinci malých modrých gaskoňských honičů. Proto byla následně přijata nejrůznější opatření, která vedla k postupnému rozkvětu malého a velkého modrého gaskoňského honiče nejen ve Francii, ale postupně i jinde ve světě.
Kam s ním?
Pokud by si mohli modří honiči vybrat, upřednostnili by ubytování v kombinaci zahrady a domu po boku rodiny. Mají velmi rádi svou rodinu, ale i přírodu, příliš neomezovaný pohyb a otevřený prostor. Mohou být i celoročně ubytováni venku, neboť i přes svou krátkou srst jsou otužilí a houževnatí. Přesto potřebují kvalitní a suchou boudu na závětrném místě, kam se mohou kdykoli dle potřeby schovat, a hlavně práci a kontakt s rodinou. Rozhodně to však není pes vhodný na hlídání či obranu svého pána. Většina z nich sice může ohlásit svým krásným zvučným hlasem něco podezřelého, ale u toho to také skončí.
Nejsou teritoriální, a proto se příliš nerozpakují opustit zahradu, pokud jsou v plotě díry nebo někdo zapomene zavřít branku. Mají rádi dobrodružství, pohyb a různé pachy. S oblibou všechno prozkoumávají a čichem prověřují. Dokážou se do zajímavé stopy natolik začichat, že jsou schopni jít po zajímavém pachu i několik kilometrů daleko, aniž by se kýmkoli či čímkoli nechali rozptylovat. Rozhodně dlouhodobé zavření v kotci nebo v bytě je pro ně utrpení, které může vést k destruktivnímu chování nebo i pokažení jeho jinak velmi kvalitních povahových vlastností.
Gaskoňští honiči jako společníci
Každý z modrých gaskoňských honičů má svůj standard a vlastní mezinárodní uznání. Přesto jsou si po všech stránkách velmi podobní a jen těžce se mezi nimi hledá rozdíl, i co se týče povahových vlastností. Povaha obou modrých gaskoňských honičů se liší jen v opravdových drobnostech a i to je velmi individuální, s ohledem na osobnost jednotlivých psů. Není pochyb o tom, že vznikli ze stejných typů psů.
Modří gaskoňští honiči jsou příjemní, vcelku klidní společníci, ale zejména výborní lovečtí psi. Milují toulky přírodou, i když jim třeba není zrovna dovoleno pracovat nosem. Jsou schopni podnikat celodenní výlety a několikahodinové túry v nejrozmanitějším terénu. Tento druh pohybu a výplň volného času nezbytně potřebují. Nemusí být sice každý den, ale ani mu nesmí být vzácný.
Je to vnímavý pes, který je schopen naučit se bez problémů základním cvikům poslušnosti a být tak dobře ovladatelný. Rád poslechne a rád bude spolupracovat. Jen je třeba myslet na jeho lovecký pud, který je, ať jeho majitel chce, či nikoli, velmi silný. Bez ohledu na okolí opravdu prvořadý. Na to je zapotřebí při vlastnictví modrého gaskoňského honiče myslet, a pokud má být procházka v přírodě s takovým psem bezproblémová, bez neustálého napětí a hlídání reakcí psa, je lepší ji absolvovat se psem připoutaným na vodítko. Je to plemeno vynalézavé, s velkým nutkáním zkoumat jakoukoli zajímavou vůni, na kterou narazí.
Jeho milá a vlídná povaha a vlídný až okouzlující vzhled, ale do jisté míry i atraktivita může lákat k jeho vlastnění i nemyslivce. Zejména velký modrý gaskoňský honič má okouzlující, až smutný pohled. Z důvodu udržení existence plemene by se chovatelé neměli příliš bránit prodeji štěněte i nemyslivcům. Jen nový potenciální majitel těchto plemen opravdu musí dobře chápat povahu a potřeby loveckého psa. Také se snadno může stát, že se pes v rukou nemyslivce bude prezentovat na výstavě, třebaže nebude lovecky využíván. Bude tak částečně zajištěna nejen propagace plemene, ale vznikne možnost ohodnocení konkrétního odchovu alespoň po exteriérové stránce.
Důležitou informací je, že do chovu je připuštěn pouze pes, který úspěšně absolvuje pracovní zkoušku. Protože i bez důkladného předchozího výcviku pro modré gaskoňské honiče není problém tyto zkoušky zvládnout, není vyloučeno, že i původně nemyslivec se nechá zlákat k alespoň občasnému loveckému výcviku a následnému upotřebení psa, vykonání zkoušky, či dokonce uchovnění konkrétního jedince. Neznamená to však, že vlastnění modrého gaskoňského honiče zavazuje majitele k loveckému využívání psa. Zavazuje ho najít jakoukoli alternativu zaměstnání psa tak, aby byl spokojen. Za nejčastější alternativu zaměstnání psa jinou činností než využívání k lovu jsou zmiňované dlouhé procházky přírodou, ale nevylučuje se např. ani zpestření formou agility, třebaže zřejmě jen na úrovni hobby.
Modrý gaskoňský honič je celkově přátelský pes, tolerantní a kamarádský k dětem, který bude rád svou rodinu doprovázet prakticky kamkoli. Nemívá problémy s dominancí, a tak je jeho výchova poměrně snadná. Pokud si člověk dokáže plně uvědomit jeho potřeby, je vhodným psem i pro začátečníky a lidi téměř každé povahy. Spokojen bude v početné rodině stejně jako parťák lidskému samotáři, klidně i postaršímu seniorovi. Je přítulný, nepřekáží, umí být i hravý, je-li k tomu od štěněte veden. Temperament je různý jedinec od jedince. Nic to však nemění na vytrvalosti a pracovitosti. Rozhodně se nikdy, i když bude potlačován jeho lovecký pud, nevzdá lovecké touhy a vášně. Kdykoli na zemi zachytí zajímavý pach, dokáže se do něj začíst tak výrazně, že přestane vnímat okolí. I svého člověka. Pak přivolat takto zaměstnaného honiče je zpravidla nadlidský výkon.
Tento pes je dobrosrdečný ke všemu živému, nečiní mu žádné problémy soužití s domácími či s hospodářskými zvířaty. Může být v rodině psím jedináčkem, stejně tak je vhodným plemenem do smečky psů nebo společníkem jinému psovi.
Lov s modrým gaskoňským honičem
Pro oba modré gaskoňské honiče platí, že jsou vynikajícími pomocníky při lovu. Výborně pracují v každém terénu, jsou houževnatí, vytrvalí a nerespektují hranice revírů. Nezaskočí je žádné počasí. Třebaže mají krátkou srst, je tak hustá i dlouhá, že dostatečně chrání před nepřízní počasí při lovu.
Jsou snášenliví s jinými psy a výborně spolupracují i se smečkou cizích psů. Snadno se do smečky zařadí a instinktivně poznají své místo. Drží se ve smečce, nemají snahu odbíhat ani vyvolávat spory. Dobře se podřizují a respektují vůdce smečky. Lov je pro ně přirozeností, ale také zábavou. Bez obav jsou schopni i samostatné práce se svým člověkem, bez podpory dalších psů (to je nyní k vidění častěji).
Zejména malí modří gaskoňští honiči jsou známí jako „limiéři“ (specializovaní stopaři) pro svůj vynikající čich. Jdou klidně a přesně po stopě i značné vzdálenosti. Nechybují. Během stopování zastaví, svým krásným a zvučným hlasem, s hlavou zvednutou nahoru zahlásí, hlavu opět sklopí ke stopě a dál s maximálním zaujetím pokračují ve stopování. Je radost dívat se na jejich přesně a graciózně provedenou práci. Kdo některého z těchto honičů vlastní nebo je někdy viděl pracovat, je zpravidla nadšen jeho precizností a pracovitostí.
Nejen ve Francii se tito honiči používají buď k lovu se střelnou zbraní, nebo k nízké honitbě. U nás jsou využíváni především pro lov se zbraní. Povaha je přirovnává spíše k barváři než k honiči. Malí modří gaskoňští honiči se dnes používají v lesích poměrně všestranně na veškerou srstnatou zvěř (zajíce, srnčí, lišky…). Většina z nich má i dostatečnou ostrost na černou zvěř a nebojí se jí. Samozřejmě se najdou i méně odvážní jedinci. Netřeba se však na ně za to zlobit. Jejich původní poslání bylo trochu jiné. Na černou zvěř se používali velcí modří gaskoňští honiči. A právě ty je možné vidět při štvanicích s koňmi i dnes tam, kde jsou do určité míry ještě štvanice pořádány. Velcí modří gaskoňští honiči jsou i dnes vidět často ve smečkách při nízké honitbě, ale mohou být využíváni i samostatně, jako stopaři.
Když se objeví malý modrý gaskoňský honič na honu, nezřídka je používán třeba jako „Rapprocheur“. Jde tedy na začátku jako první, coby uznávaný stopařský specialista, a přivádí celou smečku a honce k hledanému kusu zvěře. Je znám nejen výborně odváděnou prací v elegantním stylu, ale i nezapomenutelným silným a okouzlující hlasem, který zní jako zpěv, přičemž u fen je jemnějšího a smutnějšího tónu. I když je jeho oblíbenou prací a specializací lov zajíců a králíků, hodí se na lov veškeré spárkaté a škodné zvěře.
Péče, zdraví a chov
Kromě dostatku vhodného zaměstnání a pravidelné fyzické zátěže nepotřebují jinou zvláštní péči. Snad je jen potřeba se zaměřit na čistotu zvukovodů. Srst kromě občasného překartáčování, zejména v období línání, nepotřebuje další údržbu. Jejich průměrná délka života je 12–13 let. Ty zpravidla prožijí ve zdraví, neboť i z důvodu nízkého počtu nikdy nebyly zaznamenány častěji se vyskytující genetické problémy.
U nás se chovatelé malého a velkého modrého gaskoňského honiče sdružují v Klubu chovatelů honičů. První malý modrý gaskoňský honič se do České republiky dostal v roce 1999. Jednalo se o fenu Parisienne du Grand Veilly. I přes značné potíže s chovem v začátcích se chovatelé nedali odradit. Základem dobrého českého chovu nakonec byli psi Voltaire des Hauts Plateaux du Cezaier, Teddy du Pays de Mandrin a Aby du Pays de Mandrin, dovezení v roce 2004. Velký modrý gaskoňský honič je u nás už také k vidění, ale zatím jen v několika málo jedincích.
Jak by měli tito honiči ideálně vypadat?
Již název velkého modrého gaskoňského honiče napovídá, že je to velké plemeno tzv. francouzského typu především ve výrazu, hlavě a ve zbarvení. Působí impozantně, vznešeně a dojmem klidné síly. Malý modrý gaskoňský honič je v rozporu s názvem střední velikosti, každopádně ušlechtilého typu a vyvážených proporcí. Výrazně bázliví a agresivní jedinci jsou z chovu vyloučeni.
Mozkovna obou honičů je při pohledu zepředu nepříliš široká, týlní hrbol je patrný, u malého modrého gaskoňského honiče jen lehce, stop je málo výrazný. Nosní houba je vždy černě zbarvená, široká, nosní hřbet je stejně dlouhý jako mozkovna, silný a lehce klenutý. Rozdíl hlav u těchto dvou plemen je zejména v oblasti pysků, kdy je má velký modrý gaskoňský honič dobře vyvinuté, dobře zakrývají spodní čelist a dávají čenichu hranatý tvar, přičemž koutek je dobře patrný, nikoli však volný (větrný). Kdežto pysky malého modrého gaskoňského honiče nejsou příliš silné, přesto dobře vyvinuté, přičemž horní pysk překrývá spodní. Správný skus obou honičů je nůžkový, předkus nebo podkus vylučuje jedince z chovu. Líce jsou suché, kůže na nich vytváří jednu nebo dvě vrásky. Oči velkého modrého gaskoňského honiče jsou oválné, zdají se hluboko uložené pod silnými víčky a hnědé. Spodní víčko je někdy volnější. Mají milý a trochu smutný výraz. Oči malého modrého gaskoňského honiče jsou definovány mnohem stručněji. Taktéž jsou oválného tvaru, tmavě hnědé a mírného výrazu. Uši jsou charakteristické pro modré honiče: jsou poměrně slabé (u malého modrého gaskoňského honiče je definice středně tenké), stáčejí se v záhyby a jsou zakončené do špičky. Jsou dlouhé, přičemž po natažení musejí dosahovat ke špičce nosu. Mají úzký úpon a jsou zavěšené pod linií očí. Třebaže je standard malého modrého gaskoňského honiče snad ve všech ohledech rozepsán mnohem strožeji než standard velký modrý gaskoňský honič, popis platí pro oba. Malý modrý gaskoňský honič má jen mírný lalok, velký modrý gaskoňský honič oproti tomu velmi výrazný. Hřbet gaskoňských honičů je pevný, spíše delší, hrudník dlouhý, široký, dosahující k loktům. Slabiny jsou ploché a hluboké. Ocas velkého modrého gaskoňského honiče je spíše silný, někdy s nemnoha delšími chlupy na spodní straně, dosahuje k hlezennímu kloubu, u kořene je silný a zeštíhluje se ke konci. Je nesen šavlovitě. Ocas malého modrého gaskoňského honiče je definován jako jemný, taktéž dosahující k hlezennímu kloubu, hrdě nesený a šavlovitě prohnutý. Všechny končetiny jsou silné, pánevní končetiny jsou v hlezenním kloubu lehce zaúhlené. Tlapy jsou oválného tvaru, prsty mají suché a sevřené. Polštářky a drápy jsou černé. Kůže je pružná, černá nebo silně stříkaná (mramorovaná), pokrytá černými plotnami, nikdy není zcela bílá. Sliznice jsou černé. Srst je krátká, středně až silně tvrdá, přiléhavá. Zbarvení je pro obě plemena taktéž shodné. Skládá se z černých a bílých chlupů, které jsou celkově promíchané a tvoří zbarvení zvané modrý bělouš nebo také odstín břidlicově modrý. Po těle se mohou, ale nemusejí vyskytovat různě velké černé plotny. Povinně však jsou dvě černé plotny coby maska na hlavě, respektive umístěné po obou stranách hlavy, přičemž pokrývají uši, jsou rozloženy okolo očí a končí na lících. Nedosahují na temeno hlavy, tam jsou vždy plotny odděleny bílým pruhem, uprostřed něhož se často nachází černá skvrna oválného tvaru typická pro tato plemena. Kromě černých a bílých chlupů se v srsti modrých gaskoňských honičů nachází pálení, což je zbarvení rezavohnědé různých odstínů – nad očima, na lících, pyscích, vnitřní straně uší, na spodní části končetin a na spodní straně kořene ocasu. Jiné zbarvení, než je zde uvedeno, není přípustné. Kohoutková výška malého modrého gaskoňského honiče je určena pro psy je 52–58 cm, pro feny je vymezena 50–56 cm. Pro velkého modrého gaskoňského honiče je to pak pro psy 65–72 cm a feny 62–68 cm.
