Svět podle psa – část 19. Průvodce labyrintem psích emocí – Pravidla hry
Již nesčíslněkrát jsme zdůrazňovali jak v seriálu o komunikaci, tak v seriálu o emocích, že hra má v životě zvířat neobyčejně důležitou a nezastupitelnou roli. Samozřejmě si hrají i zvířata, která žijí samotářsky – např. kočkovité šelmy, rosomáci, medvědi… V životě sociálně společenských zvířat však hry mají nesmírně relevantní význam pro vzájemné soužití (nejen chovatelé psů, ale i např. chovatelé koní by vám mohli povídat…).
„Interpunkce“ signálu hry
Biolog Marc Bekoff vypozoroval u hrajících si psů signály, které mají funkci jakýchsi interpunkčních znamének. Upozorňují partnery ve hře, že vše, co následuje, patří ke scénáři hry. Obecná pravidla „etikety“ přestávají platit a vlády se ujímají pravidla hry. Jeffrey Moussaieff Masson to v knize Psi v lásce nikdy nelžou popisuje takto: „Když toto oznamují, mají psi šťastný výraz – s otevřenou tlamou, povoleným jazykem, zářícíma očima (odborně se tomu říká hravá tvář s otevřenou tlamou) – mírně rozkročí přední nohy, zvednou zadek a divoce vrtí ocasem. Jak by tato výzva mohla být přehlédnuta? Jasně říkají: Pojďme si hrát!“
Důležitým faktem je, že ve hře se vypíná vážně míněná agrese: vrčení je hravé, agrese předstíraná…
Herní pauzy
Jeffrey Moussaieff Masson vysledoval, že ve hrách psovitých šelem jsou velmi důležité nepravidelné pauzy. „Na psích hrách jsou zajímavé pauzy, jež oddělují jednotlivá kola dovádění,“ píše Masson. „Nepochybně nastává převrácení běžného pořádku, a tak bývají přestávky většinou krátké, aby nemohlo dojít k nedorozumění. Psi během nich odvracejí zrak, ve snaze zabránit výkladu přímého pohledu jako příznaku agrese, jíž za normálních okolností skutečně je.“
Všemu nevěřte!
Není vše dáno, co je psáno… I ve „vlčí“ literatuře, která se tváří seriózně a vědecky, nalezneme spoustu nesmyslů. Autoři často uvádějí, že hru ve vlčí smečce zahajuje vždy jedině vůdčí vlk či vlčice (zvířata alfa). Moje praktické zkušenosti to absolutně nepotvrdily. Ve vlčí smečce může začít hru kterýkoli člen společenství (v období výchovy vlčat společnou hru velmi často začínají mláďata) – i když nelze popřít, že vůdčí zvíře mívá někdy hlavní aktivitu a hraje prim. Po dobu her je žebříček společenské hierarchie smazán – šelmy jsou při hrách „rovnoprávné“. Dokonce i omega vlk, který stojí na dně hierarchie, může při honičce pronásledovat vůdčího vlka, jak zdokumentoval americký filmař Jim Dutcher v knize Vlci u dveří (kterou napsal společně se svou ženou Jamie Dutcherovou o vlcích, jež chovali ve veliké oboře v americkém Idahu). Ostatně totéž můžeme pozorovat u chovu psů: můj Malamut Fram byl vždy dominantní a malamutovi Mishovi kraloval (taktéž ho však bezvýhradně chránil). Společné honičky však většinou začínaly tak, že Fram prchal před Mishou, který jej divoce honil – je to hra na babu, při níž se role na lovce a kořist přirozeně střídají.
„Veškerá ta zodpovědnost a autorita nijak neumenšovala Kamotsovu (vůdčí vlk; pozn. aut.) chuť hrát si s ostatními,“ píše Jim Dutcher. „Vlastně to vypadalo, jako by si vychutnával, že se může na chvilku zbavit svých povinností a užít si dobrou zábavu. Dokázal si s Lakotou (omega vlk; pozn. aut.) stejně dobře hrát jako nad ním vládnout. Někdy se choval tak vlídně, tak „dětsky“, že bylo těžké si představit, že tentýž vlk ještě před chvilkou zuřil nad žrádlem. Jak se zdá, vlci se nedokážou dlouho zlobit. Ale i při hře bylo vždy patrné, že Kamots je vůdce. Někdy se plně neúčastnil dovádění a místo toho starostlivě pozoroval ostatní. Při hře na honěnou byl většinou on tím, kdo honil ostatní, a při přetahované o klacíky nebo kosti většinou vítězil. (Pozn. aut.: V knize má ovšem Dutcher krásnou fotografii, na níž honí omega vlk Lakota alfu Kamotse.) Vlci v jakémkoli věku si velmi rádi hrají s předměty, a my jsme velice brzy přišli na to, že sawtoothská smečka má obzvláštní zálibu ve věcech, jichž jsme se dotýkali. Špatně uložené rukavice nebo uzávěr objektivu vždycky jako první ukradl Kamots, neboť byl ze všech nejodvážnější. Jakmile se vlkovi dostane do čelistí něco, co chtěl, je téměř nemožné to získat zpět. Naučil jsem se proto mít vždycky u sebe nějaký kus starého oblečení, který jsem mohl použít na výměnu. Když Kamots ukradl něco cenného, teatrálně jsem položil na zem onen bezcenný kus hadru. Viděl jsem, jak vlk porovnává hodnotu toho, co už má, s hodnotou nové, a možná cennější věci. Nakonec většinou zvítězila jeho nevyčerpatelná zvědavost, takže upustil to, co držel, aby mohl prozkoumat nový úlovek.“
Etologové v minulosti fenomén hry nedocenili a podceňovali, přitom již zakladatel etologie – geniální Konrad Lorenz – nabádal kolegy, aby věnovali maximální pozornost hravému zájmu u zvířat. „Hraní je přirozené pro zdravá mláďata všech savců včetně člověka,“ píše Jeffrey Moussaieff Masson. „Dokonce je lze pozorovat také u nižších živočichů.“
Specialista na vlky Erik Zimen pozoroval v Britské Kolumbii na břehu jednoho jezera pět vlčat, která si bez ustání hrála plných pět hodin: bavily je honičky po pláži, zápas, a také hrály hru „na pána hradu“ na jednom balvanu.
Funkce hry
Bojové hry mláďat je připravují na jejich lovecký život, zvyšují obratnost, podporují vzájemnou komunikaci a vedou k ritualizaci některých projevů chování. Mají však ještě mnoho dalších významných funkcí. „Znalci zvířecího chování zjistili, že hraní souvisí s tělesnou a duševní pohodou jedince,“ zdůrazňuje Jeffrey Moussaieff Masson. „Druh hry naznačuje celkový stav zvířete. Etologové si povšimli „defektních, fragmentárních, regresivních či zřídkavých her u osiřelých, handicapovaných, zraněných nebo vážně nemocných mláďat primátů. Pokud je hra úplná, odpovídající věku a častá, mládě patrně dobře prospívá a mělo by být schopno lásky, protože hra představuje úvod k přátelství. Utvářejí se při ní svazky a interakcí se postupně utužují. Kromě toho, když hra není stereotypní (tím myslím, že nevykazuje sklon k ustálenému vzorci), povzbuzuje představivost a posiluje psychické a tělesné zdraví. Jak u lidí, tak u zvířat je většina událostí při hře předstíraných. Hra umožňuje chování, které přesahuje rámec každodenní životní zkušenosti. Klamání bývá považováno za nepřijatelné, ovšem při hře k němu dochází velmi často.“
Přes mantinely
Říká se, že zvířata jsou opravdová, bez falše a přetvářky, bez lži. Je tomu tak – s výjimkou her. Pozorujme psy při hrách – dokážou podvádět: kličkují, nadbíhají, bodyčekují; na zemi „dělají mrtvé“, aby přilákali rychlejší a hbitější partnery, aby na ně zblízka mohli prudce a s rozesmátými mordami vyrazit… Vyzývavě si hledí do očí (což by – v „normálním životě“ – byl signál hrozby). Agresivita, hrozba jsou při hrách – hrané! Odborník na psy John Paul Scott tvrdí: „Hraná a skutečná agresivita spolu nemusejí souviset. Pes, který se při hře chová útočně, bývá při setkání ve „skutečném světě“ většinou naprosto mírný a přátelský, ale bojovný jedinec se do hrátek, třeba dosti drsných, ne vždy zapojí.“
Svět jako hřiště
Pes miluje hry s příslušníky svého druhu. Ale i sám v přírodě nalézá spoustu podnětů a důvodů k zábavné hře. „Namísto hraček mají psi k dispozici celou přírodu,“ všímá si Jeffrey Moussaieff Masson. „Je zajímavé, že děti bývají spokojené, jestliže jim dospělí nepřipomínají, které hry považují za hygienické a správné. Vydají se ven a podobně jako psi si tam najdou bezpočet zajímavých věcí. Pes pronásleduje větvičky, lístky, svůj vlastní ocas, kapky vody a motýly, vyskakuje do vzduchu, hrabe díry v zemi a vrhá se do vln. Proč by dítě nemohlo dělat totéž? Děti a štěňata si na zahradě nebo na pláži spolu hrají celé hodiny, protože jejich přístup k této činnosti je v podstatě stejný.“
Na tomto místě si – s ohledem na úzkostlivé maminky posedlé obsedantní čistotností, které dnes a denně potkávám, stejně jako jimi postižené ratolesti – neodpustím citaci ze svého učitele a geniálního znalce psovitých šelem Eberharda Trumlera, který v knize Rozumíme psům? napsal: „Děti, které vyrůstají ve sterilním prostředí, jsou teoreticky kandidáty smrti. Mají jen štěstí, když to přežijí. Moje děti vyrůstaly ve „špíně“. Já jsem tak vyrostl také. A jsme dodnes nevyléčitelně zdraví. Ve dvou letech o mne pečovala svině se svými selaty. Moje matka často říkala, že jsem vyrostl v prasečím chlívku. Matka svině určitě věděla, jakou mám cenu, bránila mne proti všem prasatům, která neměla pro mne pochopení a chtěla mne vyhodit ven. A když dneska pes vyrve našim dětem z ruky chléb s máslem, běží za ním a vezmou mu ho z tlamy, aby ho samy snědly. Jak říkám – ještě nebyly nemocné. Navzdory všem lékařům, kteří věří, že bakterie, koky a podobní původci nemocí jsou metlou lidstva, a neznají základní biologická pravidla: paraziti jsou kontrola toho, co má slabou životaschopnost. Co je ale silné, vytvoří si při prvním setkání s těmito organismy ochranné síly, které vydrží po celý život. Jako u mne. Proto je v mých očích přecivilizovanost mnohem nebezpečnější ohnisko nemocí. To už bychom vlastně měli ve dvacátém století pochopit. Kdo nemůže přenést přes srdce, že malému miminku pes něžně olízne obličej, ať si dá říct, že za takových okolností bude nejlépe, když si nepořídí ani psa, ani dítě. Já, který říkám tyhle příšernosti, to vím, protože mám sedm dětí, které vyrůstaly mezi psy. Sedm dětí, které potřebovaly lékaře jen tehdy, když byla tržná rána na hlavě příliš dlouhá, než aby jí postačilo ke zhojení láskyplné olizování psího jazyka. Přirozeně také vím, že jsou psí nemoci přenosné na člověka a mezi nimi i paraziti, kteří se těžko zjišťují včas a kteří mohou být i smrtelní. Dobře o tom nebezpečí vím. A mám strach, když některé z dětí projevuje sebemenší příznaky nevolnosti. Osmdesát psů a sedm dětí je v poměru víc než jedna ku jedenácti. Osmdesát psů, kteří mají s těmito dětmi dennodenní nejužší kontakt. Mám strach, protože páni lékaři stále stojí přede mnou s výstražně zdviženým prstem, zrovna tak jako úřady péče o mladistvé a zdravotní úřady. Jsem stále znepokojován. Někde něco musí být s mými psy v nepořádku. A s dětmi to také nějak nehraje. Nejméně jedno či dvě by musely být po smrti, kdyby se měly řídit zákony hygieny. Ale děti se cítí dobře ani se nás nijak zvlášť nedrží, vyrůstají mezi psy a tito špinaví psi jsou jejich nejlepšími přáteli. Tak dobrými přáteli, jak jen psi mohou být. Ubohé děti, které nesmějí spát v posteli se psem!“
Bože, kolik odřenin a ran mi již vyléčili mí psi svými jazyky…
Buďme smečka
„Protože silou smečky je vlk a silou vlka smečka.“
Rudyard Kipling: Knihy džunglí
V zastaralé zoologické literatuře se traduje, že vůdce vlčí smečky vládne tvrdou prackou a ostrými tesáky. Není tomu tak! Vůdčí vlk není ani imperátor, ani despota; více než dobrým králem je dobrým a starostlivým ochráncem své rodinné smečky. Je to takový „bůh otec“. Jim Dutcher v knize Vlci u dveří výstižně napsal: „Vždycky jsem si myslel, že vlčí smečka je skupina jednotlivců, kteří se spojili dohromady k vzájemnému prospěchu. Ve skutečnosti je to ale mnohem, mnohem víc. Vlčí smečka je zcela sobě oddaný širší rodinný kruh. Váže je k sobě kolektivní cíl a někdy, jak se zdá, i kolektivní mysl.“ Je metou člověka, aby dokázal se svým psem (se svými psy) vytvořit dokonalou smíšenou smečku. Ostatně váš pes netouží po ničem jiném více.
P. S.
Pozorně pozorujte hrající si psy a naučte se pravidlům jejich her. A zapojte se: nic tak neutuží pevné pouto důvěry se psem jako radostná, bláznivá hra.
