Stafordšírský bulteriér

Po dobití Velké Británie Římany se zde objevila nová zábava, a to zápas psů s býky. Zpočátku byli používáni velcí a těžcí psi typu mastif a buldok. Časem se ukázalo, že daleko lepší jsou menší kříženci těchto psů. Následnými dlouhodobými pokusy s přikřížením určitých typů psů se ukázalo, že nejlepší výkony podávají kříženci buldoků a teriérů. Je velmi pravděpodobné, že největší zásluhu na jeho vzniku mají především Bull and Terrier a starý typ buldoka, oba dnes již ve své dřívější podobě neexistující.

Záliba psů, nebo lidí?

Síly, obratnosti, urputnosti a dravosti těchto psů si povšiml i vévoda Hamilton a začal křížit tento typ psů, aby je využil k lovu. První psy v typu stafordšírského bulteriéra, kříženci buldoka a teriéra, kteří byli používáni výhradně k lovu, nikoli k řízenému boji zvířete proti zvířeti na malém prostoru, vlastnil a choval podle dostupných zdrojů právě vévoda Hamilton.

Přátelil se s významnými lidmi a šířil kladnou představu o potomcích z křížení teriérů s buldoky. Částečně ovlivňoval a podporoval v chovu psů i Jiřího III., který vlastnil velkou smečku psů k různým účelům. Později tak svůj psinec obohatil i o psy určené k boji v arénách s jinými zvířaty, respektive psy, které Hamilton využíval k lovu. Obdobně tomu bylo i s princem velšským, později králem Jiřím IV. Rozhodně, jak by se na první pohled snad mohlo zdát, nebyl předchůdce stafordšírského bulteriéra ve své historii jen psem bohatých lidí. Protože se jednalo prakticky o volně dostupné křížence, postupně si získali oblibu i mezi chudinou, která si nemohla dovolit drahé psy.

Čistě loveckým psem stafordšírský bulteriér nebyl nikdy. Ve stejné době, kdy vévoda Hamilton šlechtil křížence buldoka a teriéra coby pomocníka při lovu, ale i dlouho předtím a potom nejrůznější chovatelé hledali nejlepší typy psů, kteří by poskytli co nejlepší podívanou při boji zvířete proti zvířeti.

Vedle býků, u kterých to zřejmě začalo, byly ojediněle provozovány i boje psů s medvědy, mnohem častěji pak s opicemi a oblíbené byly i boje s osly. Používaná byla jak domácí zvířata, tak exotická či divoká. Byla to po dlouhou dobu velmi rozšířená zábava zejména chudých lidí, kteří dávali různě malé sázky s vidinou vydělat si nějaké peníze. V jednu dobu se tu a tam objevovaly závody v lovu krys, kde vyhrával pes, který v co nejkratším čase zabil 100 krys v aréně. I zde bylo možné zahlédnout předchůdce stafordšírských bulteriérů. Na tuto zábavu se však poměrně brzy začala specializovat jiná plemena. Stafordšírští bulteriéři si šli nakonec jinou cestou, a to boje pes proti psovi.

Psi typu bull

Pořád je potřeba si uvědomovat velké propojení čtyř, respektive pěti nám dnes známých plemen. Stafordšírský bulteriér, americký stafordšírský teriér, anglický miniaturní bulteriér, anglický bulteriér a vlastně i pitbulteriér mají společnou část dlouhé historie. Obecně se uvádí, že právě stafordšírský bulteriér je prapředkem všech ostatních jmenovaných plemen. Existuje i jiná teorie, že anglický bulteriér a stafordšírský bulteriér vznikali a vyvíjeli se paralelně vedle sebe ve stejnou dobu. Ať je to nakonec, jak chce, pravdou zůstává, že tato jmenovaná plemena mají společné prapředky a dávnou historii. Jen chovatelé v různých částech Anglie a v případě amerického stafordšírského teriéra a pitbulteriéra částí světa se zaměřili na trochu jiný typ psů.

Zatímco se důležití chovatelé bulteriérů zaměřili na bílé zbarvení a stále výraznější klabonos, chovatelé stafordšírských bulteriérů preferovali všechny ostatní barvy a představu o tvaru hlavy svých psů měli zcela odlišnou.

Stafordi ve Staffordshiru

Nejvíce nadšenců do chovu Bull and Terrierů během 19. století se nacházelo v hrabství Staffordshire v Anglii. Zde se nejlepším křížencům teriérů a buldoků a následně jejich křížencům věnovali především horníci a hutníci. Bohužel nejsou známá konkrétní jména chovatelů a majitelů, kteří se systematičtěji začali věnovat chovu jako první. Existovala velká řada dobrých kříženců teriérů a buldoků. Jednalo se o neřízené, často zcela náhodné křížení, jehož cílem bylo získat co nejobratnější a nejbojovnější jedince. Už tehdy vítězila vidina zisku, ale i dobré zábavy a nikdo neměl potřebu sdělovat veřejnosti, jak ke svému dobrému psu přišel. Dobří psi vydělávali svému majiteli hodně peněz, tak proč dávat šanci někomu dalšímu mít lepšího psa…

Po boku stafordšírských bulteriérů žili vipeti. Jak jeden, tak druhý si museli vydělat alespoň na své krmení. Protože žili v chudých rodinách, jejich majitelé neměli často na jídlo pro sebe, natož na krmení psa. Proto tito vesměs velmi chudí lidé netoužili po velkých psech. Čím méně snědli, ale přitom zůstali extrémně výkonní, tím lépe. Protože žili ve velmi skromných podmínkách, na velmi malém prostoru a velmi často s velkou rodinou, museli být nejen nenároční, ale také bezmezně snášenliví a bezproblémoví. Zavrčení na člověka se nikdy netolerovalo. Protože v takových poměrech jsou domácí zvířata ceněná, divoká zvířata a o exotických nemluvě jsou nedosažitelná, majitelé těchto psů se zaměřili na boj psa proti psovi. Tyto boje měly samozřejmě svá jasně daná pravidla, psi byli ošetřováni bez anestetik a běžně na ně sahala spousta cizích lidí.

V tu dobu se psům používaným k boji běžně kupírovali uši a ocasy, i když ne úplně nakrátko. Ovšem už v roce 1835 přijal anglický parlament zákon o absolutním zákazu všech typů zvířecích zápasů. Tedy psích zápasů nevyjímaje. To však neznamená, že tím psí zápasy vymizely. Ano, omezily se na výrazně menší počet, ale sázkaři a majitelé psů se stáhli z veřejného prostranství. Psí zápasy se začaly provozovat tajně, a tudíž i za větší peníze – „rizikový příplatek“. Zápasy psů, mezi nimiž najdeme i stafordšírské bulteriéry, existují dodnes nejen v Americe a v Anglii, ale i v některých evropských státech a jiných místech světa.

Důkazy o jeho existenci

Kdyby se dalo říci, že plemeno je plemenem až tehdy, když je schváleno mezinárodní kynologickou organizací a je přijat standard, rozhodně nejde opomíjet drobné důkazy o existenci psů v jasném typu daného plemene.

Nejznámějším a zároveň nejstarším zachovalým dílem pocházejícím z roku 1812 a zobrazujícím Bull and Terriera, předchůdce stafordšírského bulteriéra, je olejomalba George Stubbse. Dlužno podotknout, že tuto malbu si ke svému plemeni přisvojují i chovatelé amerického stafordšírského teriéra či bulteriéra. Každopádně Stubbsovo vyobrazení jasně vystihuje hlavní rysy všech jmenovaných plemen v jejich začátcích. V tu dobu se rozhodně ještě Bull and Terrier nerozděloval na americké stafordšírské teriéry, stafordšírské bulteriéry či anglické bulteriéry. Další olejomalba vystihující typického představitele stafordšírského bulteriéra, jen místy s delší srstí na některých partiích, pochází z roku 1930. Je až neuvěřitelné, jak podobný byl tento žíhaný pes dnešním představitelům stafordšírského bulteriéra.

Za nejzdařilejší ztvárnění stafordů je však považován obraz, který pochází ze štětce E. Lodera z roku 1883. Jsou na něm zachyceni čtyři opravdu typičtí stafordšírští teriéři a jeden zřejmě stájový pinč. Samozřejmě nelze určit, zda se jednalo o přímé předky stafordšírských bulteriérů, ale na rozdíl od bulteriérů byli výrazně buldokovití a stopy křížení teriérů jsou u vyobrazených psů minimální. Přitom v tu dobu bulteriéři jednoznačně nesli značné známky teriérovosti.

Snaha něco změnit

Moderní chov, jak se říká začátku chovu každého plemene, které získalo mezinárodní uznání, standard a legislativně řízený chov, začal u stafordšírského bulteriéra poměrně pozdě. Již dlouho byli známí dobří krycí psi, stejně tak uznávaní chovatelé a existovaly základní rysy, jakých se chov držel. Přesto tu stále byla nejednotnost i určitý zmatek. Psům a fenám, kteří vynikali ve své práci, dávali chovatelé stále stejná jména, zpravidla podle nejlepších psů té doby. Názvy chovatelských stanic neexistovaly, snad jen byla v povědomí některá jména nejznámějších chovatelů. Do toho se chovatelé nezdráhali tu a tam v chovu použít anglického bulteriéra, který již byl chován v poměrně čistokrevné formě. To se pak ale velmi těžko hledá zakladatel určité linie a celkově zakladatelé dobrého chovu…

Když nejznámější chovatel anglických bulteriérů J. Hinks začal své bílé bulteriéry vystavovat, jejich cena značně stoupala. Chudí horníci a hutníci si nemohli dovolit platit příliš velké částky za psy, a tak zůstali u svých barevných Bull and Terrierů ze Staffordu, kterých tak logicky významně a k prospěchu těchto psů přibylo.

Velmi důležitou postavou v chovu stafordšírských bulteriérů byl Joseph Dunn. Ten se snažil stafordšírského bulteriéra všemožně prosazovat a usiloval o jeho mezinárodní uznání po vzoru mnohých známých a již dávno uznaných plemen. Veřejnost však dlouho nevěřila, že by takový pes měl šanci uspět coby „obyčejný pes“. Psí zápasy byly i přes svou známost nelegální a v útlumu. S ohledem na jeho dosavadní využívání bylo velmi nejisté, jak bude veřejností přijat a zda vůbec o něj „běžný člověk“ bude mít zájem a najde pro takového psa uplatnění. Přesto se J. Dun nevzdával a vytvořil podle psa Jima the Dandy a feny Fearless Joe první standard, který dal do veřejnosti přístupného oběhu v tištěné formě. J. Dun je právem považován za zakladatele tohoto plemene.

Velké slovo v chovu stafbulíků měl Joe Mallen. Ten také vlastnil legendárního šampiona jménem Gentleman Jim žijícího ve válečném čase. Každý chtěl s tímto psem krýt anebo ho alespoň vidět. Byl nejen vynikajícím výstavním psem, ale i špičkovým bojovníkem, který neměl problém se utkat i s více psy v jeden den. Po tomto psovi se za 8 let jeho působení v chovu narodilo 255 štěňat. Jejich vliv byl následně natolik silný, že většina dnešních stafbulů má v sobě alespoň trošku Jimovy krve.

K nejlepším chovatelům v období uznání stafordšírského bulteriéra a založení klubu byli především zmiňovaný J. Mallen, H. N. Beilby, Ch. Kinsey, J. W. Barnard a A. Garret. Velký význam pro chov stafordšírských bulteriérů měl Bruc Low, který po vzoru chovu anglických plnokrevníků určil a rozčlenil chovatelské linie podle vlivu otců a následně i matek. Tím se mělo dojít k jednotnosti v liniích a ke zvyšování výkonnosti, včetně zlepšování exteriéru. Ovšem především kvůli nedostatečně jasnému pojmenování konkrétních jedinců a zřejmě i neochotě jejich vlastníků se mu nedařilo dojít k uznání této metody a pochopení důležitých chovatelů.

Začátek moderního chovu

J. Dun a J. Mallen byli první, kdo se zasadili o první setkání chovatelů stafordšírských teriérů, a to v roce 1935. Setkání několika desítek chovatelů se uskutečnilo v Mallenově hospodě, kde se jednalo o budoucnosti jejich psů a postupu k oficiálnímu uznání plemene. Byl založen první stafordšírský klub s názvem „The Original staffordshire bull terrier Club“. Jeho prvním předsedou byl zvolen Jack Barbard. Začala se používat zkratka jeho názvu SBT, ale u nás je dobře znám i pod zkráceným „stafbul“. Občas se vyskytuje také pod označením „staford“, ale tento název se používá i pro amerického stafordšírského teriéra, a je tudíž zavádějící.

Ve stejný rok se podařilo získat uznání FCI, ale Kennel Club měl podmínku, že klub ve svém názvu vynechá slovo „originál“. Pod svým již oficiálním označením „stafordšírský bulteriér“ byl poprvé vystaven v červnu 1935 na výstavě psů v Hatfieldu. A již tehdy se výstavy zúčastnilo 27 zástupců tohoto zajímavého plemene. Jeho popularita stoupala a během velmi krátké doby se dostal mezi deset nejoblíbenějších plemen Anglie. Že byl velmi populární, a to i během druhé světové války, kdy většina plemen bojovala o přežití, dokazuje fakt, že se na anglické klubové výstavě psů v roce 1945 sešlo na 400 stafordšírských bulteriérů. Jejich oblíbenost trvající do dnešních dnů, zejména pak v Anglii, má kořeny nikoli ve vzhledu, ale v povaze.

První standard měl velký úspěch a změnil se od té doby jen v několika málo bodech. Zpočátku byla jeho běžná velikost kolem 39–46 cm. Už v roce 1948 byla standardem snížena jeho výška na 35–41 cm. V době, kdy došlo ke změně kohoutkové výšky ve standardu, tedy v roce 1948, došlo také ke změně požadavků na ušní boltce. Stojaté uši již nebyly přípustné. Třebaže se mu ještě v 19. století kupírovali uši běžně, od počátku 20. století byl tento trend velmi rychle na ústupu.

V chovu se velmi dlouho hledělo zejména na správné utváření hlavy. Zbytek těla byl velmi dlouho opomíjen, třebaže se požadovala od počátku značná mohutnost a určitá rozložitost. Když nebylo možné, aby hlavní „zábavou psů“ byly psí zápasy, bylo zapotřebí najít jiné uplatnění pro toto plemeno. Chovatelé si rozhodně nepřáli, aby se stal jen domácím mazlíčkem. Jednou z nejlepších variant se jevil lov na škodnou a černou zvěř včetně lišek a jezevců. Přestože i dnes je tu a tam vidět v lovecké praxi a je v ní dobrý, nikdy se lov nestal hlavní náplní těchto psů. Stafordšírský bulteriér se ukázal jako prvotřídní rodinný pes pro aktivní rodinu, kterého je možné zaměstnat velmi všestranně, podle možností jeho majitele.

Na chovu a rozvoji stafordšírského bulteriéra pracovali chovatelé Velké Británie. Několik jedinců však bylo vyvezeno do Ameriky, kde dali základ americkému stafordšírskému teriérovi a americkému pitbulteriérovi. Americký stafordšírský teriér (AST) byl mezinárodně uznán v roce 1972.

Na území České republiky se první stafordšírský bulteriér dostal v roce 1989. Byla to fena Devilmoors Glouster. Ta však do chovu nijak nezasáhla. Zakladatelkou českého chovu se tak stala až Alice vom Crownhill. Přestože se u nás stafordšírský bulteriér vyskytuje už pěknou řádku let, dlouho nebyl příliš znám a veřejnost ho často zaměňovala za amerického stafordšírského teriéra. Protože u nás několik let byli AST velmi populární, podobně jako pitbulteriérové, pro SBT již nebylo místo. Přitom jsou povahově tolik jiní… Ovšem, není možná tolik impozantní, výrazný a možná je i snadno přehlédnutelný. Dnes už je módnost jmenovaných plemen výrazně na ústupu a šanci tak dostal i stafordšírský bulteriér. Jeho obliba rok od roku stoupá a lidé v něm nacházejí příjemného společníka.

Ke stafordšírskému bulteriérovi se váže i jedna pověst. Když byl v roce 1882 povolán regiment ze Staffordshiru do Afriky, velitel pluku lord Wolseley si s sebou vzal svého psa, stafordšírského bulteriéra jménem Boxer. Když však v rozpálené Káhiře vystupoval z vlaku, Boxer nadšeně vyběhl a zachytil ho na protější koleji projíždějící vlak. Boxer zůstal ležet v bezvědomí. Nikdo už nedoufal, že by se z toho pes mohl dostat, a protože čas neúprosně běžel, pluk i s velitelem museli pokračovat dál v cestě, aniž by stihli psa pohřbít nebo mu pomoci. Po několika dnech a více než 300 km putování ve velmi vysokých teplotách Boxer doběhl a našel svůj pluk. Okamžitě se stal hrdinou a jejich maskotem. V polovině 20. století byla tato tradice obnovena a od té doby se u stafordšírského pluku vystřídalo minimálně pět dalších stafbulíků. Byli to vždy právoplatní členové jednotky.

Zajímavostí tohoto plemene také je, že zřejmě jako jediné má svůj vlastní znak, symbol. Ten znají a nezřídka i používají všichni chovatelé stafordšírských bulteriérů po celém světě. Je jím uzlík na laně připomínající obrácený preclík. Tento symbol znázorňuje silné pouto mezi psem a jeho pánem a také pevnost vztahu, který je pro stafbula pověstný. Původně se jednalo o znak horníků z hrabství Staffordshire symbolizující soudržnost, sílu v důvěru a přátelství.

Jaký opravdu je

Je to velmi příjemný pes, který se umí smát a je díky své tvárnosti a povaze schopný uspokojit nároky téměř každého člověka. Má velmi rád svého pána a je rád, když je ujišťován, že je to vzájemné. Je to nenáročný pes pro celou rodinu, ale může být i výtečným společníkem pro aktivního samotářského seniora. Měl by být v rodině, kde jsou její členové ochotni svou aktivitu přizpůsobit i psovi, aby mohli většinu věcí dělat společně. To ho velmi naplňuje a zesiluje pouto věrnosti rodině. Jeho spontánní náklonnost k rodině je pověstná.

Je tvárný a univerzální. Vydrží čekat dlouhé hodiny doma, než se jeho člověk vrátí z práce. Rád po tu dobu bude lenošit. Ovšem rozhodně to není pes do kotce ani na zahradu, kde bude prakticky sám nikoliv hodiny, ale celé dlouhé dny. Je to výtečný rodinný pes, který potřebuje žít s rodinou. Malý byt a velká rodina pro něj dozajista nejsou problém. Je to velmi kontaktní pes, skladný a klidný, který sice potřebuje zábavu a pohyb, ale na místo pro bydlení rozhodně není náročný. Naopak. Velmi rád se bude tisknout na malinkém kousku sedačky, jen aby mohl být po boku svého pána. Člověk jen žasne, kam je pes s takovým mohutným tělem schopen se vměstnat. Nemá snahu se roztahovat. Klidně se bude tísnit v nepohodlných pozicích vedle pána nebo na pánovi, než aby ležel někde sám a pohodlně. Pokud je mu to dovoleno, rád spí v posteli. Často je nadšen z ležení pod peřinou, ať je teplota v místnosti sebevětší.

Rychle se naučí čistotě v bytě, málo štěká a je velmi pohodovým plemenem. Je vyrovnaný, hravý a velmi veselý. Jeho úsměv není přetvářkou, opravdu je stále dobře naladěným optimistou. Je to velmi laskavý pes, jehož příjemnou vlastností je, že doma je klidný až lenošivý a energii naplno rozvine až venku při procházkách, hrách či cvičení. Potřebuje nějakou náplň dne, neboť když se doma přespříliš nudí, může začít ničit zařízení.

Má neustále dobrou náladu a jen tak ho něco nerozhodí. Na majiteli doslova visí pohledem, chce ho všude provázet a být právoplatným členem rodiny. Má výraznou mimiku a „svou řeč“, kterou je možné poměrně přesně pochopit.

Bohužel možná na první pohled pro laika velká podobnost s pitbulteriérem, který je (bohužel) dodnes na mnoha místech světa ilegálně dál používán k boji a má pověst zabijáka, zapříčinila, že tolik lidí má od stafordšírského bulteriéra odstup, nebo se ho dokonce bojí. Přitom žádné z těchto a jim podobných plemen nikdy nebylo cvičeno na agresivitu k lidem. Dokonce ani nejsou doporučováni jako hlídači domu. Stafordšírský bulteriér je přátelský a vlídný i ke zcela cizím lidem. Je přesvědčen, že všichni jsou dobří, bez zlých úmyslů. Má tendenci každého nadšeně vítat a nikdy neprojevuje ani nejmenší náznaky agrese. V chování k lidem je zcela spolehlivý. Je to vcelku nekomplikované stvoření vhodné i pro začátečníka.

Někteří jedinci mají snahu radostně skákat po lidech, někdy si dokonce vynucují pozornost a hlazení. Je dobré tomu předcházet a psa učit již od mladého věku vhodnému chování k okolí. Je rád rozmazlován, ale nutně potřebuje jasné hranice a pravidla.

Rozhodně je výborným kamarádem dětí. Takřka všechno od nich snese a je až neskutečně trpělivý. Ani křik či hádky dětí jej nerozhodí. Od dětí si nechá líbit prakticky všechno, což snese jen málokteré plemeno. Ale samozřejmě, stejně jako to platí pro všechny psy, neměl by s nimi zůstávat bez dozoru.

Z mnohých událostí jsou stafordšírští bulteriéři bouřlivě nadšeni, dovádějí a radují se. Mají velmi otevřenou a bezstarostnou povahu. Až do pokročilejšího věku, přibližně 7–8 let, jsou nezdolně hraví a rozdávají pozitivní náladu. Jejich temperament je střední a i potřeba množství pohybu je střední. Potřebují hry, zábavu a střední, nepřeháněnou míru sportování. Mají rádi společnost, děj kolem sebe, výlety a jakoukoliv zábavu v různém prostředí. Rádi cestují a jsou příjemnými společníky na dovolené. Jízda v autě jim rozhodně nevadí, jen majitel nutně musí myslet na dostatečné větrání, případně mít zapnutou klimatizaci. Nikdy pes nesmí zůstat sám v autě, aby nedošlo k jeho přehřátí. V horkých letních měsících je nutné aktivitu směrovat na brzká rána nebo večery a přes den omezit na potřebné minimum. Vysoké teploty spojené se zátěží mu vůbec nedělají dobře. I dlouhodobý pobyt venku v mrazivých teplotách a bez dostatku pohybu se u něj může projevit na zdraví. Rozhodně to nejsou žádní choulostiví psi, ale naopak statní, houževnatí a aktivní svalovci, přesto s ohledem na jejich krátkou srst a utváření hlavy určitá drobná omezení existují.

Jak na výchovu

Ve štěněčím a mladém věku je nejvíce činorodý a aktivní. Už v tuto dobu potřebuje hodně zábavy a přiměřeně pohybu, ale s ohledem na dobrý vývin kloubů a kostí přespříliš pohybu rozhodně škodí. Zaměstnání štěněte či mladého psa proto musí být uvážlivé. Také je potřeba dát pozor, s čím si stafbulík hraje. Díky velké mordě s často velkým množstvím slin snadno spolkne malé předměty, které mohou napáchat velké trápení, jež v některých případech může skončit i smrtí zvířete.

Vychovávat se stafbulík musí od nejranějšího štěněcího věku. Přestože výchova a socializace mají být všestranné a důsledné, je dobré se zaměřit obzvláště na problémové situace, které mohou v jeho dospělém věku, s ohledem na jeho používání v historii, nastat. Socializace se tak musí soustřeďovat zejména na snášenlivost s okolím, přesněji ke psům a různým zvířatům. Každopádně je nutné hned od začátku vyhledávat kontakt s jinými dobře vychovanými psy a dohlížet na jejich dobrou vzájemnou komunikaci. Je třeba psa vést k porozumění rozložení hierarchie v rodině a také k poslušnosti. Jestliže toto všechno společnými silami rodina a pes zvládnou, nic nebude bránit pohodovému soužití a souhře, kde jsou spokojeni všichni.

Výchova stafordšírského bulteriéra musí být důsledná, trpělivá a bez přehnaných fyzických trestů. Často na takového psa stačí správná intonace hlasu, aby pochopil, co udělal špatně. Přesto nejednou nastane situace, že se stafbulík bude tvářit, že opravdu nechápe, proč se na něj zlobíte.

Výchova nesmí rozhodně nikdy být příliš tvrdá, ale naopak laskavá, srozumitelná a cílená. Pes svému člověku musí věřit a rozumět mu. Výchova stafordšírského bulteriéra není těžká. Chce svému pánovi dělat radost, jen je mu to potřeba správně vysvětlit. Je to velmi příjemný pes, člen rodiny, který se tak potřebuje cítit. Rozhodně v něm nikdy během jeho života nesmí být podporováno agresivní chování v žádné situaci.

Je nešťastný, když se na něj jeho pán zlobí. Je učenlivý a ochotný poslouchat, ale přesto umí mít svou hlavu, kterou se nezdráhá použít. Nám se to pak může jevit jako tvrdohlavost. Přesto je dobře vychovaný stafbulík jedinečný pes. Má neuvěřitelně velkou zvukovou zásobu a jeho komunikování s okolím působí někdy až směšně a na psa tohoto typu značně nezvykle.

Nebojte se výcviku

Na svou velikost a mohutnost je stafbul neuvěřitelně dobře pohyblivý. Vysoko a daleko skáče, je mrštný, obratný a plný energie. Také miluje aportování a hraní si s míčky. Proto se dobře motivuje při cvičení. Důležité je naučit ho na povel předměty pouštět, neboť má silné pouto ke svým hračkám a nezřídka má problémy s jejich odevzdáním.

Je velmi oddán svému majiteli, který pro něj znamená všechno. Je to malý pes s velkým potenciálem, velkým srdcem a velkou osobností. Každý sport, který mu jeho pán nabídne, přijme s nadšením. Nepohrdne žádným pohybem ani zábavou. Zvládne téměř jakýkoliv kynologický sport, jen majitel musí vědět, jak k tomu psa vést.

Každopádně ke každé práci či sportu musí mít stafbulík dobrou fyzickou i psychickou kondici, kterou je potřeba vytvářet pozvolna a svědomitě. Dokáže být velmi vytrvalý a dlouhé výlety po horách shledává zábavnými. Může být rodinným psem stejně jako aktivním psem docházejícím na cvičiště. Je totiž schopen složit celou řadu nejrůznějších zkoušek z výkonu.

Nepotřebuje každodenní pracovní či jinou fyzickou náplň, ale častou a přiměřeně náročnou ano. Ta by měla být především hravá, zábavná a různorodá. Když ještě při ní může využít své aportovací nadání, tím lépe. Dobře se motivuje jak aportem, tak pamlskem. Pokud považuje cvičení za zábavnou spolupráci se svým člověkem, je schopný se naučit prakticky cokoliv. Někdy mu to sice může trvat trochu déle, ale co se naučí, nezapomene.

Mnohostranné vyžití

Dokáže být nárazově velmi temperamentní, ke všemu je hbitý, obratný a dobrý skokan, což z něj dělá dobrého adepta na agility. Když se k tomu přidá i náruživost aportovat, dobře si může vést ve frisbee či flyballu. Protože se rád proběhne a velmi nadšeně loví, můžeme ho spatřit i na přírodní dostihové dráze při coursingu. To však ještě zdaleka není vše, čeho je schopen. Rozhodně se neztratí ani při záchranářském výcviku. Má výtečný čich, miluje lidi, a přidá-li se cvičení za pomoci balonků, bude tuto práci a cvičení milovat. V roce 2004 vyhrál mistrovství světa suťových záchranářů právě stafordšírský bulteriér. Jeho povaha a čich jsou k této práci přímo stvořené.

Další výrazné odvětví, kde se se stafordšírským bulteriérem můžeme setkat, je všestranný výcvik, zahrnující stopu, poslušnost a obranu. Samozřejmě může být cvičen i na speciální cviky, jakými jsou např. rozlišování předmětů a osob. Výcvik obran někteří chovatelé odmítají, jiní vítají. Je však důležité si uvědomit, že je více metod, jimiž se obrana učí. Pokud se u stafordšírského bulteriéra zvolí metoda využívání kořistnického pudu, kde je figurant kamarád a zprostředkovatel zajímavé zábavy na chytání kořisti, povaha stafbulíka se nekazí a psa to při správně dávkovaném cvičení velmi baví. A odměnou pro jeho pána je nejen šťastný a spokojený pes, ale i dobré výkony.

Dále jsou stafíci výbornými canisterapeutickými psy. Umějí být velmi trpěliví, opatrní, snesou i nemotorné zacházení a jsou ochotni předávat pozitivní energii. Dokážou se věnovat dancingu, přestože jsou to zároveň těžcí a silní atleti, s velkou silou v čelistech. Vedle amerického stafordšírského teriéra, amerického pitbulteriéra a anglického bulteriéra se účastní bull sportů, které prověřují povahu a zdokonalují sílu. Mají velmi rádi hru na přetahovanou a nejen té se v tomto odvětví dočkají. Bull sporty zahrnují vše, co stafordšírský bulteriér při sportování miluje. Vedle zmiňovaného přetahování, a také běhání a zdolávání překážek při monkey tracku, jistě nadšeně uvítá šplh po stěně, tahání břemene, výskok i sprint s břemenem.

A rozhodně v neposlední řadě je výborným loveckým psem na škodnou a černou zvěř. Pro velký hrudník se sice nedá použít v norách při lovu lišek ani jezevců, přesto právě na škodnou a černou zvěř (divočáky) je plně lovecky využitelný. Nebojí se, neústupně bojuje, je nespoutaný a vytrvalý. Jeho kořistnický a lovecký pud je výjimečný. SBT je plemenem, které se může účastnit loveckých zkoušek dle zkušebního řádu pro zkoušky teriérů, jezevčíků a retrívrů. Jeho majitel, respektive „po myslivecku“ vůdce, může s tímto psem složit hned několik zkoušek: Zkoušky vloh, Podzimní zkoušky, Lesní zkoušky, Honičské zkoušky pro teriéry a jezevčíky, Barvařské zkoušky honičů pro teriéry a jezevčíky a Barvařské zkoušky. Může být využíván při lovu všestranně, ale nikdy nedosáhne úrovně loveckých specialistů. Přesto výborně zvládá třeba dosledy (postřelené zvěře).

Jsou zvířata problém?

Je důležité mít neustále na paměti, že i dnes se v něm ukrývá duše bojovníka. V některých chovných liniích jsou bojovné geny více, v jiných méně výrazné. S domácími zvířaty, pokud s nimi vyrůstá, problém nemá, ale přesto není dobré je nechávat spolu bez dozoru. Avšak to, že k vlastním domácím zvířatům, které zná, bude kamarádský, ještě neznamená, že bude kamarádský i k cizím domácím zvířatům stejného druhu. Proto je stafbulíka nutné k dobrému chování vést i v nejrůznějším prostředí. K hospodářským zvířatům (sudokopytníci a lichokopytníci) může mít trochu bojovnější postoj, a je proto třeba na to myslet při procházkách, kde se pohybují koně, krávy, býci, ovce apod. Dobře ovladatelného psa, který se s nimi náhodně setkává již od štěněcího věku, však ani taková zvířata hned tak nevyvedou z míry.

Přijatelné chování při styku s jiným psem ovlivňuje socializace, výchova, pohlaví a opět i geny. I psi – samci nejrůznějších plemen – mají čas od času problémy při setkání se psem stejného pohlaví. Proč by to právě u stafordšírského bulteriéra mělo být jinak? Každý majitel psa, tudíž i majitel stafbulíka by měl vyhledávat pro svého psa dobré kamarády hned od štěněcího věku a nebránit se jejich hrám. Každopádně jinak se může chovat ke psům mladý SBT a jinak dospělý. Při setkání s jiným psem ho hned nenapadne význam slova „boj“. Stafordšírský bulteriér zpravidla nemá tendence vyvolávat v psí populaci na potkání konflikty. Někteří jedinci v dospělosti dokonce kontakt s jinými psy vůbec nevyhledávají a ani jim není příjemný. To však neznamená, že je ke všem psům za všech okolností mírumilovný. Napadení či nepříjemné výzvy k boji si rozhodně nedá líbit. Ani na chvíli nezaváhá a výzvu k boji přijme. Přesto jeho cílem není psa zabít, jak jsou mnozí neznalí plemene přesvědčeni, ale pouze zpacifikovat. Samotný boj ho baví, ale rozhodně není psí zabiják. Ze své bojovnické historie má hluboko vžitý pevný a jistý úchop za krk hned pod uchem, čímž protivníka snadno přemůže, bez ohledu na jeho velikost. Pokud sám stafbul nechce, jen tak nepustí. Těžko se v dané situaci hledají metody, jak dva psy od sebe oddělit. Už i proto je při styku s jinými psy, bez ohledu na jejich velikost, nutné dbát na to, aby se nikdy nezacházelo do vypjatých situací.

Jeho poslání není hlídat

Je velmi odvážný, silný, ale nikoli ostrý. Je ostražitý a vnímavý k okolí. Pokud si všimne něčeho podezřelého, ihned reaguje štěkotem. Není však příliš uštěkaný a rozhodně není agresivní hlídač. Nikdy nebyl používán k útoku či boji s člověkem. Celou historii v něm byla podporována láska a úcta k člověku. Vždyť bylo běžné, že po boji, někdy dokonce i během boje, na něj sahali i zcela cizí lidé. Bylo nepřípustné, že by na nějakého člověka zavrčel, nebo ho dokonce napadl. Proto by si ho neměl pořizovat člověk, který očekává od psa osobní ochranu nebo perfektní ohlídání majetku.

Není to příliš teritoriální pes. Není sice vyloučeno, že některý ze stafbulíků bude dobře chránit to, co mu bude svěřeno, ale není to jeho typický povahový rys. Tudíž bychom si ho pro tento výkon neměli pořizovat. Není psem hlídacím a není určený pro odsouzení k celoročnímu pobytu venku či do kotce v osamocení.

Chovatelství

První čeští chovatelé stafordšírských bulteriérů se sdružovali v Klubu bulteriérů při ČMS, následně však přešli pod KCHMP (Klub chovatelů málopočetných plemen). Staffordshire bullterier club vznikl v roce 1993 odpoutáním se některých chovatelů SBT z Klubu chovatelů málopočetných plemen.

V České republice byli chováni klasičtí angličtí bulteriéři a američtí stafordšírští teriéři dříve než stafordšírští bulteriéři. Oblibu veřejnosti plemeno hledalo těžko a oproti např. Anglii u nás dlouho patřilo mezi málopočetná. Přesto časem jeho obliba velmi výrazně stoupla a rozhodně už není veřejnosti neznámým členem skupiny plemen typu bull.

Tmavě zbarvených jedinců, zejména žíhaných, je u nás (ale i ve světě) nejvíce. V poměrně velkém počtu se zde nacházejí i jedinci zlatě zbarvení. Může se stát, že žíhání, třebaže jen slabé, se objeví až u 2–3měsíčního štěněte.

S chovem, krytím, porodem i staráním matky o štěňata nebývají problémy. Údržba a péče o zevnějšek tohoto plemene je prakticky minimální. Drápy se udržují krátké, srst se dle potřeby jen překartáčuje, aby se omezilo množství volně ležících chlupů v bytě, a koupání s šamponem, s ohledem na jeho zdraví, se doporučuje maximálně jednou za měsíc.

Zdraví

V období dospívání může mít problémy s klouby a kulhat. To je způsobeno rychlým růstem silného a těžkého těla, a protože se stafbulík velmi rád hýbe, skáče a skotačí, tělo, zejména klouby a vazy, tím značně trpí. Proto je zapotřebí fyzicky zatěžovat mladého psa s rozumem a vyhýbat se nárazovým a náročným fyzickým aktivitám.

Poměrně výrazně rozšířeným celosvětovým onemocněním byla L–2 hydroxyglutarová acidurie a Hereditary Cataract. Výborným krokem klubu však bylo, že podmínil v chovu připouštění psů, z nichž alespoň jeden je zcela negativní právě na dědičné nemoci L2 HGA (L–2 hydroxyglutarová acidurie) a HC (Hereditary Cataract). Tím se nestává, že by u štěněte propukla některá z těchto nemocí. Snad i proto je toto plemeno v minimálním množství bez průkazu původu. U nich nejenže prakticky neexistuje zdravotní vyšetření, ale navíc štěně může být křížencem jiných plemen typu bull. Rozdíl na tak malém stvoření má totiž často problém poznat i odborník.

U stafbulíků se může objevit lízací syndrom, což je vylízávání jednoho místa na některé z končetin natolik silně, že si pes sám vytvoří špatně léčitelné boláky. Dalším občas se vyskytujícím onemocněním může být perzistující hyperplastický primární sklivec (PHPV), což je zákal vycházející ze zadního pólu čočky přes sklivec. Není vyloučeno ani onemocnění dědičné formy šedého zákalu.

A jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Hlava stafordšírského bulteriéra je krátká, celkově hluboká, s širokou lebkou. Typickým znakem tohoto plemene jsou velmi vyvinuté lícní svaly. Stop musí být výrazný, morda krátká a nos černý. Dává se přednost tmavě zbarveným očím, jejich zbarvení se však může vztahovat k barvě srsti. Oči jsou kulaté a středně velké, posazené tak, aby hleděly přímo vpřed. Okraje víček jsou tmavé. Uši mají růžovitý nebo polovztyčený tvar, nejsou ani velké, ani těžké. Klopené nebo vztyčené uši jsou nanejvýš nežádoucí. Pysky přiléhají, zuby mají dokonalý, pravidelný a úplný nůžkový skus. Krk je svalnatý, poměrně krátký, s jasnými obrysy, směrem k ramenům se rozšiřující. Bedra krátká, hřbetní linie je rovná, přední fronta široká, hrudník hluboký a celé tělo je na první pohled svalnaté. Hrudní končetiny jsou rovné, s dobře vyvinutými kostmi, postavené poměrně daleko od sebe. Z nadprstí vybíhají mírně ven vytočené tlapy. Pánevní končetiny jsou při pohledu zezadu souběžné a hlezna nízko položená. Tlapy mají silné a středně velké polštářky. Drápy jsou u jednobarevných jedinců černé. Ocas je středně dlouhý, nízko nasazený a ke špičce se zužující. Neměl by být příliš zatočený – lze jej připodobnit k ramenu starých pump. Jeho pohyb je volný, vydatný a čilý, s racionálním využíváním energie. Z pánevních končetin vychází zjevný posun. Srst je hladká, krátká a hustá. Zbarvení může být červené, plavé, bílé, černé nebo modré, případně kterákoli z těchto barev v kombinaci s bílou. Častá je také barva žíhaná nejrůznějších odstínů nebo žíhaná s bílou. Černá s pálením nebo játrová barva je vysoce nežádoucí. Je požadována kohoutková výška 35,56–40,64 cm.