Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové XV. Živá příroda osvěží
Lenka spolupracuje s Ivou Bajtlerovou čtvrtý rok a její přínos pro canisterapii spočívá ve využívání psů v nemocničním prostředí. Sama poznala několik zdravotnických pracovišť a z hlediska využívání psů nejraději vzpomíná na domácí péči, to znamená, že jako zdravotní sestra dojížděla za pacienty do jejich domova. V roce 2009 si pořídila fenku Bernského salašnického psa a už od tří měsíců chodila s Jessy na cvičiště, aby byla co nejlépe socializovaná a měla základní návyky v poslušnosti. V té době také dotazováním zjistila, že téměř všichni její pacienti touží poznat malou berňačku. Tak k brašně s léky v jedné ruce přibylo vodítko v druhé ruce, a na jeho konci štěně. „To byl pro mne impulz, abych se více zajímala o canisterapii. Už po prvních zkušenostech se štěnětem jsem poznala, že pouhá přítomnost psa nebo mazlení s ním pacienta doslova osvěží. Chtěla jsem nemocným a postiženým lidem pomáhat pomocí psa ještě intenzivněji, a tak jsem si zvolila kurz u Ivy Bajtlerové, neboť ona už využívala dva psy na své logopedické klinice,“ vzpomíná Lenka.
Nečekaný zájem
Zdravotní sestra si od počátku uvědomovala, jak psi mohou pacientům pomáhat, ale na druhou stranu neopomíjela ani možná rizika. Proto se v této oblasti chtěla učit u zkušených terapeutů a rovněž chtěla mít psa s patřičným canisterapeutickým certifikátem. Poznala také, jak důležitá je poslušnost psa, proto se rozhodla s Jessy složit na kynologickém cvičišti zkoušku ovladatelnosti psa (ZOP). Když byla přesvědčená, že má psa patřičně připraveného, nabídla své dobrovolnictví se psem ústecké nemocnici, domovu důchodců, hospici v Litoměřicích a všude o její služby měli a nadále mají zájem. Jejího psa i morčata, která rovněž vozí s sebou, chtěli využívat i na středních školách, např. při hodině psychologie, etiky i v dalších předmětech. O výhodě přítomnosti psa při učení se Lenka utvrdila třeba na horolezeckém táboře pro malé děti. Kluci a holky dvojnásobně zpozorněli, když úvazky a zapínání karabin nemuseli dělat na cvičném sedáku, ale na postroji Jessy. Zájem o dobrovolnické služby je větší, než Lenka očekávala. Proto z časových důvodů své aktivity už nerozšiřuje.
Cesta za představami
Protože Lenka již dříve nestíhala vše, jak by si představovala, rozhodla se opustit svoji největší sportovní vášeň. Přesněji řečeno jezdeckou vášeň – závodní rodeo. Z předchozích let jí zůstali alespoň papoušci. I z krátkého výčtu koníčků je zřejmé, že Lenka jako canisterapeutická dobrovolnice má výhodu nejen ve své zdravotnické profesi, ale také ve znalosti duší zvířat. Jako sestřičku ji nezaskočí zdravotní stav člověka, navíc ví, co znamená určitá diagnóza, a tedy co si může dovolit, a jak bude pes nebo morče či papoušek člověku prospěšný. Lenka však chce víc. Jako každý člověk, i ona má představy, ke kterým v životě směřuje. Jednou by si přála mít ideální práci – být zdravotní sestrou, která má zároveň část zaměstnaneckého úvazku na terapeutické využívání psa. Zda se jí sen splní, je sice ve hvězdách, ona však nezůstává jen u přání. Ačkoliv už si jednou kvalifikaci rozšířila vyšším studiem a je dětskou zdravotní sestrou v pražské Nemocnici Na Homolce, tentokrát studuje ergoterapii. „To je obor, kde by psi mohli mít značné terapeutické uplatnění. Jde o pomoc lidem v každém věku, kteří v důsledku onemocnění, úrazu, vývojové vady nebo stárnutí jsou fyzicky, smyslově, psychicky, mentálně nebo sociálně znevýhodnění. Ergoterapie je obor, který usiluje cíleným zaměstnáváním vrátit nebo zachovat postiženému schopnosti potřebné pro zvládání běžných denních, pracovních nebo zájmových činností,“ vysvětluje Lenka náplň oboru, který chce skloubit s canisterapii. A tak je možné, že se jednou u člověka postiženého mozkovou mrtvicí setkáme s terapeutkou, která bude obnovovat jemnou motoriku (ovladatelnost prstů) pomocí psa namísto terapeutického přemisťování či třídění hrachu a podobných drobností.
O krůček dál
Některé terapeutické úkony už má Lenka vyzkoušené a přitom se přesvědčila, jak jsou pacienti aktivnější a dělají větší pokroky, když jim při terapii poslouží pes. „Jsou to třeba známé jednoduché úkony, jako je vypínání a zapínání karabiny na obojek nebo postroj psa, česání srsti či její prolínání mezi prsty a podobně,“ vysvětluje Lenka. Také však ví, že je také dost nevyzkoušených terapií s využitím psa, případně dalším terapeutickým zvířátkem. A možná se jí brzy povede opět posunout zooterapii o krůček dál. Držme jí palce, a vlastně i sobě, vždyť každý jsme potenciálním pacientem, a přejme si tudíž co nejúčinnější léčbu. Ale i ta jednoduchá canisterapie, se kterou Lenka přijela do ústecké nemocnice, měla mezi pacienty pozitivní ohlas. Zvláště ji může potěšit hodnocení primáře oddělení lůžek následné péče MUDr. Jana Nebáznivého, o které byl autorem článku požádán. „Když jsem druhý den procházel při velké vizitě oddělením, při zmínce nebo dotazu na pejska a morčata se tváře pacientek rozzářily a jednoznačně vyjadřovaly radost a spokojenost. To, co je důležité, a my to samozřejmě víme, je, že to určité rozjasnění, oživení a dodání nálady přetrvává delší dobu po provedené terapii. Canisterapie pomáhá i personálu s dodáním důvěry v námi prováděnou léčbu a péči o těžce nemocné. Takže léčíme canisterapií nepřímo v součinnosti s ostatními složkami léčby – tj. ošetřovatelská péče, medikamentózní léčba, léčebná TV, rehabilitace a podobně,“ uvedl pan primář ke canisterapeutickému odpoledni. A to je jistě dobrá zpráva nejen pro Lenku, ale pro všechny canisterapeuty.
