Svět podle psa – část 28. Průvodce labyrintem psích emocí – Tajemství očního kontaktu
Okna do duše
Oči živých tvorů jsou přirovnávány k oknům do duše. Nejde jen o básnický příměr: oči živoucích bytostí skutečně prozrazují mnoho o pocitech, emocích, které je naplňují a které prožívají.
Upřený pohled vlka
Upřený pohled psovitých šelem naznačuje dominanci a počínající hrozbu. Submisivní zvíře, na něž takto pohlédne nadřazený jedinec v hierarchii smečky, přeruší oční kontakt a odvrátí tvář. Často vzápětí volí v kontaktu s dominantním jedincem uklidňující konejšivé signály (olizování „vzduchu“ či olizování koutku úst nadřazeného zvířete, sníží těžiště svého těla = nahrbí se, stáhne ocas mezi nohy atd.). Roger Abrantes v knize Řeč psů uvádí: „Upřený pohled je nejběžnějším znakem nadřazenosti u psovitých. Vyhnout se upřenému pohledu soupeře je nejběžnější uklidňující gesto.“ Je tento signál totožný i u domestikovaných psů? Ano i ne…
Upřený pohled psa
Upřený pohled psů pochopitelně významný komunikační signál psovitých šelem neztratil: i v jejich vnitrodruhové komunikaci může znamenat dominanci a případnou hrozbu. A i ve vztahu k člověku může mít obdobný význam: pes, který se blíží ke zloději, jenž pronikl na jeho výsostné území, propichuje narušitele upřeným pohledem. Přesto však můžeme s klidným svědomím tvrdit, že s pohledy psů na „jejich“ lidi se v průběhu evoluce „cosi změnilo“…
Alexandra Horowitzová ve své knize Uvnitř psa píše: „Podívejte se psovi do očí a budete mít pocit, že váš pohled opětuje. Psi naše pohledy vracejí. Jejich pohled je víc než jen upření zraku; dívají se na nás stejně, jak my se díváme na ně. Důležitost psího pohledu upřeného na náš obličej spočívá v tom, že upřený pohled naznačuje stav mysli. Naznačuje pozornost. Ten, kdo vás upřeně sleduje, věnuje plnou pozornost jak vám, tak možná i vaší pozornosti.“
Na jiném místě Horowitzová svou myšlenku rozšiřuje: „Psi, sociální bytosti stejně jako my a podobně jako my částečně zbaveni tlaku boje o přežití, mají jistě také nějaký zajímavý mechanismus, jakým se věnují světu kolem sebe. Vzhledem ke svým jiným smyslovým schopnostem se ale dokážou věnovat věcem, kterých si my nikdy nevšimneme, například jak se mění v průběhu dne náš pach. A podobně my zaměřujeme pozornost na věci, které psi vůbec neodhalí, jako třeba rovné změny v používání jazyka. Ale co psy odlišuje od ostatních savců, dokonce i od domestikovaných savců, je způsob, jakým se jejich pozornost prolíná s naší. Stejně jako my věnují psi pozornost lidem: naší poloze, jemným pohybům, náladám, a nejzaujatěji sledují naše obličeje. Obecně rozšířené pojetí zvířat říká, že pokud se na nás dívají, je to ze strachu nebo když mají chuť k jídlu a sledují nás jako možné predátory či možnou kořist. Není to pravda: psi se na lidi dívají velice zvláštně. Do jaké míry zvláštně, je předmětem řady soudobých bádání o psích poznávacích schopnostech. Tyto výzkumy využívají výsledky studií vývoje miminek, které jsou dobře zdokumentované a jejichž výsledky jsou zřejmé: v dospělosti všichni chápeme, co to znamená dávat pozor. Průzkumy dokázaly, že psi mají některé schopnosti stejné jako my, lidé.“
Kardinální změna?!
Signalizuje upřený pohled psa výhrůžky, nebo zájem, pozornost, snahu o pochopení? Alexandra Horowitzová odpovídá: „Mohli bychom očekávat, že s ohledem na vzájemné pohledy mohou psi jednat jinak než my. Protože se vyvinuli z tvorů, pro které je oční kontakt obvykle výhrůžkou, nejlépe uděláme, když jejich vyhýbání se očnímu kontaktu budeme chápat nikoli jako neschopnost, ale jako výsledek evolučního vývoje. Ale pozor! Psi se nám dívají do obličeje. Dívají se navzájem do středu obličeje: v úrovni očí. Většina majitelů psů odpřisáhne, že se jim psi dívají přímo do očí. Takže u psů se něco změnilo: zatímco strach a agrese u vlků, šimpanzů a opic zabraňuje vzájemným pohledům, informace, kterou pes může pohledem do očí člověka získat, stojí za to, překonat původní obavu, že tento pohled může znamenat útok. To, že lidé reagují kladně na to, když se jim pes dívá do očí, je šťastná okolnost – a naše vzájemná vazba se tím posiluje. Abychom si to upřesnili, je to spíše „pohled do obličeje“ než „pohled do očí“. Psi vykazují podobné tendence jako lidé, pokud se dívají do obličeje: dívají se nejdříve vlevo (to znamená na pravou stranu tváře). Tyto sklony vykazují dokonce i malé děti: nejdříve a déle se zadívají na pravou stranu studovaného obličeje. Při podrobném zkoumání psů dívajících se do obličeje vědci zjistili, že psi se při sledování lidské tváře chovají stejně. Když se dívají na jiného psa, nedělají to. Je to ale stále ještě jen domněnka: možná že emoce projevujeme jinak na každé půlce obličeje; možná že psi vnímají více symetricky. Psi se naučili dívat na lidi tak, jak se lidé dívají na sebe navzájem.“
Pohled jako „ukazováček“
Psi mají i další pozoruhodnou vlastnost: dokážou sledovat směr našeho pohledu, když pozorujeme něco, co nás zaujalo. Naopak, když zaujme něco je, co pozorně sledují, velmi často s námi vyhledají krátký (letmý) oční kontakt, aby zjistili, jestli to vidíme rovněž (a snad – jestli jsme to vyhodnotili jako nebezpečné, či bezpečné).
Psi jsou také bez problémů schopni sledovat místo, kam směřuje naše napřažená ruka, kterou jim ukazujeme něco, na co je chceme upozornit.
Získávání pozornosti
aneb Jsem tady a něco chci!
Úspěšnou spolupráci psa a člověka velmi usnadňuje fakt, že vůdce snadno získá psí pozornost. Stačí oslovit psa jménem, vydat jakýkoliv akustický signál (mlasknutí, písknutí, tlesknutí…) nebo psu ukázat nějaký předmět. Právě snadné získání psí pozornosti velmi usnadňuje vzájemnou komunikaci i výchovu psa a jeho výcvik.
Na oplátku si psi ovšem vynucují i lidskou pozornost. Používají k tomu různé „nástroje“: nejčastěji štěkot. Z získání naší pozornosti však užívají i řeč těla nebo nám přinesou míček atd., atd. „Často jsme svědky toho, jakou flexibilitu psi při získávání pozornosti vykazují,“ zdůrazňuje Alexandra Horowitzová. „Pokud se vašemu psovi nepodařilo vás zvednout z křesla pouhým přiblížením se, možná že znovu odejde a vrátí se zpět třeba s botou nebo nějakým jiným zakázaným předmětem. Výsledkem pravděpodobně bude lehké potrestání a vrátíte se zpět ke své knize. Pes to vidí tak, že je potřeba silnější zbraně. Pak může začít kňučet nebo nejistě zaštěkat; přijde fyzická intervence – jemné šťouchnutí vlhkým čumákem, lísání se nebo skákání nebo se ztěžka svalí k vašim nohám a povzdechne si. Snaží se ze všech sil.“ Vynucování pozornosti je zvláště markantní u vášnivých aportérů. Alexandra Horowitzová to výstižně popisuje takto: „Psi, kteří bláznivě touží po házení míčku, nosí své oslintané předměty zepředu k majiteli – ne zezadu. A pokud pes omylem míček pustí za zády majitele, používá celý arzenál způsobů, jak si získat pozornost. V rychlém sledu se dívá z obličeje „házeče“ na míček a zpět. Nedočkavý pes, hladový po pozornosti, nikdy nepoloží ponožku za vaše záda; vždy ji nechá ve vašem zorném poli, pokud vám ji nedonese přímo do klína.“
Psí logika a nutkavá psí potřeba
Nedávno jsem byl pozván na jedno nejmenované kynologické cvičiště, abych uskutečnil přednášku o problematice organizování vlčí smečky a o vlčí komunikaci. Na závěr mi trenéři chtěli ukázat výsledky své práce a předvést nejlepší psy. Ukázky agility neměly chybu, ale předvedení základních cviků poslušnosti mě zarmoutilo. Viděl jsem nahrbené německé ovčáky a vystresované belgické ovčáky, kteří v horlivosti chtěli provádět cviky snad ještě dříve, než k nim byly vydány povely. Neklamný důkaz „středověké“ kynologie cukru a biče… Vlci dospívají ve dvou až třech letech; psi – na základě lidského chovu – nikdy! Závěrem tohoto dílu bych rád ocitoval slova vynikajícího trenéra zvířat, RNDr. Františka Šusty, z jeho knihy Trénink je rozhovor, ve kterém má i váš pes co říct (z kapitoly Věčné děti): „Cíleným výběrem na povahové vlastnosti spojené s ochotou a pracovitostí pro nás jsme uvěznili psa v dětském věku spojeném s potřebou „pojď si se mnou hrát! Řekni, že jsem šikovnej! Dej mi práci, kterou pro tebe můžu udělat!“. Potřeba zavděčit se a mít spokojenou fungující rodinu – smečku – je u některých plemen až extrémní. To vše dle mého názoru míří, stejně jako u dítěte, k zajištění bezpečného místa a tím ke kontrole. A zatímco naše dítě jednou dospěje a přestane nás potřebovat, většina psích plemen v tomto smyslu nedospěje nikdy. Díky tisícům let umělého výběru je nenecháme v pravém smyslu dospět a jako věčné děti jsme je k sobě doživotně připoutali. Ale jak říká Exupéryho Malý princ: „Člověk je odpovědný za to, co k sobě připoutal.“ A my k sobě psy za tisíce let výběru připoutali ze všech zvířat nejvíc a na celý jejich život. Mnoho lidí na tuto výjimečnou psí vlastnost v tréninku hřeší. Psí touha vyhovět pánovi a mít za každou cenu „spokojenou fungující smečku“ bývá někdy využívána jako jediný motivační prostředek a pes pod touto motivací skutečně pracuje. Znovu podotýkám, že jako jeden z mála živočišných druhů. „Pán není spokojen, rychle pro něj musím něco udělat…, to bylo fajn, ale už zase není spokojen, tak musím ještě… a ještě… a ještě…“ Při necitlivém přístupu se tak může roztočit spirála nekonečné sisyfovské snahy psa o uspokojení neuspokojitelného člověka. I tohle známe ze vztahu rodičů a dětí, a kam může vést život pod nekonečným tlakem, věčná touha splnit přání věčně nespokojené matky, to ukazuje dokonale Hitchcockovo Psycho. I proto se dnes v tréninku psů přechází na pamlsky a práci za odměny. Jenže je pamlsek nutně tou nejvyšší metou pro někoho, kdo zamrzl ve svém vývoji ve fázi „pojď si se mnou hrát a buď se mnou spokojen“? Někdy máme tendenci povyšovat pamlsek nad všechny ostatní mety, a pokud si pes pamlsku neváží, tak zkusíme buď lepší pamlsek, nebo mu k nim na chvíli omezíme přístup. Zapomínáme přitom na to, že primární reinforcer (posilovač – pozn. autora) potravy, ke kterému pamlsky míří, si živočich v praxi naplňuje často až na druhém místě, po naplnění reinforceru kontroly. Někteří majitelé mívají tendenci povýšit pamlsek nade všechno, a aby si to pojistili, drží psa v dosti umělém prostředí bez vnějších vlivů, kde by se mohl sám odměnit. Takový pes se pak sice naučí nejeden trik a spoustu cviků, ale žije sám se svými pamlsky. Sám bez člověka, ke kterému ho připoutaly tisíce let umělého výběru.“
Takže jsou pamlsky při výchově a výcviku psa nevhodné? „Ne, v žádném případě,“ odpovídá František Šusta a dodává: „Pamlsek je v tréninku zvířat vynikající věc! Je to něco, pro co většina zvířat opravdu pracuje. Je to něco, co zvířeti jednou dáte a už si to nikdy nemusíte brát nazpět (na rozdíl od hračky), takže pamlskem skutečně jen odměňujete a netrestáte. Je to něco, s čím dokážeme v tréninku procvičit jedno a totéž chování třeba dvacetkrát během jediné minuty – za hračku či pochvalu bychom takové frekvence opakování cviků asi nedosáhli. Pamlsek je ale také něco, co míří k primárnímu reinforceru potravy, a ten většina tvorů, pokud nemá extra velký hlad, řeší až po reinforceru kontroly. Jsou tvorové, kteří svou kontrolu, své bezpečné místo, našli sami v sobě. S takovými je radost pracovat za pamlsky a nic víc není třeba. Jsou ale tvorové, a mezi nimi především psi, kteří své bezpečné místo mají v nás, v naší spokojenosti, ve vědomí fungující rodiny či smečky. Takoví, aby i bez hladu pracovali za pamlsky, musejí mít nejprve vyřešený primární reinforcer kontroly. Až když ten je vyřešen, až když vše je evidentně v pořádku a páníček je spokojen, až tehdy je čas na práci za potravu.“
P. S.
Vždy se snažme chování a reakce svého psa pochopit, buďme nekonečně trpěliví a nepřebírejme „zaručené tréninkové metody“ slepě a bez konfrontace s vlastním rozumem, s vlastními zkušenostmi a s vlastním citem!
