Svět podle psa – část 31. Průvodce labyrintem psích emocí – Emoce bolesti
Zvířata a bolest
Pociťují zvířata bolest? Jeví se vám tato otázka dostatečně stupidní? A přece: může se nám zdát nepochopitelné, že ještě v 17. století lidé pochybovali o tom, zda zvířata jsou schopna pociťovat bolest. Dokonce věhlasný francouzský filozof (a slavný matematik) René Descartes (muž richelieuovského vzhledu, 1596–1650) považoval zvířata za „naprogramované roboty“, které ovládají pouze jejich instinkty, nemají duševní život, a tudíž nemohou ani prožívat emoce, ani pociťovat bolest. Aby obhájil svůj (obludný) blud, nabídl veřejnosti na toto téma řadu experimentů a vlastnoručně sepsaných knih.
„Jedna z nejpodstatnějších otázek, o něž se lidé zajímají, je ta, zda zvířata mohou trpět či zda mohou pociťovat bolest,“ píše Marc Bekoff v knize Na zvířatech záleží. „K tomu, aby živočich mohl cítit bolest, musí být vybaven alespoň jednoduchou nervovou soustavou, jakou má třeba žížala. Bolest zahrnuje celou škálu nepříjemných pocitů, jež slouží k ochraně proti fyzickému poškození či hrozícímu zranění. Když například zvíře prožije zkušenost s pokousáním, příště se vyhne tvorovi, který ho pokousal. Zvíře nám sice nemůže slovy popsat, co se stalo, ale na základě jeho chování můžeme uhodnout, že se snaží vyhnout bolestivému vjemu. O tom, že spousta zvířat cítí bolest, nelze pochybovat. Veterináři vyvinuli protibolestivou náplast pro psy, kteří prodělali chirurgický zákrok, protože jsou přesvědčeni, že psi při medicínských procedurách cítí bolest a trpí. My všichni jsme přece už slyšeli, jak psi naříkají, když šlápnou na hřebík, když si ve dveřích přiskřípnou ocásek nebo když je jiný pes vážně pokouše. Významným krokem správným směrem se v roce 1998 stalo zřízení prvního Centra pro zvládnutí bolesti zvířat, jež vzniklo na Vysoké škole veterinární medicíny spadající pod Univerzitu státu Tennessee. Jeho úkolem je zlepšování metod prevence a léčby bolesti zvířat.“
U některých živých bytostí bolest „jaksi nepředpokládáme“ – např. u hmyzu. Ani u hmyzu však biologové pocity bolesti již nevylučují. Matoucí pro laiky je, že různá zvířata projevují bolest různě (či ji případně nedávají znát vůbec). Marc Bekoff to vysvětluje takto: „Pokud bezstarostně hodíme do hrnce s vařící vodou humra, bezobratlého živočicha s mnohem jednodušší nervovou soustavou, než je ta naše, jak zjistit, zda za takových okolností necítí strašlivou bolest? Při zjišťování, která zvířata opravdu cítí bolest, působí největší potíže pravděpodobnost, že spousta živočichů nemusí cítit bolest přesně stejným způsobem jako my. Někteří tvorové mohou bolestnou situaci snášet snáz, jiní mnohem hůře. Vzhledem k tomu, že humr či podobní tvorové se nám nepodobají, někteří lidé se domnívají, že humři bolest necítí, protože jejich bolest se té naší nepodobá. Mezi druhy však existují rozdíly. Je nesmyslné předpokládat, že se psi, kočky, ptáci, ryby, mravenci a humři budou při bolesti chovat jako my. Vzpomeňte si, že je toho spousta, co děláme odlišně od všech ostatních zvířat. Pro domněnku, že všichni budeme cítit bolest stejně a že na ni budeme stejně reagovat, tudíž nelze najít žádné odůvodnění. Různé druhy živočichů se od sebe odlišují v mnoha různých ohledech včetně toho, jak vnímají a pociťují bolest a jak na ni reagují. Humr sice nemůže křičet a z vařící vody vyskočit, to však neznamená, že ho to netrýzní. Otevřeme se různým možnostem a nečiňme speciesistické (speciesismus = druhová nadřazenost, obdoba rasismu či sexismu; pozn. aut.) odhady!“
Lidé zpravidla soudí, že „nižší živočichové“ – hmyz, ryby, plazi obojživelníci – bolest nepociťují. Nesmysl! „Výsadu našich pochyb získala ve Velké Británii chobotnice, bezobratlý živočich s rozsáhlou centrální nervovou soustavou a složitým chováním,“ upozorňuje Marc Bekoff. „V roce 1993 byla chobotnice připsána do zákona o zvířatech (Animal Act či Animal Scientific Procedures Act) z roku 1986, který upravuje používání zvířat pro vědecký výzkum. Dnes jsou chobotnice chráněné obdobně jako savci, ptáci, plazi, obojživelníci a ryby.“
A propos: chobotnice jsou nesmírně a překvapivě inteligentní. Biologové se domnívají, že jejich mimořádně inteligentní chování je přímo úměrné jejich zranitelnosti. Jsou to měkkýši s nechráněnými těly, a proto se brání jinak – chytrostí, obratností a lstivostí. Mozek chobotnic je v poměru k tělu největší mezi mořskými živočichy. Kuriózní případ zaznamenali pracovníci v mořském akváriu v Brightonu. Z akvárií se v noci začaly ztrácet ryby. Fotopasti odhalily, že každou noc ze sousedního akvária vylezla chobotnice, přibatolila se k jinému, kde bleskurychle ulovila rybu, a zase se vrátila zpět do svého bezpečného domova. Chov chobotnic v akváriích odhalil i další neuvěřitelnou skutečnost: chobotnice chované v zajetí se rychle naučí rozeznávat tváře svých ošetřovatelů. Experimenty prokázaly, že mají i dlouhodobou paměť a dobře si zapamatují, když jim někdo ublíží. Podle vědců podobnou pamětí disponují v živočišné říši pouze sloni a primáti. Jak by tedy tak úžasné a inteligentní zvíře nepociťovalo bolest?!
Vliv povahy
Na vnější projevy bolesti má samozřejmě velký relevantní vliv povaha psa. Jsou psi flegmatici, cholerici, sangvinici i hysterici. Pochopitelně např. při ošetřování zranění nebo u veterináře je největší potíž s choleriky a hysteriky. Základní pravidlo zní: majitel vždy musí zachovat klid! Jakákoliv nervozita člověka se okamžitě přenáší na psa a ještě se násobí. Pokud je na nervózního psa, kterého navíc něco bolí, vyvíjen tlak, začne ze strachu „bojovat o život“. Přirozený pud sebezáchovy začne spolehlivě fungovat. Nutná manipulace s takovým psem zákonitě brnká na nervy; je to „bobřík“ sebeovládání, kterého majitel musí ulovit, nemá-li napáchat škodu. I při dobře vybudované vzájemné důvěře není manipulace se zraněným nebo nemocným hysterikem jednoduchá. Za svůj „kynologický“ život jsem měl desítky psů. Ani jeden nereagoval na nepříjemné pocity bolesti stejně.
Dobře si pamatuji na rentgeny a ultrazvuk se svou aljašskou malamutkou Beryl: topil jsem se v potu já i pomocníci, zatímco Beruška řvala a bojovala s námi jako o život. Ale nikdy ji nenapadlo chňapnout! Jakmile náš tlak povolil, okamžitě byla sladká jako beránek s holubičkou dohromady.
I naše fenka Československého vlčáka Taiga byla zpočátku u veterináře neřízenou střelou hromadného ničení. Stačilo pouhé očkování a z mé partnerky Zdeňky i ze mne crčela krev jak po řádění masového vraha a bílý plášť veterináře vlál v cárech. Postupem času – díky trpělivosti, laskavosti a zkušeností, kterých Taiga nabyla – se vše zklidnilo a Taiga se stala vstřícnější, tolerantnější a opustila své instinkty vydrážděného krokodýla. Zjistila, že se nic neděje a že lidé kolem ní se jí snaží pomoci.
Síla vzájemné důvěry
Pouto vzájemné důvěry dokáže být neuvěřitelně silné; pochopitelně záleží na letoře psa a na harmonickém vztahu mezi ním a jeho pánem. Pes mého života – Malamut Fram (kéž ho ve věčných lovištích provází jen samá radost) – si nešťastnou náhodou při honičce přivodil o šípkový trn erozi rohovky. Zranění si vyžádalo vleklou a mimořádně dlouhodobou léčbu. Pravidelné zákroky na brněnské veterinární klinice byly nepříjemné; do smrti na ně nezapomenu a nezapomene na ně asi ani MVDr. Helga Kecová. Fram seděl na stolku, já mu objímal šíji a do ucha jsem mu zpíval nesmyslné písně, zatímco mu paní doktorka jehlou škrabala na rohovce mřížku. Přiznávám s uzarděním – já bych to nevydržel. Fram ano – chvěl se na celém těle, ale kvůli mně to snesl. „V příštím životě bych chtěla být vaším psem,“ říkávala mi se smíchem doktorka Kecová.
Nacvičujte aneb trocha praxe
I při úzkostlivé péči o vašeho psa se vám nepříjemnosti během života určitě nevyhnou. Čert nikdy nespí. Uvykejte svého čtyřnohého přítele dotekům na celém jeho těle. Pes musí vašim rukám bezmezně důvěřovat. Musí mu vejít do krve, že z vašich rukou vycházejí jen příjemné pocity a pomoc. Jen tak ho budete moci, když to bude nutné, ošetřit. (Taiga, která se zpočátku veškerým manipulacím zpěčovala, nyní zvedne tlapku, pohlédne mi do očí a trpělivě vyčká, až jí vytáhnu trn z polštářku.)
Nechoďte k veterináři, jen když je to nutné. Vyberte si dobrého a přátelského veterináře, který bude mít pochopení (a takových je většina). Přicházejte s psíkem do ordinace, když se nic neděje – zvažte psíka, veterinář jej pohladí, přiloží stetoskop, dá pamlsek… Psík nebude stresován cizím prostředím a člověkem v bílém plášti. Všechny tyto užitečné maličkosti jednou určitě zúročíte – vy i váš pes.
Co je to bolest?
Bolest není nepříjemná zbytečnost – upozorňuje živý organismus na nějaký zdravotní problém jako výstražné znamení. Marc Bekoff zdůrazňuje: „Bolestné zkušenosti se v každodenním životě vyhnout nelze. Bolest patří mezi užitečné funkce těla, jež jsou nezbytné pro přežití. Lidé a zvířata, kteří v důsledku vrozené vady či nemoci postrádají systém receptorů bolesti, mají tendenci předčasně zemřít.“ A na jiném místě dodává: „Emocionální zkušenost bolesti je cosi, čeho je si vědom každý jedinec. I když se všichni snažíme bolestným situacím vyhýbat, některým bolestem se vyhnout nedá, a některé z nich mohou být dokonce pro jedince prospěšné, například bolest z injekce, která pomáhá léčit nějakou nemoc nebo slouží jako prevence vztekliny.“
Rozdílné přístupy
Ochránci zvířat se dělí na dva nejvýznamnější proudy – na „rightisty“ (zastánci zvířecích práv) a na „welfaristy“ (zastánci pohody zvířat). Rozdílnost jejich názorů výstižně charakterizuje Marc Bekoff – začíná „rightisty“: „Pokud připustíme, že zvíře má reálné právo na ochranu svých zájmů, má podle právníka a zastánce práv zvířat Garyho Franciona právní nárok čili nezadatelné právo na ochranu svých zájmů i tehdy, kdyby měl mít člověk z porušení tohoto práva užitek. Lidé by se tak museli zavázat, že budou tento právní nárok respektovat u zvířat stejným způsobem, jakým právní nárok ctí u malých dětí a mentálně postižených…“ To Regan, profesor filozofie na Severokarolínské univerzitě, bývá často považován za původce moderního hnutí za práva zvířat. Svojí knihou Obhajoba zvířecích práv k této disciplíně přivábil hodně pozornosti. Stoupenci zvířecích práv zdůrazňují, že zvířecí životy jsou cenné už samy o sobě, že jejich hodnota nespočívá pouze v tom, čím nám zvířata mohou být prospěšná, nebo v tom, že se nám vzhledem a chováním podobají. Zvířata nejsou majetek či „věci“, jsou živými organismy, živými subjekty, jež si zaslouží soucit, úctu, přátelství a podporu. Zastánci práv zvířat rozšiřují množství druhů, jimž bychom měli zaručit určitá práva. Zvířata nejsou „nižší“ či „méně hodnotná“ než lidé. Není to majetek, který je dovoleno týrat a libovolně ovládat. Žádnou míru bolesti zvířete a žádnou smrt zvířete nelze považovat za nezbytnou či za přijatelnou.
A nyní se očima Marka Bekoffa podívejme na „welfaristy“: „Zastánci zvířecí pohody se naopak nedomnívají, že by zvířata měla mít práva. Věří sice, že by se zvířata neměla týrat a zneužívat, ale k tomu prý stačí, když se člověk postará o jejich duševní a fyzickou pohodu – když o ně bude vhodně pečovat a respektovat jejich welfare. V popředí zájmu welfaristů je kvalita zvířecího života. Welfaristé se nedomnívají, že zvířecí život má hodnotu sám o sobě či že by život zvířete měl cenu už proto, že zvíře je živý tvor. Welfaristé jsou přesvědčeni, že když zvíře pociťuje blaho, když se zdá, že je šťastné, když prožívá radostné stránky života a je osvobozené od dlouhodobé či kruté bolesti, strachu, hladu a jiných nepříjemných věcí, pak se mu vede dobře a člověk tím svůj závazek vůči němu splnil. Pokud daný jedinec normálně roste a rozmnožuje se, je-li chráněn před nemocemi, zraněním, podvýživou a jiným utrpením, vede se mu dobře. Welfaristický postoj také předpokládá, že při dodržení bezpečnostních opatření je využívání zvířat v zájmu lidských potřeb správné. Welfaristé nepochybují, že využívání zvířat pro experimenty či masakrování zvířat pro lidský jídelníček je správné, pouze se zasazují o to, aby se tyto činnosti prováděly humánním způsobem… Svým nezanedbatelným úsilím však welfaristické skupiny (např. Americká humánní společnost) přispěly k úspěšnému vedení kampaně v zájmu ochrany zvířat. Jeden z vítězných okamžiků se datuje na květen 2007, kdy prezident George W. Bush schválil novou legislativní úpravu, která zpřísňuje tresty pro ty, kdo provozují či propagují brutální praktiky krvavých sportů, jako jsou psí či kohoutí zápasy.“
Shrnutí Marka Bekoffa
„Zastánci práv zvířat a welfaristé se sice v některých zásadních otázkách názorově rozcházejí, musíme však rozhodně ocenit, že oba tábory se shodnou v důležitém bodě – že bychom se v otázkách morální volby měli zbavit předsudků stoupenců speciesismu. Pokud chceme uspět ve snaze zlepšit zvířatům život, musíme my lidé najít cestu, jak ve vzájemném souladu vyřešit různící se filozofické postoje, jinak se svého cíle zdárně nezhostíme.“
