Neexistuje téměř plemeno, u kterého by byla po staletí jasná historie, a navíc aby se udrželo bez rozštěpení na další plemena do dnešních dnů bez větších změn. Nejinak je tomu u opičího pinče. Je otázka, kde se začíná psát jeho historie, neboť jemu podobných psů bylo v Evropě od 16. století hodně a velmi těžko se jen z uměleckých děl určuje, zda je ztvárněno to, či ono plemeno. Pak je běžné, že ke stejné kresbě, malbě či dřevorytu se hlásí chovatelé různých plemen a nikdo není ochoten připustit možnost, že jejich plemeno vzniklo teprve v 19. století.

Jaká historie patří opičímu pinči?

Opičí pinč se vyvíjel téměř na stejném území a ve stejnou dobu jako knírači. Při pohledu na jeho ježatou a od pohledu poněkud neupravenou srst si můžeme být jisti, že spolu mají mnohé společné. A právě tato zřejmá skutečnost nám dává velký prostor pro spekulace, domněnky a názory, neboť rozdělit historii knírače a opičího pinče je až do 19. století prakticky nemožné. Žili vedle sebe bok po boku, a až v pozdější době byly tu a tam snahy o rozdělení jednoho psa na dvě plemena.

Kdysi knírači byli běžně střední velikosti a také opičí pinčové byli o poznání vyšší. Nejčastěji byli k vidění na statcích, obchodech či hospodách, kde lovili krysy a myši, opičí pinčové se údajně nejvíce vyskytovali především v jižních částech Německa. Brzy byli natolik oblíbení, že se objevovali v mnoha malých domácnostech nejen jako výborní chytači čtyřnohých škůdců, ale i jako příjemní domácí společníci.

Když se začal objevovat Malý knírač, existoval i opičí pinč stejně malých rozměrů. Všechno to byli stájoví drsnosrstí pinčové, mezi nimiž byly menší rozdíly. Ke všemu se nevyskytovali jen v barvě černé a jejich velikost byla značně proměnlivá. Aby toho nebylo málo, je velmi pravděpodobné, že určité krevní propojení má opičí pinč i s belgickým grifonkem. Německo na západní straně s Belgií sousedí, a tudíž je tato možnost velmi reálná. Dodnes se přou majitelé grifonků a opičích pinčů, zda grifonek vznikl z opičího pinče, nebo opičí pinč z belgického grifonka. Jejich podobnost je v dnešních dnech velmi výrazná, a proto o jejich vzájemném křížení dnes nemá nikdo pochyby. Ovšem malé pochybnosti zde být mohou. Existuje názor, že za zkrácení nosu a zakulacení hlavy může přikřížení Mopse. Že to není nereálné, dokazuje obliba mopsů v Nizozemsku především v 16. a 17. století. A jak je známo, Nizozemsko sousedí s Německem a také s Belgií. Tudíž všichni chovatelé musí přijmout fakt, že minimálně malý knírač a opičí pinč, a pak také belgický grifonek a opičí pinč, jsou vzájemně propojeni a také jejich historie je přibližně stejně daleká. Prozatím. Dokud věda nenajde řešení, jak tento spor rozsoudit.

Na obrazech vlámského malíře Jana van Eycka (1390–1441) najdeme po boku významných lidí také jejich psy. Chovatelé opičích pinčů jsou přesvědčeni, že na některých portrétech najdeme právě opičí pinče. Ovšem často ke stejným na plátně zachyceným psům se hlásí nejen chovatelé malých kníračů a grifonků, ale také bišonků či malých teriérů. Už z těchto důvodů nemůže být vyobrazení štětcem jednoho malíře důkazem o existenci opičího pinče, ale ani jiného plemene.

Za další důkaz existence opičího pinče jsou považovány dřevorytiny z kraje 16. století od Albrechta Dürera (1471–1528). Ale je to opravdu prapředek opičího pinče? Následující staletí důkazy zcela chybí, neboť po dlouhou následující dobu není o tomto plemeni nikde ani zmínka.

 

Výrazný rozvoj plemene v 19. století

Rozvoj plemene se naplno rozběhl v 19. století. Až z roku 1876 pochází první písemná zmínka L. J. Fitzingera, který popisuje opičího pinče jako společníka dam. „Affen-Pintscher“ jej označil v „Hund und seine Racen“.

V roce 1895 byl v Německu založen první klub pro chovatele všech pinčů včetně kníračů (PSK) a zároveň se objevuje jako nové označení „opičí pinč“. Malí hrubosrstí chlupáči se teprve od této doby opravdu svědomitě začali rozdělovat na malé knírače a opičí pinče. Hlavními znaky pro zakladatele chovu opičích pinčů byly kulaté oči, vyklenuté čelo a vysunutá spodní čelist. Atributy, které k malému knírači nepatří. V tu dobu se opičí pinč nejčastěji vyskytoval v barvě šedé a černé. Ovšem krátký nos nebyl veden do extrémů, a tak rozdíl mezi opičím pinčem a grifonkem mimo jiné dnes je, že opičí pinč má čenichovou partii delší a nemá přehnaně kulatou hlavu.

Historicky důležité je zachování citace prvního zapisovatele PSK J. Berty v roce 1895: „U trpasličí formy hrubosrstého pinče existuje velký počet psů pod označením opičí pinč, kteří sice nebyli chováni až dosud přísně čistokrevně, kteří však vytvářejí starou a mezi lidmi velmi oblíbenou formu. Tito psi mají vysoce klenutou horní část hlavy, krátký čenich a velké, kulaté, dopředu vystouplé oči, které jsou obklopeny prodlouženou srstí vytvářející límec, čímž obličej spíše připomíná obličej sovy nebo opice nežli psa. Osrstění je měkčí a poměrně delší, nežli je tomu u velkého hrubosrstého pinče, přinejmenším to platí o obličeji. Označení opičí pinč není žádný vědecký název, ale je to jméno rozšířené a velmi výstižné.“

Významný kynolog Beckmann popisuje v roce 1895 pinče hrubosrstého a krátkosrstého. Hrubosrsté pinče ještě rozděluje na opičího pinče a malého hrubosrstého pinče, myslel tím malého knírače. Strebel se v roce 1905 zmiňuje o opičím pinči dvou typů srsti: hedvábné a hrubé. Pinč s hedvábnou, tedy měkkou srstí však záhy vymizel. Malý knírač zůstal pracovním psem a opičí pinč milým společníkem dam všech vrstev.

Kolem roku 1917 bylo přibližně 40 % černě zbarvených opičích pinčů. Ovšem během 2. světové války, která poškodila chov mnohých plemen, se počet černě zbarvených jedinců dostal na 100 % a ostatní zbarvení opičích pinčů v Evropě zaniklo. Celkově to byla doba, kdy se počet opičích pinčů tak výrazně zmenšil, že se již nikdy nedostal mezi běžně chovaná plemena, jako tomu bylo do té doby.

Opičí pinč v Americe

První dva opičí pinče dovezla na jaře 1935 do Ameriky z Německa strastiplnou a zdlouhavou cestou za pomoci zaoceánských parníků Bessie Mally Cicero z Illinois. Fence Nolli v. Anwander, která byla jako první zaregistrována u AKC pod „Affenpinschers“, se 12. června 1935 narodila první štěňata opičích pinčů na území Ameriky.

Třebaže je dnes velmi složité a zdlouhavé uznat plemeno v jakékoli mezinárodní kynologické organizaci, zkraje 20. století to až takový problém nebyl. A tak přestože byli v USA pouze dva registrovaní jedinci opičích pinčů a chovatelský klub pro toto plemeno ještě neexistoval, AKC (Amerického kynologického klubu) po velkém naléhání Bessie Mally uznala opičího pinče oficiálním plemenem tohoto klubu. V tu dobu AKC evidovala kolem 100 plemen. B. Mally, ač zasvětila opičím pinčům velký kus svého života a nerozpakovala se investovat do dovozu těchto psů velké peníze, nikdy neodchovala mnoho vrhů. Své feny připouštěla výhradně psem Osko vd. Franziskusklause. Neznámo proč její poslední vrh spatřil světlo světa v červnu 1940 a od té doby již nikdy další vrhy opičích pinčů neodchovala. Dalších devět let se chovu nikdo nevěnoval, a tak veškeré počáteční snažení nezanechalo v Americe žádnou chovatelskou stopu. Opičí pinčové z této první americké linie vymřeli. Tyto informace přinesl v dubnu 1950 článek od AKC Gazette.

Americký chov se probudil až v 50. letech 20. století. Noví chovatelé se obrátili právě na ty německé chovatele, od kterých B. Mally ve 30. letech 20. století dovezla do Ameriky první zástupce tohoto plemene. Chtěli na její práci navázat. První opičí pinčové byli dovezeni do Spojených států v roce 1935 od Josi Greimel, Sixta Anwander a Anna Katzbichler. V padesátých létech to pak byly chovatelé např.: Maria Anwander (chovatelská stanice „von Anwander“), Anna Katzbichler (chovatelská stanice „Franziskusklause“), Ilsa Kospinger (chovatelská stanice „von Regental“), Josi Greimel (chovatelská stanice „von Waldteufel“) a další.

První, kdo se po válce pustil do aktivního dovozu a chovu opičích pinčů, byla Evelyn Brody. A právě její pes Ch. Bub v. Anwander se stal prvním americkým šampionem tohoto plemene. První poválečný vrh se v Americe narodil v roce 1949, a také u E. Brody, respektive v její chovatelské stanici „Cedarlawn“. Především chovatelka W. Kauffmann (chovatelská stanice Walhof), se snažila udržet genofond různobarevných opičích pinčů.

Letem světem

Dnes je opičí pinč málopočetným, až vzácným plemenem, které je poměrně těžké sehnat. V žádném státě, dokonce ani v Německu, v zemi svého původu, není hojně rozšířen. Nejvíce chovatelských stanic je v USA, Německu, Rakousku a ve Velké Británii. Například ve Velké Británii je na 20 různě aktivních chovatelských stanic. V celých Spojených státech amerických se rodí přibližně 200 opičích pinčů ročně. Což je přibližně 320× méně než u pěti nejoblíbenějších plemen Ameriky.

První vrh opičích pinčů v České republice se narodil 13. 8. 2009 v chovatelské stanici Mardiffen feně Treuliebʼs Charmeine a psovi Tonsarne Willy Wild Wuff. Na svět přišel pro toto plemeno nezvyklý počet štěňat (čtyři pejsci a jedna fenka).

Jak je to s opičkou v jeho názvu?

Opičí pinč je nejmenší ze skupiny pinčů. V různých státech se mu říká různě, ale láskyplné Affen můžeme slyšet od majitelů těchto psíků ve všech zemích. V Německu, kromě standardního Affenpinscher můžeme taky Zwergaffenpinscher (trpasličí opičí pinč). Ve Francii je zase znám pod přezdívkou Diabletin Moustache (malý ďáblík s knírkem), jinde jako klasický Monkey Pinscher. V dávných dobách byl znám v anglické literatuře i jako opičí teriér.

Kdysi se věřilo, že vznikl zkřížením opice a malého psa. Jeho kulatá hlava a velmi krátký čumáček opravdu mohou někomu malou opičku připomínat.

Opičí pinč má jednu zajímavou historku o svém vzniku. Kdysi dávno v jednom lese stál osamělý domek, ve kterém bydlel stařec se dvěma malými černými psíky. Jednou, když bylo sychravé až nesnesitelné počasí, procházel lesem malý černoušek s flašinetem a s opičkou na rameni. Byl už velmi unavený a promrzlý, a tak požádal starce o nocleh. Ten kluka i jeho opici pohostil a poskytl jim přespání v teple. Druhý den, než flašinetista odešel, přemýšlel, jak by se starci odvděčil. Nabídl mu tedy, že by se jeho opice spářila s fenkou zdejšího malého černého psa. Stařec souhlasil a za několik týdnů se narodila štěňátka s hlavou krásné opičky. Tak podle jedné pověsti vznikl opičí pinč.

Rozpustilý neposeda

Je to pinč se vším všudy. Odvážný, statečný, někdy trochu drzý, jako by si ani svoji velikost neuvědomoval. Někdy se chová trucovitě, tvrdohlavě či rozmarně. Především když má pocit, že má pravdu, které nikdo kolem nerozumí. Opičí pinč je živý, houževnatý, veselý a zvídavý pes. Nic nebere příliš vážně. Umí lidi kolem sebe pobavit, neboť rád vymýšlí lumpárny a je hravý. Pro mnohé je překvapující jeho sebevědomí.

Affe je vnímavý neposeda, kterému nic neunikne. Na vše reaguje a rozhodně se nezdráhá využít svůj hlas. Nejenže vše okomentuje, ale na jakoukoliv podezřelou situaci, osobu či zvíře svého člověka rád upozorní. Řadí se mezi plemena, která s oblibou štěkají. A protože je v dnešní době zejména městským psem, je potřeba na tuto jeho vlastnost myslet od jeho štěněcího věku.

Štěně, malá černá pohybující se kaňka, rozhodně nechce být nenápadným a zakřiknutým tvorem. Od počátku dává světu najevo, že je potřeba s ním počítat, a že nechce být přehlíženo. Tento roztomilý čertík se dokáže i rozčílit a jeho rozladění pochopí hned všichni kolem.

Štěkání je potřeba usměrňovat

I když jeho hlasový projev může být ve štěněcím věku roztomilý a úsměvný, vlastnit uštěkaného psa po dobu více než 10 let, to se majiteli a samozřejmě ani sousedům nakonec líbit nebude. Proto je velmi důležité směrovat výchovu štěněte do přijatelných mezí, aby pes velmi brzy pochopil, že má s alarmem přestat pokaždé, když si to jeho člověk přeje. Také jakékoliv podporování štěkání, nedůslednost při vyřknutí slova „ne“ anebo přílišná benevolence v chování opičího pinče se nakonec obrátí proti pohodovému soužití v jednom bytě. Pozitivní zpráva v tomto ohledu však je, že affe je velmi učenlivý. Je schopný velmi brzy pochopit, co se může a co ne, co znamená slovo „ne“ a bez problémů je schopen se naučit další souvislosti mezi jednotlivými slovy a situacemi. Je velmi vnímavý a je schopen poslouchat i bez cíleného výcviku. To však také znamená, že brzy najde nedokonalosti ve výchově svým člověkem, a protože je velmi chytrý, rád toho v některých situacích využije ve svůj prospěch.

Jeho hlídací a ochranářský pud je výrazný. Je opravdu nebojácný, ostražitý a dokáže být i ostrý, prudký a nepříjemný, co se týká ochrany jeho teritoria. Kdyby byl větší, rozhodně by patřil k nejlepším psím hlídačům světa, ale takto může být brán pouze jako hlasitý alarm. Často je nedůvěřivý k cizím lidem a z neznámých návštěv není vždy zrovna nadšen.

Důslednost a jasno ve výchově

Potřebuje důsledné, pevné a srozumitelné vedení. Je pak spokojeným, vyrovnaným a velmi příjemným společníkem celé rodiny. Je uličnický i zvědavý, u ničeho nesmí chybět, všude svého pána chce doprovázet, a přestože umí být tvrdohlavý, dokáže být i výborným doprovodným psem celé své rodiny, který ví, co se sluší a patří.

Jeho temperament výrazně kolísá. Umí být klidný, lenošivý a nenápadný, ale když dostane příležitost nebo přijde-li vhodná situace, propukne v něm divoké nadšení, ohromující vítání a skákání, běhá jako střela a vypadá to, že se toto malé stvořeníčko nedá zastavit. Je to aktivní všetečka, který se nerad nudí a velmi nadšeně příjme nabídku nějaké hry. Je zábavné sledovat, co všechno dokáže se svými packami při hře dělat. I když má affe velmi rád různě dlouhé procházky, při troše fantazie může člověk zabavit jeho mysl i v domě. Výborné k tomu jsou hry na schovávání pamlsků.

Ano, je to chytrý a učenlivý pes, ale někdy je velkou překážkou jeho zmiňovaná tvrdohlavost. Když se mu nechce poslechnout anebo spolupracovat, těžko se přemlouvá ke změně postoje. Proto je sice schopen naučit se složitější cviky a hrát složitější hry, ale nikdy nebudou jeho výkony stoprocentní. Vše záleží na jeho momentálním rozpoložení.

Určitě se nic nebude učit pod přílišným nátlakem. Pozitivní motivace a hra, to je možnost, jak affe něco naučit. Pokud si člověk se svým psem dobře rozumí, je výborným psem pro několik kynologických sportů. Vyniká zejména v agility. Je rychlý, mrštný, výborně skáče, baví ho pohyb a přitom dokáže setrvat na místě, pokud je to potřeba. Mnozí se hodí i pro dogdancing. Sice potřebují hodně času a trpělivosti ze strany svého člověka na pilování drobných detailů, ale výsledek může být ohromující. Asi nebude nikdy hvězdou v dokonalém poslouchání, ale pro zábavu je možné se s ním účastnit soutěží, jejichž doménou je spolupráce s jeho člověkem a cviky poslušnosti. Velkou výhodou tohoto plemene je, že chce svého člověka potěšit. To pak může být hnacím motorem při pohybových aktivitách všeho druhu.

Miluje pohyb a rád bude běhat bez vodítka v otevřeném prostoru. Proto je zapotřebí tohoto psa učit od štěněcího věku nejen chodit na vodítku, ale i přijít na zavolání. Je potřeba mu volný pohyb dopřávat, ale samozřejmě na místech, kde nehrozí nebezpečí úrazu. K tomu je výborná zahrada, ale většinou ani ona nestačí. Ne že by byla malá, ale změnu prostředí čas od času potřebuje i tento pes.

Věrný přítel, ale i výrazná osobnost

Třebaže je to pes do bytu, stále v něm zůstává touha po lovu myší a krys. Proto dostane-li se na zahradu, pole či louku, kde je spousta dírek v zemi a všude to voní po myších a hraboších, mnohý opičí pinč se pustí do hrabání a chytání těchto malých škůdců.

Je to milovaný a milující rodinný pes, který se rád tulí, mazlí a leží přimáčknutý co nejvíce na svého člověka. Oddaně ho zbožňuje a přizpůsobí se rodinnému programu. I když má své vrtochy a možná se nemusí jevit jako „pan Dokonalý“, kdo jej jednou vlastní, je z něj nadšen. Není to nudný patron, je to osobnost a také dobrodruh. Rád cestuje a všude svého člověka doprovází. Problémy mohou nastat ve velkých vedrech, kdy se mu může obtížněji dýchat.

Je vhodný do klidné rodiny i k seniorům, ale je důležité, aby se zde nacházel autoritativní člověk. Opičí pinč potřebuje mít jasno, jaká je v rodině hierarchie, a také, že je jeho pán silná osobnost. Pokud je affe přesvědčen, že nejlepším vůdcem jeho rodiny bude neochvějně právě on, rád se této role ujme a jen tak se jí nevzdá. To může být problém především v rodině s dětmi. Je to pes přátelský a oddaný, ale nechce být hračkou ani polštářem. Děti musí plně respektovat jeho potřeby i potřebu klidu. Je také vcelku majetnický a těžko chápe, že na jeho hračky a krmení by mohly sahat i jiné bytosti, kterým nepatří. A to většina malých dětí není schopna pochopit a za každé situace respektovat. Ke všemu se jedná o poměrně drobného psa, a tak nešetrné zacházení, kterého jsou děti běžně schopny, psa může vážně poranit, nebo dokonce zabít. To jsou důvody, proč není příliš doporučovaným plemenem k dětem. Pokud si je tohoto člověk plně vědom a dokáže přijmout opatření, aby nedošlo k újmě dětí ani psa, pak lze opičího pinče doporučit do každé rodiny, neboť je to plemeno velmi tvárné. Na druhou stranu typické rysy povahy sice lze usměrnit do určitých mezí, ale nejdou odstranit či beze zbytku potlačit.

Většina opičích pinčů nemá ráda úmorné škádlení a hrdost je jeho znamením. To nezřídka vyvolává konflikty při styku s jinými psy. Affe si vůbec neuvědomuje, že vyprovokovaný velký pes jej může připravit o život. Jako velký hrdina rád vyskakuje a odvaha z něj jen srší. Posedne ho syndrom „velkého psa v malém těle“. V tomto případě je potřeba, aby zasáhl jeho člověk a psa nejen zastavil v jeho naparování a dal najevo svůj nesouhlas s jeho chováním, ale aby již od štěněcího věku vedl svého affe k větší snášenlivosti s tvory stejného druhu.

Protože je opičí pinč značně žárlivý a svého člověka by měl nejraději jen sám pro sebe, není příliš doporučován do smečky dalších psů. Samozřejmě, pokud společně vyrůstají a mají jasně danou hierarchii a vědí, že o všem, i o pořádku ve smečce, rozhoduje člověk, dokážou být snášenliví. Dokonce je běžné, že kdo si pořídí jednoho opičího pinče, brzy se pořídí dalšího. Ale ve smečce i velkých psů by drobné rozmíšky nemusely vždy končit dobře.

Prakticky totéž platí pro soužití s dalšími zvířaty, domácími mazlíčky. Asi nejlépe se sžije s kočkou, ale hlodavce příliš doporučit nelze. Samozřejmě nelze vyloučit velké kamarádství a bezproblémové soužití, ale jistota to rozhodně není.

 

Rozcuchaná srst

I tato srst, na první pohled bez údržby, potřebuje péči. Aby měla správnou kvalitu a vypadala zdravě, je potřeba ji 2–3× ročně trimovat. To znamená, že se mírně uvolněná srst lehkým tahem vytrhává a v kůži zůstane jen zdravá nová srst. Trimování má tu výhodu, že srst líná minimálně, neboť je odstraněna při této občasné péči o srst. I tak je však zapotřebí srst občas pročesávat a zejména pak je potřeba se zaměřit na hlavu, především na vous a knír. Srst se při krmení a pití snadno zamokří či ušpiní. Je ji zapotřebí udržovat čistou a suchou. Zde se zachycuje nejvíce nečistot a špinavá srst má tendence se více lámat.

Jeho vzhled má působit rozcuchaně a neupraveně, tudíž úprava se provádí jen proto, aby péče o psa byla co nejmenší a srst vypadala zdravě. Přesto je vhodná drobná úprava srsti, zejména na výstavu je třeba rozcuch zachovat. Je však potřeba kontrolovat délku chlupů a směr jejich růstu kolem očí, neboť v některých případech mohou zasahovat do očí a dráždit oční bulvu. Často tak může dojít k jejich podráždění, či dokonce k bolestivému poškrábání. Tvar chlupů na hlavě je okrouhlý a dodává opičímu pinči typický výraz.

Přílišné teplo a sluneční svit poškozují černou, tvrdou srst. Je velmi důležité psa koupat jen ve vhodných šamponech určených pro tvrdou srst, nepoužívat teplý vzduch fénu a nevystavovat po koupeli nebo plavání opičího pinče přímým slunečním paprskům. Všechny tyto vlivy jeho krásnou srst ničí. I krmení může mít zásadní vliv na kvalitu srsti, zejména její barvu. Některá průmyslová krmiva způsobují rezavění, načervenalý nádech, což není u opičích pinčů příliš vítáno.

V Evropě a Anglii je povolené zbarvení srsti pouze černé, avšak např. v Kanadě, Mexiku, USA (u AKC) jsou vedle černého zbarvení povoleny i jiné barevné varianty, jako je stříbrná, černá s pálením, červená a belge (směs červených, černých a bílých chlupů).

Chov a zdraví opičího pinče

Většina malých plemen se dožívá poměrně vysokého věku. Opičí pinč se však délkou života řadí spíše k větším plemenům. Jeho průměrná délka života vypočítaná ve Velké Británii z 21 jedinců byla spočítána na 11,4 roku života.

Ač se jedná o jedince velmi živého a veselého, ani jemu se nevyhýbají genetická onemocnění. Jedním z nich je neurologické onemocnění zvané syringomyelia, vyskytující se jen u malého množství plemen. Proto je k tomuto onemocnění velmi málo informací. Dále se opičímu pinči občas nevyhýbají problémy s alergiemi a svěděním kůže, otevřené fontanely, katarakty (oční kontroly jsou velmi doporučovány) či srdeční choroby. Jsou také náchylnější ke zlomeninám, luxaci čéšky, a co je možná překvapující, i k dysplazii kyčelních kloubů. Mnoho genetických problémů způsobují recesivní geny.

Chovatele však více trápí malý genofond tohoto plemene. Znamená to, že hladina inbreedingu může být vysoká a vyšší úroveň inbreedingu zvyšuje riziko mnoha zdravotních problémů. Pro chovatele je to velké břímě. Musí podnikat dlouhé cesty na krytí, aby plemeni neškodili další blízkou příbuzenskou plemenitbou a naopak rozšířili genovou variabilitu. Jelikož se v průměru rodí jen 2–3 štěňata, je chov velmi nákladný a složitý. Vrh jednoho štěněte není neobvyklý, a tak zájemce o štěně často musí čekat řadu měsíců nebo i nějaký ten rok. Aby toho nebylo málo, štěňata mají často velké hlavičky, a tak není výjimkou, že se narodí císařským řezem.

Jak by měl opičí pinč vypadat?

Opičí pinč je hrubosrstý, malý a kompaktní pes s výrazem obličeje připomínajícím opici. V poměru délky k výšce má být jeho stavba tak kvadratická, jak jen možno. Jeho pohyb je uvolněný, plynulý, cupitavý, s přiměřeným posunem pánevních končetin. Při pohledu zpředu i zezadu je pohyb rovný a paralelní.

Lebka opičího pinče je spíše kulatá než podlouhlá. Celkově je nepříliš těžká, vysoko vyklenutá, s vyjádřeným čelem. Stop je jasně vyznačený. Nosní houba je kulatá, plná a černá. Nosní dírky jsou dobře otevřené. Tlama je krátká a rovná, nikoliv vyklenutá vzhůru. Nosní hřbet je rovný. Pysky těsně přiléhají k čelistem a jsou černé barvy. Vyžadován je plný chrup, přičemž spodní čelist vystupuje přes horní čelist a je maličko stočena vzhůru. Tlama nesmí být stočená vzhůru jako u grifonka, ale ani dlouhá. Za závažnou vadu je považován také příliš výrazný předkus nebo klešťový skus. Řezáky mají být ve zdravém skusu posazeny co nejpravidelněji, v mírně zaoblené řadě. Špičáky a řezáky nesmějí být viditelné při zavřené tlamě, stejně tak nesmí být při zavřené tlamě viditelný jazyk. Absence dvou zubů z PM1, PM2 nebo PM3 či kombinace dvou z těchto zubů je přípustná. Oči mají být tmavé, poměrně kulaté a plné. Oční víčka jsou černě pigmentovaná, dobře přiléhající a rámovaná kruhem hrubé srsti. Uši jsou malé, vysoko nasazené, nesené stejnoměrně a natočené vpřed. Mohou být dvojího postavení. Buď klopené, ve tvaru „V“, vnitřní koutky leží blízko u hlavy, nebo vztyčené, stejnoměrně a kolmo nesené.

Krk je rovný, silný, poměrně krátký, silný v místě nasazení. Kůže na hrdle těsně přiléhá, je bez záhybů. Trup je silný, kvadratický a kompaktní. Hřbetní linie je mírně spadající v téměř rovné linii od kohoutku směrem k zádi. Kohoutek tvoří nejvyšší bod hřbetní linie. Hřbet je silný, krátký a rovný. Záď je krátká, mírně zaoblená, hladce přecházející v kořen ocasu. Hrudník je jen mírně zploštělý po stranách, středně široký, sahající až pod linii loktů. Břicho je mírně vtažené, spodní linie a hřbetní linie (od kohoutku ke kořeni ocasu) jsou víceméně paralelní. Ocas je ponechaný přirozeně. Žádoucí je šavlovité nebo srpovité nesení ocasu. Hrudní končetiny jsou silné, rovné, paralelní a ne v úzkém postoji. Pánevní končetiny jsou při pohledu ze strany šikmo postavené s přiměřeným zaúhlením. Při pohledu zezadu paralelní. Přední tlapky jsou krátké a kulaté. Prsty vzájemně těsně přiléhající a dobře vyklenuté (kočičí tlapky). Polštářky odolné, drápky krátké, silné a černé. Zadní tlapky jsou poněkud delší než přední tlapky.

Srst na těle má být hrubá a hustá. Hlava je obvykle ozdobena huňatým, ježatým obočím a kruhem srsti okolo očí, výraznou bradkou, čupřinou a srstí na lících. Srst na hlavě má být co nejtvrdší, odstávající a směřující od hlavy. Zásadním způsobem přispívá k celkovému „opičímu“ výrazu. Barva srsti je povolena pouze čistě černá s černou podsadou.

Výška v kohoutku u psů i fen je 25 až 30 cm.

Hmotnost u psů i fen se zpravidla pohybuje mezi 4 až 6 kg.