Jak dostat psa do lodě

Málo vody v řekách turistům na kánoích či raftech nevyhovuje, ale třeba ještě přijdou deště a řeky se budou opět v pohodě splouvat. Vždyť třeba víkendové sjíždění nejzajímavějších úseků řek si za hezkého počasí mnozí vodáci užívají až do konce září. A často i s pejsky. A aby nezpůsobili posádkám v chladnějších vodách nemilá překvapení, získali jsme pár rad od těch zkušenějších.

Pokud se někdo rozhodne vzít do kánoe či kajaku pejska, měl by vědět, že ne každý domácí miláček je ochotný trávit čas ve vratké lodi, zvláště když se kolébá v peřejích. Některým se do lodi ani nechce. Proto je vhodné předem si vyzkoušet pobyt v lodi s pejskem. Návyk na raft či pramici bývá bezproblémový, náročnější to je v případě kánoe nebo kajaku. I na vratké plavidlo si většinou pejskové zvyknou během několika minut, někdy však takové přivykání může trvat i hodinu či dvě. Hodně záleží na předchozí výchově a výcviku psa. Pro čtyřnožce s dobrou poslušností a zvyklého pohybovat se v nejrůznějších situacích a dopravních prostředcích, nebo dokonce s všestranným výcvikem by nástup do úzké lodě neměl být něčím nepřekonatelným.

Dobrovolně

„Jak zkušenějšího psa, tak zvláště domácího mazlíčka se snažíme dostat do lodě dobrovolně, tedy tak, aby on sám chtěl. Obvykle to bývá situace, kdy chce jít za páníčkem sedícím v lodi na mělčině. K nástupu dobře pomůže vlídné přivolání psa, oblíbený aport – hračka, pamlsek či kombinace těchto lákadel. U nejistého pejska je důležité, aby po vskočení do trupu nedošlo ke zhoupnutí lodě, neboť psí hlava je chytrá a velí nezůstat tam, kde hrozí neznámé nebezpečí. Že nejde o nebezpečí, zjistí pejsek po pár minutách zkušenosti spojené s běžnou, vlídnou komunikací psovoda. Tedy opravdu běžnou komunikací, nikoliv výrazně či neobvykle konejšivou. To by si pejsek mohl vysvětlit, že nová situace je nenormální a možná i nebezpečná, když tak neobvykle mluví i páníček. Za příjemného letního počasí můžeme zkusit nástup do plavidla s bázlivějším pejskem využitím malého gumového člunu. Za výhodu lze považovat bezprostřední kontakt psa s páníčkem sedícím na dně plavidla. To psovi dodává určitý pocit jistoty, přestože se dno člunu pod ním prohýbá,“ říká vodák Karel Mencl a dodává, že i zde platí zásada, že nejprve psa nalákáme do člunu na mělčině, a když po pochvale a odměně pochopí, že se od něho očekává klidné sezení, odrazíme se do hlubší vody. Psa stále sledujeme a musíme se snažit nedovolit mu vyskočit z plující lodě. To by mohl považovat za jakési vysvobození z nezvyklé situace a později by se o to snažil opakovaně. To by jen prodlužovalo návyk na plavbu. A třeba takový Německý ovčák odrážející se od bortu kánoe nezkušeného vodáka snadno převrhne…

Abyste se nedivili

Každý pejskař je přesvědčený, že jeho miláček umí plavat, a o to více je překvapený, že právě tomu jeho se do vody vůbec nechce, a když už se do ní nějak dostane, třeba skočí-li pro aport, náhle se topí. Zkrátka každá činnost chce určitou zkušenost, a tu i pejskové nabývají postupně. Většinou ani nevnímáme, jak si štěňátko nebo i dospělý pes někde na mělčině zvyká na vodu a zkouší stále větší hloubku, až nakonec plave. Nejprve pár metrů a pak vzdálenost prodlužuje. O tom, že plavání není pro psa tak docela samozřejmé, se přesvědčil i jeden náš přední oborník na psy, když tvrdil, že každý normální pes je plavec. A vhodil aport do rybníka střednímu knírači, kterého získal před dvěma týdny. Tříletý knírač se vášnivě vrhl za oblíbeným předmětem, jenomže po deseti metrech plavání začal ztrácet rychlost, zadní část těla se začala nořit stále víc a víc. Když už sotva lapal po dechu, páníček si stačil jen zout boty a skočil šipku do vody jako před dvaceti roky při letním koupání. Jenomže tentokrát to bylo koncem listopadu. Proto se o plaveckých schopnostech svého miláčka přesvědčíme raději v době, kdy je voda příjemná i nám. Délku plavby prodlužujeme nejméně na 50 metrů, což bývá vzdálenost, kdy se po nějaké kolizi v peřejích dostane loď ke břehu. Možným řešením je také zakoupení plovací vesty pro psa, ale ty naši miláčci nemívají příliš v lásce. Na moři, zvláště když je někdo vyznavačem náročnějšího jachtingu, je vesta pro psa nutností. Jakmile by nám pes spadl do zvlněného moře, snadno ho ztratíme z dohledu, a než plachetnici obrátíme, psa těžko dohledáme. Má-li vestu, je snadněji viditelný a díky její konstrukci se jen tak neutopí.

Kázeň i volnost

Chceme-li si v pohodě užívat krajinu, kterou proplouváme, měli bychom mít v lodi ukázněného pejska. On se sice bude protahovat, přesouvat, posedávat a polehávat po dně nebo na bagáži, malý psík se bude chtít i procházet, ale dbejme, aby to u větších psů nebylo na úkor stability lodě. A zvykněme každého čtyřnožce, že když mu zavelíme „zůstaň“, „lehni“ nebo podobně, musí zůstat v klidu na místě. Takové povely vydáváme ve chvíli, kdy připlouváme k peřeji či k propusti – šlajsně, jak říkají vodáci. Tam je obvykle nutné pádlování, aby loď byla rychlejší než proud vody, neboť tak je lépe ovladatelná a stabilnější. Intenzivní pádlování, proplouvání mezi kameny a vodní tříšť zasahující kánoi je spojeno s emocemi posádky, a ty se přenášejí na psa. To je spojené s jeho pokušením k výskoku z lodě, proto ho musíme udržovat na místě povely. Rozhodně je zásadně špatné proti skoku z kánoe či kajaku psa uvázat na vodítko. To nikdy neděláme, snad ani není třeba vysvětlovat proč. Na co je také vhodné upozornit, jsou plovoucí aporty, tedy klacky, které mnohé psy iritují. Zvláště když se provokativně pohupují ve zčeřené vodě rychlého proudu. Vášnivý aportér nezaváhá a vrhne se za „kořistí“, a pak už je na nás, zda psa necháme doplout ke břehu, nebo se mu budeme snažit pomoct, třeba ještě před kamenitějšími peřejemi. „A někteří pejskové se vrhnou za opravdovou potenciální kořistí, třeba malý jezevčík se snadno nechá vyprovokovat kachnou anebo u břehu ondatrou,“ doplňuje Karel Mencl. No a na závěr možná trochu zbytečné konstatování. I pejskové mají své potřeby, a kromě těch nezbytných si chtějí užívat i volnost v přírodě. Dopřejte jim častější volný pohyb na břehu, zvláště na počátku jejich první plavby. Při dalším splouvání budou klidnější. A když už budete na břehu, nezapomeňte, že i jiní vodáci mohou mít pejsky a neuškodí více pozornosti a ohleduplnosti než pak hledat pomoc u veterináře…

Na co bychom neměli zapomínat

• Snažíme se vytvořit podmínky, aby pes chtěl jít do lodě sám, takže začínáme na mělčině.

• Lákáme ho k sobě do lodi na oblíbený aport nebo na pamlsek.

• Za klidné posezení na dně lodě ho pochválíme a odměníme pamlskem.

• Důraznými povely bráníme, aby vyskočil z lodě nebo se vrhl za plujícími „aporty“.

• I na mírně zvlněném moři dáváme psovi na palubě jachty plovací vestu.