„Tempo moderního života je rychlejší a život sám je ve smyslu soutěživosti mnohem náročnější než kdy předtím. Množství příznaků civilizačních chorob je na vzestupu. Jen málokdo pochybuje, že naši miláčci podvědomě slouží jako hromosvod našeho stresu a napětí pramenícího ze životního stylu. Psi jsou zvlášť citliví na naše nálady a emoce, nehledě na to jsou vždy připraveni nás radostně vítat… Krátce řečeno, dnes potřebujeme psy víc než kdykoliv předtím. Ale jsme jim i my dobrými partnery? Má obrovské břemeno, které jsme jim nevědomky naložili na hřbet, vliv na jejich chování?“ John Fischer: Proč můj pes…?

Zajatci bláznivého světa

Za několik posledních desetiletí došlo ve vyspělé společnosti k mnoha zásadním a bleskurychlým změnám. Životní styl nabyl závratného tempa a v síti těchto zásadních změn uvízli i naši psi. A jsou „v tom“ nevinně…

John Fischer v knize Proč můj pes…? píše: „Moderní přístup k životu velí získat vše, jak nejrychleji je to možné, a po zbytek života za to platit. V dobách minulých si lidé kupovali jen to, co si mohli dovolit, a spořili na věci, které chtěli. Takový je stav věcí, nejde o kritický komentář, a už vůbec netvrdím, že by to mělo být jinak. Nicméně tlak vyplývající z životního kréda „žij teď, plať potom“ s sebou přináší i různé vedlejší příznaky, jež se řetězí. Pouze jsme všichni pohlceni osobními ambicemi, starostmi a nejistotami, jak dosáhnout většího a lepšího materiálního zabezpečení, nekomunikujeme spolu tolik jako dřív. Když sedím v tramvaji a dívám se na řidiče aut, jen stěží rozeznám manažera od zedníka. Každý předstírá, že je úspěšný a bohatý, a jediný způsob, jak zjistit, kdo je kdo, spočívá v konverzaci. Tudíž nalézáme další dva elementární prvky, které nezbytně ovlivňují vztah člověka a psa a odkazují na vliv společenského prostředí: zaprvé je nutné vypadat bohatý a zadruhé naše základní potřeba vzájemně komunikovat – ačkoliv se bojíme víc než dřív – nevymizela. Je zcela zřejmé, že si stále víc a víc lidí kupuje psy, kteří odrážejí jejich povahu a životní styl. Dramaticky se zvýšil počet majitelů čistokrevných plemen oproti voříškům. Ve spoustě případů lidé používají psa (a opět podvědomě) jako komunikační kanál, jehož pomocí mohou rozprávět s ostatními. Cestujete-li například metrem sám, nikdo si vás ani nevšimne; cestujete-li se psem, lidé se nejprve začnou obracet k vašemu čtyřnohému příteli a pak i k vám. Konverzace propukne o to rychleji, o co neobvyklejší nebo dražší plemeno máte, protože lidé se budou chtít ujistit, zda uhodli, o jaký druh jde. Jste-li majitel Barzoje nebo Saluky, vyjadřujete zároveň svůj status…

tabulka

Používání psa jako prostředku pro uspokojování našich komunikačních potřeb; držení psa kvůli vyjádření našeho postavení; držení psa kvůli vlastní bezpečnosti a mnoho dalších špatných důvodů, proč si pořizovat psa, jsou nové okolnosti, které vyplývají z tlaku společenského prostředí a ovlivňují vztahy, které fungovaly po bezpočet generací.

Ani na chvíli nepochybuji, že odpověď na otázku, zda extrémní tlak, který přenášíme na naše psy, ovlivňuje jejich chování, bude kladná. Právě změny, jež poslední dobou ve společnosti nastaly, jsou hlavním důvodem, proč se dnes objevila potřeba psích terapeutů. A psům ke škodě se poptávka zvyšuje úměrně stále rychleji s měnícím se životním stylem.

Pes kontra ústřední topení

Dříve se v domech tuhými palivy vytápěly jednotlivé obytné místnosti a dveře se – kvůli úspoře životodárného tepla – úzkostlivě zavíraly. Pokud pes nebyl umístěn na dvorku či v kotci na zahradě, míval zpravidla pelech na chodbě nebo v kuchyni. S nástupem ústředního topení se situace dramaticky změnila: dveře zůstávají otevřené – a pes se může volně pohybovat po celém domě či bytě. „No a co?“ řekne si nedůvěřivý kynologický novic. Psi jsou dědicové svých prarodičů – vlků. Ve vlčí smečce platí zásada, že jedinec, jehož pohyb po doupěti či domovském teritoriu prvního řádu je omezen, zákonitě zaujímá nižší hierarchické postavení. V žádném případě nejsem nakloněn násilnému omezování pohybu psů po našich domovech (sám to nikdy nedělám), jen chci naznačit, že i malé, zdánlivě nenápadné a malicherné okolnosti hrají v psychice psa relevantní roli.

Pes a (nejen) automobilový svět

Pohyb lidí se v moderním světě modifikoval na přemísťování v automobilech. S lidmi se přemisťují i jejich psi. John Fischer se nad tímto problém zamýšlí takto: „Existuje mnoho oblastí současného života, jež mají vliv na chování našich psů. Nezanedbatelnou roli hraje naše větší bohatství a blahobyt. Mnoho plemen však bylo chováno pro určitou vlastnost nebo schopnost k určité práci. Tyto schopnosti se ale musí rozvíjet. Pokud tomu tak není, pes se začne chovat instinktivně a problém je na světě. Není tomu tak dlouho, kdy máma vedla dítě do školy a zcela přirozeně vzala psa na vodítku s sebou (obvykle šlo o Voříška). Tito psi pak byli pravidelně stimulováni, setkávali se s dětmi, dospělými i jinými zvířaty. Bývali přivazováni před obchody a kolemjdoucí je hladili po hlavě a mluvili na ně. Tenkrát jsme nebyli tak posedlí očkováním a vakcinací, takže pejsky jsme brali ven dřív, než je tomu dnes. Výzkumy ukázaly, že raná socializace je nejdůležitějším aspektem vývoje psa, pokud z něj má vyrůst vyrovnaný a sebevědomý dospělý jedinec. Dnes se děti vozí do školy druhým rodinným vozem a pes sedí izolován vzadu za přepážkou. Nakupuje se ve velkých nákupních centrech a pes bývá ponechán v autě v obrovském poschoďovém parkovišti. Venčení probíhá často jen v malém, stranou odsunutém koutku pro psy, odkud jsou odvedeni, sotva stihnou vykonat svoji tělesnou potřebu. Vzápětí jsou chyceni, vsazeni zpět do vozu a odvezeni domů, protože panička má kávové matiné nebo nějakou jinou neodkladnou záležitost. Navíc se ocitáme v situaci, že psi, které vlastníme, byli s největší pravděpodobností chováni pro nějakou jejich specifickou pracovní schopnost. Teď se jim nedostává odpovídající stimulace ani při procházkách na vodítku, ani bez něj, mimo vymezené teritorium nemohou projevit svoji aktivitu, nejsou dostatečně venčeni. Během jedné generace se ocitli v naprosto odlišném prostředí, než v jakém žily generace jejich předků, a posouvají se v hierarchii díky privilegiím, kterých se jim dostává. Kromě těchto obrovských změn se soudobí majitelé psů musí potýkat i se vzrůstající obecnou nevolí vůči jejich miláčkům. Jsme blízko nebezpečné situaci, kdy pes, který jen na někoho zaštěkal, je obviněn z agresivního chování. Letos jsem vystavoval tolik odborných posudků na povahu, temperament a chování psů jako za všechny předchozí roky dohromady. Tento neurčitý tlak nutí majitele venčit psy na méně frekventovaných místech nebo je nevenčit vůbec, zvlášť pokud mají velkou zahradu, kde je mohou nechat běhat volně. Bez pravidelné a prožité socializace se problémy, kterých se chtějí majitelé vyvarovat, budou jen prohlubovat. V okamžiku, kdy se pes ocitne v neznámé situaci, bude postrádat dostatečné sebevědomí, aby byl schopen spolupracovat. Většina případů pokousání pramení právě z nedostatku sebevědomí. A my bychom si měli uvědomit, že kousat umějí všichni psi!“

Nezbytné sebevědomí

Zdravá dávka sebevědomí je pro psy (a nejen pro ně) nesmírně důležitá: rozhoduje o jejich šťastném životě. Díky sebevědomí (a zkušenostem) zvládají stresující situace, orientují se v nich a mohou je v klidu (a bez paniky) řešit. Abychom ve svém psu pěstovali sebevědomí, musíme mu umožnit dokonalou socializaci, seznamovat jej s novými (a pro něj neznámými) věcmi, prostředími, zvuky, lidmi a zvířaty. Sebevědomý pes je klidnější a vyrovnanější. V našem hektickém světě je pro psy jejich sebevědomí nenahraditelnou devízou.

„Latentní vlk“

Pes je dědicem svých prarodičů – vlků. A v každém psu najdeme skryté vlčí dědictví. John Fischer to vysvětluje následovně: „Pes je přímým potomkem vlka. Nedávný výzkum zjistil, že z devadesáti různých vzorců chování zjištěných u zdomácnělých psů se všechny, kromě devatenácti, vyskytují i u vlků. Během tisíců let domestikace psů se pravděpodobně vytvořily určité vzorce, které vlci žijící ve volné přírodě pro přežití nepotřebují. Uvědomíme-li si tedy, že existuje jednasedmdesát podobností v jejich chování, pak mnohem snáze skrze vlka – zvíře domestikací netknuté – porozumíme chování našeho psa. To, co zcela přirozeně dělá vlk, přijímáme bez výhrad. Když totéž udělá pes, považuje se to za nepatřičné. Ve většině případů pes neprovádí nic jiného, než co psi dělají; jsme to naopak my, kteří máme problém s tím, jak zvládnout přirozený psí projev, který přišel v nevhodnou chvíli (pozn. aut.: např. hrabání, honění zvěře, značkování, naskakování, olizování, skákání, štěkání, vytí, teritorialita atd.).“

Post scriptum

Psi, věrní průvodci člověka, nás oddaně provázejí i v naší frenetické době a trpělivě snášejí lavinu stresů, která se na nás všechny valí. Odvděčit se jim pouze vybalancovanou stravou a vzornou veterinární péčí rozhodně nestačí. Musíme jim umožnit uspokojení jejich psích potřeb! Musíme psům umožnit, aby se stali skutečnými psy a aby mohli prožít šťastný psí život.