PhDr. Jiřina Lacinová spolu s bývalým manželem Karlem Tůmou patřili k průkopníkům chovu aljašských malamutů, se kterými dobývali chovatelské (chovná stanice Rychlé sáně), výstavní i musherské úspěchy (jejich spřežení se stalo dvakrát mistrem republiky a třikrát vicemistrem Evropy). V době největší „malamutí“ slávy čítala jejich smečka dvanáct členů ve všech schválených barevných rázech.

Začali to malamuti

Psycholožka Jiřina Lacinová si brzy povšimla, že neuvěřitelná vstřícnost malamutů k cizím lidem a jejich snaha o fyzický kontakt by se dala využít k terapeutickým účelům. Proto již v roce 1993 vymyslela projekt na využití malamutů pro dětskou psychoterapii – tábor pro děti-kardiaky s využitím kontaktu se psy. „Pro první projekt podávaný na ministerstvo zdravotnictví jsem vytvořila i poněkud podivný etymologický patvar – canisterapie,“ usmívá se Jiřina Lacinová. No, vida – tento odborný termín je nyní využíván i v zahraničí…

Jak malamutí smečka stárla, byla nasazována stále více na terapeutické akce humanitárního občanského sdružení Filia (kde po léta pracovala) než na závodní traily. „Vypracovali jsme metodiku interakce velké skupiny psů s velkou skupinou dětí, kterou jsme využili na dvaadvaceti ozdravných pobytech a na řadě jiných krátkodobějších programů,“ vzpomíná Jiřina Lacinová. „Vytvořili jsme i nové sportovní disciplíny se psy pro handicapované a výukový program pro nevidomé děti.“ S dalšími kolegy v roce 2003 založila a po téměř čtyři roky předsedala Jiřina Lacinová celostátní organizaci – Canisterapeutické asociaci, která metodicky řídila dvacet praktikujících organizací v ní sdružených. Své znalosti J. Lacinová dále realizovala jako viceprezidentka evropské zastřešující organizace (European Society for Animal Assisted Therapy) a zooterapii rovněž externě přednášela na Masarykově univerzitě a na různých seminářích.

V současné době pracuje PhDr. Jiřina Lacinová jako gerontopsycholožka ve třech brněnských domovech pro seniory a jejím skvělým spolupracovníkem je jedenáctiletý sympatický a čilý voříšek Ferda.

Ferda na scéně

V roce 2005 uhynul Jiřině Lacinové poslední Malamut a ona po dalším psu vlastně ani netoužila. V roce 2007 však při sledování pořadu „Chcete mě“ zahlédla křížence, kterého představovala Marta Kubišová v útulku v Kralupech nad Vltavou. „Když jsem ho uviděla, tak jsem okamžitě pocítila, že je to pes, který mě vzal za srdce, a že musím ihned zvednout telefon a vzít si ho k sobě,“ přiznává Jiřina Lacinová. „Za týden jsme pro něho přes celou republiku jeli,“ vzpomíná Jiřina. „Ferda byl v kotci k ošetřovateli pozitivní a radostný, avšak z nás měl strach, a když jsme ho dávali do auta, kousl nás. Nespouštěl z nás oči, celou cestu nás bedlivě pozoroval, analyzoval, co jsme vlastně zač; ačkoliv je od přírody žravý, nevzal si od nás v autě ani sousto a pohrdl i šunkou. Bylo jasné, že jsme mu v těch chvílích sebrali jeho jedinou, byť mizernou, jistotu. Byl tehdy asi dvouletý, byl odchycen jako tulák a v útulku žil od října, my jsme si ho vzali v lednu. Růžovou minulost patrně neměl, byl velmi ostražitý, zejména vůči mužům po setmění. Asi si užil i bití, hůl ho totiž dokáže vytočit dodnes. Na Velikonoce se mě nikdo nemůže mrskačkou ani dotknout. Když jsme přijeli domů, museli jsme Ferdu ve vaně odblešit. Seděla jsem v kuchyni a čekala na dokončení nepříjemné očistné procedury s obavou, že jsem ho zradila. Ferda však vyletěl z koupelny, ihned si sedl vedle mě a já byla najednou jeho. Nerozuměl jedinému povelu, nikdo ho nikdy nevychovával. Neznal ani čistotu, ale doma se vyčural pouze jedenkrát. Okamžitě se mě snažil pochopit, vyhovět a nepůsobit problémy. Dnes ovládá desítky povelů základní ovladatelnosti a i ve svém věku se rád vydovádí na agility.“

S Ferdou na každém kroku

Voříšek Ferda doprovází svou paničku doslova na každém kroku. „Na všech pracovištích, kde působím, mám od ředitelství povolen s Ferdou přístup,“ vypráví Jiřina Lacinová. „Trávím s ním prakticky celou pracovní i mimopracovní dobu. Ferdík je natolik disciplinovaný, že s ním nejsou sebemenší problémy. Beru ho na školení, na sympozia, na koncerty, na výlety a turistické aktivity – je velice obratný, leze po žebřících, zvládá překážky, je odvážný a jde za mnou s důvěrou kamkoliv, absolvuje s námi akce Slováckého krúžku (jehož je miláčkem a maskotem a kde já zpívám), chodí se mnou do tělocvičny, na festivaly atd. Je to malý pes, nikde nepřekáží, na určeném místě vyčká, jen musí mít stále kontrolu, že jsem ho neopustila.“

Rozený terapeut

Ferda chodí s paničkou „do služby“. „Ferdíkova role určitě není snadná,“ vysvětluje Jiřina Lacinová. „Při kontaktu se seniory si musí někdy nechat líbit i nepříjemné zážitky, je však velmi trpělivý, empatický a vnímavý. Dobře snáší i kontakt s handicapovanými lidmi, má k tomu buňky od pánaboha. Je křižovatkou několika ras – reprezentuje univerzální vzhled voříška s krásnýma očima a hedvábnou srstí. To hraje velkou roli při rehabilitování artrotických, parkinsonických a revmatických končetin. Ferdova funkce v domovech pro seniory je velmi podstatná – jeho přítomnost uvolňuje napětí. Když se někomu oznámí, že za ním přijde psycholog, zavládne nervozita. Když přijdu se psem, klient se rázem uvolní. Ferda je skvělý napravovač kynofobií. A pro lidi, kteří mají kladný vztah ke zvířatům, je Ferdova přítomnost pozitivním zážitkem, vyvolává příjemné vzpomínky ze života seniorů a mj. podněcuje jejich slovní projev.“

Je to dar? Jiřina Lacinová trénovala ke canisterapii mnoho psů, Ferdu však prakticky nikoliv. „Ferda je geneticky disponován ke canisterapii,“ ozřejmuje situaci Jiřina Lacinová. „To, co se musí jiní psi dlouho učit, Ferda zvládal ihned. Například polohování – náročnou metodu, kdy pes musí v nastavené poloze vydržet dvacet minut až půl hodiny nehybně a musí snášet trvalý dotek lidského těla – např. zad nebo nohou – a nemusí to pro něj být zrovna příjemné. Ferda zvládá polohování perfektně zcela bez tréninku.“

A Ferda dokáže být také jedinečným „ohřívátkem“, jak si na vlastní kůži Jiřina Lacinová vyzkoušela při jednom dopravním kolapsu na dálnici, když v mrazivé slotě uvízla v nepojízdném autobusu. „Tehdy mi Ferdík pod kabátem doslova zachránil život,“ směje se Jiřina.

 

Se psem, nebo bez psa?

Jiřinu Lacinovou provázeli po většinu jejího života psi – nejdříve skvěle vycvičená kolie Brit, později dvanáctičlenná smečka aljašských malamutů a nyní Kříženec Ferda. Dovedla by si život bez psa vůbec představit? „Samozřejmě si dovedu svůj život bez psa představit,“ tvrdí Jiřina Lacinová. „Každý pes je závazek, odpovědnost a omezení. Ale na druhé straně je to jako s dětmi – mám čtyři syny a život bez dětí bych si nedokázala představit. Kdybych však byla bezdětná – žila bych, ale byla bych ochuzena o podstatnou složku života. A stejně tak to mám se zvířaty. Bez nich je život jednodušší, ale chudší. Takže – volím život se psem.“

Post scriptum

Závěrem citát Marie-Louise von Franz: „Ze všech zvířat se člověku nejlépe přizpůsobil pes, je nejvíce vnímavý k jeho náladám, napodobuje ho a chápe, co se od něj očekává. Je esencí vztahu.“