iFauna.cz » Články » Psi »

Velškorgi pembroke

Málokdo ví, že plemena velškorgi pembroke (velškorži pembruk) a velškorgi cardigan (velškorži kárdigen) jsou i přes velkou podobnost dvě samostatně uznaná plemena. Každé má vlastní standard a není možné je mezi sebou křížit. Názvy vycházejí ze jmen dvou hrabství. Hrabství Pembroke se rozkládalo na jihu Walesu a Cardigan na jeho západním pobřeží.

Fotografie:

 

 

 

 

Před dávnými časy…

Část historie mají možná společnou, ale jejich původ je bezpochyby zcela odlišný. Oba velškorgi vznikali i dlouho se vyvíjeli samostatně. Chovatelé neměli potřebu je mezi sebou křížit. Psi v hrabství Pembroke a psi v hrabství Cardigan byli sami sebou. Cardigani větší, různobarevní a s dlouhým liščím ocasem, pembroke menší, většinou rezaví, s vrozeně krátkým nebo kupírováním zkráceným ocáskem.

Francouzský básník Guy de Maupassant popsal korgiho takto: „Malé zvíře, úplně žluté, téměř bez tlapek, tělo připomínající krokodýla, s liščí hlavou a ocasem zakrouceným do trumpety.“

 

Pes tkalců?

Clifford Hubbard je přesvědčen, že pembroke přicestoval v 9. století ze Skandinávie na území Velké Británie s Vikingy. Vede ho k tomu dávná podobnost pembroka s vallhundem. Možná podobnost však neznamená příbuznost.

Daleko pravděpodobnější je, že pembroke se do Walesu dostal začátkem 12. století s vlámskými tkalci, které povolal Jindřich I. Přesně se jejich příchod datuje k roku 1107. Tento rok by se tak dal označit za datum „vzniku existence“ pembroke. Jejich psi se však údajně podobali nejvíce dnešním šiperkám.

Psi tkalců se křížili v hrabství Pembroke s místními psy a dali tak vzniknout dnes známému velškorgi pembroke. Velškorgi cardigan je původnější a na britském území se vyskytuje minimálně o 11 století déle než velškorgi pembroke.

 

Začátky chovu

I když obě plemena byla chována dlouho samostatně, v 19. století začali pastevci z Cardiganu prodávat svá štěňata na jih, do hrabství Pembroke. V tu dobu bylo cardiganů podstatně více než pembroků a pastevci si prodejem štěňat přivydělávali, aby zvýšili svůj malý příjem. Smísením těchto dvou typů psa došlo k jejich velkému připodobnění.

Asi poprvé se korgiové na veřejnosti objevili v roce 1892 na pasteveckých zkouškách ve Walesu a ve stejném roce na zemědělské výstavě v Bancyfelinu. Bohužel na obou akcích zůstali bez povšimnutí širší veřejnosti. Přestože byl korgi chován po dlouhá staletí v poměrně velkém počtu, na konci 19. století jeho počet začal výrazně klesat. Na vině bylo omezení chovu dobytka a oplocení pozemků. Velké množství ovčáckých a honáckých psů již nebylo zapotřebí. Navíc začalo čím dál častěji docházet ke křížení korgi s jinými plemeny, např. vznikl red-herder či brindle-herder, aby se zvyšovala jejich upotřebitelnost v nově vzniklých podmínkách. Původní typ se začal pomalu vytrácet. Ke zvýšení počtu nedopomohl ani fakt, že až do konce 19. století byl korgi osvobozen od daní. Naštěstí se našlo několik chovatelů, kteří byli ochotni zachovat původní typ velškorgi cardigan i velškorgi pembroke. Nastal však jiný problém. Anglický Kennel Club trval na tom, že se jedná o jedno plemeno dvou typů a nechtěl cardigana a pembroka uznat za samostatná plemena. Mezi chovateli cardiganů a pembroků to od počátku jejich chovu nepříjemně jiskřilo. Rozdělení plemen se stalo jasným cílem chovatelů z hrabství Cardigan i z hrabství Pembroke. Vzájemně se nesnášeli, nedokázali nic řešit objektivně a o smíru a společném standardu nemohla být vůbec řeč. Společné výstavy vždy končily fiaskem. Spory a nesnášenlivost nebraly konce.

Na počátku byli na výstavách posuzováni všichni korgiové společně, jako jedno plemeno dvou typů (pembroke a cardigan). To však podněcovalo nenávist mezi chovateli obou tehdy „typů“ psů, neboť si neustále konkurovali a chyběla objektivita. Obě dnes již plemena neměla vypracovaný standard, a proto byla ustavena komise dvou specialistů, kteří měli určit jasné rozlišovací znaky. Bohužel ani oni se mezi sebou nedokázali domluvit a výsledek nepřišel žádný. V kruhu se tak potkávali psi nejrůznějšího typu a velikostí, v nejrůznějších barvách, s různou délkou ocasu i těla, a dokonce uši měli někteří vztyčené a jiní svěšené. Rozděleni na pembroke a cardigan bylo pouze podle místa chovu.

 

Jak do chaosu vnést jasno

V roce 1925 vznikl první Corgi Club, kde však většina chovatelů prosazovala pembroky. Ve stejném roce byl velškorgi pembroke a cardigan uznán anglickým Kennel Clubem, ale jako jedno plemeno bez rozdílu. Zakladatelů chovu pembroků bylo pět psů a čtyři feny. První jedinec velškorgi zaregistrovaný Kennel Clubem byla fena jménem Rose, která je zároveň považována za pramáti téměř všech korgiů. Dne 8. 5. 1926 se několik členů odtrhlo a založili vlastní Cardigan Corgi Club (dnes známý jako Cardigan Welsh Corgi Association), podporující velškorgiho cardigana (Bronant corgi).

Ještě v roce 1928 byl velškorgi zařazen mezi registrovaná plemena v Kennel Clubu, která mohou získat titul CC. Ale na každé výstavě jen jeden společně pro pembroka a cardigana bez rozdílu. K toužebnému a zřejmě i spravedlivému rozdělení na dvě samostatná plemena došlo v říjnu roku 1934 a anglický Kennel Club (KC) je uznal za samostatná plemena. Následně bylo zaregistrováno na 240 pembroků, ale jen 59 cardiganů. Americký Kennel Club (AKC) uznal pembroka v roce 1935 a o rok později i cardigana. V roce 1931 KC zakázal kupírování ocasů u pembroků, ale v roce 1934 to opět povolil.

První vrh cardigana v kontinentální Evropě byl zaznamenán až v 50. letech 20. století v Nizozemsku. To pembroke byl známý mnohem dříve a jeho popularita byla vždy výrazně větší.

V roce 1987 došlo k zásadním změnám ve znění standardu. Byly zvýrazněny rozdíly mezi jednotlivými plemeny tak, aby jediným rozdílem mezi nimi nebylo jen zbarvení či délka ocasu.

 

Která plemena mají k velškorgimu nejblíže?

Spory o jeho historii, stejně jako kolikrát až neuvěřitelné spekulace o jeho původu, byly dlouho velké. Existovaly domněnky, že je spřízněn se skajteriérem nebo s jezevčíkem. To je však zcela nesmyslné, ničím nepodložené tvrzení. Délka těla nemůže být jasným znakem příbuznosti. Dokonce se v jednu dobu vedla polemika, zda by nebylo správné ho zařadit do skupiny mezi honiče nebo jezevčíky. Co však nelze vyloučit je příbuznost shetlandských nebo skotských ovčáků (kolie a šeltie). Dnes je již pohled na jeho historii i využití poměrně ustálený a jen občas se objeví nějaká nová spekulace.

I když se nám to možná bude zdát velmi pochybné, k pembrokovi má zřejmě nejblíže šiperka. Ale pembroke nebyl v počátcích své existence tak podobný s cardiganem, jak je tomu dnes. K velkému připodobnění došlo až v 19. století.

Na severozápadním pobřeží, v okolí Lancashire, byli známí malí ovčáčtí psi, kterým se říkalo heeler. Název vznikl od slova pata – hael. Mohlo to znamenat, že pracoval s dobytkem stejně jako honáčtí psi štípáním do pat, nebo to může znamenat, že stále následoval svého člověka. Žádná z verzí není prokazatelně správná. A právě heeler by mohl být prapředkem velškorgiho cardigana nebo alespoň mohl určitou roli ve formování cardigana, či dokonce i pembroka sehrát. Významný kynolog Hauck popisoval dva typy heelerů: heeler-ormskirk a heeler-lancashire. Dále popisuje většího velšského ovčáka, kterého označuje jako red herder. Všichni tito psi byli používáni pro hnaní dobytka a na hlídání stavení, stejně jako korgi. Je více než pravděpodobné, že se tito psi nejen potkávali, ale i mezi sebou křížili. Nejčastěji se jednalo se o černě zbarvené psy s tříslovými znaky. Každopádně lancashire heeler dnes existuje coby plemeno uznávané KC a určité společné znaky s velškorgim má.

 

Pověsti a historky

Kolem velškorgiů se točí hned několik historek a pověstí. Asi nejznámější je tato: „Před dávnými časy žili skřítkové-minilidi, kteří měli své malé koně – velškorgie. Žili si spokojeně v údolí, dokud nepřišli lidé. Přestože spolu vcelku dobře vycházeli, minilidi cítili, že je lidé stále více utlačují. Minilidi potřebovali pro sebe víc volnosti a prostoru, a tak se rozhodli odstěhovat se daleko do hor. Protože však na lidi nezanevřeli, jako vzpomínku na ně ponechali v údolí dva své koně – velškorgie. Ty v lese našly dvě děti. Myslely si, že jsou to liščata. A protože byla moc milá, vzaly je děti k sobě domů, kde se štěňat ujali dospěláci, kteří dobře věděli, že liščata to nejsou…“

Velšané měli své psy vždy moc rádi. Vždy také tvrdili – a dodnes s nadsázkou tvrdí – že korgie jim přivedly víly, protože jsou to převtělené princezny a princové.

 

Zajímavý rozbor názvu

Ani název korgiho nezůstal ušetřen všemožných rozborů „slovaznalců“. Podle nejběžnější verze „cor“ zřejmě znamená „trpasličí“ nebo „skřítek“ (může mít propojení k pověsti o minilidech a jejich minikoních), „gi“ je jednoduše „pes“. Ovšem „corlan gi“ je úkol/práce zahrnující shromáždění a vlastně i hlídání stáda ovcí. A to byl jeho hlavní úkol od počátku jeho existence. Velš (Welsh) bylo přidáno později a znamená místo jeho historie „velšský“. Slovo „cor“, respektive „cur“, znamená „něco hlídat“, „cor“ je irsky „ovce“, či dokonce „kravská stáj – kravín“. Naproti tomu „corgi“ je slovo vystihující „šibala“ (což snad nejvíce vystihuje jeho povahu). Dodnes můžeme v Anglii zaslechnout použití slova „corgi“ pro člověka šibala. „Y Corgi Bach“ znamená velšsky „ty malý šibale“. Jen je otázkou, co bylo dříve. Zda používání slova corgi pro šibala, nebo označení psa „corgi“, chovajícího se šibalsky, a lidé toto označení převzali pro označení šibalsky se chovajícího člověka.

Velšské obyvatelstvo mu odpradávna říkalo zkráceně „corgi“ a to mu zůstalo dodnes. Také býval znám pod názvem „heeler“, ale tento název již upadl takřka v zapomnění a používá se pro jiné plemeno. Byli známí i pod názvem welsh curs nebo welsh heeler.

A jak již bylo řečeno, slova pembroke a cardigan jsou odvozena od názvu hrabství, kde se nejdelší čas soustřeďoval chov těchto dvou plemen.

 

Díky patří i královně Alžbětě II.

Dlouho byl velškorgi „levným“, tak trochu nezajímavým psem ze statku. Rozhodně nepatřil k těm, kteří by vydělali chovateli velké jmění. Jenže v červenci 1933 vévoda z Yorku (později Jiří VI.), když uviděl u viskonta Weymontha fenku velškorgiho pembroka, rozhodl se koupit štěně tohoto plemene pro svou dceru Alžbětu (později královnu Alžbětu II.) a Margarete.

První velškorgi pembroke královské rodiny se jmenoval Rozawel Golden Eagle a měl dlouhý ocas. Alžběta trvala na tom, že musí mít alespoň kousek ocasu, aby měl čím vrtět, když je šťastný. Třebaže jeho jméno znělo jinak, zdomácnělo pojmenování Dookie. Brzy přibylo další štěně velškorgiho pembroka, a to Jane. Ta jako první fena velškorgiho pembroka královské rodiny měla štěňata, z nichž dvě, Crackers a Carol, si v paláci ponechali. Ani dál se královská rodina nebránila chovu tohoto plemene, až se psí smečka rozrostla na několik desítek jedinců. I dnes je stále velmi početná a mnozí královští pembrokové doprovází královskou rodinu v čele s královnou Alžbětou II. na výlety, procházky i návštěvy. Popularita pembroka tak začala velmi stoupat, ale cardigan do dnešní doby zůstal tak trochu v jeho stínu.

 

Český chov

Prvního jedince velškorgiho pembroka, který následně působil v chovu, se po velkých peripetiích a nezdarech povedlo začátkem 70. let 20. století do naší republiky dovézt Vladimíru Mojžíšovi (chovatelská stanice Moravia Mefistofeles). Jednalo se o fenku barvy black and tan Ynghariad-i-Weichsel, které se důvěrně říkalo Olma. Ta byla poprvé nakryta holandským psem Merry Souvereing Miijoho a 11. 9. 1974 se tak, i když s komplikacemi, narodil první český vrh plemene velškorgi pembroke. Druhý vrh této fenky byl o rok později, v prosinci 1975, kdy se narodilo 7 štěňátek, ale fenka po těžkém porodu bohužel uhynula. První pembroke, který měl na našem území štěňata, byl v ojedinělé barvě, a to černé s pálením. Dnes by to byla zřejmě žádaná rarita, ale ve své době se nejednalo o právě oblíbené zbarvení a popularita plemene se příliš nezvedala. Tento trend se držel až do roku 1978.

První krycí pes, který k nám byl importován, se jmenoval Vaarwel Sheerin (manželů Králových). Velkým přínosem pro český chov byla další importovaná fena jménem Roja Sheerin. Plemeno se na našem území ve svých počátcích potýkalo s problémy při porodu. To se podařilo z větší části odstranit přísnou selekcí na problémové feny.

Koncem sedmdesátých let přílivem nových jedinců tohoto plemene v červené a sobolí barvě do naší republiky se barva black and tan z našeho chovu začala vytrácet. Nyní u nás (prozatím) můžeme vidět velškorgiho pembroka pouze v barvě červené, sobolí (i s bílými znaky) a ojediněle i v barvě trikolor.

 

Báječná povaha

Velškorgi je povahově vcelku typickým ovčáckým plemenem. Je učenlivý, bystrý a nemá žádné výraznější problémy s poslušností. Najít povahové rozdíly mezi cardiganem a pembrokem je velmi těžké. Nejenže se jedinec od jedince stejného plemene mírně liší, ale jejich povahu velice ovlivňuje a má významný vliv na jeho životní postoj v rodině i společnosti socializace, výchova a důslednost. Samozřejmě také pochopení a láska ze strany jeho člověka. Ke všemu chovatelé velškorgiů zpravidla nemají rádi srovnávání cardigana a pembroka – kdo je v čem lepší či pro koho se víc hodí ten nebo onen.

Každopádně je to pes, který si poradí v každé situaci. Jeho mimořádná inteligence má za následek samostatné řešení mnohých problematických situací. Svým vzhledem je spíš nenápadný, ani v chování nevykazuje žádné extrémy. Je milý a zvědavý, dokáže být velmi trpělivý, ale i velmi veselý až rozpustilý.

Pembroke je občas trochu tvrdohlavý svéráz nebo by se jeho chování dalo označit za sebejisté až poněkud troufalé, což je připisováno jeho dávnému pracovnímu využití, kdy musel být tvrdý, a to i sám k sobě, a musel pracovat samostatně. Ne každý pembroke je však takový. Dnes je většina veselá, tvárná a nadevše milující svého pána. Někteří jedinci mají sklony k častějšímu štěkání, ale tato náruživost se dá ovlivnit důslednou výchovou. Pembroke je velmi bystrý a vnímavý ke každé změně. Je to okouzlující osobnost.

Zejména mezi pembroky se najdou výraznější povahové rozdíly, zejména co do dravosti a dominance. Tato vlastnost je pozorovatelná již u malých štěňat ve vrhu ještě u chovatele. Ten je také jejich pravidelným pozorováním schopen před odběrem určit, které štěně je průbojnější, nebo naopak které je klidnější a poddajnější a bude se tak hodit za rodinného psa i k menším dětem.

Má velice roztomilý výraz, usmívající se, šibalský a provokující ke komunikaci. Je poslušný, i když „svůj“. Rád vymýšlí taškařice, pokud cítí pozornost svého člověka. Chce zaujmout a překvapit. Má sklon k samostatnosti. Nerad se nudí a potřebuje pozornost. Vždy zůstává velmi oddaným, někdy i poměrně žárlivým.

Velškorgi je i přes krátké nožky velmi mrštný, celkem rychlý a až neuvěřitelně vytrvalý. Vytrvalost, kondici a nasvalení je každopádně důležité podporovat. I tak je možné předcházet možným problémům se zády, které překrmeným či nedostatečně osvaleným jedincům mohou ve druhé polovině jejich života hrozit.

 

V domě, nebo venku?

Jedná se o odolné a houževnaté plemeno, které může být ubytováno jak celoročně venku na zahradě, tak v bytě. Rád pozoruje okolí, je ostražitý a má sklony k hlídání. Je odvážný, ale nikdy ne agresivní. Je skromný a nenáročný, v ničem nevyžaduje zvýšenou péči. Potřebuje být velmi často v těsném kontaktu s rodinou, jinak je velmi nešťastný.

S ohledem na jeho dlouhé tělo se nedoporučuje, aby bydlel v domě ve vyšších patrech, kam je přístup pouze po schodech. V pokročilejším věku to může být pro velškorgiho a jeho majitele poměrně velký problém.

Má rád přírodu a otevřený prostor. Rád je venku, ať už třeba jen pozoruje okolí, nebo pobíhá kolem své rodiny. Nerad leží jen doma u televize, rád něco podniká. Uznává hranice svého pozemku a má pouto k místu, kde žije. Proto se netoulá ani nemá tendence utíkat ze zahrady.

 

Rodina a lidi

Velškorgi je výborným rodinným psem, který rozhodně potřebuje kontakt s rodinou. Chce být její součástí, všude ji doprovázet. Dovolená, cestování, návštěvy příroda…, nikde nebude dělat ostudu a všude bude rád. Velškorgi se na procházkách drží v blízkosti svého člověka nebo rodiny. S trochou výchovy a důslednosti může na většině míst chodit na volno, bez připoutání na vodítko. Nemá však rád, když se rodina na výletě rozprchne. Pocit velkých problémů pociťuje např. při houbaření celé rodiny. Velškorgi má tendence všechny členy shánět dohromady, zastavuje je taháním za nohavici, staví se před ně, aby zpomalili… Chce je mít všechny pěkně pohromadě.

Je to nenáročný mazel, který možná připomíná vesnického voříška, ale má velké osobní kouzlo. Buď se do něj člověk na první pohled zamiluje, nebo naopak zůstane v jeho očích obyčejným psem na malinkých nožkách.

Tato „ušatá liška“ se hodí do jakkoliv velké rodiny, avšak za předpokladu, že si i na něj rodina udělá dost času a nebude ho mnohdy nechávat doma samotného. Sporný je názor, zda je velškorgi vhodný k dětem. Chovatelé či majitelé velškorgiů mají na otázku dětí rozdílné názory. Jedni korgiho k dětem vřele doporučují, jiní ho u malých dětí nevidí zrovna rádi. Důvodem může být i strach prodávat svá štěňata do rodin k dětem, aby tito roztomilí psíci nebyli pouhou hračkou pro děti, nebo také možnost, že při opomenutí vhodného seznámení velškorgiho s dětmi v období socializace pes nemusí být z dětí zrovna nadšen.

Vztah velškorgiů k cizím lidem je různý. Někteří jedinci jsou od počátku kamarádští, komunikativní a dobromyslní, jiní nedůvěřiví či nevšímaví. Většinou bývá pembroke k lidem otevřenější a cardigan je zpravidla považován za psa jednoho pána.

 

Zvířata v lese či na dvorku

I když to není běžný jev, může se stát, že se u velškorgiho rozvine lovecký pud, pokud proti tomu včas něco neuděláme. Na to je důležité myslet a v případě, že pes jeví zvýšený zájem o divoká zvířata, začít tento pud potlačovat a zvětšovat význam poslušnosti. Ve všech případech, v tomto obzvláště, je důležitá důslednost.

K ostatním psům může být dominantní. Způsobuje to zejména žárlivost, ale i míra dominance nebo malý kontakt s jinými psy ve štěněcím věku. S kočkami i jinými domácími zvířaty zpravidla vychází dobře.

Kapitolou samo o sobě je pasení. Mají vlohy pro pasení a jsou v tom báječní. Samozřejmě jsou jiní než např. border kolie. Více je pro tuto práci používán cardigan. Každopádně jsou na ovládání příjemní a rádi spolupracují, jen je nutné mít vzájemný opravdový kamarádský vztah s touhou oboustranné spolupráce. U stáda musí být sebevědomý, ale i ovladatelný. Zpočátku stačí pracovat jen na krátkou vzdálenost a nic neuspěchávat. Pembrokové u stáda štěkají a jsou ostřejší více, cardiganové méně. Dalo by se však říci, že věkem a zkušenostmi u stáda štěkají stále méně. Každopádně štípat by měli málo, až když je to opravdu nutné. Jsou vytrvalí, houževnatí a nelekají se bolesti. Pokud jich je u stáda více, vzájemně si pomáhají. Jejich řeč těla je pro zvířata čitelná a většinou již ta stačí k poslušnosti stáda. Občas se během výcviku stane, že pastevecký pud přejde v lovecký. To však člověk musí zavčasu poznat a stopnout. Proto je velmi vhodné, aby si člověk, který se chce se svými korgii věnovat pasení, nechal poradit od lidí, kteří se s tímto plemenem také věnují pasení. Ideální pak je, když si lidé s tímto záměrem korgie kupují, aby si vybírali štěně z chovatelských stanic, které se pasení věnují.

Má krátké nohy a je si toho vědom. Předvídá a pracuje klidně, protože kdyby se mu stádo rozprchlo, ne zrovna snadno by se mu podařilo je sehnat v krátkém čase zase zpět. Zároveň však musí být dostatečně sebevědomý a dravý, aby si vybudoval respekt ovcí. Na svou velikost je velmi mrštný, rychlý a pohotový. Je energický a horlivý. Velmi rád pracuje a z pasení je nadšený. Klidný, poměrně nevýrazný pes, který se ovcí spíše bojí, nikdy nebude moci úspěšně pracovat se stádem.

Velškorgi není typickým přiháněčem ovcí, ale tzv. outrun. Tedy obíhání stáda a tím i jeho postupné posunování je schopen brzy pochopit a správně pracovat. Pastevecké a honácké pudy jsou i dnes v mnohých velškorgiích natolik silné, že i bez výcviku se ujmou pohánění a provokování do pohybu hospodářské zvířata. Pobíhají mrštně sem a tam, občas zaštěkají a podle potřeby i štípou dobytek do nohou, přičemž se obratně a instinktivně vyhýbají možným kopnutím. Občas se vyskytuje tento instinkt a vhodné chování na vysoké úrovni i bez výcviku. Ani přes výšku není pro korgie problém si vybudovat respekt u stáda.

Zpravidla se dobře postarají o stádo ovcí, případně koz či kachen (indických běžců). Koně a hovězí dobytek jsou na ně příliš velcí, a tudíž i nebezpeční. Najdou se naopak i jedinci s velmi slabými vlohami pro pasení, a to zejména u pembroků. A pasení bez vloh nelze naučit.

Rád pase, je to pro něj zábava i poslání. Cardigan se na farmách vyskytuje mnohem častěji než pembroke, který je přitom výrazně početnější. S velškorgii lze skládat i pastevecké zkoušky, a to i s výbornými výsledky. U stád ovcí pracují téměř na všech kontinentech. V Británii stejně jako v Austrálii, v Americe, méně v Evropě.

 

Výchova a socializace jsou velmi důležité

Jeho výchova je jednoduchá a je vhodný i pro začátečníky. Jen je důležité dodržovat důslednost a uvědomovat si učenlivost, kterou rád využije i ke svému prospěchu. Každopádně i korgi potřebuje správnou a bohatou socializaci, která z něj dělá bezproblémového společníka. Nevyhnutelná je i důsledná výchova, aby jasně a včas poznal, které místo v rodinné hierarchii je jeho, neboť přestože se rychle všemu učí a své lidi miluje, rád občas svého člověka zkouší.

Ve fázi růstu je nutné dobře zvažovat míru a náročnost pohybu. V mladém věku je potřeba šetřit klouby, šlachy a páteř, nenechávat psa běhat po schodech a nepodnikat dlouhé túry. Naopak v dospělosti je velmi vhodné pozvolna budovat svalovou hmotu a zaměstnávat jeho kreativní myšlení.

Má rád pohyb, hry a zaměstnání. Korgi bude velmi rád spolupracovat, sportovat či pracovat. A možností je u tohoto psa mnoho. Je učenlivý, sportovní a rád plave. Chce a potřebuje jakkoli vybít přebytečnou energii. Je hravý, do všeho se hrne, oplývá vynalézavostí a je překvapivě energický.

 

Co všechno může dělat?

Velmi rád se bude účastnit práce na statku. Ke všemu někteří korgiové neváhají ulovit nezvanou myš v blízkosti sýpky a hlídají svěřený majetek před nezvanou návštěvou.

Dnes jsou sice drženi převážně jako psi společenští, ale kdo by chtěl využít jejich ohromujících pastevecko-honáckých vlastností, jistě nebude litovat. I přes krátké nožičky jsou dostatečně rychlí a vytrvalí, tedy i výborní partneři turistů každého věku. Mají rádi procházky, ale rozhodně je neuspokojuje procházka typu „kolem domu a domů“. Mají rádi výlety a aktivní dovolené. Nepřízeň počasí a teplotní rozdíly nejsou žádný větší problém.

Tento pes je schopen pracovat i jako pes lavinový. Baví ho obedience/výcvik poslušnosti, flybal, dogdancing… Mnozí velškorgiové rádi aportují. Mohou být dokonce i dobrými stopaři. A ač se to může zdát neuvěřitelné, mohli by i skládat zkoušky z výkonu stejně jako např. malý knírač. O velké tvárnosti velškorgiů a možnostech jejich využití mluví mnoho příkladů. V 80. letech 20. století se účastnil závodů všestrannosti (stopa, obrana) velškorgi pembroke jménem Yucon Moravia Mefistofeles majitele F. Šmereka z Ostravska – několikrát se umístil, či závody dokonce vyhrál.

Nehodí se však pro běh vedle kola, ale ani vedle koně jezdící na vyjížďkách ve vyšším tempu. I když je vytrvalý a miluje pohyb, dlouhý a tak namáhavý běh ve větší rychlosti není pro něj vhodný.

I když bude rád a plný nadšení dělat jakýkoliv sport, díky své postavě jen v málokterém a málokterý jedinec bude vynikat nad ostatní psy sportovních plemen. To si musí uvědomit především ambiciózní lidé.

Ale i bez aktivního sportování může být korgi šťastný. Rád se uvelebí v křesle u televize nebo bude chodit na zdravotní procházky s babičkou. Protože korgiové mají velké sklony k tloustnutí a potřebují mít osvalená záda, jsou pro ně vhodné alespoň zmíněné delší procházky. Právě především obezita a slabé svalstvo můžou způsobit, stejně jako u basetů či jezevčíků, problémy s páteří.

 

Péče a zdraví

Jeho údržba je snadná. Srst postačí jednou týdně pročesat. Díky její struktuře nikdy neplstnatí. Srst velškorgiů je odolná jakémukoliv počasí, proto je ani déšť nevyvede z míry. Někdy je zapotřebí obrousit či ostříhat drápky.

Protože má poměrně dlouhý hřbet a těžké tělo, můžou se dostavit problémy s páteří. Jeho páteř není stavěná na skákání a časté zdolávání výškových rozdílů. Nejběžnějším onemocněním páteře je poškození meziobratlových plotének. Druhým problémem, který může nastat při skákání z výšek a při přemáhání kloubů, jsou natržené kolenní vazy.

I když se nejedná o jev nijak častý, spíše velmi ojedinělý, nevyhýbá se ani tomuto plemeni onemocnění vývoje kostí, které je běžnější naopak u obřích plemen. U velškorgiů postihuje zejména přední končetiny, přičemž se jedná o asynchronní růst kostí do délky, tzv. syndrom radius curvus. Příčinou je rychlý nárůst hmotnosti a společně s nevhodnou výživou, a možná i nevhodnou zátěží, dochází k deformaci hrudních končetin. Zdá se, že v tomto případě se však nejedná o dědičné postižení.

Toto plemeno může být postiženo progresivní atrofií sítnice (PRA), proto se velmi doporučuje kupovat štěně po vyšetření rodičů s negativním výsledkem. Oslepnutí jedinců přichází během jednoho roku nebo náhle, a to nenávratně. PRA se objevuje během třetího až dvacátého čtvrtého měsíce života psa. Není vyloučena ani dislokace čočky nebo vředy na rohovce. Vředy na rohovce se zpravidla objevují ve středním věku. Průběh je chronický a stav pomalu se zhoršující. Nepigmentované třetí víčko může vést k zánětům očí kvůli slunečnímu záření. U velškorgiů se také může objevit vrozená forma šedého zákalu.

Velškorgiové mívají sklony k přerůstání povolené výšky i mohutnosti. V chovu mohou být problémy s větší hlavou v poměru k tělu, což může způsobit problematické porody. V souvislosti s problémovými porody je potřeba také upozornit na skutečnost, že se nezřídka stane, že fena nezabřezne nebo že se narodí mrtvá či neživotaschopná štěňata v jednom vrhu s živými a zdravými.

Hlavní exteriérové rozdíly mezi pembrokem a cardiganem je ve velikosti, velikosti ušních boltců, struktuře srsti a často zejména ve zbarvení.

Velškorgi se dožívá vysokého věku – běžně 15 i více let.

 

Otázka ocásku

Asi posledním a často diskutovatelným tématem je délka ocasu. Pembroke se často rodí s vrozeně krátkým ocasem. U cardigana se tak dít sice může také, ale mnohem méně často, spíše sporadicky. Faktor pahýlovitosti ocasu (vrozeně krátkého ocasu) u pembroka je nezřídka spjat se zdravotními problémy. Přesněji řečeno spojení dvou jedinců s vrozeně pahýlovitým ocasem má malou šanci přivést na svět živá a zdravá štěňata. Proto se připouští heterozygot s vrozeně pahýlovitým ocasem s jedincem s přirozeně dlouhým ocasem. Pahýlovitý ocas však není vždy krátký. Může být pouze zkrácený třeba o jednu třetinu, nebo naopak může zcela chybět.

Protože se u pembroků dlouhou dobu kupíroval dlouhý ocásek, chyběla selekce na nevhodně nesený ocásek v případě, že se narodí s přirozeně dlouhým ocáskem. Proto se dodnes občas ještě setkáme s nesprávně neseným, nebo dokonce i ocasem zatočeným nad hřbet.

Jak by měl správný pembroke vypadat?

Je to robustně a nízko postavený a silný pes působící dojmem mohutnosti a velké životnosti v malém formátu. Pohyb je volný a aktivní, nikdy ne příliš uvolněný ani příliš vázaný. Hrudní končetiny dosahují daleko dopředu, aniž by se příliš zvedaly, v souladu se silným posuvem vycházejícím z pánevních končetin.

Tvar a vzhled hlavy připomíná lišku s živým, inteligentním výrazem. Mezi ušima je poměrně široká a plochá, stop je přiměřeně vyjádřený. Tlama se mírně zužuje a nosní houba na jejím konci je vždy černá. Skus je vždy nůžkový. Oči jsou kulaté, středně velké, hnědé, s odstínem odpovídajícím barvě srsti. Uši jsou vzpřímené, střední velikosti, lehce zaoblené. Přímka vedená od špičky nosu přes oči musí procházet špičkou uší nebo musí probíhat těsně vedle nich. Krk je přiměřeně dlouhý, linie hřbetu rovná, trup středně dlouhý, přičemž bederní partie není příliš krátká. Při pohledu shora se lehce zužuje. Hrudník je široký a hluboký, mezi hrudními končetinami dosahující hluboko dolů. Ocas je krátký, přednostně v přirozeném stavu. Je nasazený na úrovni horní linie, v pohybu nebo při vzrušení přirozeně nesený nad horní linií. Končetiny jsou rovné a silné. Tlapky jsou oválné, prsty silné, dobře klenuté a těsně sevřené. Dva prostřední prsty mírně přesahují před dva vnější prsty. Srst je středně dlouhá, rovná, s hustou podsadou, nikdy ne měkká, vlnitá ani drátovitá. Barva může být jednobarevná červená, sobolí, jelení, černá s pálením, s bílými znaky na končetinách, na hrudní kosti a krku. Povolena je trocha bílé na hlavě a na tlamě.

Výška v kohoutku se pohybuje přibližně mezi 25–30 cm. Standard uvádí i hmotnost, a ta by se měla pohybovat u psů mezi 10–12 kg a u fen mezi 9–11 kg.

text: Eva Nohelová, foto: Kateřina Dobrovská, www.fotografkapsu.cz

Diskuze k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé.
K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.
Komerční sdělení Vytvořit zde reklamu
DNA analýzy
DNA testy psov od 30 € (od cca 630 Kč). Pohlavie vtáctva od 7 € (od cca 189 Kč) alebo Poukazy na 20/50/80/100 vzoriek.
Kotec pro psa? U nás od 13 963 Kč
Kvalitní kotce pro psy. Včetně varianty S PODLAHOU + otočné misky zdarma.
Western i Anglie za příjemné ceny
U nás si vybere každý. Pro aktivní jezdecký sport i hobby.
HOTEL pro morčata
Ubytování morčat a jiných drobných hlodavců. Rodinné prostředí. 10 let zkušeností. Poradenství.