Děti versus psi – opatrně, nikoli úzkostlivě
Před lety mě v televizních novinách zděsila reportáž, která popisovala tragickou událost: v malém budapešťském bytu zabil Aljašský malamut dvouapůlleté dítě. Zpráva mnou otřásla – po léta jsem malamuty choval a dobře znal jejich vlídnou a tolerantní povahu ve vztahu k dětem. Pátral jsem po okolnostech a nakonec se do Budapešti i vypravil, abych vypátral kořeny hrůzného příběhu. Manželský pár toužil po dítěti, ale přes veškerou snahu a lásku se jim nedařilo. Po čase si pořídili štěně aljašského malamuta – do maličkého bytu se sice příliš nehodil, ale manželé mu poskytovali nejen lásku, ale i pravidelné dlouhé vycházky. Pes jim nahrazoval vytoužené dítě. Po několika letech se však přece jen dočkali chlapečka. Malamut začal být tak trochu na obtíž a najednou se na něho nedostávalo času. Vše však probíhalo zdánlivě v pořádku. Čas ubíhal – a z nemluvněte se stalo batole. A pak najednou, když dítě bylo se psem na chvíli o samotě, se to stalo! Příšerná, tragická událost.
Do Budapešti jsem přicestoval dva týdny po incidentu a usilovně pátral po osudu psa. Nakonec jsem ho nalezl v útulku, kde čekal na svůj ortel – eutanazii. Nádherný šedobílý malamut se choval naprosto klidně a přátelsky. Co mohlo způsobit jeho zkratové jednání? Odpověď mi prozradil veterinární lékař: pes měl ve vnitřním zvukovodu zalomenou pastelku. Vysvětlení bylo najednou tak prosté: šílená bolest přinutila malamuta jednat – potrestal svého maličkého trýznitele. O pravé příčině tragédie však již veřejnost informována nebyla a osud psa byl zpečetěn – byl utracen.
„Pod čarou“
Když jsme před více než třemi desítkami let přivezli naši dceru z porodnice, rozbalili jsme ji a položili na koberec, aby si ji mohla jezevčice Bony očichat. Psík si nejen dceru zamiloval, ale záhy se stal její nejstarostlivější chůvou. Když přibude dítě do rodiny, je vždy třeba neodstavit psa na slepou kolej, nýbrž zapojit ho do aktivit „smíšené smečky“. Z do té doby opečovávaného miláčka se nemůže přes noc vlivem okolností stát přítěž! Psi jsou na takovéto negativní změny velmi citliví.
Psí žárlivost?
Mohou psi žárlit? Každý „pejskař“ vám okamžitě odpoví: Samozřejmě! Psí chování v mnoha konkrétních situacích to jasně a zřetelně signalizuje. Ono to však se psí žárlivostí není tak jednoduché a zřejmé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Výstižný pohled na problematiku žárlivosti přináší Roger Abrantes ve své knize Řeč psů: „Koncepce žárlivosti předpokládá užití lidských hodnot, jako je vlastnictví, loajalita, rivalství a sebeúcta, což je z etologického hlediska nepřijatelné. Mnoho rysů chování, které majitelé psů přičítají žárlivosti, se dá vysvětlit mnohem prozaičtěji. Pes, který projevuje agresivitu, když majitel vítá druhého psa v rodině, neprojevuje žárlivost, ale udržuje svou představu společenského žebříčku v rodině. Ten druhý pes nemá právo kontaktovat vůdce smečky (majitele) před psem ve vyšším postavení. Pes nežárlí na nové dítě v domě, ale chce si ujasnit hierarchii. Nesmíme zapomenout na to, že se musíme vyhnout antropomorfnímu vysvětlování chování našeho psa. Na tomto místě se ovšem sluší podotknout, že označením majitele psa alfa nebo vůdce smečky se také možná dopouštíme antropomorfizace.“
Buďme ve střehu
Harmonické soužití dětí a psů spočívá v rukou dospělých, v jejich předvídavosti a bdělosti. Děti v předškolním věku rozhodně nemůžeme nechat se psem bez dozoru! A to s ohledem na bezpečnost dítěte i psa. Stát se může cokoliv a děti často nemají v divokých hrách soudnost. Dětem odmalička vštěpujte, aby psa respektovaly, aby mu dopřály klid v odpočinku i u jídla. Křik a nepřiměřené, až bolestivé doteky mohou ve psu pochopitelně navodit obranné reakce.
• Nikdy psy před očima dětí netrestejte (ani křikem, ani fyzicky)! Kdyby to po vás opakovaly, mohly by se se zlou potázat. Naopak ani není dobré trestat děti před zraky psa. Ten by se mohl přičinlivě také snažit potrestat níže postaveného člena smečky (aby se svému pánu zavděčil).
• Musíme vysvětlit dětem, že pokud jim něco upadne na zem a pes se toho zmocní, nesmí mu to brát. Předmět musí psu odebrat dospělý.
• Zejména psi malých plemen nemají rádi divoké dětské hry, poněvadž se jimi cítí ohroženi. Je na dospělých, aby zajistili psům klid a pohodu a přesměrovali dětský temperament jinam.
• Malá štěňata si s dětmi většinou velmi ráda hrají, vzájemné divočení však nemusí být bezpečné – mléčné zoubky bývají jako jehličky. „Babičkovské“ moudro „z hračky bývají plačky“ má v mnohém pravdu. Vzájemné hry proto musí probíhat pod dohledem dospělých.
• Když se k našemu psu blíží cizí dítě, buďme ve střehu! Dobře socializovaní psi se sice většinou chovají k dětem něžně a ohleduplně jako ke štěňatům, ale opatrnost se vždy vyplatí a můžeme se díky ní často vyhnout nepříjemnostem.
Chůvy a učitelé
Navzdory všem předcházejícím varováním mohu z vlastní zkušenosti s klidným svědomím říci, že psi mi byli nejlepšími chůvami a učiteli. Samozřejmě nejsem sám, jak potvrzuje úryvek Heleny Kholové z úvodu její skvělé knihy Historie psího rodu: „Když jsem se narodila já, bylo toho na mé rodiče přespříliš. A protože se chůva v daných podmínkách nedala ani opatřit, ani zaplatit, učinili mou chůvou psa. Jmenoval se Barry a byl to obrovitý kříženec čuvače, Německého ovčáka a nejspíš ještě něčeho. Zpočátku byly jeho povinnosti prosté – naši vyvezli kočárek na louku za stanicí a Barry dostal příkaz: Hlídej! Hlídal oddaně a energicky, kolemjdoucím šlo o život. Pokud jsem jekem dala najevo, že něco není v pořádku, Barry zašel pod okno zaštěkat. Přivolaná maminka provedla potřebné úkony a šla zase po své práci. Žádná idyla však netrvá věčně. Barryho služba, zprvu omezená na hlídání poměrně stabilního kočárku, se záhy rozrostla na řadu dalších povinností. Začala jsem se stavět na vlastní nohy a Barry mi byl nejen morální, ale i skutečnou oporou. S prsty zaťatými do jeho huňaté srsti jsem klopýtavými krůčky poznávala svět horských luk, květin a motýlů. Leckdy se naskytla překážka pro mé krátké nohy nepřekonatelná. Tehdy mě Barry uchopil za zátylek jako štěně a hladce mě přenesl na schůdnější terén. Leckdy došlo i k pádu. Leč na každou bolest se našla náplast ve vlahém, laskajícím psím jazyku. Hygienik a pediatr nepochybně omdlí. Já však mohu svědecky dokázat, že se mi v těch rajských dobách choroby obloukem vyhýbaly, rostla jsem jako z vody a vzhledem připomínala dobře živeného orientálního potentáta. Nemoci a potíže se vyskytly až později, kdy jsme žili ve městě a daleko široko nebyl jediný pes. S pomocí svého velikého přítele jsem překonala leccos, co by mě jinak řádně vyděsilo. A tak se stalo, že od těch dob je má hlubina bezpečnosti v houšti psího kožichu a extrakt vší oddanosti v jantarové hloubce psích očí, což je ovšem záležitost veskrze soukromá.“
Empatie?
Mnozí psi dokážou vytušit mimořádné situace a usměrnit svoje chování. Naše fenka Československého vlčáka Taiga je hyperaktivní a její vypečené hry jsou někdy velmi divoké. Když mě však doprovází například na přednášku s psychicky handicapovanými dětmi, chová se nesmírně klidně, trpělivě a něžně. Rovněž při kontaktu s neznámými batolaty je absolutně opatrná a něžná. Její chování možná není zrovna modelové, ale rozhodně není výjimečné.
Trocha hereze
aneb zlatá střední cesta
Ne ne! Nemíním vás nabádat, abyste své dítě nechávali spát v psí boudě po boku vašeho čtyřnohého přítele ani aby vaše děťátko baštilo se psem z jedné misky. Zas až takový kacíř nejsem. Na druhé straně však nechovám sympatie k našemu současnému „antiseptickému“ světu, kde je vše nezávadné pouze tehdy, když je máčeno v čisticích chemických prostředcích či „žíháno v plameni“. A děsím se hysterických matek, které svým dítkám sugerují, že „nelidští“ tvorové jsou špinaví a prolezlí smrtelnými chorobami. Snad nejlépe to osvětlil Eberhard Trumler v knize Rozumíme psům? v kapitolce Životně důležitá špína: „Jednou mne navštívila dáma z ústavu péče o mládež – což je pochopitelné, má-li někdo sedm dětí. Když objevila, že vedle pokojů, kde bydlí děti, je psinec, který jsem zařídil pro pozorování porodů, ohrnovala nos! Kdybychom neměli to štěstí, že na zdravotním úřadu sedí dáma, která sama psy chová, mohla mít návštěva dámy z pečovatelského ústavu pro naši rodinu nejvážnější následky – kvůli bacilům, které psi údajně mají. Protože některé děti jsou už odrostlejší, dělám to teď tak, že když má nějaká fena mladé, dám ji do jednoho z dětských pokojů. Vůbec nemám strach, že by novorozená štěňata moje děti nakazila. Mohu to zdůvodnit, neboť moje děti ještě v životě nebyly nemocné. Díry v hlavě nebo v jiných částech těla se jim vždy zahojily samy od sebe… Děti, které vyrůstají ve sterilním prostředí, jsou teoreticky kandidáty smrti. Mají jen štěstí, když to přežijí. Moje děti vyrůstaly ve ,špíněʻ. Já jsem tak vyrostl také. A jsme dodnes nevyléčitelně zdraví. Ve dvou letech o mne pečovala svině se svými selaty. Moje matka často říkala, že jsem vyrostl v prasečím chlívku. Matka svině určitě věděla, jakou mám cenu, bránila mne proti všem prasatům, která neměla pro mne pochopení a chtěla mne vyhodit ven. A když dneska pes vyrve našim dětem z ruky chléb s máslem, běží za ním a vezmou mu ho z tlamy, aby ho samy snědly. Jak říkám – ještě nebyly nemocné. Navzdory všem lékařům, kteří vědí, že bakterie, koky a podobní původci nemocí jsou metlou lidstva, a neznají základní biologická pravidla: paraziti jsou kontrolou toho, co má slabou životaschopnost. Co je silné, vytvoří si při prvním setkání s těmito organismy ochranné síly, které vydrží po celý život. Jako u mne. Proto je v mých očích přecivilizovanost mnohem nebezpečnější ohnisko nemocí. To už bychom vlastně měli ve dvacátém století pochopit. Kdo nemůže přenést přes srdce, že malému miminku pes něžně olízne obličej, ať si dá říct, že za takových okolností bude nejlépe, když si nepořídí ani psa, ani dítě. Já, který říkám tyhle příšernosti, to vím, protože mám sedm dětí, které vyrůstaly mezi psy. Sedm dětí, které potřebovaly lékaře jen tehdy, když byla tržná rána na hlavě příliš dlouhá, než aby jí postačilo ke zhojení láskyplné olizování psího jazyka. Přirozeně také vím, že jsou psí nemoci přenosné na člověka a mezi nimi i paraziti, kteří se těžko zjišťují včas a kteří mohou být i smrtelní. Dobře o tom nebezpečí vím. A mám strach, když některé z dětí projeví sebemenší příznaky nevolnosti. Osmdesát psů a sedm dětí je v poměru víc než jedna ku jedenácti. Osmdesát psů, kteří mají s těmito dětmi dennodenní nejužší kontakt. Mám strach, protože páni lékaři stále stojí přede mnou s výstražně zdviženým prstem, zrovna tak jako úřady péče o mladistvé a zdravotní úřady. Jsem neustále znepokojován. Někde něco musí být s mými psy v nepořádku. A s dětmi to také nějak nehraje. Nejméně jedno či dvě by musely být po smrti, kdyby se měly řídit zákony hygieny. Ale děti se cítí dobře, ani se nás nijak zvlášť nedrží, vyrůstají mezi psy a tito špinaví psi jsou jejich nejlepšími přáteli. Tak dobrými přáteli, jak jen psi mohou být.“ Sdílím názor Eberharda Trumlera a jakákoliv slova navíc považuji za nepodstatná.
Post scriptum
Nádavkem mi ještě dovolte citát slavného herce Johnnyho Deppa: „Jediné bytosti, které se vyvinuly k dostatečnému vyjadřování čisté lásky, jsou děti a psi.“
