Ugandský deník Cesta za horskými gorilami
A to bylo naše poslední safari. Ještě si dáváme pozdní oběd a vyrážíme směrem k hlavnímu městu. Po několika nekonečných hodinách jízdy jsme se přiblížili k jeho hranici. Konečně Kampala, chtělo se mi vykřiknout, ale to jsem nemohla tušit, že ještě zdaleka nemáme vyhráno a že nás čeká ještě dost napínavých chvil. Pomalu se tedy blížíme k městu. Když píši pomalu, myslím tím opravdu hodně pomalu. Jsme v zácpě a provoz se skoro nehýbe. Z okénka pozorujeme bezútěšný život těch nejchudších. Všude prach a špína, rozpálené střechy slumů. Přepadá mne z toho deprese. Vůbec si nedovedu představit, z čeho a jak tady ti lidé mohou žít. Chci zpátky do čarokrásné, divoké přírody a tohle raději nevidět. Ale i tohle patří k cestování po Ugandě a my se nějak k tomu letadlu dostat zkrátka musíme. Nezbývá než se obrnit trpělivostí, čekat a odhánět dotěrné prodavače, kteří vám neustále něco vnucují. Pomalu se dostáváme ke kruhovému objezdu, který je takovou vstupní branou do města.
Neexistují zde v podstatě žádná pravidla silničního provozu. Kdo je silnější a drzejší, má zelenou. Po dlouhých minutách čekání se konečně dostáváme na kruhový objezd, ale vzápětí se před námi vynoří další problém, a to jak z něho zase vyjet ven. Kruhový objezd objíždíme několikrát dokola, než se nám podaří vyjet požadovaným směrem. Ale ani teď nemáme ještě zdaleka vyhráno. Rychle se stmívá a provoz nepolevuje. Spíš naopak. Nejhorší na čekání v zácpě je, že ani nevíme, jak daleko to k letišti ještě máme. Zbývá nám asi deset hodin do odletu letadla – a máme zajištěn ještě jeden nocleh v hotelu. Po třech hodinách popojíždění zacpanou Kampalou pomalu přestáváme věřit, že se před letem alespoň protáhneme v posteli. Teď už se začínáme pomalu modlit, abychom alespoň stihli odlet.
Dostáváme se do opravdu prekérní situace. Další hodinu stojíme na místě, aniž bychom se hnuli třeba jen o centimetr. Před námi i za námi se táhnou nekonečné šňůry světel. Jak teď závidíme všem těm motorkářům, kteří se jako jediní mohou dál na svých strojích pohybovat. Přijíždíme ke křižovatce, kde stojí policista. Ale ani on s takovou zácpou nic nesvede. To už Patrikovi ruply nervy, odbočil do nedovoleného směru, aby si čekání zkrátil. Na to jako by čekal policista, po hlasitém zapískání přibíhá, nohou odkopne přední espézetku. Pod paží už má takto získaných pěkný štos. V tom strašném mumraji se zkrátka vypisovat bloček nedá. Teprve nyní nám dochází, proč každý druhý motorista v Ugandě má přední espézetku zmačkanou. Patrik se snaží s policistou nějak domluvit, ale nedaří se mu to. Je to pro něho velký průšvih, protože bez espézetky nesmí jezdit a zítra ho čeká opět cesta do Kampaly na policejní stanici, kde bude muset svůj přestupek vysvětlovat. Je nám Patrika dost líto, ale jsme rádi, že se provoz konečně trochu pohnul. Neradujeme se dlouho. Patrik najednou zastaví, vystoupí z vozu a vysvětluje nám, že se za chvíli vrátí. A my opět čekáme. Chvíle trvá asi hodinu, když se k nám Patrik vrací se zářivým úsměvem na tváři a značkou v podpaží. Uplatil policistu na naše poměry celkem směšnou částkou (asi 200 Kč).
Ale to už rychle do hajan v hotelu nedaleko letiště v Entebbe (před spánkem ještě naše česká skupina vypila Nil, tedy nelekejte se, pouze hotelovou zásobu piva značky Nile) a brzy ráno už jsme na cestě přes Istanbul do Vídně. Sbohem, Afriko, zanechala jsi v nás nezapomenutelné zážitky, určitě se zase někdy vrátíme!
