Krugerův národní park je veliký a přihrál nám spoustu báječných i méně příjemných shledání. Projeli jsme ho kompletně od jihu k severu. Když jsme do něj vjížděli, měli jsme za sebou 400 kilometrů z Johannesburgu. Když jsme ho opouštěli, na tachometru bylo 1 860 najetých kilometrů. Je docela zajímavé číst si pokyny v průvodci. Třeba že od slonů je třeba si držet šedesátimetrový odstup. Jenže oni jsou často u silnice, nebo ji dokonce překračují. Vícekrát jsme mysleli, že stádo už přešlo, rozjeli se – a vynořil se další chobotnatec.

V kempech jsou vystavené odstrašující fotky, co takový kolos udělá s autem, když se naštve. Je to pro něj krabička sirek, otočí ho klidně na střechu a sešlápne jako plastovou lahev. Nám jen občas nějaká slonice zahrozila. To se otočí čelem k autu, roztáhne uši a významně signalizuje chobotem: Otravujete, táhněte pryč! To gesto je naprosto srozumitelné.

Zraněný buvol

Buvolů jsou v Krugeru obrovská stáda. Potkali jsme jednoho zvláštního. Byl sám a vypadal nervózně. Šel podél silnice a všimli jsme si, že má krvavý šrám na pravém stehně. A chyběl mu ocas. Možná mu ho urvala nějaká šelma, těžko říct, jak jinak by k tomu přišel.

Zastavili jsme, pozorovali – a on se naštval! Rozběhl se na silnici a vystartoval za naším autem. Byl jsem rád, že jsme nestihli vypnout motor a ujeli mu. Jinak jsme ho kvůli focení často vypínali. Za pět minut sice bylo uvnitř bez klimatizace jako v pekle, ale to člověk ani nevnímá, když je nač koukat.

Kde se vyspat?

Celkem je v Krugeru jedenáct kempů, kde se dá ubytovat. Viděli jsme jich devět, přespali jsme ve třech. Není to úplně levné, na koruny kolem osmi stovek na osobu. Když se vyjede mimo park, dá se slušně bydlet za polovic. Každopádně je to všude relativní luxus. Ubytování v parku se dá naklikat na internetu klidně z Evropy, ale je třeba ho i dopředu zaplatit. Nechtěli jsme plánovat z domova a pak spěchat, takže jsme vše řešili na místě. Improvizace se nám trochu vymstila.

Hned první den v Krugeru jsme se chtěli odpoledne ubytovat, ale slečna na recepci Lower Sabie prohlásila, že mají plno. Vyhledala kempy v dosahu a pravila, že jediná možnost je sto kilometrů vzdálený Pretoriuskop, kam jsme původně vůbec nechtěli.

Drahý kemp

Co se dá dělat, jiná možnost nebyla: Do 18 hodin bylo třeba projet vstupní bránou kempu, kde pro vás mají místo, pak už se nikdo nesmí po parku pohybovat. Kvůli zvěři, ale i kvůli pytlákům. Jsou nebezpeční. A ti, kteří je nahánějí, taky. Denně prý pytláci uloví dva nosorožce. Když se potkají se strážci, pálí se bez varování, je to válka.

To vše kvůli prapodivné zálibě Asijců v jejich klech. Na hmotnost mají vyšší cenu než zlato. Co na tom všem chápu úplně nejméně, je, jak sakra poznají ti magoři, kteří si kupují rozemletou moučku z rohů, že je to skutečně z nosorožce? Ale zpět do Afriky…

Ubytování v Pretoriuskopu bylo nejdražší za celou dovolenou. Celkem za všech pět skoro osm tisíc korun. Když jsme dorazili, došlo nám proč. Naše nocoviště mělo soukromou zahradu, čítalo čtyři rozlehlé chaty – v každé z nich by se pohodlně vyspali čtyři lidi – a ještě obrovský dům s plně vybavenou kuchyní, obývákem s několika gauči, krbem, terasou dole i v patře a grilem k tomu. Bylo to spíš pro školní výlet. Další dny už jsme rezervace prováděli raději hned ráno.